Vítejte u virtuálních Depek č.197

Dneska večer měly být Depky č.197 aneb „Literární záře nad Kladnem a Slaným č.4“.

Franta Baďura chtěl v pořadu /už počtvrté/ představit zajímavé regionální autory.

Poté, co z příkazu Nejvyššího byly zatím všechny kulturní akce zrušeny, přinášíme (s laskavým svolením přísl.autorů) náhradou alespoň nějaké texty, které jste mohli uslyšet.

Depky naživo jsou Depky naživo, jakmile to trochu půjde zase budou. I tyhle.

…

 

Petr Mareš

Nepřátelé
Severní Francie, červen 1943
Byla zrovna teplá letní noc, když stál Hans u protiletadlového kanonu na severu Francie. Okolo cvrlikali cvrčci, z nedaleké vesnice štěkali psi, z lesa se ozývalo houkání sovy, od pole se zase neslo zručení potůčku. Na nebi zatím zářilo obrovské množství hvězd.
Byla to krásná noc. Taková, jaká se vpije do paměti navždy a člověk na ni vzpomene, když si pro něj přijde zubatá. Což by se paradoxně mohlo stát ve stejný okamžik, v jakém na to myslí.
Hans seděl na pytlích s pískem ještě spolu se třemi dalšími vojáky. Ti také mlčky pozorovali okolí. Zřejmě jim hlavou probíhaly podobné myšlenky, jako Hansovi.
Klid noci se však měl změnit v peklo, které rozpoutal malý muž s knírem a mnoha komplexy. Klid totiž prořízlo burácení leteckých motorů. Muži byli rázem na nohou a světlomety zanedlouho osvětlovaly letku bombardérů s doprovodem mnoha stíhaček. Podle symbolů na křídlech nemohlo být pochyb: byli to Britové.
Ozvala se rána. Z hlavně kanonu vystřelila vzhůru střela. Cíl neminula: jeden bombardér se rozzářil jako prskavka na vánočním stromečku a se smutným úpěním se řítil k zemi. Jeho dopad do nedalekého pole umlčel mohutnou explozí všechny krásy oné noci.
Nebyl ale čas smutnit pro krásnou chvíli, vojáci museli kanon opět uvést do provozu. Další rána již minula cíl.
Letka však pokračovala dál i bez bombardéru, který ležel v plamenech na poli. Hans se spolu se spolubojovníky činil dál. Nabíjeli kanón, který pak plival další smrtící projektily. Jeden z nich nalezl svůj cíl v křídle Spitfiru. Stíhačka jakoby nadskočila a pak se, připomínajíc kometu, zřítila kamsi do lesa.
Hans otevřel krabici se střelivem, potřebovali nové krmení pro svého smrtícího pána. Jeden z nábojů však vyklouzl a vykutálel se z bedny, aby se vydal na procházku z kopce, na kterém stál kanon.
Hans pro každý případ popadl pistoli a vydal se za nábojem. Nebylo radno jimi plýtvat.
Pak se ozval obrovský výbuch. Neviditelná síla vzala Hanse a pohodila ho jako hadrovou panenku dál, než Hans chtěl původně doběhnout.
Slyšel jen pískání. Oči měl silně zavřené. Byl mrtvý? Pokud ano, proč cítil tu bolest? Mohl otevřít oči? Nakonec se odvážit musel. Ležel potlučený na zemi, z protiletadlového děla, které obsluhoval, zbyly trosky v plamenech. Muži, kteří společně s Hansem plnili sny skupince omezenců z Berlína, tu leželi potrhaní na kusy. Už se nevrátí domů za svými blízkými, už tu budou jen ležet ve vlastní krvi a jiných tělesných tekutinách.
Hans nevěděl, jak se to stalo, ale usoudil, že vzhledem k faktu, že se letadla již vzdálila a pokračovala směrem do vnitrozemí, se zřejmě jednalo o technickou závadu. Ostatně bylo jedno, jestli to byli Britové, nebo špatně vyrobený projektil, záleželo jen na tom, že tu teď Hans zůstal sám.
Pomalu vstal a rozeběhl se do lesa. Ani nevěděl, proč tak činí, ale považoval to za nejlepší možnost. Rozhodně se nechtěl dívat na znetvořená těla mužů, které znal jménem i jejich příběhem
Noční les byl temný a tichý. Vzhledem k tomu, co tu způsobili vojáci, se všechna zvířata rozutekla a schovala. Navíc se po chvíli mezi stromy objevily plameny. Hans vytáhl pistoli, načež se k plamenům rozeběhl.
Mezi stromy tam v zemi stál zaražený Spitfire. Čumák měl zabořený téměř po kabinu do země, jedno křídlo měl utržené a místy hořel.
Hans opatrně přistoupil, aby nahlédl do kabiny pilota. Nečekal, že to bude hezký pohled, ale chtěl si být jistý, že v troskách leží pilotova mrtvola.
Neležela tam. Ani tam neseděla. Kokpit byl prázdný, což Hanse značně vyděsilo. Znamenalo to totiž, že by se tu někde mohl pohybovat cizí voják. Nebo by pak v lepším případě našel jeho mrtvolu o kus dál. Každopádně musel počítat s horší možností. Instinkt mu navíc říkal, že v lese není sám.
Hans zvedl pistoli, připraven pálit. Při pohledu na svou zbraň ovšem zbledl ještě víc: zásobník byl pryč. Asi si ho uvolnil při svém nedobrovolném letu.
Zaklel a čekal, co bude dál. Minuty ubíhaly a v Hansovi rostla naděje, že pilot pád přeci jen nepřežil a leží někde v lese, kde už nemůže nikomu ublížit.
Prasknutí větvičky za ním ho však z podobné naděje vytrhlo. Pomalu se otočil, aby spatřil potlučeného muže v kombinéze pilota RAF. Hleděl na Hanse se samopalem v ruce. Hlaveň onoho samopalu byla namířená na Hansovu uniformu. Ten si pomyslel, že je škoda zemřít v noc, která by mohla být tak krásná, nebýt touhy jiných po moci.
„Odhoď zbraň!“ přikázal anglický pilot. Hans zahodil nepoužitelnou pistoli a zvedl ruce nahoru.
Bylo mu jasné, co ho čeká. Ten muž se pomstí za svou situaci a splní úkol, který mu dala jeho vlast. Zastřelí ho. V duchu se již loučil s rodiči a svou milovanou sestřičkou.
Pilot však sklopil hlaveň a pustil samopal na zem.
„Ty ruce můžeš dát dolů.“ mávl rukou a sedl si na pařez.
Hans nevěřil vlastním očím: pilot nejenže mluvil německy, ale nechal ho i žít a dokonce upustil zbraň. To by pro něj mohla být jednosměrná jízdenka do pekla. Pokud tedy peklo či ráj kdy byly.
„Uvažuješ, že mě zastřelíš, co?“ uchechtl se pilot, zatímco pozoroval Hansovu tvář.
Hans jenom nervózně polkl. Pilot poplácal potrhanou rukavicí na zem vedle sebe. Hans gesto pochopil a sedl si k němu.
„Já jsem George. George Murphy.“ představil se pilot.
„Já jsem svobodník Schulz,“ vykoktal Hans.
„Takhle tě oslovujou rodiče a přátelé? Svobodníku Schluzi?“ zašklebil se Murphy.
„Ne… Říkají mi Hansi,“ zkonkrétnil Hans.
„No vidiš, že to jde. O kolik lepší je ti říkat prostě Hansi.“ usmál se Murphy.
„Proč… Proč jsi mě nechal žít?“ nechápal Hans.
„Kdybych tě zabil, nic by se nezměnilo. Stejně bych tu trčel. A pak… Nemám důvod tě zabíjet.“ vysvětlil Murphy.
„Jakto?“
„Nestřílel jsi ze svý vůle. Měl jsi rozkaz. Když byly nálety na Londýn, poslal jsem k ďáblu mnoho mužů. A taky jsem to nedělal proto, že bych chtěl.“ zabručel Murphy.
Hans jen zarytě mlčel.
„Kolik lidí jsi zabil, Hansi?“ zajímal se Murphy.
„Jsem u protiletadlovýho děla… Sestřelujeme letadla,“ vysoukal ze sebe Hans.
„To neni odpověď.“ zabručel Murphy.
„Nevím, sestřelili jsme asi pět letadel.“ pokrčil rameny Hans.
„A cítil jsi k nim zášť? A teď upřímě.“ položil otázku Murphy.
„Jistě. Byli to nepřátelé Německa.“ pronesl takřka naučenou frázi Hans.
„A ty jsi snad Německo?“ uchechtl se Murphy.
„Německo je má vlast. Přísahal jsem mu věrnost, a že za něj klidně i položím život,“ nechal se slyšet Hans.
„Já zase přísahal své ženě, že ji budu stát po boku v dobrém i ve zlém. A ta moje, jak ty říkáš „vlast“, tak ta mě vodtáhla sem. A přísahal jsem znovu, tentokrát že budu bránit vlast a klidně za ní i položím život. Takže jedna přísaha byla křivá,“ okomentoval to Murphy.
„Nebyla. Tvá vlast potřebuje pomoc. A tím, že jí bráníš, tak bráníš i svou ženu.“ vysvětlil Hans.
„Jo. Jsem na severu Francie s letadlem, zabořeným v zemi a povídám si s nepřátelským vojákem. Tohle je přesná definice pojmu bránit svou ženu,“ neubránil se smíchu Murphy.
Hans pochopil, proč ho Murphy nezastřelil. Byl to anarchista, špatný živel. Vlastizrádce. Dobře jen, že byl na straně nepřítele.
„Hansi, máš holku?“ nadhodil Murphy.
„Ne.“
„A měl jsi ji někdy?“ pokračoval Murphy.
„Ne,“ přiznal Hans.
„Hochu, jak to? Já v tvém věku neudržel poklopec rozepnutý.“ zasmál se Murphy.
Hans se ani nesnažil odpovídat. Ač se tomu bránil, protože služba vlasti a věrnost Říši mu byla vším, uvnitř věděl, že Murphy mluví rozumně. A když ne rozumně, tak měl alespoň pravdu.
„Ale furt nechápu va… Tvoje počínání. Měl jsi zbraň, mohl jsi mne zabít. Tak proč jsi to neudělal?“ nedalo Hansovi, který stále nechápal toho muže, sedícího na pařezu.
„Ty to pořád nechápeš?“ pousmál se Murphy. „Válku tu nevedu já. Nic jsi mi neudělal.“
„Sestřelili jsme ti letadlo.“ kývl Hans na torzo stíhačky, trčící z půdy.
„Hmmm. Ale udělal jsi to z rozkazu. Já jsem z rozkazu taky sestřeloval Messouny nad Londýnem.“
„A teď rozkazy nemáš?“ rýpal Hans dál.
„Naposled, když jsem mluvil s velitelem, mi řekl, ať hlídám ty bombardéry. No mise nebyla splněna, ale co s tim nadělám? Rozkazy, co dělat na zemi, nemám.“ vysvětlil už značně otráveně Murphy.
Hans se nadechl, ale Murphy ho přerušil, než stačil cokoliv říct.
„Hansi, nejsme nepřátelé. Jsme muži, kteří se nikdy neviděli a neznali. Nepřátelé jsou tu Churchill, Hitler, Roosevelt a Stalin, ale ne my.“
Hans nad tím mlčky přemýšlel. Dávalo to smysl, bylo to tak, ale on si to prostě nechtěl připustit. Desetiletí výchovy, že národ je něco kolektivního, významného, mu pošlapal ten Angličan, který ho s lehce pobaveným výrazem sledoval.
Náhle Murphy vstal, sebral ze země samopal, zastavil se nad Hansem a zeptal se: „Jakym směrem je moře?“
„Jestli chceš do Anglie, jdi do tamtý vesnice a dál, dokud nedojdeš k moři. Dál německý voják nevkročil,“ odpověděl Hans.
„Aby ses nedivil. Slyšel jsem, že jich tam pár bylo.“
„O tom nic nevím,“ pokrčil rameny Hans.
„Dobře, díky,“ poděkoval Murphy a chtěl vykročit, když ho Hans zastavil.
„Ale jak se tam chceš dostat? Chceš přeplavat moře?“
„Když to bude nutné, tak budu muset. Ale radši bych to zkusil lodí. Nebo letadlem, ale ty jsou většinou hlídaný.“ pousmál se Murphy.
„Ještě jedna věc.“ vysoukal ze sebe Hans. Teď nastalo to těžké. Správně by měl toho muže zlikvidovat nebo padnout v boji s ním, ale Murphy v něm zabil veškeré vojenské smýšlení. Už nebyl svobodník Schulz. Byl Hans.
„Nechoď po silnicích, všude jsou hlídky. Jezděj většinou v zelenejch náklaďácích. A spi v lesích, vesnice jsou plné špiclů. Přeju hodně štěstí.“
„Díky,“ poplácal ho po rameni George a s úsměvem se otočil.
„Pozdravuj ode mne manželku!“ zavolal za ním Hans a George jen souhlasně zahulákal.
Hans si sednul na pařez vedle doutnajícího Spitfiru. Noc se pomalu obracela v den, což bylo vidět na modrajícím nebi nad hlavou. Kdyby Hans nebyl mezi stromy, jistě by viděl i oranžový obzor.
Nastával další den, ale i když měl být podobný jako ty předchozí, Hans nebude už nikdy stejný.

—————————————————————————————————

Tereza Cimburková

Měla jsem…

Měla jsem oblíbený kalhoty. Cítíte tu neaktuálnost v tom „měla“? Cítíte tam ten můj smutek, tu bolest? Tu tragičnost situace? A dodávám, že pouze tragičnost, žádná filmově oblíbená tragi-komičnost. Jestli jste tu opuštěnost a osamocenost nevycítili, tak mi věřte. Je tam. Některý věci vám prostě sednou. Jedete na stejný vlně, ať děláte cokoliv. Trávíte spolu spoustu času. Doplňujete se. Prostě ladíte. No a pak najednou bum – prásk, jak se tak říká (no, možná se to neříká, ale já to tak slyšela). Rozpáraly se. Jako by mi říkali: Tak už tak nežer, Terčo!
Jasně, že to nebylo tak kách, jak se může díky těm emotivním citoslovcům zdát. A může se to někdy i stát. Tentokrát to ale nebylo až tak náhlý. Pochopila jsem, že se něco děje, když se na mě začaly šklebit. Radši jsem je už tolik nenosila. Aspoň ne na veřejnost. Neměla jsem to srdce je vyhodit. Párkrát jsem na to zapomněla a normálně s nimi šla. A až pak mi došlo, že jsem to neměla dělat, že už to prostě nejde. Že některý věci nevyspravíte, i kdybyste se chtěli rozkrájet.
Takže došlo na zásadní zlom. Konec, hotovo, šlus. Dál už to fakt nejde. Nemá cenu dál se trápit. Schovávat je. Na později? Nebude žádné později. Šly z domu. Dlouho jsem plakala. Tak dlouho jsem plakala, až jsem si koupila nový. Brzo bylo po smutku. Brzo byl zas svět báječný. Kéž by to se vztahy šlo stejně. Nebo to tak snad někdy j(d)e?
Měla jsem oblíbenýho chlapa. Cítíte tu neaktuálnost v tom „měla“? Cítíte tam ten můj smutek, tu bolest? Tu tragičnost situace? A dodávám, že pouze tragičnost, žádná filmově oblíbená tragi-komičnost. Jestli jste tu opuštěnost a osamocenost nevycítili, tak mi věřte. Je tam. Některý lidi vám prostě sednou. Jedete na stejný vlně, ať děláte cokoliv. Trávíte spolu spoustu času. Doplňujete se. Prostě ladíte. No a pak najednou bum – prásk, jak se tak říká (no, možná se to neříká, ale já to tak slyšela). Rozešli jsme se. Jako by mi říkal: Tak už mě nežereš, Terčo?
Jasně, že to nebylo tak kách, jak se může díky těm emotivním citoslovcům zdát. A může se to někdy i stát. Tentokrát to ale nebylo až tak náhlý. Pochopila jsem, že se něco děje, když se na mě začal šklebit. Radši jsem s ním už tolik nechodila. Aspoň ne na veřejnost. Neměla jsem to srdce ho vyhodit. Párkrát jsem na zapomněla a normálně s ním šla. A až pak mi došlo, že jsem to neměla dělat, že už to prostě nejde. Že některý věci nevyspravíte, i kdybyste se chtěli rozkrájet.
Takže došlo na zásadní zlom. Konec, hotovo, šlus. Dál už to fakt nejde. Nemá cenu dál se trápit. Schovávat si ho. Na později? Nebude žádné později. Šel z domu. Dlouho jsem plakala. Tak dlouho jsem plakala, až se objevil nový. Brzo bylo po smutku. Brzo byl zas svět báječný. Kéž by to se vším šlo stejně. Nebo to tak snad jde..?

---

Lukáš Malý

Jak jsem spláchnul plyšáka do záchodu
a uplácel ředitelku mateřské školy

Ten sígr mi prý kouká z očí. Alespoň mi to od malička řeklo už pěkných pár lidí. Ačkoli se cítím jako hodný a spořádaný chlapec, přece jenom věřím, že se na mé tváři dá něco takového zahlédnout. I když je to jen stopa, památka, pozůstatek, možná to v těch očkách vážně zůstalo. Přísahám, vyrostl jsem z toho! Už dávno to neplatí, ale přiznávám, že kdysi jsem trošku tím grázlíkem byl.
A začalo to už ve čtyřech letech, kdy jsem začínal jasně vymezovat teritorium a pomýšlel si na něco velmi blízkého korupci.
Tak tedy, jak to tenkrát všechno odstartovalo?
Ve školce jsem si za rok zvyknul a pomalu si podmanil všechny další uličníky, jako jsem byl já. Společně jsme měli takovou vypečenou partičku, které šéfoval vzrůstem nejmenší (a to mi zůstalo), ale jinak nejmazanější klučina.
Sice jsem nosil punčocháčky a na to lacláče, jejichž roztomilé kšandičky přes ramínka pod buclatými tvářičkami ze mě dělaly miláčka učitelek, přesto je až děsivé jak démonický výraz má takové malé koťátko na fotkách.
Stavěli jsme z kostek fantastické věci, hned několikrát vyšší, než jsme byli my sami, na zahradě jsme experimentovali s požíváním všeho, co tam rostlo, s dalšími dvěma kumpány jsme se naučili dokonce brzy číst, a tak nás zbytek považoval za studnici vědomostí, no a holčiny, které z nás byly unešené, nám za keříkem ukazovaly… Pane bože, to byly časy!
Jako mafiáni z devadesátek jsem měl se dvěma nejchytřejšími a nejdrsnějšími nohsledy na každém prstu jednu bábovku, co se řeklo davu, to prostě udělal, a když se náhodou někdo ozval, že by rád tu a tu hračku domů, říkal jsem „to nebude žádný problém.“
I šacování kapes naší třídy „U vodníka“ před ochodem – protože s nástupem mě, Andreje a Ondy nějak vzrostl počet ztracených kostiček a vojáčků – dokázal ten čtyřletý nezbeda Lukáš obejít. Nikdo nechápal, proč s sebou všude vleču svého obrovského tyranosaura Rexe, ale vám už je teď asi jasné, že taková velká hračka, navíc dutá, a navíc s hlavou, která se dá odšroubovat, je zatraceně mocná zbraň.
Jenže když už si člověk myslel, že dobyl všechny možné mety a získal si všechny lidi, přišla ona.
Celkem hezká nemluvná blondýnka, která se vyznačovala tím, že všude s sebou – a tím myslím úplně všude – měla plyšového hrocha, medvěda, či co v růžové barvě. Bylo jedno, co jí kdo řekl, bylo jedno, zda si s ní nějaké dítko chtělo hrát, nebo ji urážet, bylo fuk, zda jste ji nabízeli kamarádství, nebo ji tahali za vlasy. S nikým nekomunikovala, jen tu hnusnou plyšovou kreaturu div samou láskou neumačkala.
Ne že bych měl tenkrát (na rozdíl od současnosti) málo obdivovatelek, ale tohle je holka moje teritorium, a tady jsem králem já, rozumíš? Tady žádný takový introvertství nesnesu.
Ale narazil jsem. Ani moje silné řeči a úctyhodné vědomosti ji do kolen nedostaly. Políbila svého hrošíka a odporoučela se. A to několikrát.
Časem, ačkoli mi svět pořád ležel u nohou, mně to začalo iritovat čím dál více. Začal jsem to zvíře nenávidět, nesnesl jsem ho. Máš sakra objímat a milovat mě, napadalo mě. Přál jsem si, modlil jsem se, ať ho alespoň jednou zapomene, ale ne!
Pořád a všude, bez jediného slova, tahala tu zasranou hnusnou růžovou, nebo fialovou… – už sakra nevím – zrůdu!
Jednou, už naprosto zoufalý, že je ve třídě někdo, kdo mě nebere jako krále, jsem po probdělém poobědovém ležení loudavým tempem vyrazil na toaletu. Ta byla společná pro obě pohlaví.
Dobelhal jsem se k maličkaté porcelánové míse a svoje punčocháčky se slipy stáhl až ke kotníkům. Vykonával jsem potřebu a při tom bedlivě sledoval, jestli mířím dobře. A jak tak pozoruju svoje nádobíčko, zahlédnu vedle záchodu ležet fialové cosi… Ona ho tu zapomněla?!
Ohlédl jsem se, jestli někdo nejde a dlouho neváhal. Ani jsem nestihl vyloučit všechno a plyšák letěl. S velkým sebezapřením jsem ho tam ještě zamáčknul a spláchl. Zůstal mu trčet kus hlavy, ale nebylo času nazbyt, protože se zrovna někdo hnal dovnitř, a tak jsem raději vyběhl ven, bez umytých rukou, a dělal jakože nic.
To šramocení příchozího byla dívka. Když jsem cestou ven míjel JI, o to větší škodolibost se ve mně probudila.
Ani minuta neuběhla a z WC se začal rozléhat mohutný vřískot. Úplně příšerné ječení, které všem rvalo uši. Kromě mě. Na tváři se mi skvěl úsměv. Tohle je moje teritorium, moje pravidla, baby!

O hodinu později si na mě došlápla sama ředitelka mateřské školy. „Co to mělo znamenat, cos to provedl?! Proč?! To se řekne mamince!“
Neděsilo mě to, jen jsem se hloupě smál se skvělým pocitem zadostiučinění.
„Co kdybys ten záchod rozbil?!“ Stále jsem mlčel. „Víš kolik taková oprava stojí?!“
Z krku mi vyšlo pohrdavé „pch!“ rukou jsem sáhnul do kapsičky a naprosto arogantním tónem zvolal:
„Ale já mam padesát!“
A malá ručička dětského bosse podstrkovala hlavě našeho ústavu droboučký hliníkový padesátihaléř!

---

Čeněk Manina

Život

Život

Já vím, zbývám tu sám.
Já vím, sedím tam.
Já nikdy nepřemýšlel,
o tom jak mi život ušel,
jak mezi prsty proplul,
jak kdyby tě někdo kopnul.

Já sedím tady,
koukám, pozoruji.
Ty všechny divné tvary.
To co tady bylo,
to co tady zbylo.

Vidím, jak život ušel,
jak lehce prošel,
ani neřek… a šel.

A proto tu zbývám sám
a sedím tam
a pozoruji,
co všechno ty změny přinesou mi.

S životem,
jsem si pouze sedl sem
a on odešel,
ani slovo neřek a šel.

Nezdvořák jeden hnusný,
ani mi neřek,
že jsem tu a pustý.
Odešel a nechal mne tu.
V příkrém stínu stromu Alfabetu

---

Jiří Tomeš

Vlakové dilema

Ubíhající krajina v jedoucím vlaku.
Spolucestující, co nikdy nevystoupí.

Elektrické vedení, co krajině dává i bere
půvab.
Specifické vědění
o krásách horizontu.

Cestuji městy, lesem, městy, polem.
Tunelem, městem a lesem.
A přes to, že mám v ruce jízdenku stejně
nevím, kde jsem.

Dvě půvabné dámy, sedící přes uličku.
Se baví hrami
jenom na chviličku.

Cesta je dlouhá,
delší však bude
přesednout na vlak.
Co nikam nedojede!

Šťastnou cestu!