Radka Ráboňová

Autor: Zora Šimůnková  //  Kategorie: Autoři

Je mi 34 let,  jsem vdaná a bydlím na Vysočině nedaleko Velké Bíteše. Mám ráda humor a objevování nových věcí a zážitků, neztrácím víru a naději v dobro.

Ráda maluji obrázky podle předlohy, čtu, nemám ráda slaďáky. Věnuji se svým dvěma dětem,jsem hodně akční matka i člověk. Nemám ráda přetvářku, vážím si upřímnosti, se kterou přistupuji i k druhým lidem. Miluji přírodu a zvířata. nemám ráda nudu a zahálku.

Tyto texty jsem napsala mezi 15-17 lety.Budu ráda, když mi na ně napíšte svůj názor:  rabonova@seznam.cz

Sosna

 

Tak  vážná, plná pohádkových dum zde stojíš v lesní hloubi, snivou tmání tvých rozsoch jde jen táhlý větrů šum. A doupňákových křídel zatřepání. Tvé větve se přede mnou kloní, jak poraněné ptáče před svítáním. A ostré hroty trčí ze tvých rukou, a chtějí prosí se mě dotknout. A já ti je pokládám zpět k tvé úzké šíji, rty mi trnou při bolesti na dotek špičatých trnů tvého mládí. Tak krásná tvá chlouba, stojí větry šum, když o větve se vánek opírá, a teplo sálá z kořenu tvého života. Mech, který ti drží životní cykly(teplo, světlo, potřebu vláhy) se choulí okolo kmene, a dělá ti společníka pro tento den. Z okna kukaččího domku, který má na špičce vrcholu tvé slávy postavené místo, se na svět dívají dvě písklata. Nepoznali slávu světa, ani hloubku, ve které jsou, neví nic o propasti duše, neznají ani její kout. Srdce tluče jim jak bubeník, a borovice naslouchá zvuku, větve ji vzrušením šustí, a klátí se ze strany na stranu. Za krátký čas se ptáčata vydají na vandr, prolétnou světa kraj, odrazí se od vystlaného hnízda, a sosna jim zamává na cestu.

A usne.

 

Poznání

V blankytném moři, kde leží jas,

V blankytném moři, kde plyne čas, v blankytném moři tam ptáci si hrají, v blankytném moři se mé oči tázavě ptají. Ptají se vln a proudů co jsou pod mořem, přirovnání je jak písek z nebe se sypoucí jak pták vesele nad mořem letící. Co vlastně jsem v tomto sídle, v tomto království, sama si záhy odpovím. Jsem jak malá piha na tváři, který si skrývá děj času plynoucí pod duhou dešťového panství. Tam druhou odpověď nalézám, jsi člověk pro dějiny ubíhající, jsi člověk pro svět stvořený. Jako uvařená kaše ubíhá z hrnce dál, tak ty kráčíš po schodech k svým ideám. Tak nyní mohu zavřít oči, které se před chvíli ptaly, jsem víc než jen piha na tváři, jsem člověk co víc si mohu přát. Odpověď však zazněla v okamžik kdy čas odešel již spát. Nechme ho tedy prosím odpočívat a pojďme si raděj krásné sny zdát.

Konec.

 

Prožité dny červnové,

prožité dny májové, prožité chvíle každého měsíce, běžte si povědět, který den z vás byl nej. Nechte se zvážit na vahách, běžte se sečítat v kalendář.

Každý den si pak odtrhnu, a večer jej zvážím zda byl krásný jako ten předtím.

Kdyby jen vody tekly vzhůru, kdyby jen jaro změnilo se v sen, kdyby jen kouř z lipového květu…

Kde však je ta hranice světa, kde amor poletuje s křídly, kde je ten aurum aevum?

Co je to však oproti, slzám, které nikdo nepouští?

 

Vy nemáte ponětí, vy netušíte, jaké kruté bohatství jste mi zanechal, toulavé vzpomínky, které mi přivolávají den co den do srdce žal.

Navždy jsem chtěla poslouchat váš nádherný smích, jak dítě jsem běžela za vašim polibkem, ač vím, že na konci byl hřích. Přece jsem vám srdce otvírala, vy zprvu jste do něj cit vkládal, pak jak jste si byl jist, že jsem vaše, rázem jste se obrátil a bodal, bodal.

Proč jste mě opustil tak náhle, a neřekl ani proč?

Bál jste se snad mých pohledů, chtěl jste si snad odpustit tu trapnou scénu? Je pravda, že nikdy jste po mě nechtěl, abych vám řekla, jak moc ráda vás mám. A já zamilovaná to říkala tak často.

To nebyla láska a vy jediný jste to věděl, však hru jste  podlou se mnou hrál.

Pro vás to bylo umění rvát z člověka jen to jedno a přidávat mu větší soužení. Láska bere, dává, odpouští, kdo ví.

Vy jste mě měl jen na hraní, možná chvíli měl i rád. Já vás však milovala

 

Píši vám další dopis naplněný mou láskou, ale pokaždé se mi písmena obrací hanbou. Že píše vám žena a ne ji vy. Nevím zda dokáži tento dopis dopsati, z mých úst se ven chtějí prodrat slova, která by všem říkala, jak moc to bolí, když musím přiznat, že miluji toho, který nemiluje mne.

Potřetí už začínám psát stejné věty od zhora, je den a přes husté mraky slunce nesvítí, jsem zde sama a vy snad také sám, a možná se nyní také díváte na ten mrak, co slunce nám zahání.

Ach, jsem tak hloupá, že myslím si, že i vy jste sám, vy spoustu přátel kolem máte, že sotva nudou zaháníte čas. Dal jste mi sbohem a tím jste se zbavil všech pout, vaše poslední slova zněla:“Chci odejít, chci zapomenout.“

Teď jiné lásku dvoříte a na líce ji připínáte polibky a lahodící slova šeptáte, že jen ji lásku slíbíte. Ale vy sám pravdu víte, že ten slib věrnosti co slibujete ji budete ještě slibovat nastokráte jiným.

To vše mohu o vás říct a přece je mi líto, byla jsem jedním z květů, které trháte, však nevěděla jsem, že na počkání, kanou-li mi slzy po tvářích, cítím i to, jak jiné dozrávají slova vašich vět.

Bránit vám by bylo zbytečné, raději, aby jste nám zachránil lásku, odešel jste dřív než jste měl. Teď končit bych už měla, přec vím, že tento list nebudete číst, napsala jsem si jej pro sebe a nyní kroutit budu hlavou jak bláhová jsem byla, že neuposlechla jsem svého rozumu a srdci se oddala celá. Vám své umění lásky jsem dala a ohni dám zas tento list.

 

Když uděláš čáru do papíru, odstraníš ji gumou, když však uděláš jizvu do srdce zůstane tam navěky.

 

Život je překážková dráha, člověka postaví na start, ve vymezeném čase proběhne svůj úsek, a skončí v cíli. Vítěz však není člověk, ale život. A já to nemůžu změnit.

 

Nevěř srdci, které ti dává falešné city, věř svému rozumu, tak unikneš ráně, která by šla z tvého srdce.

 

Políbila jsem oheň, políbila jsem vzduch, políbila jsem vodu, políbila jsem všechny přírodní živly, políbila jsem mámu taky tátu, políbila jsem i tebe, políbila jsem uschlou, žlutou růži, políbila jsem vše, kde se mé rty zjevily, jenom ne sebe, sebe jsem nepolíbila, nemohla, nešlo to. Rty se zde nezjevily.

 

Mnoho krásných snů a myšlenek v životě, protože život je nejkrásnější ale zároveň také nejnebezpečnější sen, ze kterého když procitneš v nepravou chvíli špatně se ti znovu bude usínat.

 

To co říkáš ty, můžu říct i já, to co říkám já, můžeš říct i ty, to co říkáme my můžou říct druzí, a to co říkají druzí, říkáme vlastně my. Tak proč to říkáme, když všichni mluvíme stejně.

 

Láska je jen podstatné jméno, to krátké slovo se skládá z pěti písmen. Ta pouhá písmena jsou na sobě tak závislá, že kdyby se jen jedno vynechalo, nebude už slovo pro které se všichni milují, trpí, umírají. Když vám toto slovo někdy rozedře srdce do malých proutků krve. Pohleďte na první řádek. Láska je jen podstatné jméno.

 

Ten cit, z kterého tě hlava pálí, ten cit, z kterého kanou potůčky slz, ten cit, který ti myšlenky obrací vzhůru,

Ten cit z kterého nemůžeš zavřít víčka a usnout v sen. Ten cit, který ti srdce nejvíc rozbourává, ten cit, z kterého zapomínáš úkoly, ten cit je největší z citů. Ten cit se nazývá láskou.

 

Láska je tlustý provaz, dlouhá, nekonečná, neměnná, ale stačí ostře seknout a láska=provaz jsou oba na dvě půlky.

 

Svět je jak ořezávátko, točí se stále se točí, ale ořezávátko přestane, kdy ty chceš., ale svět ten nevíš kdy se točit přestane. A co když se zlomí tuha? A proto stále živím ten ořezávací svět tužkami.

 

Přátelství je slovo, které bylo vymyšleno, aby si lidé vážili, všech ostatních. Aby poznali jak je důležité mít kolem sebe člověka, a nebýt sám. Pak by bylo přátelství mezi mým životem a mou smrtí.

 

 

Člověk je křehká váza na kluzkém podkladě, kdykoli může sklouznout a rozbít se.

 

Stromy mávají svými větvemi, ptáci křídly, déšť kapkami, svět volá o pomoc, já píši na psacím stroji pár řádků slov pro budoucnost. A každý dělá něco, ale děláme to co máme? Staráme se o to na čem stojíme, a kdo nám to dal? Dejte mi odpověď každý sám, ale ne, těžší  pro nás bude, když si ji dáme sami sobě.

 

Čas je smutný přítel, který si drží ve vínku osudy nás, ale vůbec neví ten svůj. Je to jen malá součástka, ale pro všechny dost důležitá. Smějme se tomu smutnému příteli, za chvíli ten čas už nebude důležitý.

 

 

Pamatujte si, že každý váš rok, měsíc, týden, den, hodina, minuta, sekunda se vám už nikdy nevrátí, není toho hodně čeho můžeme litovat? Co nám uběhlo bez zamyšlení? Není to jen sekunda, minuta, den, týden, měsíc, rok , je to náš celý život.

 

Máme svůj život prostřený jako slavnostní stůl na němž nic není.

 

Kdyby si život a smrt podaly ruce, nastalo by mládí, stáří slovo neznám.

 

Někdo musí vydávat myšlenky, které jdou ze mě.

 

Někdo si řekne jsem troska, ale i ta troska měla kdysi pevné zdi, o které si se mohl sám opřít. Zkus se znovu postavit budeš hrad.

 

Sen je krásný, noc je tajemná,

Láska kouzelná a život, život je dar od Boha.

 

 

Plody zimy

Víra s (bez) věrností

 

V co věříte?

V lásku, osud, hvězdy, v lidskou inteligenci, moudrost, přátelství, v nic, v sebe, v druhé, v Boha.

Věřím v to co doufám, co jsem poznala, co mě nezklamalo, co mi přináší užitek a budoucnost.

V lásku. Ti co věří na lásku, je to krásná víra, když dva milenci se za ruku vedou a ústa k sobě naklání a láska mezi nimi jen hraje.ze začátku sílí, potom však opadá, někdy zůstává, někdy se i rozchází  a hledá láska novou lásku. Ten cit kdo nám ho dal, dobře věděl co to udělá s historií. Ta láska mocná čarodějka na ni věří ještě spousta lidí. I já.

V osud.

Krásná i nebezpečná hra, hraje pro každého jinak, a nikdy nepotká své dvojče. Osudy jsou vyjimečné, jako lidé. Jsou naše osudy určeny, nebo je to jen náhoda, že slunce každý den vychází a zapadá, lidé se rodí, umírají, všechno jde jak po másle.

Hvězdy,

Astronomie, horoskopy, černá noc s miliony lamp, krása jaká se nikde nevidí, ta krása nikdy neopadne, a stále bude mít příznivce, kdo jednou spatřil bude chtít znovu vidět.

V lidskou inteligenci. Určuje se moudrost podle IQ, nebo podle člověka jak ho známy my sami. Co se kdo naučí řekne z naučeného, ale co se kdo nenaučí musí říct ze sebe a za sebe.

Přátelství je slovo, které bylo vymyšleno, aby si lidé vážili, všech ostatních. Aby poznali jak je důležité mít kolem sebe člověka, a nebýt sám. Pak by bylo přátelství mezi mým životem a mou smrtí.

V nic. Jednoduché, ale přesto ubohé. Víra v nic se neuznává, je to jen první klam, když říkáte věřím v nic.

V sebe.

Máš asi hodně odvahy? Obdivuji tě, ale nezávidím, teď si musíš věřit navzájem a tvá věrnost k tobě nesmí nikdy převýšit tvé já.

V druhé. V dnešní době málokdo spoléhá na druhé, jsi jeden z posledních, tak ať se nespálíš. Každý kdo má víru k něčemu podobnému, co jsem zde napsala, má v sobě i kousek lásky pro sebe i druhé. V každém odstavci se skrývá nějaká myšlenka, někdy jich je více, ale zásadní byla ta, že člověk bez víry nemůže existovat.

Každý podle svého názoru a svých myšlenek, může říct, co je pro něj dobré.

 

Skláním se před knihou, do otevřených stránek padá světlo dne a mé vzpomínky tiše klouzají po vědomostech z knihy doprostřed celého svazku. Je pevně sepnutý, uprostřed tavící hmotou, aby listy ( té knihy bohatství) držely pohromadě, aby školáci co knihu budou číst věděli co drží v rukou. Jaký svět se jim otevírá, když hlas se chvěje při čtení mých vzpomínek. Láska to hlavní rys mého života, to velké dílo, která se mi obracelo v hlavě a kousky listů z toho díla se obracely navzájem v jeden velký papír. Jak zajíc se chytí do oka, když pytlák na něho políčí, tak já jsem se chytila do svárů zlých andělů co postupně mě strkaly do uličky kde to štěstí lidstva jsem poznat měla. Já nevěděla co na mě čeká, já jsem to kouzlo ještě neznala, jak však vstoupila má noha na práh dlaždicové zemi, tak jak rychle čas ubíhá jsem se ocitla v labyrintu nepoznání. Všude zrcadla, vyleštěná nablýskaná, aby můj pohled do nich vždy zůstal takovým jakým chci ho mít.

Nerozumíte? Když do zrcadla obrátíš svou tvář, spatříš tam stejný obraz jaký ti namaloval tvůj otec, neuvidíš tam tedy nic jiného co bys chtěl spatřit víc. Zrcadlo ti výsměšně lže přímo do očí.

Zrcadlo lidé stvořili, aby nepoznali pravdu, každý ví, že žádná lež nepochází z pravdy, tedy zrcadlo světa- dlouhá čára přes rozpočet. Jak tekl nápoj vášně vzbouřené, a srdce tlouklo na poplach, mé oči byly žárem tavené, že přes ně neviděla jsem nic. Šla jsem dál do klikatých uliček, kde lidé zvali mě dál, chtěli mě uloupit do své skříně, protože jsem byla čistá, nepoznamenaná mou dobou. Chtěli ze mě strhat šaty, aby na sobě měli kus čistého života, já vyhýbala se jim, utíkala dál, však nevnímala jsem cedule, které varovaly mě, jdi zpátky. Tam uprostřed té cesty jsem poznala, svou první lásku, první omyl, první žal, první bolest ubližovat druhému. Za krátký čas odešla a já ji dodnes dlužím omluvu, která by vrátila můj osud do původní koleje. Ti zlí andělé mi dali hříšnou duši, kterou sama obracím s velkou boží silou v dobro. Však zůstalo mě v srdci jedno znamení, touha milovat druhého člověka, chlapce patřící do mé vrstvy, zatím se vyhýbá on mě a já jemu. Nevím kde v jedné z těch uliček na mě čeká, nevím kolik kroků mám jít k němu blíž, kolik však projde mi za dobu než ho najdu, srdcí lásek. Kolik lístků od vzácných rukou roztrhám. Jsem dívka často namlouvající, že je to on, kterého hledám, není to ani ten ani druhý co přijde po něm. Je to pro mě těžké čelit všem lživým nástrahám. Když potkám krásného chlapce v srdci mi začne hrát symfonie hudby, kterou složili všichni skladatelé za jednu dobu, orchestr se rozezní a opona začne stoupat vzhůru, a na pódiu stojím já, v hledišti zase onen krásný hoch. Kolem ramen drží svou dívku, hraji si divadlo sama pro sebe. Nepoznám, který to je a není. Tolik jich chodí po světě a já jsem jak v zrcadlové síni. Slyšíte už opět vyhrává ta melodie v mém srdci, zlý andělé mi daly zase jiskru naděje do očí, že je to on, kterého chci najít. Ale jiskra pohasne, jako tak, když píši inkoustovým perem a náplň dochází. Já nepotřebuji jiskru, já musím mít požár a stále dříví přikládat. Sama si dělám naděje na věci, které jsou mi proudem vzdáleny, jsou víc než zlato na dlani, je krásné vědět, že opravdu jsou. K těm ideím patří i cit, který vnáší do života chaos. Stále mě nerozumíte? Vím píši složitým a svým jazykem, ale používám stejnou řeč jako vy. Za chvíli už jdu do školy a zase se zatnutými zuby čekat co si učitelé vymysleli. Ale má útěcha, která mi to dovoluje přežít je věta: Láska přemůže i hořké úkoly školy. Nevíte, rozumíte, slyšíte? Těmito slovy jsem vás zahrnovala po celý čas než jste si to přečetli, a mnozí z vás nepochopili co jsem tím vším  chtěla  vysvětlit, nevadí, vždyť máme ještě chvíli čas, abychom to znovu přečetli a zamysleli se nad tím a porozuměli věci, které s námi sdílejí celý náš život. Školáci, kteří otvírali knihu na začátku, konečně ji mohou zavřít a jít si domů či ven hrát.

 

 

Až budeš zase jednou chtít, aby ti někdo krásná slova šeptal,

vzpomeň si, že tu byl někdo, kdo ti je rád šeptal.

Až budeš zase jednou chtít, aby ti někdo dlouhé řádky  něžností psal,

vzpomeň si, že tu byl někdo, kdo ti je rád psával.

Až budeš zase jednou chtít, aby tě někdo ve vlasech vískal,

vzpomeň si, že tu byl někdo, kdo tvé vlasy miloval.

Až budeš zase jednou chtít, aby někdo po tobě toužil,

vzpomeň si, že tu byl někdo, kdo na tebe dnem i nocí vzpomínal.

Až budeš zase jednou chtít, aby ti někdo řekl:

Mám tě rád, vzpomeň si, že tu byl někdo kdo tě chtěl milovat.

A nakonec až jednou zjistíš,

proč ti už nešeptá, nepíše, ve vlasech nevíská a neříká:

Mám tě rád.

Je to proto, protože zjistil, že na všechno byl sám.

Láska potřebuje k životu vždycky dva.

 

Až ty mi řekneš „jak se jmenuješ?“

Já ti řeknu „tvé jméno už znám“

Až ty mi řekneš „líbíš se mi“,

já ti odpovím „ty mě už dávno“,

Až ty mi řekneš „napíšu ti“,

Já ti odpovím „dopisy pro tebe mi leží v krabici“,

Až ty mi řekneš „mám tě rád“,

Já ti odpovím „miluji tě“,

Až ty mi řekneš „neodcházej“,

Já ti odpovím, „zůstávám“.

« zpět na úvodní stránku