Vladimír Stibor
Z d r ž e n í
I.
Zdržme se ticha,
nepřespává v nás;
z větví padající námraza
přiváží z jihu
anděla v poutech.
II.
Mluví s námi
o ostrově Lesbos,
kde vlny smýkají
pískem s střepy náplavky,
jež se prohýbá tancem.
V piniích střevlíci
rozvazují řeč.
III.
To není o mém strachu.
A i kdyby,
hrdlem proteče trochu lávy,
hlt pálenky na spálení červa,
dlaň z povodí
křišťálové studánky.
IV.
Rána stále hnisá;
přidržuje se svědomí
a zatím jsou to zdi
nad jiné vlhké,
ztrácející se v ledové tříšti.
Zasypávají řeku,
do níž vstupují stínem
nejkrásnější listonošky
s perelínou.
A samozřejmě s kápí přes hlavu.
V.
Příběhy s pěnou
jsou jako krev;
musí se míchat,
aby se nesrazila.
VI.
Měsíc v nás nocoval.
Těch severek
v jitřním džbánu.
Bylo nám jedno,
kdo se dívá.
Mezi chatrčí
a chrámem
proplouvala úzkost,
na udusané podlaze
se lépe spalo.
O jedno slovo blíž.
VII.
Anglické raňajky,
snídaně na dohled přístavu.
Vloni tu školní loď
nakreslila smrti kluziště.
Musela zaplatit.
Jednadvacet pomníčků
z bílého vápence
zaclání věži majáku
z ostrova Trstenik.
VIII.
Nocoval u nás,
vyháněl dřevomorku z trámů,
kuny na půdě,
sršně z višňového dřeva
na příští zimu.
Tak daleko od nás
rozložil své hadříky
kolem ohniště.
Přilétl vítr sušivec.
Ráno se mě kdosi ptal,
s kolika posly
jsem se zapletl.
Příměří nemohu vnutit
jako odměnu.
IX.
Tma,
v níž svítá,
je přípitek na chorál.
Kdosi se ke mně dobýval,
nakreslil na mé pavlači
čtyřlístek,
písečnou rybu pro štěstí.
X.
Váhám,
zda před hradbami města
trsy trav,
remízky plné špačků,
překročil Gilgameš
se šibalským úsměvem.
Až čtvrtý král
přijde po nás,
opozdí se
možná znovu o třiatřicet let.
XI.
Od stromů korkovníků,
divokých pláňat
i od lesních včel
jsem se naučil
mezi východem a západem slunce
nečinit rozdílu,
byť by ta,
co dvakrát nekáže,
už nikdy nestála modelem.
Ani nám ne.