Benedikt Smutný
První básník reagující na výzvu nám zaslal toto:
Chodec
prošel kolem tebe na ulici
obtížen svým dlouhým příběhem
a mohl by ti vyprávět týdny
o tom, že…
a jak tehdy…
že kdyby…
a nic z toho…
ale ty jej míjíš a hledíš si svého
přestože bys rád vyslechl střepy příběhu
avšak ten tvůj tě pohlcuje dosti na to
abys měl výmluvu pro své sobectví
Spánek nemohoucího
zavřeli mi ústa
pohladil jsem
svázali mi ruce
hleděl jsem oddaně
když mi zavázali oči
poddal jsem se věčnosti
ze žalu a smutku
že již nelze darovat
a člověk sám tu tíhu neunese
Souvislosti
někdo kdesi zamával křídly
a mne bodlo u srdce
neznámy milenec zašeptal slovo
a mne pojala závrať
dav kráčel slepě ulicí
a já se rozplakal
když však stařec pověděl
své poslední sbohem
tiše do mne ulehl klid
neboť číši naplnil po okraj
ba rozléval štědře okolo
onu hořkosladkou naději
že utrpení neznamená
jen prázdné zoufalství
Stojíš před jámou
stojíš před jámou
a smuteční hudba
naléhá ze všech stran
hosté se sešli
v potřebném počtu
aby poslední sbohem
nevyznělo naprázdno
znáš potřebná gesta
očekávaný výraz tváře
avšak bouříš se
nechceš se účastnit!
až příliš důvěrně víš
že je nutno pohřbít
jenže ono to stále dýchá
zuřivě tluče životem
nechce se vzdát bez boje!
tak rád by ses poddal…
avšak byl jsi požádán
a poslednímu přání
má se (údajně) vyhovět