Aktuality,  Autoři

Michaela Kováčová

Michaela Kováčová, narozená v Karlových Varech v roce 1976, básnířka, autorka sbírky POD POVRCHEM, která vyšla pro radost pouze ve dvou výtiscích. Spolu s kytaristou Jindřichem Morávkem a performerem Vladimírem Kalným je členkou umělecké skupiny ROZTODIVNÍ, která se věnuje autorské poesii, humorným úvahám a písním, chystají také projekt se zpěvačkou Kristýnou Gábner. Píše od roku 2009, připravuje vydání společné knihy s Olgou Trojkovou. Dříve se aktivně podílela na GYPSY CELEBRATION s Idou Kelarovou a ráda se pohybuje v sociálních sférách. Proslavila se především svou paštikou a citem pro špatně ukočírovatelnou spontánnost.

DUHA Po obloze se líně klouže po ránu žíznivá nasává z louže a když vypije i pátou vzpruhu najdete na zemi nalitou duhu a pak se vyšplhá zas do oblaků a jak to žije dole na to kouká z mraků štěkání psa hučení sirén říhnutí jistého pána cvrčkové cvrkaj dva lidé vrkaj a ona zas touží jen spadnout dolů a tak se rozkřičí na celé nebe a možná barvou svou zaujme tebe žízeň jí přepadne vztek zaútočí a tak si barvy své ze sil vykřičí jsem vzbuzená jsem zproštěná jsem vtažená jsem dotčená jsem nadšená jsem zničená jsem barvou omámená

 

 

PRO TEBE Víš musím být s tebou je to tak určené … nečíním nic jen se to děje … Víš proč dnes sněží je to tak dané … s oblaky hýbat neumím …. Víš proč kapky zmrznou …. a víš proč svítí slunce a víš proč každé ráno míjím zrcadlo … víš víc než vím já ? Víš že každou noc ječí naproti sousedka a já se při tom křiku obnažím …. a víš že víly dotančily když se opily ? Víš že je žudr těžkej a pírko z havrana lehounký jak řasa .. a víš že mne vlastně vůbec neznáš ?

PŘICHÁZÍM K POKLADNĚ Přicházím k pokladně a stávám se svědkem,jak asi třináctiletej kluk s jednou věcí pouští před sebe dědu s šesti čokoládama. Pán kroutí hlavou a táže se chlapce proč ? Jen tak,zní odpověď. A v autobuse by jsi mne pustil sednout ? Vyzvídá. Ano,teda kdybych seděl. Snažím se místo nezabírat. Pán si může hlavu ukroutit a začíná se slastně usmívat. Ve vteřině to nevydrží,poplacá kluka po rameni a praví : ty jsi DIVNEJ. TAK KRÁSNĚ DIVNEJ. Mám hned hezčí den. Usměje se a odchází. Třicet korun,řekne pokladní a mládě drží dvacku. Podávám mu spontánně deset korun. Usměje se,poděkuje a ptá se : proč ? Odpovím jen : chci být taky krásně divná !!! Kluk se rozchechtá,mrkne na mne a odchází. I vám krásnej den.

SVĚTE Světe ty se chvěješ zatímco můj pes mi hřeje záda A jablečnej ocet používàm ráda Jsem sprostá neurvalá drzá A nevážím si ani gram tvý lásky Světe ty pláčeš ? A já si pouštím desky jako utržená Ze řetězu

TAXÍK Jsem toho ještě plná. Benzín mám v nozdrech ve vlasech mám ho plnou pusu. Ale od začátku. Snad to stihnu dopsat,než zemřu. Potřebovala jsem se dostat z Nového Fojtova domůůůů … Kolegyně/kamarádka zběhla v nejdeckých mafiánských praktikách mi po dvacátémprvním telefonátu radostně oznamuje,že sehnala levnýho nelegálního taxikáře. A že prý je T U do 30 minut. Po 45 nikde nikdo jen sovy hůkají a šakaly si brousí zuby o žudry. Po 50 se z dáli ozývá : brrrm frm rachty rachty bum bum prásk ratata bzzzz a na místo příjíždí auto jak z Kusturicova filmu. Podívám se významně na Lenku jestli TO je jako vono a pochopím z jejího výrazu že ano. Chce se mi maličko plakat a zároveň jako náměsíčná následuji vůni benzínu. Sedám si do starýho křápu ( značku nevim poznám jen trabanta a traktor ) dozadu a poutám se. Nejdřív lanem které je nejblíž,pak nacházím zbytek pásu. Mlčím a přemýšlím,proč mám zemřít zrovna takhle blbě ? Odněkud ze předu ke mě proniká rozhovor Lenky a Přízraku. Jezdíte dlouho ? Ne. Jezdíte často. Ne. Jezdíte rád ? Ne. Proč jezdíte ? Prachy. Za kolik do Varů ? Že jste to vy tak za třista. To už se probírám z omámeni a kontruju Přízraka. Povídám mu,že dobrý varský taxi jezdí za 270 tuhle trasu a on ze ma dnes tu lepší káru,tak proto ta cena … ( kurva co je ta horší varianta ? ) Dodrkotá do Nejdku a tam vystupuje má naděje na budoucnost. Obrací káru rychlostí tryskáče skrzevá zahradní pozemky,poráží popelnici a směřuje do Varů. V tu chvíli mne napadlo to sem napsat. Že se jako rozloučím. Je to fakt stylový. Do prdele … Do vole prdele … Proč já ?? V půlce se ujišťuji,že žiji a zaraduji se nahlas. Přízrak to bere jako povel k dialogu a já se dozvídám,že je bezdomovec a …. znovu omdlím. Jsem doma. Živá. Zdravá. Ani jsem se neposrala. Zítra jdu pěšky. No a čo ? To dám …