Saša Gr. – O Zoře

Autor: Zora Šimůnková  //  Kategorie: Aktuality

Oslavná řeč neboli laudatio, které Saša Gr. přednesl na benefici v Café Fra.

Vážení přátelé,

jsem rád, že jsme se dnes sešli, abychom dali na odiv svůj obdiv Zoře Šimůnkové, tomu, že je tak milá, že už je tak hrozně tak stará, a že ještě stále žije.

Dovolte mi ale hned v úvodu, abych vyjádřil politování nad tím, jak příroda všeobecně plýtvá materiálem. Při pohledu na Zořinu tělesnou konstituci nám přeci musí být jasné, že ze stejné sumy ústrojných a neústrojných látek bychom mohli mít při troše skromnosti hned dvě o něco tenčí Zory. Dokonce i kdybychom její nejvzácnější, totiž mozkovou, tkáň rozdělili vedví, domnívám se, že bychom celkem nepoznali rozdíl.

Dvě Zory by přitom dokázaly mnohem více než jedna. Ostatně už teď se zdá, že se Zora Šimůnková může rozkrájet, aby stihla všechnu tu organizační činnost, kterou pro nás, pro národ český, eventuelně i slovenský, vykonává. Pomineme-li festival Literární Vysočina, který dnes v podstatě celý spočívá na jejích mohutných bedrech, – což je mimochodem příjemná akce, kde se velice pěkně pije, jsou tu kupříkladu pravidelné pořady Večer přiměřených depresí v kavárně Symbióza.

Kde jinde než právě na těchto setkáních si může obyčejný člověk uvědomit stav naší amatérské prózy a poezie. Mnohokrát mám chuť při těchto pořadech i plakat. Když se nikdo nedívá, tluču dokonce tajně hlavou do zdi. Básník Radek Lehkoživ kroutívá během těchto autorských čtení nešťastně hlavou a často pak trpívá problémy s krční páteří.

Zora ovšem disponuje řadou dalších vynikajících vlastností. Je kupříkladu skvělým testerem webových aplikací. Před časem jsem ji k tomuto účelu využíval a dokázala objevit chyby, které by běžnému uživateli zůstaly naprosto skryty. Dodnes se někteří programátoři, se kterými jsem spolupracoval, budí z hrůzných snů a potom celou noc přemýšlejí, co to tam ta Zora vlastně tenkrát mohla provádět, že se stalo to, co se stalo. To jsou záhady všehomíra.

Někteří kriticky uvažující lidé by snad mohli mít k Zoře připomínky stran její upovídanosti. Proti tomu bych se chtěl důrazně ohradit. Nikdo přece nemůže za to, že se narodí jako žena. Mám celkem jednoduché vysvětlení, svoji evoluční teorii, proč jsou ženy relativně mnohomluvnější. Když bylo v dávné prehistorii lidstvo nuceno pohlavně se specializovat, muži vyráželi na lov do nehostinné krajiny, zatímco ženy zůstávaly doma v jeskyních s dětmi a žvýkaly jelení kůže, aby tyto získaly pružnost a vláčnost. Vlivem neustálého žvýkání ženám zesílilo čelistní svalstvo. Když se potom během vynálezu zemědělství a při postupné industrializaci společnosti stalo žvýkání kůží zbytečným, musely si hypertrofované ženské čelisti najít náhradní program, – mluvení. Takže Zora za nic nemůže.

 Nechci se ovšem v tyto slavnostní okamžiky pouštět do nějakých podrobných rozborů Zory Šimůnkové. Ostatně to už se stalo. Stalo se to v budoucnosti, kam jsem podnikl studijní cestu. V roce 2056 se Zora v poměrně ještě svěžím věku zúčastní meziplanetárního literárního festivalu na Marsu, kde zemře.

Na Marsu mají v té době už velice pokročilý systém třídění odpadů, stačí hodit jakékoliv odpadky do směsi a nanoroboti je atom po atomu, molekulu po molekule rozdělí na jednotlivé složky. Je to vynikající systém a stačí průměrná počítačová gramotnost, abyste dokázali otevřít skrze malý počítač tento přístroj a vhodit do něj cokoliv, co už nepotřebujete. Přesto se Zoře neznámým způsobem podaří splést si tento přístroj se sprchou a na hotelovém pokoji do přístroje i přes rozsáhlá bezpečnostní opatření vstoupí.

Následně je rozložena na

62 litrů vody

13 kg uhlíku

3 kg dusíku

1,5 kg vápníku

800 g fosforu

čtvrt kg síry

120 g sodíku

5 g hořčíku

mikrobiogenní prvky 7g

Recept na Zoru tedy už máme. Domnívám se, že v ještě o něco pozdější budoucnosti nebude problém zrekonstruovat Zoru atom po atomu a vytvořit tak nejen jeden, ale i dva tři a nakonec i nespočet exemplářů, až bude jednou Zora moci být umístěna na každou planetu ve vesmíru, včetně té planety, kde žijí tvorové podobní rohožkám, kteří se dorozumívají kousáním do nohy.

O budoucnost literárního života vesmíru proto nemám obavy.

« zpět na úvodní stránku