Vítězslava Felcmanová: ABeCeDe kocour přede

Další detektivní povídka z únorových Depek. Děkuju.

ABeCeDe kocour přede

Jitro jako malované, pomyslel si pan Houdek a rozkošnicky vdechl vlahý vzduch provoněný růžemi ze zahrádek. Po nočním deštíku bylo všechno krásně svěží, louže plné oblohy, vycházející slunce ji nabarvilo na růžovo. Nad hlavou mu proletěli tři ptáci, asi spěchali s nějakým důležitým poselstvím.  Koutkem oka zahlédl zrzavou veverku hopkající přes cestu.  Miloval tyhle ranní procházky. Byl učitel v důchodu, nemusel tedy časně vstávat, ale povalování v posteli ho nikdy moc nebavilo. Také si chtěl samozřejmě udržet co nejlepší tělesnou kondici, proto se nijak neloudal, pěkně svižně obcházel svou každodenní trasu. Byl to drobný pán s bílými kučeravými vlasy, jako vždy pečlivě oholený. Celý život nosil košili a nenápadného motýlka, sáčko a pokud bylo chladno jako dnes, kašmírovou vestu. Vždycky zdůrazňoval, že člověk je povinen pečovat o svůj vzhled, protože jak by okolí přišlo k tomu, aby muselo koukat na zanedbaného starce. Tím spíš, když byl celý život příkladem mladým.

„Omnis habet sua dona dies,“ usmál se pro sebe, když přímo nad sebou zaslechl pěnkavu, „každý den má svoje dary.“ Avšak raději rychle pokročil, aby se mu nedostalo daru hmatatelného.

Tak brzy nepotkával živou duši, sousedé si rádi přispali. Až… až na paní Šustrovou samozřejmě. Trochu zpomalil, když se vynořila z vrátek, v první chvíli se chtěl dokonce otočit a zbaběle utéct, ale pak nasadil široký úsměv a smekl klobouk.

„Dobré jitro, paní Šustrová!“ zahalekal, „to máme den jako z pohádky, že? A ti kosi, to je úplný koncert!“

„Dobré jitro, dobré,“ zahudrovala postarší sousedka ve vytahaném šedém svetru a květované zástěře, která za sebou vlekla líného obtloustlého pinče, „ani mi ty kosáky nepřipomínejte!“ Prohrábla si prokvetlé vlasy, které by potřebovaly péči kadeřníka, a tvářila se nevrle.

„Snad vás ti lumpové nevzbudili?“

„Probudil mě Ňufík, že ho bolí břicho, tak chtěl ven. Bodejť by ne, slupnul zase tři buřty.“ Paní Šustrová mávla rukou. „ Kosáci mi chodí na kompost a kradou mi žížaly! A ještě to rozhrabou! Já se s tím pachtím! Ech, darmo mluvit!“

Houdek potlačil úsměv, zamračil se a zakroutil hlavou.

„Neříkejte! To je tedy cháska!“

Docela její zlost chápal. Měla snad nejkrásnější zahrádku v ulici, kvalitní kompost byla její veliká chlouba a mistrovský kousek. Ale měl pochopení i pro kosy. Taková hostina! To přece jeden neodolá!

„Čert vem žížaly, pane Houdek,“ Šustrová ztišila hlas, „máme tu jiný lumpy!“

„Už zase?“

„Koukejte, tentokrát támhle u Kopáčkových.“

Houdek se podíval naznačeným směrem. Na konci ulice se třepotala zcela nepatřičná ozdoba, policejní páska kolem plotu zahrady jedné vilky. Už zase tu byl bezohledný lupič.

„Ach ne!“

„Ale ano! Prstýnek po babičce, řetízky, hotovost. Jako tenkrát u Buriánový, když to začalo. Ještě se z toho nevzpamatovala! Už je doma ze špitálu, ale chodí jako mátoha. Tedy mně někdo chodit po baráku, flákne to se mnou taky!“

Šustrová udělala dramatickou pomlku a pokračovala:

„Pak to bylo u Navrátilů. Pár zlatých cetek, dokonce i kočičí zlato, teda jako šmuky, nějaké bankovky, jen co se vejde do kapes. Potom vzadu Královi a teď Kopáčkovi.“

Teď se Houdek mračil doopravdy. Byl milovník všeho krásného, rád citoval klasiky, tohle zlo ho tedy zasáhlo přímo fyzickou bolestí. Rozhlédl se kolem sebe. Tohle přece není nějaké divoké předměstí, ale poklidná čtvrť, kde obyvatelé pilně pracují na svých zahrádkách, okopávají kapustu a zelí, milují své mazlíčky, rádi si popovídají o dětech a vnoučatech… Slunce už bylo výš a posílalo prasátka mezi listovím ovocných stromů, kosi zmlkli a vydali se shánět potravu pro své potomky. Také švitořící vlaštovky neúnavně a systematicky kroužily po obloze, pestré květiny zdobily okolí upravených domků. Jak může někdo chtít rozbít tuhle idylku a vystrašit sousedy! Pobrat rodinné památky a koupit si za ně.. co vlastně?

„Už mám objednané mříže na dolní okna,“ přerušila chmurné myšlenky paní Šustrová.

Houdek vzdychl. Mříže. To bude tedy vypadat. Ale aspoň budou mít kováři práci.

„Máte přece hlídače,“ pokusil se o žert.

Paní Šustrová se ušklíbla a pohlédla na těžce oddechujícího pinče.

„Ten by se svalil jako první! A co ten váš zázračnej kocour, troufl by si na zloděje?“

„Zatím loví a nosí mi brouky. Včera dokonce ulovil masařku. Zavolal mě, aby mi jí ukázal a pak jí slupnul.“

„Fuj, už bych mu nikdy nedala pusu!“

Napětí se uvolnilo a oba sousedé se rozešli s úsměvem.

Pan Houdek si nasadil klobouk a zamyšleně kráčel domů. Dnešní procházka se tedy moc nepovedla, optimismu nepřidala.  A kdo ví, co bude dál, strach a nedůvěra se pomalu šíří. Jednoho dne tudy půjde mezi zamřížovanými pevnostmi, vysoké ploty omotané žiletkovým drátem. Hrozná představa! Podíval se do oken svého malého domečku. Samozřejmě, kocourek už ho vyhlíží. Dělá to nenápadně, ale špičatá ouška vykukují nad pelargoniemi. Tenkrát to byl takový žalostný uzlíček, ztracený v dešti bůhví odkud, a když ho rozněžnělý důchodce pohladil, chytil se ho svými miniaturními drápky a už nepustil. Tak jednoduše a dojemně začalo jejich přátelství. Nyní tedy Houdek pokašlával, dupal a hlučně odemykal, aby dal svému parťákovi možnost zachovat si svou tvář. A když tedy přišel do pokoje, kocour polehával na křesle, mával špičičkou ocásku, lhostejný pohled pravil: to už jsi tady? Byl celý černý, jen pod krkem měl bílou náprsenku a také tlapky.

„Výborně, Karle! Dobrá herecká etuda!“ pochválil ho rozveselený Houdek, „zasloužíme si oba odměnu. Dáš si kafe?“

„Mau mau.“ přihlásil se kocour. Kočičí s kuřecí příchutí, přeložil si Houdek.

Strávili pak spolu poklidný den.

Navečer utichl větřík, nebe znachovělo, vůně růží ztěžkla a zpěvy ptáků navodily nádhernou, romantickou náladu. Houdek odložil knihu, vyklepal dýmku a protáhl se.

„Musím k netopýrům,“ informoval svého spolubydlícího, „chci si promluvit s truhlářem Janečkem, ty naše židle začínají být nebezpečné.“

Opatrně se dotknul hřebíku vykukujícího z opěradla jedné z nich. Odsunul ji kousek dozadu a  učitelsky vztyčil ukazováček.

„Pozor na kožíšek!“ důrazně nakázal.

Kocour zase švihal špičkou ocásku, mhouřil oči, myslel si své.

„Tak dobře, máš pravdu, Karle. Potřebuji mezi lidi, znepokojuje mě tahle situace. V kolektivu se hrozba lépe snáší. A třeba nás tam něco napadne.“

„Mau.“ Kocour se protáhl a odkráčel do jednoho ze svých tajných pelíšků.

A také mám chuť na pivo. Dodal Houdek v duchu.

Hospůdka U netopýrů byla hned za rohem, velmi útulná a přátelská, na starých trámech zavěšené všelijaké haraburdí a obrázky, byl tam dokonce i pěkný kamenný krb. Nad policemi s kořalkou visel temný obraz noční krajiny se zříceninou, který se po několika sklenkách rozjasňoval. Alespoň to nově příchozím tvrdil hostinský. Ale nejspíš byl tento záhadný výjev zcela jednoduchý, on věděl, kdy slunce za okny vyšle to správné světlo. Všichni se znali a rádi se viděli, cizí člověk tam zabloudil málokdy.

„Dobrý večer, pane učiteli,“ vítal Houdka přátelsky hostinský Masák, „hned vám to nesu.“

„Dobrý, dobrý,“ přitakal Houdek a usedl ke svému oblíbenému stolku u okna. Pokynul si s ostatními a připravil porcelánový tácek. A za okamžik o něj cinkl vzorně natočený Houdkův osobní štamgastský půllitr desítečky. Dnes však pivečko nechutnalo tak pěkně, jako jindy. Také hostinský byl zamračený, leštil vyleštěné sklenice, zachmuřeně mlčel.

Truhlář Janeček ucucával svoje malé pivo, poposedával na lavici a na půl ucha poslouchal lamentování starého Kopáčka. V rohu se krčil účetní Horký, sem tam si špital se svým tchánem Králem. U baru seděli dva nerozluční kamarádi Honza a Venca, mlčeli, každý cosi důležitého řešil ve svém mobilu. Houdkovi jednou zvědavost nedala a nenápadně se k nim přitočil, s údivem zahlédl displeje hýřící barevnými obrázky zmrzlinek a bonbónů, které mladíci posunovali sem a tam, zcela tím zaujatí a hluší k okolí. Na okně bzučela moucha, která ještě nepodlehla vábení mucholapky nad prázdným stolem. Podivná, dusná atmosféra…

Dveře se rozrazily a vešel velký a hřmotný muž středního věku v montérkách, husté šedé vlasy do culíku, na rukou málo nápadité tetování.

„To je malér, to je malér!“ vykřikl, až se vzduch rozvlnil, „dej mi panáka, Stando!“

Poklepal panu Kopáčkovi po rameni a poopravil objednávku:

„Dej nám všem!“

Palcem ukázal na bar a zavrtěl hlavou. Mládeži ne.

„Jistě, Jirko, hned, hned!“

Hostinský pro tuto chvíli zvolil temný druh lihoviny, neboli fermeže na rakve, a tak ji svorně ucucávali a tonuli v chmurných myšlenkách.

Pak Jirka praštil do stolu obrovskou pěstí.

„Zorganizujme domobranu! Klacky, vidle…“

„Jo a ten syčák na nás určitě bude čekat,“ ohrnul ret Horký.

„Já ho chytit! To bych…!“ pokračoval Jirka.

„Jenže právě: chytit!“ vstal Horký ze židle.

„Pánové, pánové,“ krotil je Masák, „klid, nenechme se vyprovokovat! Nesmíme se dát zastrašit, ani rozčílit!“

Horký si zase sedl a na znamení nesouhlasu si odfrkl.

Zavládlo ticho.

„Pane učiteli,“ teď se zvedl Kopáček, utrápený hubeňour v kostkované košili, „jak se má slušnej člověk bránit? Takovej gauner nějakej! Stará doma pláče pro ty cetky, měla je po mámě. A já jí nedovedu pomoct!“

„Nu, snad přece policie…“

Od baru se ozval smích:

„Místní šerif zvaný Bačkora ho zhypnotizuje pohledem a lupič odkráčí do ďoury dobrovolně! Ha ha ha.“

„Sígři,“ zašeptal Král, „maj štěstí, že přes tejden jsou na internátu.“

Mladíci se ušklíbli, protože na rozdíl od letitého Krále dobře slyšeli, nacpali si do uší sluchátka a začali se pohybovat v rytmu toho, co ze sluchátek prýštilo, hudby, jak to nazývali oni.

Horký do sebe kopnul panáka.

„Dědo, přece se nebudeme podezírat navzájem? Tohle je nějakej machr bůhví odkud!“

„No, machr,“ pochyboval Houdek, „krade rodinné prstýnky a pár stovek z úspor, to je spíš někdo drzý a bez skrupulí a zatím mu to vychází.“

„Myslíte?“ zbystřil Jirka.

„Ano, vytipoval si tuhle klidnou čtvrť, kde může vlézt do málo chráněných domků a nakrást si lup! Stačí mu jen to, co pobere do kapes. Třeba jenom hledá dobrodružství, něco si chce dokázat! Dnes jsou lidé ovlivněni brutalitou z filmů, odevšad se na ně hrne násilí, ne každý rozliší skutečnost a fikci.“

„Dobře, dejme tomu, ale jak na něj?“

„Musíme bdít, dávat pozor, až udělá chybu.“

„Hm. To se řekne. Na to nemám nervy. Domobranu!“ Jirka trval na svém.

„Nějaké pasti, fotopasti!“ nadchl se technicky založený Janeček.

„A než to namontuješ, čajzne ti brejle z nosu, ani to nepoznáš!“ narážel se smíchem Jirka na Janečkovo pověstné tempo práce. Truhlář se uraženě otočil.

Tak a začneme pořizovat mříže, alarmy, budeme se bát odejít na nákup. Nu, to jsme to dopracovali, myslel si Houdek. To je zlý sen. Ale jak tomu čelit? Bylo mu to zcela proti mysli.

„Máte doma nějakou zbraň?“ přerušil jeho přemýšlení Jirka, „jste sám, co byste dělal, kdyby k vám vlezl?“

„O tom jsem nepřemýšlel, jsem zásadně proti násilí!“ Houdek se rozpačitě drbal v hustých bílých vlasech, „vždyť já byl i na vojně u dělostřelců počtářem, moje zbraň byla tužka a logaritmické pravítko!“

„Cha chá! Tak logaro, logiro…  pravítko je vážně ta pravá zbraň!“ posmíval se Jirka.

„A k tomu ten kocour s nabroušenýma drápama!“ rozchechtal se účetní.

Další vlna smíchu.

Houdek se nesměle přidal. Už trochu pociťoval účinek moku.

„To byste se divili, pánové, co takový kocour dokáže, když se lekne. Tuhle jsem kýchnul a on předvedl scénku jako z komiksu. Šálek s kávou a sklenka se rozlétly na jednu stranu, koláčky na druhou, kocourek ječel jako pominutý, proběhl se po zdech a zalezl pod pohovku. Dlouho se mnou pak nemluvil!“

„To je pěkný,“ krčil rameny hostinský Masák a pod dojmem vyprávění srovnal tácky na stole, „jenže by to chtělo pořádnýho psa. Bojový plemeno! Aby se ten gauner bál vůbec vkročit do našeho rajónu.“

„No a my tu máme leda Ňufika od Šustrů a Fifinu Adélky Krátkých!“ vzdychl Houdek, loknul si piva a otřel pěnu z úst.

„Maxima illecebra est peccandi impunitatis spes!“ zvolal.

„Co??“ škytnul Jirka.

„Tedy asi tohle: největším lákadlem ke špatným skutkům je naděje na beztrestnost.“

„To je italsky?“

„Ach ne, latinsky.“

„Pche! Kudrdlinky! Fyzicky trestat! Dítě se taky plácne, aby neutíkalo na silnici!“

„Připouštím, minuet vindicta dolorem. Pomsta uleví v bolesti.“

„Ježiši, pane učiteli,“ mohutný muž v montérkách se vztyčil nad drobným důchodcem, „vám tak padnout do drápů, ukecáte ho latinou, až se zhroutí v křečích!“

Hospoda se otřásala smíchem.

„Quot homines, sententiale,“ rozhodil rukama učitel ve výslužbě, „kolik lidí, tolik názorů. Nemyslete si, ono je občas to správné slovo ve správný čas nad jakoukoli zbraň!“

„To záhadné osudné slovo, prozraďte ho!“ teatrálně pronesl Jirka a posměšně se zasmál.

„Teď se však bojím, aby se mi nestaly osudem rozvrzané židle. Pane Janečku, mohl bych vás poprosit, kdy už budete mít čas a podíváte se na ně?“

„Vám vždycky, pane učiteli, třebas hned zítra odpoledne.“

„Jste moc laskav,“ Houdek pokrčil rameny, protože tohle slýchával stále, „to víte, já a kladivo…“

„Pane učiteli, zůstaňte radši u těch slov, než u kladiva. Tak to bude lepší. Já se opravdu zastavím.“

Hostinský prohrábl rozpadlá polena v krbu.

„Tak pánové,“ prohlásil, „úkol zní jasně: sehnat nějakého pořádného psa, který se rád v noci proběhne a má zatraceně ostrý zuby!“

„Slyšel jsem, že nejlepší hlídači jsou husy!“ vložil se do debaty starý Král a pohladil si pleš.

„To je nápad!“ rozesmál se Jirka, „zrušíme zahrady, v bazénech budou husy!“

„Tady je nějak veselo!“ ozvalo se ode dveří. Vstoupil další soused, baňatý důchodce Richtr. Odložil placatou čepici, hůl a mávnul na hostinského. Ještě ani nedosedl a už měl před sebou půllitr. „Kdo rychle dává, dvakrát dává,“ zavtipkoval Masák a udělal mu dvě čárky na tácek.

„To je starý!“ mávl rukou Richtr a zhluboka se napil. „Dneska jsem odhlásil dovážku obědů. Co když jsou to tipaři!“

Smích rázem utichl a atmosféra opět zhoustla.

A jsme tam, kde jsme byli. Bojíme se i obědů pro důchodce, zesmutněl Houdek. I on už začal podléhat všeobecnému napětí.

„Ten chlapík, co přivezl pizzu, byl včera taky divnej,“ ozval se od baru Honza a dloubnul do Vaška.

„Koukal jako čert,“ souhlasil jeho kamarád. Oba se tiše rozchechtali, zakroutili vyholenými hlavami a dál se věnovali své zábavě.

A co pošťák a pekař? Houdek potřásl hlavou.

Dopil své pivo, zaplatil, rozloučil se s ostatními. Cestou domů se přistihl, že se opatrně rozhlíží a pokáral se za to. Ne, tak se nesmí chovat!

„Míííí! Míííí!“ přivítal ho kocour od prázdné misky.

„Ty bys rád nějakou mlsandu?“ usmál se Houdek. Tenhle chlupatý kamarád ho vždycky dokázal potěšit. Potěšil tedy i on jeho, dopřál mu oblíbenou šťavnatou kapsičku s masem a podrbal ho za oušky. Kocour se slastně nakrucoval a protahoval. Houdek si povšiml šňůrky laciných perliček pod jeho tlapkami.

„Co to tady máš, Karle? Kde jsi to vyštrachal? Aha! To tady asi ztratila Amálka, když tu byla s tetou Šustrovou předevčírem.“ V dobrém rozmaru korálky navlékl na kočičí krk.

„Pustíme si v televizi něco na dobrou noc, co říkáš?“

Jako zcela nevhodný program zamítl detektivní seriál, vybral raději cestopisný film o Islandu. Kupodivu kocour nic nenamítal, uvelebil se mu do klína, mhouřil oči a předl. Na chvilku ho zaujali lovící ptáci, ale ne natolik, aby překonal lenost a přiběhl blíž k obrazovce. Film byl hezký a krátký a tak šli brzy spát. Místo ukolébavky je uspávalo vzdálené dunění bouřky…

Noc byla dusná a tmavá. Houdka probudilo cosi měkkého na tváři. Kočičí tlapka, usmál se. Otevřel oči a málem vykřikl leknutím. Přímo před sebou měl kočičí hlavu. Upřený kocourův pohled přiměl Houdka zachovat mlčení, protože pochopil, že něco není v pořádku. Proboha, snad není další na řadě!! Ne, ať to není zloděj! Jenomže zezdola z obýváku se ozvalo sotva slyšitelné zachrastění. Houdek polkl nasucho. Tak. Co teď? Mobil je dole v nabíječce. Jedině tedy může blikat baterkou es ó es z okna, ale kdo dneska rozluští morseovku? Přece ale nepoleze pod postel? Byl by jako v pasti! Cítil, jak mu po zádech stéká čůrek potu… Aequo animo excipe necessaria, nevyhnutelné přijímej s klidnou myslí, ale jak? mistře Seneco…

Zrak vyděšeného důchodce padl na velikou prostornou skříň.

Muž v černém s kuklou přes obličej se tiše pohyboval po obývacím pokoji, spoře osvětleném pouliční lampou z ulice. Opatrně otevíral zásuvky a pochvaloval si pečlivou domácnost, protože kolejničky nevydávaly žádný zvuk. Také podlaha nevzala, nohy v lehkých cvičkách se příjemně bořily do koberců. Zatím žádný úlovek, ale nespěchal, to přijde. Všude se najde ozdobná krabice s nějakými zlatými cetkami, vždycky to tak je. A hrst bankovek.

Další šuplík. Samá lejstra, knihy, sešity. Hm.

Vtom se rozsvítil veliký lustr a nezvaný host ztuhnul a užasle zíral na zjevení na dřevěném schodišti. V elegantní pozici tam postával drobný mužík s hustými bílými ulízanými vlasy, na očích brýle se zlatými obroučkami, v ústech dýmku. Zahalený byl do hedvábného japonského župánku s květinovými motivy, z pod kterého vykukovaly nohy v modrých pruhovaných nohavicích batistového pyžama a kožených trepkách. Jednu ruku na vypínači, na druhé choval černobílou kočku se šňůrou perel kolem krku.

Chvíli se navzájem měřili očima. První uhnul muž v černém. Zatěkal vlevo, vpravo, začal rychleji dýchat.

„Jak jste mě tady v tom hnízdě pro rány boží vypátral?“ překvapil ho domácí pán otázkou. Hlas měl nepříjemně zastřený, slova zakulacená troubelí dýmky. „Oceňuji tu dokonalou přípravu,“ pokračoval a sestoupil o schůdek dolů, „série krádeží, odvedení pozornosti, výborně! To byl váš nápad? Nebo pokyny rezidentury? Připomíná mi to Antverpy v sedmdesátém šestém. Ne, v sedmdesátém sedmém. Ta paměť!“

Návštěvník byl dokonale zmatený. Udělal krůček vzad.

„Čekal jsem vás. Vás, nebo někoho jiného. Protože v naší branži se do důchodu nechodí, že? Ha ha ha… Střídání generací. Tota vita nihil aliud quam ad mortem iter est, pravil Seneca, víte? Celý život není nic jiného než cesta k smrti.“

To poslední slovo ostře syklo, vetřelec polkl nasucho a jako by se celý schoulil.

„S jakou zbraní pracujete? Anebo smím hádat?“

Další stupeň dolů.

Otevřeným oknem chladně zavanulo, dlouhé záclony se pohnuly.

„Á, konečně trochu čerstvého vzduchu! Ovšem pardon, asi.. asi kýchnu, nelekejte se… prosím..“

Bělovlasý muž se nadýchl a mohutně kýchnul. Kočka zděšeně vyletěla z jeho náručí, packy s naježenými drápky roztažené, vydala srdcervoucí kvílivý zvuk a dopadla na vetřelce. S dalším zaječením se odrazila a zmizela pod kanapem. Všude kolem se jako deštík rozlétly perličky. Vylekaný návštěvník ztratil rovnováhu, chytil se opěradla židle, u které právě stál a bolestně syknul. S údivem sledoval, jak mu rukavice vlhne krví. V tu chvíli určitě začal mocně škytat truhlář Janeček, protože Houdek blahořečil jeho laxnosti.

„Ale to je mi líto! Vy jste se poranil!“ podotknul sladce a vyňal z úst dýmku, protože už jakž takž ovládal rozechvělý hlas. Oddechl si, že nedostal hned ránu mezi oči a doufal, že zlodějíček je takový zbabělec, jak napovídá jeho řeč těla. Opět pokročil o krok.

Vetřelec stál jako přikovaný, v očích náznak strachu. Nic víc z obličeje nebylo vidět, ale celkový postoj nenasvědčoval o odhodlání útočit. Když si poraněnou ruku chytil druhou dlaní, Houdek se zaradoval. Výborně, máma není po ruce, musíme se držet sami sebe, že?

„Aby se vám neudělalo špatně,“ řekl řezavě a pak se odvážil přidat tvrdosti do hlasu, „sedněte si!“

Zloději se spíš podlomily nohy, když poslechl a kecnul si na židli.

Houdek na něho namířil ukazovák, aby zdůraznil útok a pomalu ho obcházel. Doufal, že jeho úsměv je strašidelný a pohled ledový, když pronášel tichým hlasem:

„Vidím, že neposlali toho, kdo by mi byl rovným soupeřem. Co jste čekal, proboha? Já jsem profesionál! Nikdy jsem svou zakázku takto nepodcenil! Četl jste mou složku, ne? Nebo už se to nedělá? Chyba! Celé roky jsem připraven a můj dům je plný pastí! Incertum est, quo loco te mors expected, itaque tu illam omni loco expecta! Je nejisté, kde tě čeká smrt, tak ji očekávej všude!  Jedno takové škrábnutí, myslíte si…“

Dramaticky se odmlčel, poklepal dýmkou o stůl, aby uklidnil třes rukou a pokračoval:

„Četl jste někdy Puškina, mladíku? Ne? Fascinující verše, zejména báseň Ančar. Velmi inspirující. Ančar, smrti strom, co horká poušť porodila a jeho listy, větví tkáň i kořen jedem napojila…jed kape vedrem roztaven skrz kůru prolínaje stvolu… Mimochodem, dlouhá léta jsme s kolegou na studiích vedli spor o kvalitě různých překladů, ale to odbočuji, že? Ne, to není pohádka. Skutečně existuje tento takzvaný strom upasový, co roste na Borneu, chcete-li latinsky Antiaris toxicaria, ano, už vám svítá, toxicaria, jedovatý… A ta drobná ranka, nu? Už chápete?“

Zloděj vykulil oči, protože mu docházelo, v jaké strašlivé situaci se to ocitl.

„Vy jste, já jsem… já nejsem!..“ zaskuhral.

Ale Houdek byl v ráži. Samozřejmě, mladý hlas. Spratek! A představil si, jak kdysi čelil bandě otrávených pubertálních ignorantů, kterým se nažil nacpat do hlavy aspoň zlomek vědění.

„Víte jaké jsem měl krycí jméno? Monsieur le Poison. Pan Jed…“

Zašermoval dýmkou. „Bah! Krev, střílení, ne! Stačí malý ostrý hrot…“

„Vy jste mě… otrávil?“

„Nu ano, milý příteli, tuto partii jste prohrál!“

„Ale mě nikdo neposlal! Já jen… šuplíky, ozdobnou krabici… hledám…“

Teď byly oči dokonce lesklé slzami.

„Není vám špatně?“ Houdek se k němu sklonil, „nabídl bych vám sklenku vody, ale asi byste odmítl, že? Jednak máte přes obličej tu směšnou rekvizitu, jednak asi neuvěříte v nevinnost nabízeného osvěžení. Mám pravdu?“

Zlověstně se odmlčel a s pobrukováním se významně probíral listy květin na stolečku pod oknem.

Zaburácel hrom. Naprosto dokonalá kulisa.

„Já jsem vám přece nechtěl ublížit!“ zvolal černý nešťastník.

„Velox consilium sequitur poenitentia. Po ukvapeném rozhodnutí následuje lítost.“

„Přece existuje nějaký protijed?“

„Možná, třeba už medicína pokročila. Nesleduji tento obor příliš. Vy byste snad chtěl, abych vám zajistil odvoz do nemocnice? Probůh, to byste mě připravil o triumf!“

„Já… mně je špatně! Nemůžete mě tu nechat umřít!“

„Proč ne? Nakonec, je to stále moje povolání.“

„Ale já nejsem tó… ten…“ mladík nedokázal vyslovit ta hrozivá slova. A Houdek vlastně také ne. Nájemný vrah…

A teď usilovně přemýšlel, jak se vymotat z téhle situace. Pachatel je rozložený na prvočinitele, ale zoufalství ho může dohnat k nepředloženému činu.

Vzdychl.

„Tak tedy dobře, chlapče, klid, udělám to pro vás. Neuškodí nějaké dobré skutky na mé cestě do pekel,“ pronesl blahosklonně.

Modré majáky dramaticky osvětlily ulici, zdatně konkurovaly bleskům přicházející bouřky. Postupně se rozsvěcovalo i v oknech okolních domů.

„Už zase!“ říkali si sousedé. Kdo to byl tentokrát? Kdo přijde ráno s pláčem, či vztekem?

„To od vás nebylo moc chytré, pane Houdku,“ kroutil hlavou inspektor Jahoda, který si hověl v pohodlném křesílku. Pachatel už měl náramky na rukou, vyděšeně se domáhal lékaře, drmolil cosi o pastech a jedech. Museli ho dlouho uklidňovat, nakonec musel zasáhnout sám Houdek a ukázat mu občanský průkaz. Pak přestal vyvádět. Ale pochybnost, ta tam zůstala. Puškinovy verše mu asi napořád budou způsobovat kopřivku, pomyslel si Houdek. Nevypadá však na velkého čtenáře, takže si tuhle nepříjemnost možná ušetří.

„Mohl jste přijít k úrazu!“

„Promiňte, pane inspektore, já ale nechtěl pasivně přihlížet, jak se ten spratek hrabe v mých zásuvkách a jak děsí tuhle poklidnou čtvrť. Použil jsem letité zkušenosti s mládeží a také trochu psychologie. Víte, navštěvuji univerzitu třetího věku a doplňuji tak své vzdělání. A jsem rád, že jsem ho uplatnil i v praxi.“

„Ale nemohl jste přece vědět, jestli to není agresivní silák.“

„Já jsem o tom dlouho přemýšlel, když docházelo k těm krádežím. Začalo to u paní Buriánové a ta se zhroutila, že? Já si myslím, že to bylo proto, že ho poznala. A pak následovala další vloupání s celkem malou škodou, Královi, Kopáčkovi, to asi ten pachatel odváděl pozornost. Nemám pravdu?“

„Máte, pane Houdku.“

„Odváděl pozornost od rodiny, že? Vnuk?“

„Synovec.“

„Ach, jaké klišé, jaké klišé,“ povzdechl si učitel ve výslužbě, „synovec. To je jako ze špatné detektivky.“

Inspektor Jahoda se rozesmál. „A co to u všech všudy máte na sobě?“

„Ach, vidíte, ještě mám tu maškarádu! Víte, já mám plnou skříň takového šatstva, dělávali jsme se studenty maškarní taškařice a hráli divadlo. Tak jsem se navlékl do toho župánku, co mi první padl do ruky, moc času na přemýšlení jsem neměl. Posbíral jsem z nočního stolku co se dalo, vodou z karafy jsem si ulízl vlasy. Ale musel jsem toho gaunera nějak šokovat. Kocour s perlami na krku asi také není nic normálního, ale to byla náhoda. Vsadil jsem na to, že ten, kdo okrádá staré lidi o jejich drobnosti, neoplývá odvahou.“

„Jenomže on mohl v obranném reflexu zaútočit!“

„Proto jsem i já měl také útočnou zbraň.“

„Prosím?“

„Kocoura přece! A v pravý čas jsem použil rozbušku. Vím, že můj kocour se vždy lekne kýchnutí. A dokáže pěknou paseku. To už mi předvedl dávno předtím. Bude těžké si ho teď usmířit.“

„Ale jak jste to udělal, aby se pachatel škrábnul o hřebík?“

„Audentes deus ipse iuvat. Odvážným přeje sám bůh. To bylo mé zbožné přání. A já teď dlužím stopičku panu Janečkovi, protože mi včas nespravil rozvrzané židle. Kdyby nebyl hřebík, přišlo by snad něco jiného. Viděl jsem, že ten kluk má strach. A strach je mocná energie, která sama o sobě přivolává to, čeho se obáváme. Asi by mě to stálo více úsilí, ale naočkoval bych mu jinou myšlenku. Mám v zásobě nepřeberné množství možností.“

Houdek se zvedl z křesla, vyzkoušel, jestli se mu přestaly třást nohy a vykročil ke knihovně. S láskou pohladil vyrovnané řady knih. Pak přistoupil k sekretáři.

„Když dovolíte, povolený doping. Potřebuji životabudič. Dáte si se mnou?“

„No, neměl bych, ale pokud použiji vaší dedukční metodu: jste jemný vzdělaný člověk, podle kondice soudím, že dbáte o své zdraví, váš životabudič bude téměř nevinný likér, že? Takže moc předpisy neporuším.“

„No vida, jak vám to jde! Máte pravdu, ořechový likér od paní Šustrové je pohlazení, kterým se nehřeší.“

Oba pánové si přiťukli nahnědlým voňavým lepidýlkem.

„Nunc vino pellite curas! jak pravil Horatius,“ pravil rozjařený Houdek, „teď vínem zažeňte starosti!“

„Souhlasím! Zažeňme. Ale nás práce teprve čeká. Spousta procesů, než toho syčáka odevzdáme spravedlnosti.“

„Já bych teď ještě potřeboval pár holoubků na sbírání korálků, nebo mi malá Amálka pěkně vyčiní. Nu což, alespoň si zacvičím.“ zamyslel se Houdek. „Tedy přál bych vám vidět tu efektní scénu. A zpomaleně! Letící kocour s roztaženými tlapkami v dešti perel, vyděšené oči zakukleného chlapíka, starého dědka na pokraji kolapsu…“

„Já vím, jste teď plný dojmů. Ale měl jste štěstí. Nemuselo to tak dopadnout.“

„Tu ne cede malis, sed contra audentior ito! Zlu přec ustoupit nesmíš, jen s odvahou zaútoč na ně! Vergilius. Vidíte a moji studenti povětšinou nechápali, že staří klasikové nám mají stále co říci.“

Inspektor se plácnul do stehen a vstal.

„Tak dobrá, už půjdu. Sepsali jsme to a ještě na tom budeme pracovat. Děkuji za spolupráci, byl jste skvělý.“

Podali si ruce a za chvíli Houdek osaměl. Odložil hedvábný župánek, sáhl do škatulky na tabák a pečlivě si nacpal a zapálil dýmku. Popotáhl a slastně vyfoukl dým. Zpod křesla se vynořila kočičí tlapka.

„Jen pojď, Karle, už jsme sami. Čičííí…“

Noční bouřka vyčistila vzduch, ale ani nádherné ráno nedostalo důchodce Houdka z postele. Nepamatoval se, kdy naposledy zaspal, nijak se však tím neznepokojoval a užíval si lenošení. Kocour si ho pečlivě hlídal, občas přešel přes pokrývku, tlapkami mu pohladil tvář, díval se mu do očí a mňoukáním cosi sděloval. Potom si dali kávu, jednu člověčí a jednu kočičí s kuřecí příchutí.

Až druhý den se pan Houdek vydal na svou trasu. Přestože bylo pod mrakem, všechno mu připadalo barevnější, pestřejší, jako by se probudil ze zlého snu.

Tentokrát se paní Šustrová ze vrátek přímo vyřítila.

„Pane Houdek, vy jste teď úplnej národní hrdina!“ Vší silou táhla za sebou nebohé zvíře, které rozhodně nesdílelo její nadšení.

Houdek smekl klobouk a zdvořile se usmál:

„Dobré jitro, paní Šustrová, ale jděte, vždyť to zas tak nic hrdinného nebylo!“

„Ale jo, jak jste ho sejmul, gaunera! Vy umíte karate?“

„Milá paní, já jsem síly nijak nepoužil, všechno byl jen rozhovor směřující ke správnému rozhodnutí toho pachatele!“

„To nebyla rvačka? Králová říkala…“

A jéje, tichá pošta.

„Paní Králová, jak vím, přítomna nebyla.“

„Vy jste ho opravdu ukecal?“

„Latinsky!“

V očích paní Šustrové četl pobavený důchodce zcela zřetelné otazníky.

„Prostě jsem ho umluvil a můj kocour ho trochu vystrašil, jak vyváděl. Žádný zázrak, ani akční scéna to nebyly.“

„Vy čtveráku, taková skromnost!“ koketně se culila sousedka, „ ale ty mříže jsem přeobjednala! Bude ozdobný plůtek!“

„To je přímo symbolická tečka tohoto příběhu!“ zaradoval se Houdek.

„Heleďte, když už je jako mír, pozítří je v kulturáku tancovačka pro senióry, pojďte taky!“

Houdka tato nabídka poněkud vystrašila, ale naštěstí měl pádný důvod odmítnout.

„To asi nepůjde, paní Šustrová, mám přednášku na univerzitě třetího věku.“

„Co furt študýrujete? Že si nedáte pokoj!“

„Teď zrovna psychologii, víte? A jak se mi to pěkně hodilo! Taková třeba řeč těla, to je věc!“

„Co to jako je?“

„Tak například váš postoj: založené ruce vepředu, to je uzavřenost a odstup,“ už když to vyslovil, začal pochybovat.

„Houby s voctem, pane Houdek, dobře se mi tak stojí!“ namítla rozhodně Šustrová.

„Aha?“ znejistěl důchodce, „tedy někdy to není tak úplně zcela přesné, jak se zdá. Nu, pěkné téma pozítří k diskuzi. Ale už musím jít, kocour je teď nějak mazlivý, asi po tom šoku. Těšilo mě.“

Houdek si nasadil klobouk a víceméně prchal.

„No tak se mějte, no. Ňufiku jdeme!“

Paní Šustrová se dívala za odcházejícím mužem a kroutila hlavou. Pche, řeč těla, prostě jde…

A pan Houdek prostě šel. Vdechoval vůni růží a lilií, sledoval počínání pilných kosů. Jeden z nich se cachtal v louži a tak ho pozorný důchodce obešel v dostatečné vzdálenosti, aby ho nerušil. Nespěchal, potřeboval přemýšlet. Jeho teorie řeči těla teď dostala pěknou trhlinu. Ta prostá paní se vyjadřuje dostatečně jasně, neverbální vyjadřování nepoužívá. Založí ruce na prsou, protože se jí tak dobře stojí. Když se poškrábe na nose, prostě jí tam něco svědí, neskrývá tím lež. Pokud si prohrábne vlasy, není to koketerie. Takže inspektor měl asi pravdu, všechno mohlo dopadnout úplně jinak! Jenomže na druhé straně vah byla mnohaletá zkušenost, odhodlání, také velice potřebné a důležité štěstí.

Pan Houdek se tedy uklidnil, srovnal krok a narovnal se v zádech. Podíval se ke svému domku, ach ano, už vidí špičatá ouška nad pelargoniemi. Kocourova řeč těla je zcela jasná. Hra začíná. Dneska si spolu pustí na dobrou noc nějakou pěknou detektivku.

 

Info o autorce:

Pocházím z Karlových Varů, ale v pubertě jsem byla zavlečena (jak s oblibou říkám) rodiči do Prahy. Jenže teď už bych neměnila. Pracuji v lékárně bohnické psychiatrické nemocnice, kde to dost kulturně žije. A také řemeslně. Ve zdejší keramické dílně jsem si splnila dětský sen a naučila se točit hrníčky a džbánky na hrnčířském kruhu. Své děti jsem vypustila do světa a tak mám konečně dost času, abych si plnila ten další sen, literární. Zkouším verše i prózu s různými úspěchy, ale hlavně ze srdce.

kontakt: vitolda@seznam.cz