Vladimír Stibor

11.1.2012 /

Z d r ž e n í

I.

Zdržme se ticha,

nepřespává v nás;

z větví padající námraza

přiváží z jihu

anděla v poutech.

II.

Mluví s námi

o ostrově Lesbos,

kde vlny smýkají

pískem s střepy náplavky,

jež se prohýbá tancem.

V piniích střevlíci

rozvazují řeč.

III.

To není o mém strachu.

A i kdyby,

hrdlem proteče trochu lávy,

hlt pálenky na spálení červa,

dlaň z povodí

křišťálové studánky.

IV.

Rána stále hnisá;

přidržuje se svědomí

a zatím jsou to zdi

nad jiné vlhké,

ztrácející se v ledové tříšti.

Zasypávají řeku,

do níž vstupují stínem

nejkrásnější listonošky

s perelínou.

A samozřejmě s kápí přes hlavu.

V.

Příběhy s pěnou

jsou jako krev;

musí se míchat,

aby se nesrazila.

VI.

Měsíc v nás nocoval.

Těch severek

v jitřním džbánu.

Bylo nám jedno,

kdo se dívá.

Mezi chatrčí

a chrámem

proplouvala úzkost,

na udusané podlaze

se lépe spalo.

O jedno slovo blíž.

VII.

Anglické raňajky,

snídaně na dohled přístavu.

Vloni tu školní loď

nakreslila smrti kluziště.

Musela zaplatit.

Jednadvacet pomníčků

z bílého vápence

zaclání věži majáku

z ostrova Trstenik.

VIII.

Nocoval u nás,

vyháněl dřevomorku z trámů,

kuny na půdě,

sršně z višňového dřeva

na příští zimu.

Tak daleko od nás

rozložil své hadříky

kolem ohniště.

Přilétl vítr sušivec.

Ráno se mě kdosi ptal,

s kolika posly

jsem se zapletl.

Příměří nemohu vnutit

jako odměnu.

IX.

Tma,

v níž svítá,

je přípitek na chorál.

Kdosi se ke mně dobýval,

nakreslil na mé pavlači

čtyřlístek,

písečnou rybu pro štěstí.

X.

Váhám,

zda před hradbami města

trsy trav,

remízky plné špačků,

překročil Gilgameš

se šibalským úsměvem.

Až čtvrtý král

přijde po nás,

opozdí se

možná znovu o třiatřicet let.

XI.

Od stromů korkovníků,

divokých pláňat

i od lesních včel

jsem se naučil

mezi východem a západem slunce

nečinit rozdílu,

byť by ta,

co dvakrát nekáže,

už nikdy nestála modelem.

Ani nám ne.