Katka Gintschelová

Narodila jsem se v březnu roku 1978 a už na základní škole mi docela šel sloh a literatura. Ta mě potažmo bavila. Píšu asi od 16 let, ale s dnešními povídkami se to nedá srovnávat. Z osobního života bych uvedla, že jsem civilním povoláním pokladní a nebo prodavačka jako taková. Momentálně ještě pár měsíců na mateřské. Ráda bych vydala knížku, takovou díky níž bych se dostala do podvědomí lidí, abych pak mohla „vyjet“ se svým kontroverzním románem s vážným tématem. Ten si píšu do zásoby…

mail: Kejca.G@seznam.cz

 

Sex???Ten se asi bude mazat na chleba…

Docela dlouhou dobu jsem se zabývala otázkou, proč se v mém věku stal sex spíše povinností, než zábavou. Přečetla jsem spousty odborných článků o tom, kde by mohla být chyba a jak jí případně napravit, ale nic srozumitelného jsem v nich nakonec nenašla.
A o skutečnosti, že jednou z příčin může být i hormonální nerovnováha, protože po pětatřicítce u žen dramaticky stoupá hladina testosteronu v těle, vím samozřejmě sama už od chvíle, co jsem zjistila, že se musím holit každej pátej den, a jen s hrůzou čekám,kdy mi na hrudníku ještě začnou rašit chlupy, nebo kdy se mi při pohledu na fešnou blondýnu s velkejma prsama, poprvé vzrušením ztopoří všechny vlasy na hlavě. A už vůbec se v žádném případě nehodlám smířit s myšlenkou, že bych jednou mohla mít třeba fousy ve stejné délce jako teď prsa.
Takže zhruba někde u kolen.
Každopádně jsem se nedala tímto neúspěchem odradit a pokusila se na příčinu přijít s pomocí wikipédie a googlu. To už byla celkem trefa do černého. Neskutečná smršť informací.

Z definice sexuální přitažlivosti totiž vyplývá, že se jedná o termín, který značí vábení jedince stejného živočišného druhu za účelem sexu a většinou také za účelem rozmnožování. Přičemž atraktivnost jedince je značně individuální, tudíž nejčastějšími smysly pro svádění jsou hlavně zrak, sluch, čich a hmat.
Tohle už znělo mnohem logičtěji, ale i tak to mojí počínající frigiditu pořád ještě nceřešilo. Každopádně mě v této souvislosti o sexuální přitažlivosti napadlo hned několik drobných chyb, kterých se na nás chlapi nevědomky dopouštějí. Jsou-li právě pro sex důležité smysly zraku, sluchu, čichu a hmatu, pak je asi nepoužívají zcela správně.
Jako žena mám samozřejmě zřetelnou představu o tom, jak by můj případný partner měl všechny moje smysly stimulovat, ale nejsem si jistá, zda je schopen si je on vyložit stejně. Třeba mu jen neumím, své potřeby dostatečně interpretovat. Napadlo mě, že se pokusím být zcela konkrétní, a uvedu pár drobných, leč celkem zásadních chyb, kterých se na nás muži dopouštějí.

A  jsem-li tedy průměrná česká žena, nebudu mluvit jen sama za sebe.

Když od partnera, jako součást milostné předehry očekávám společné sledování romantického filmu v láskyplném objetí, rozhodně nemám na mysli porno. A zcela nemístná je i jeho domněnka, že by mě mohlo byť jen trochu vzrušit, že se nahý postaví k posteli a chlapácky přede mnou zahoupe svým pinďourem ze strany na stranu. Kdybych to samé udělala já svým poprsím, je na místě mrtvej. Mylnou představou trpí i ten chlap, který si o sobě myslí, že když se nadechne, zatáhne břicho, vypne svaly a nedýchá, vypadá jako Antonio Banderas.
Ani slovní projev ve snaze mě eroticky navnadit a vzrušit, nedopadá většinou dobře. Šeptat mi do ucha perverzní slova jako „Dej mi svojí mušličku“ „Chci do jeskyňky“ a „nakojíš mě“ na mě působí spíše opačně. Proboha, jak někdo může mojí vagínu drze přirovnávat ke škebli nebo k Macoše? Vypadám snad, jako nějaká nadržená úchylná mlíkárna? To je to samé jako bych jim do ucha pošeptala: „Zlato, že mi ukážeš slona s malým chobotem“
Většina chlapů si prý také stěžuje na to, že při sexu žena kolikrát předstírá orgasmus. Možná to je fakt tím, že chlap tak často předstírá jakoukoliv předehru.

Je-li totiž přesvědčen o tom, že mě pouze třikrát políbí na rty, dvakrát na krk, k tomu všemu oslintá ucho a jazykem polochtá zvukovod s bubínkem, šílím z toho slastí, a jsem připravena k akci, je opravdu na velkém omylu. Mám pocit, že správná cesta není ani v marném hledání bodu G, protože jim to mnohokrát zabere tolik času, že si postupem času připadám spíše jak na nemotorné prohlídce u gynekologa než v posteli. To hned navazuje na fakt, že tato snaha je pro mě i celkem zbytečná, protože já sama ho u sebe taky ještě zatím nenašla. Tudíž si myslím, že na mojí vzrušivost bod G nemá tak úplně vliv. Nicméně za největší chybu považuju důraz, jaký chlap přikládá ženským prsům. Pro zachování sexuální pohody snesu relativně všechno, ale odmítám si je nechat různě kroutit do finální podoby obří, těstovinový vrtule, a už vůbec nedovolím za ně neurvale tahat, tak dlouho že pak vypadají jako plandající basetí uši. Fakt sorry, ale pevná, kvalitní Wondebra mě stojí stejně, jako chlapy přiměřeně vojetý auto.
Menší problém vidím také v tom, že si chlap rád myslí, že mojí největší erotickou fantazií je narvat si jeho penis až do krku, a předstírat, že ho mám dlouhej jako žirafa.

Nerada to říkám, ale je bohužel poněkud kratší a můj dávicí reflex začíná zhruba ve druhé třetině jazyka, takže už jsem na větu: „Lásko, vem si ho prosím do pusy“ docela alergická.
Zajímavé je také to, jak si chlap vysvětluje věty, které mu případně říkám.

Například když si přeju, aby použil lubrikační gel, myslím tím OPRAVDU lubrikační gel, nikoliv modrou Indulonu. A pokud ho něžně poprosím, aby mě dnes nechal trošku vyspat, že nemám na milování náladu, znamená to, že skutečně nemám na milování náladu- a né že se mi má při usínání udělat suverénně na záda. A pakliže mi kvůli tomu z pusy nechtěně ujede: „Jdi s tím už konečně do prdele“ přísahám, že to není moje žádost o anální styk!

Ale snad nejsložitější pro mozek chlapa je výklad věty: „Mám plodné dny, musíš si dát pozor“!

Sakra, co nesrozumitelného je na větě „MUSÍŠ SI DÁT POZOR“? Ještě štěstí, že jistý Stanislav Havránek v 60.letech minulého století vymyslel nitroděložní tělísko. Kdyby ne, mám už nejmíň třicet dětí. Popřemýšlet by měl chlap i při výběru vhodné polohy, když to už před tím jaksi neudělal při výběru mě, jakožto jeho budoucí sexuální partnerky. Vážím-li 120kg nejsem bohužel, ač bych třeba tisíckrát chtěla, některých poloh anatomicky vůbec schopna. Takže nemůže čekat, že když se na mě vrhne, svým průměrně velkým penisem třeba ve výtahu – dostane se tam, kam opravdu chce. On není černoch a já Věra Čáslavská. A protože není většinou ani kulturista-olympionik nemůže věřit tomu, že si mě dokáže z lehu jen tak přehodit například do sedu. A i kdyby se mu to s vypětím všech sil nakonec chudákovi podařilo, stále platí pravidlo, že s největší pravděpodobností, takovou polohu anatomicky prostě nesvedu.
Odlišný pohled mám i na pohlavní styk samotný. Kdybych našla toho debila, kterej řekl,  že nejlepší pro ženskou vzrušivost je, když může být nahoře, dám mu okamžitě přes držku. Asi netušil, jak zrádná je pro ženu právě při této poloze gravitace. Navíc moje nejoblíbenější poloha je ta, při které mohu nenápadně sem tam mrknout, co je zrovna v televizi.

Také nevím, kde chlap vzal myšlenku, že bych dokázala mít orgasmus ve stejném okamžiku jako on. Ježíši, jaká jiná ženská vyvrcholí po 60 až 120 vteřinách styku? Dost nerozumné také je, myslet si, že svůj výkon chlap případně prodlouží požitím Viagry nebo Arginmaxu. Jednak né každá reklama je vždycky zcela pravdivá, a jednak né na každého chlapa to funguje jak má. Takže výsledek je celkem nulovej, a chlap nevypadá jako chlap, ale spíš jako kango nebo stavební sbíječka.
V sexu je potřeba se také řídit nepsanými pravidly. Vyžaduje-li partner ode mě při milostném aktu praktiku, jejíž význam jsem nucena si potají nenápadně vygůglit, musí předpokládat, že ho alespoň na chvilku budu považovat za úchyla. Při poloze zezadu, by pak měl mít za všech okolností stoprocentní jistotu, že dokáže zamířit do správného otvoru i se zavřenýma očima, protože v opačném případě na další jeho pokus odmítám brát už absolutní zřetel.

Dalším z důležitých pravidel milování má pro chlapy být fakt, že Kamasútra není jejich bible ani doslovný manuál, nýbrž jen kniha s erotickým tématem. Což znamená, že například polohu lotosového květu, se převést do praxe ještě nikomu nepodařilo, a její smysl je v podstatě jen symbolický. Bylo pro mě opravdu hodně ponižující vysvětlovat doktorům na chirurgii, jak k mojí fraktuře šestého žebra nakonec došlo.
Ale i já se několikrát dopustila v sexu mnoha chyb. Zavolat tehdejšímu partnerovi na mobil a po přijmutí hovoru na nic nečekat, a vychrlit do něj větu: „Dneska ti, lásko vyšukám mozek z hlavy“ byl doslova čirý nerozum, zvlášť když se ze sluchátka ozval příšerně aristokratický hlas jeho matky se slovy: „Děkuji, Kateřino ale v mém věku je to myslím docela zbytečné“! Ovšem za totální hazard s vlastním životem bych považovala soulož v autě, které celé měřilo a nejspíš také vážilo stejně jako já. Neužila jsem si to ani já ,ani on, a vlastně ani můj malíček u nohy, pro něhož to tenkrát nedopadlo moc dobře. Ještě dnes ho mám kvůli tomu trošku nakřivo. Nicméně od té doby jsem se ale ponaučila, a jakmile to auto není zrovna karavan nebo nemá rozměrově alespoň jedna káká,tak se v něm prostě nemiluju.
Ale snad nejhorší chybu, kterou v posteli může žena udělat je přirovnávání svého partnera ke zvířatům. Zejména by se měla vyvarovat oslovení „ty bejku“ nebo „Ty kanče“ protože je víceméně jasné, co za hrůznost by ji nakonec na oplátku odpověděl on.

Samice od zmíněných zvířat pro ženu lichotivě neznějí.
Závěr je tedy zřejmý.
Definice sexuální přitažlivosti založená pouze na podpoře smyslů zraku, hmatu, sluchu a čichu není pro můj konkrétní případ až tak pravdivá.

Pochopila jsem, že všichni děláme nějaké chyby, a jen pak naštěstí většinou úspěšně, předstíráme, že se vůbec nestaly. A že je zkrátka zbytečný přemýšlet nad tím, proč se stal sex v určitém věku spíše povinností než zábavou a budu zkrátka vděčná za to, že ho ještě vůbec mám …

 

 

Den jako když posereš

Ráno jsem vstala až po té, co se mi podařilo odlepit polštář od pusy. Myslím, že se mi zdál i strašně blbej sen. Ještě štěstí,že jsem si ho nezapamatovala. To, že den, nebude stát za nic, bylo jasný už ve chvíli, kdy jsem si čistila zuby. Místo zubní pasty jsem na kartáček natřela levandulový krém na ztvrdlé paty u nohou. Kdosi mi musel nejspíš zaměnit tuby v kapsáři.
Nakrmila jsem přítomné členy své domácnosti-malý Kryštof dostal rohlík s játrovou paštikou a pračka další pár ponožek. Oběma myslím chutnalo.
Já si k snídani udělala kafe, zapálila si cigaretu a na obličej namazala denní pleťovou masku značky Dermacol. V tom se vrátil Štěpán z noční směny a než usnul, zeptal se, zda nechci místo té masky brusný papír.
Chvilku mi trvalo,než jsem to pochopila.
V televizi jsem zkoukla třistadvanáctý díl svého oblíbeného seriálu, a v jeho průběhu postavila z dřevěných kostek tři komíny a dva celkem nestabilní hrady. Z ucpané záchodové mísy pak vytáhla dvě role toaletního papíru, odměrku na prací prášek a jedno autíčko,které tam vhodil kluk,když já sledovala ten seriál a nakonec jsem uklouzla po zbytku rohlíku co nesnědl,a ukopla si při tom palec u nohy.
Ač se mi chtělo strašně řvát,musela jsem jít uklízet. Z obýváku jsem odnesla Štěpánovi nedbale svlečené svršky,také ponožky,co už na mě čekaly u postele doslova v pozoru, a všechno s odporem vhodila do koše se špinavým prádlem.V dětském pokoji jsem se ale ze zdravotních důvodů zdržela co nejméně. Pouze jsem ustlala přikrývky a Radkovi sebrala pod postelí talíř se zbytky od večeře a dva erotický časopisy.
Nastal čas vařit oběd.

Ten se navzdory tomu všemu docela vydařil, protože malej po něm usnul ještě v jídelní stoličce. S obtisknutým okrajem talíře na jeho tváři jsem ho opatrně přenesla do postele.
Naštěstí se nevzbudil a já si došla v klidu na záchod.To je totiž jediný moment,kdy si tam můžu zavřít dveře,a nikdo se mi při tom nevěší na kliku nebo na krk.
Kluci pořád tvrdě spali,takže jsem měla trochu času,potají prolistovat Štěpánův mobil.
Tyto kontroly provádím v pravidelných intervalech,nejen jemu,ale i synovi a to i přesto,že je to neslušné,neetické a dokonce prý i velice zbabělé.V mém věku s tímto všeobecným názorem už nemohu dávno souhlasit,neboť je pro mne přijatelnější mít přehled jako neetický narušitel soukromí,než žít podle kodexu slušného chování a do poslední chvíle nic nevědět a pak se z toho třeba zbláznit.V tomto případě je nejlepší být jako skaut-ten je taky vždy připraven!
V jeho adresáři jsem narazila na kontakt „Neřízená střela“. Neváhala jsem a zvědavě číslo vytočila. Dovolala jsem se k sobě.Debil drzej.
Řekla jsem si, že by se měl chytnout za rypák a pokusila se nelichotivou položku přejmenovat.Povedlo se mi to tak dokonale,že jsem při tom telefon zablokovala pro všechny odchozí hovory.
Bylo zřejmé,že v tomto případě bych s přiznáním i poctivostí asi nedošla nejdál,nýbrž tak akorát na byťák a sociálku, a o pomoc zavolala operátorovi z T-mobilu.Situaci jsem mu lidsky vysvětlila,a doufala tak v brzkou záchranu.
Když už mi po třetí položil totožnou otázku: „A co se týká těch hovorů-Vy jste stále ještě v tom nastavení telefonu?“ A já mu zoufale odpověděla: „Ne, co se týká těch hovorů,jsem už asi hodinu v prdeli“ nejspíš pochopil,že to semnou nebude žádná brnkačka. Nicméně mi poradil,abych telefon propojila USB kabelem s počítačem,a odblokování provedeme pomocí internetu.
Měla jsem dojem,že jsem kabely nespojila správně,protože se nic nedělo tak se zeptal: „Mladá paní, kam je zapojený ten kabel?“Napadlo mě vzteky odpovědět něco strašně sprostýho,navíc jsem vůbec nechápala logiku jeho dotazu,tak jsem se zeptala,jak to myslí?On sice trpělivě, ale už se zřetelným povzdechem povídá: „Když půjdete po tom kabelu,kam dojdete?“ Byť jsem si myslela, že nejspíš někam do zadní části lidskýho těla,jsem mu odpověděla: „No asi k vám na ústřednu ne?“
Nakonec se nám odblokování podařilo,telefon se automaticky restartoval a vrátil do původního režimu.S chutí jsem ho odložila zpátky do poličky.
Kontakt „Neřízená střela“ v něm ale zůstal v nezměněné podobě.Snad příště.Nabitá adrenalinem jsem s opatrností nahlédla ještě do synova tabletu.Aby to bylo kompletní.Má v něm skvělou aplikaci,kam si občas zapisuje drobné poznámky,upozornění a schůzky.A na rozdíl od partnerova mobilu s jednoduchým ovládáním.Pro mě,jakožto pro matku zcela geniální aplikace,páč aspoň přibližně vím,kde se zrovna pohybuje.Až bude legální implantovat do lidské kůže čip s GPS navigací,jsem první,kdo to nechá svým dětem udělat.Dnes jsem tam objevila zápis z minulého týdne,do něhož si napsal: „Myslím, že jsem tlustej,měl bych rychle zhubnout.Asi zkusím drogy,kluci říkali,že po nich prý jde„.
Bože,to jsou ale hovada kravský!Nasraně jsem mu tam dopsala: NEFUNGUJE, OSOBNĚ VYZKOUŠENO!A geniální aplikaci s radostí ukončila.Udivila jsem se jen nad tím,že to dnešní pročítání bylo srovnatelné s krvákem od Stevena Kinga.Moje nálada se pod tím vším hluboce otřásla v základech,že by i Richterova stupnice potřebovala vyšší číslování a odkráčela jsem se uklidnit do vany.Nalila jsem si do ní pár kapek aroma olejíčku z řady antistres a zavřela oči.Asi jsem musela na chvilku usnout,protože jsem se probudila až po tom,co mi malý Kryštof se slovem „hepčí“ vsunul vatovou tyčinku do nosu.Zkusila jsem zdvojnásobit dávku vonného oleje,ale moc to nepomohlo. Ani můj zoufalý pokus se ve vaně utopit nevyšel nejlépe,jsem totiž tak tlustá,že mi z ní pořád vykukovala hlava.K tomu se na zrcadle vlivem páry objevil obrazec prstem namalovaných ženských prsou,poněkud nepevných tvarů a můj stres se navzdory oleje v koupeli zase vrátil. Než jsem se stačila obalit ručníkem a vyjít z koupelny,malej ze stolu vysypal plnou cukřenku.Chtěla jsem ji sice okamžitě zamést,ale v té rychlosti nenašla lopatku. Pomohla jsem si bábovičkama,a půjčila si lopatku na písek.Ovšem,aby se Kryštof nepřilepil k podlaze,jsem už stejně nezabránila.Navíc jsem se přistihla při brutální myšlence,že bych ho tak nechala.Nicméně jsem ho nakonec odlepila tak,že jsem kolem něj rozlila teplou vodu,a nechala ho prostě postupně odmočit.Už docela zoufalá,jsem ho pak poslala hrát.Smutně odkráčel do kuchyně,kde začal vařečkou do hrnců vybubnovávat jakousi odpornou melodii,ze které mě bolela nejen hlava,ale i uši.Už potřetí v tomto dni jsem vzala boží jméno nadarmo,a zabědovala: „Pane Bože co jsem komu udělala,že mě takhle trestáš“ a vařečku mu z ruky nekompromisně vytrhla.Což jsem asi dělat neměla,protože okamžitě začal vztekle kopat do kuchyňské linky.Použila jsem vařečku,kterou jsem ještě pořád držela v ruce a plácla s ní Kryštofa po prdeli.Nejsem sice zastáncem tělesných trestů,ale mám jenom jednu nervovou soustavu,a nedělám to často.Na chvilku byl opravdu klid,tak jsem mohla pověsit vyprané prádlo na sušák.Když už bylo ticho podezřele dlouho,utíkala jsem se s hrůzou podívat proč.Stavěl si kuželky s lahvemi se Savem.Díkybohu,že při výrobě tohoto univerzálního,mnou velmi oblíbeného čistícího prostředku,pamatovali na všechny podobné děti a vymysleli k němu důmyslné bezpečnostní uzávěry.Kdyby ne,myslím,že by se Kryštof už dávno vypařil do prostoru.
Kolem čtvrté hodiny odpoledne se probudil Štěpán,a první na co se mě zeptal bylo,co je v televizi.Vzteky jsem mu odpověděla,že předpokládám,že tištěné spoje,obrazovka a prach,a šla mu ohřát jídlo.Nedalo mi to,a zeptala se ho,kdo namaloval v koupelně na zrcadlo ty šíleně vytahaný kozy?!Odpověděl,že neví,ale že si myslí,že Radek.Na jeho totálně nemístnou otázku,co mi je,a co jsem tady celej den dělala,že má kluk nějak odporně ulepený nohy,jsem ale odpovědět nedokázala.Bylo pro mě jednodušší držet pěkně hubu,než mu složitě vysvětlovat,proč mám chuť si od rána omlátit hlavu o zeď.Beztak by mi to nevěřil.Mezitím dorazil ze školy Radek.Ještě od dveří se mě zeptal,co je k jídlu a v televizi.Řekla jsem opět,že tištěný spoje,obrazovka i prach,zdůraznila mu,že nejsem televizní program a šla mu ohřát jídlo.Upozornila jsem ho také na nepořádek v dětském pokoji s tím,že já ho uklízet odmítám,dokud mi nezajistí ochranný oblek proti biologický nákaze.Chtěl vědět,co mi zase je,že jsem zase tak protivná.

Debil.
Nic jsem na to neřekla,ale zajímala se,kdo namaloval v koupelně na zrcadlo ty vytahaný kozy.Odpověděl,že taky neví, ale myslí si,že táta.
Super.
Prsa jsem nejspíš v nějaké formě náměsíčnosti,namalovala já nebo tříletý Kryštof.
Donutilo mě to k tomu,položit si zásadní otázku.To je vážně každej chlap tak natvrdlej,nebo jenom línej, aby bystrost alespoň předstíral?
A to jsem si na internetu přečetla,že ženská prsa jsou právě důkazem toho,že chlap dokáže myslet na dvě věci současně.
Nicméně jsem se po mírném boji zmocnila dálkového ovladače a pustila další díl svého seriálu.Ale ani ten mě dneska nijak nepotěšil.Umřela mi oblíbená postava.A to hned dvakrát.Budu věřit, že jednou vstane z mrtvých a do děje ho scénáristé nějak vrátí. Byť třeba i tak trapně jako tenkrát Bobbyho Ewinga v Dallasu.
Otrávilo mě to ale natolik,že jsem pro dnešek vynechala Televizní noviny.
Smrti a krve už bylo dost.
Zalezla jsem si do postele,a potají pod peřinou snědla celou tabulku mléčné čokolády.Sice ta svině pořád ještě zmenšuje oblečení ve skříni,ale i tak je pro můj organismus životně důležitá.A někdy si jí pro zachování zdravého rozumu zkrátka v této domácnosti dopřeju.
Na truc jsem poslala Štěpána s Radkem nachystat večeři,a šla vykoupat malého.Byl to trochu oříšek,protože se v nestřežené chvilce počmáral zelenou centrofixou po celém těle.Z kuchyně mezitím zavanula zvláštní,ale docela příjemná vůně.Nadšení mým chuťovým buňkám však dlouho nevydrželo.Vrcholem jejich kulinářského umění,bylo vroucí vodou zalité cosi instantního od Vitany.Po zamíchání se to proměnilo v houbovou omáčku.Třebaže omáčka opravdu dobře voněla,podat jsem jí Kryštofovi odmítla a namazala mu chleba s máslem,salámem a plátkem sýra.Což se mi zdálo mnohem zdravější než pochybná směs z pytlíku smíchaná jenom s vodou.Nakonec malému omáčka moc chutnala,a já večeřela chleba s máslem salámem a plátkem sýra.
Potěšilo mě,že si sám od sebe vyžádal svůj malý kartáček,aby si vyčistil zuby.Pro jednou jsem mohla být na svoji výchovu zase hrdá.Sice chtěl místo pasty opět levandulový krém na ztvrdlé paty,ale to jsem pochopitelně nedovolila.Menší boj nastal až při jeho uspávání.Já osobně ho vůbec nechápu,ale nejvíc energie má právě večer.Uspáváme ho pokaždé dva,někdy i tři,a né vždycky to proběhne zcela klidně.Takže až po drobném nátlaku konečně usnul.
S vypětím všech sil, jsem potichoučku opustila dětský pokoj,a termín jiných matek „Poslala jsem své dítě spát“ přehodnotila v utopii.
Já jít spát ještě nemohla.Zbývalo mi poklidit opět hračky,nacpat opět nádobí do myčky,a jako vzorná žena opět udržovat se Štěpánem partnerskou konverzaci.Dnes se týkala výčtu všech nutných oprav v našem bytě.Vím sice,že pokud Štěpán řekne,že to opraví,tak to skutečně opraví,ale už mě nebaví mu to každých čtvrt roku připomínat.Zvláště když o výměnu žárovky v lednici,jsem ho prosila už před půl rokem.Nejsem si jistá,zda můj monolog dobře slyšel,protože momentálně vedl virtuální bitvu v internetové hře Clash of Clans.Po vítězném zvolání: „Jó jsem fakt dobrej“ mi bylo jasný území soupeře získal a debata o opravách se odsouvá na příští dny.Totálně vyčerpaná a nasraná jsem odešla konečně spát.Na obličej jsem pro změnu namazala noční krém a doufala,že pro dnešek budu mít od všeho pokoj.
Mylně.
Laškovně si ke mě lehnul Štěpán,a říkal,že by měl chuť.Bylo mi ho sice trošku líto,ale já už neměla vůbec žádnou sílu,takže jsem se omluvila s tím,že jsem moc unavená.Jen matně jsem zaslechla jak říkal,že jeho sexuální život je jako BMW.Ani jedno totiž nemá.
Teprve až pak jsem usnula úplně.Nicméně po tomto dni,jsem pochopila skutečnost,že vlastně nemá cenu se divit,proč mám potom v noci tak příšerně blbý sny….

 

 

 

Jsem tlustá, krásná ženská

 

… Je mi osmatřicet. Souhrn číslic, ze kterých mám deprese už víc jak čtvrtstoletí. Jméno Kateřina mi vybrala máma prý podle jména, které kdysi dávno, dala své první opravdické, mrkací panence.

Mám myslím štěstí, že se nejmenovala třeba Klotylda, Theofil, Hildegarda, nebo nedej bože Ingeborg. S Kateřinou jsem na tom vlastně ještě celkem dobře.

Také se domnívám, že při výběru trpěla postporodním šokem, a v danou chvíli moc nepřemýšlela, nebo nepočítala, protože ve spojení s mým dlouhým příjmením Gintschelová, to nebyl tak úplně nejlepší nápad.

Jednak matrikářka asi měla co dělat, aby se jí celé moje jméno vešlo do patřičné kolonky v rodném listě, a jednak také proto, že si ho při vyplňování různých dokumentů dodnes potají hláskuju. A i lidem kolem mě působí stále nějaké potíže. Takže ve snaze mé příjmení správně sdělit, zapsat nebo vyslovit, ho stejně většinou více či méně upraví na jiné i když podobné. A ti nejodvážnější, snad z čirého zoufalství na mě pak raději volají: „vy s tím blbým příjmením, pojďte si dál …“

Jednou jsem se dokonce setkala u lékaře i s tím, že si pod moje jméno ve zdravotní kartě zapsal svoji osobní poznámku: Čte se „Ginčlová“. Což mě kapánek urazilo a na truc jsem k němu už nikdy nepřišla.

Tudíž pouhá hrstka mých nejbližších dokáže zcela nemožné-nejen ho dobře vyslovit, ale dokonce i bezchybně napsat.

Jsem už také poměrně dlouho rozvedená, ale mám stálého o čtyři roky mladšího přítele Štěpána. K tomu dvě děti. K mé nelibosti jsou nejspíš vlastní. Radek je na prahu dospělosti, a Kryštof někde na rozmezí Sunaru a nástupu do školky.

Serou mě ale všichni.

Pohledem lidského života, jsem právě ve středních letech. Je to strašně blbej a nevděčnej věk.

Nemohu totiž své pravidelné hysterické výkyvy nálad, hormonální nerovnosti pleti, a fyzické změny těla, svádět ani na pubertu a dokonce ani na menopauzu. Páč ani jedno z toho mi okolí nemůže věřit. Na pubertu jsem viditelně stará, a na menopauzu bohužel ještě viditelně mladá.

Navíc jsem se na internetu dočetla, jak lékaři už dávno vědecky dokázali, že se lidský organismus vyvíjí pouze do pětadvaceti roků. Ovšem moje prdel, stehna a břicho se s tímto faktem už třináct let odmítají smířit.

Vrásky už musím počítat na ty trvalé, a na ty, které mi jen otlačil sežmoulaný polštář během noci. V kabelce na šminky se mi vrší pleťové krémy typu proAge 35+  a každému tvrdím, že jsou na opalování, a že číslo na obalu pouze síla ochranného faktoru.

V lékárně místo informační brožurky o nechtěném početí, už raději nenápadně sáhám po letáku s názvem Prevence před inkontinencí a hemoroidy. Abych měla mírnou představu o tom, co mě v budoucnu vlastně ještě čeká.

Holím se častěji na bradě, než na nohách, a za vrchol svojí sexuální blaženosti považuju to, že si na jedno prso lehnu, a druhým se přikryju. No jak říkám – sakra blbej věk!!!

Na svět ale nahlížím stále ještě skrz růžový brejle. A od doby, kdy jsem pochopila princip nemilosrdného zrcadla, si je pokrytecky nesundávám ani před ním.

Takže vím, že jsem pořád krásná. Krásná a asi tlustá.

Jsem sice tlustá, ale už mi to nevadí – stačila jsem si na to zvyknout já, i moje rodina. Navíc mám díky tomu velký prsa.

Kdysi byly velký a dokonale pevný, dnes už jsou v podstatě jenom velký. Ovšem i na to jsem si stačila zvyknout. Snad proto se preventivně vyhýbám skokům přes švihadlo, běhu, dřepům a z obavy zadušení i spánku na zádech. Jistou výhodu shledávám v zimě, kdy oproti ostatním údajně nepotřebuji šálu. Zvýšenou ostražitost prožívám snad jen v autě. Při každém vjezdu na zpomalovací retardér dávám velký pozor, abych si nevyrazila zuby.

Už totiž nejsou moje.

Je mi osmatřicet, jsem tlustá, krásná a zadaná. Sex tudíž můžu mít kdykoliv se mi chce nebo zlíbí.

Ze své pohodlnosti se mi ale většinou už moc nechce.

Styk mám přesto vesměs pravidelný. Vlastně pokaždé, kdy mě nenapadne žádná lepší výmluva než tolik obehraná únava a bolest hlavy. Štěpán pochopitelně obě zmíněné dávno prokouknul, a nevěří mi je už ani v případě, že jsou výjimečně pravdivé. Při aktu samotném, ale pořád ještě míváme erotické představy.

Já si představuju Banderase, Brada Pitta, Cruise, nebo Vojtu Dyka. Na posledního jmenovaného jsem sice trochu zanevřela, co začal chodit s Wilhelmovou, ale pomalu mu odpouštím.

Co si představuje Štěpán, vědět radši nechci.

Někdy jsem, ale i na takové představy líná. To pak myslím na důležitější věci. Například sestavuji nákupní seznam na další den. Z nenápadného pozorování stropu jsem při milování musela upustit ve chvíli, kdy jsem zjistila, že je nutné ho co nejdříve vymalovat. A své zjištění řekla omylem nahlas. Už nikdy v životě si nepřeju vidět tak strašidelnej výraz partnerovi tváře. A to mám horory fakt ráda.

Nicméně, pro klid mojí duše, orgasmů dosahuju vždycky. Mám-li náladu tak i těch skutečných.

Ze zásady nemám ani milence. Né snad proto, že bych byla až taková uvědomělá moralistka, ale především proto, že už mívám ve svém věku drobné výpadky paměti a občas se mi pletou i jména mých vlastních dětí. A jen stěží si dokážu představit pohotové vysvětlení, proč Štěpánovi říkám Marku. Navíc mě nebaví pořád myslet na to, jestli jsem všude dobře oholená. Především vyholit partii bikin, podpaží a nohy mi, co se ohebnosti týče, činí trošku potíže. Výjimku tvoří jen knírek pod nosem, pár chlupů pod bradou, návštěva gynekologa a plavecká sezóna.

Ostatně koupání jako takové zbožňuju. Asi i proto, že jak známo voda nadnáší. Ale když to jen trochu jde, plovárnám, veřejným bazénům, a koupalištím se vyhýbám. V případě, že už nemám na výběr, ověřím si, že v daném místě je rybolov zakázán a jsem jako tuleň. Ten se z vody taky vynořuje málokdy.

Nepiju pravidelně alkohol ani neberu drogy.

Svoji budoucnost stále ještě vidím vcelku pozitivně. A to i přesto, že opravdu neberu ty drogy.

Jsem silný a náruživý kuřák. Kdyby mi lékař na nemocničním lůžku řekl, že nepřestanu-li okamžitě kouřit, budu druhý den ráno mrtvá, umřu myslím ještě týž večer, protože si zapálím dvě cigarety najednou.

Nerespektuju žádné osobní váhy, ani žádné nevlastním. Tu svoji beru už deset let pouhým odhadem. Vždy plus mínus třicet kilo. Nechápu ani dietní tabulky. Podle BMI bych na svou váhu měla měřit zhruba tři metry. Na výšku je to blbost a na šířku mi chybí metr.

Kdybych měla jedno přání, chtěla bych se na den stát chlapem. Třeba porod, bolesti při něm a čůrání ve stoje bych s ním okamžitě vyměnila.

Dokonce i taková gravitace k němu bývá přívětivější. Zatímco mě většina tělesných orgánů, vlivem tohoto fyzikálního zákona klesá, naopak jemu dokáže navzdory tomu všechno stoupat. Což nechápu a logické vysvětlení, je mimo rozsah mého mozku.

 

Pokud bych dostala za úkol označit jen jediného člověka, kterého vnímám jako opravdového přítele, bez rozmýšlení bych vybrala Moniku. Monika je moje nejlepší kamarádka už z dob raného dětství, kdy vrcholem nejmodernější techniky byl walkman, kapesní kalkulačka, a digitálky.

Je to velmi atraktivní, hezká, chytrá a moderní žena. Čili úplný opak mě samotné. Já mám na mužích ráda oči a hrudník, ona zadek a ruce, já piju červené, ona bílé víno. Dnes by do ní nikdo neřekl, že jako malá dokázala počmárat zeď, rozbít okno sousedům, a říct mojí mámě, že je absolutní kráva.

Já i moje máma Moniku milujeme.

Nemusím ledvinky, rejžovej nákyp, zemlbábu a politiky této země. Dokonce nabývám podezření, že na některé z nich mám už i alergii. Podle mojí lékařky se ale nemusím znepokojovat. Stejným druhem alergie trpí už většina obyvatel této republiky.

Mezi členy své rodiny řadím i svoje auto. Mám k němu velmi hluboký a citový vztah. V mnoha ohledech je lepší než chlap. Auto totiž nevyžaduje zvýšenou péči, nebývá nemocné, a nepije pivo. Nežárlí, ani když případně řídím jiné. K běžnému provozu nepotřebuje orální sex a svíčkovou. Nebývá unavené, a je mi k dispozici i v průběhu hokejového nebo fotbalového zápasu. Je mu jedno, jak vypadám, nevadí mu, když nejsem nalíčená a nestěžuje si na to, že jsem zase přibrala. Neprudí, když poslouchám jedno a to samé cédéčko pořád dokola. A na rozdíl od mého partnera nikdy nedržkuje, když zařadím špatný rychlostní stupeň.

Ve svém autě si zpívám. Většinou nahlas a falešně. V zácpách posílám esemesky, telefonuju a brouzdám po internetu. V autě vysílám kouřový signály a taky si maluju pusu. Povídám si v něm nejen sama se sebou, ale také s navigací, kterou zapínám i v době, kdy jí vůbec nepotřebuju, a přijde mi to zcela normální. V autě jím hranolky normálně rukama bez použití příboru a neskutečně sprostě nadávám ostatním řidičům. V mnoha případech mám svoje auto raději než Štěpána.

Ale je-li nutnost, gumu umím vyměnit oběma.

Za největší lháře světa považuji Pinochia, Daniele Steelovou a Rosamunde Pilcherovou. Ovšem jen na Pinochiovi je lež rozpoznatelná okamžitě.

Nevěřím na Ježíška, Dědu Mráze ani Santu Clause. Kdyby ano, ty hovada by se v životě nedoplatili.  Nesázím Sportku, Šťastných deset, nebo Euromiliony, a stejně si představuju, co všechno bych si za výhru koupila. Ale když náhodou padne Jackpot, jsem samozřejmě nasraná, že jsem si přece jen nevsadila.

Podle astrologického zvěrokruhu jsem Ryba. Lidé narození v tomto znamení prý nebývají úplně vždy praktičtí, jsou často zapomnětliví, zmatení a stále ve stresu. Nevnímají čas, a proto skoro všude chodívají pozdě. Je pro ně sice typická pracovitost, oddanost, věrnost, ochota a laskavost, ale také výbušnost, hysterie, panika a vztek. Chybí jim smysl pro pořádek, jsou to spíše bordeláři a tak pořád něco chaoticky hledají.

Je-li tato charakteristika pravdivá, sedí na mě dokonale. Jsem totiž skutečně šíleně vzteklá, výbušná, panicky hysterická, krajně zmatená a pořád ve stresu. Nic většinou nestíhám, tam, kde mám být, nejsem a zacláním tam, kde být vlastně vůbec nemám. Postrádám smysl pro pořádek a tak mi nezbývá nic jiného než pořád něco hledat a hledat. Naposledy třeba malého Kryštofa. Po třech minutách usilovného snažení jsem ho nakonec našla.

Vykukoval z bubnu automatické pračky, ve který se houpal ze strany na stranu.

Mimochodem – automatická pračka s myčkou nádobí, jsou jedinými spotřebiči mé domácnosti, kterým bych v případě potřeby darovala vlastní ledvinu.

Děsím se hadů, červů, vší, blech, štěnic, švábů a jiné přidružené havěti. Otravují mě podstatná jména jako složenka, inkaso, exekutor a dluhy. Od všeho mám požehnaně. Nesnáším lékařská vyšetření, při kterých je mi nahlíženo do všech tělesných útrob, především z oblasti gynekologie, stomatologie, a ORL.

Všechny ale poctivě podstupuju. V mém věku mi vlastně nezbývá nic jinýho.

K slzám mě dojme Titanic, Krteček, a věčně prázdná peněženka. Ale oproti prázdné peněžence, nemusím na Titanic a Krtečka koukat každej den.

Také si vážím sama sebe. Navíc od momentu, kdy mě chtěl tehdejší manžel vyměnit s arabským konzulem za pět velbloudů, znám i svoji skutečnou lidskou cenu. I když teda minulý kvartál na newyorské burze oznámili, že se prý velbloudi v Emirátech přemnožili, kvůli čemuž moje tržní hodnota nejspíš trochu klesla.

 

Ode dne, co jsem od partnera dostala k narozeninám dvě balení aviváže, nenávidím praktické dárky. Asi i proto mi pod stromeček dává hrnce, kuchyňské roboty, nebo jako loni-teflonovou pánev na smažení. Na tichý protest jsem ji k tomu účelu nikdy nepoužila. Z výše uvedeného důvodu trnu hrůzou, kdy mi koupí třeba takovou urnu. I ta se dá totiž chápat jako praktický dar.

Koneckonců, když Bůh rozdával sarkasmus, byl si u něj Štěpán nejmíň dvakrát. Pochopitelně ve frontě na ohleduplnost a fantazii se ani nezastavil. Myslím, že to při jeho pragmatičnosti tenkrát nepokládal za důležité.

Nicméně vím o sobě, že nejsem dokonalá matka, partnerka ani dobrá hospodyňka. Neumím šetřit, a nájem bytu platím tři dny po jeho splatnosti. Nenakupuju potraviny v akci a nevystřihuju slevový kupóny…Jen jsem se za ty roky prostě naučila předstírat opak.

A svoji rodinu i Štěpána neskonale miluju.

Hlavně proto, že se za ty roky, pro změnu naučili předstírat, že si těchto nedostatků u mě nikdy nevšimli…

 

Dieta???…Děkuji, to nejím

 

Za svůj život jsem vyzkoušela už mnoho různých diet. To, že ani jedna z nich nikdy nefungovala, je na mě bohužel patrné na první pohled. Nicméně byly doby, kdy jsem v jejich zázračný účinek ještě bezmezně věřila.

Hnána nenasytnou touhou po dokonale štíhlém těle, jsem tenkrát neváhala obětovat nejen peníze, ale vlastně i svůj žaludek, který mi tento hřích dodnes neodpustil, a občas mi to za vydatné pomoci vředů, celkem bolestivě vyčte. Vlastně i přesto, že jsem nakonec svůj boj dávno vzdala. A ze všech nevydařených pokusů o zhubnutí mi doma zbylo už jen patnáct dévédéček se cvičením Pilates, rotoped, prošlápnutý stepper a gymnastický míč.

Navíc všechny tyto pomůcky jsou jen jakýmsi smutným mementem a víceméně se jim vyhýbám. Každopádně si i nadále troufám tvrdit, že jsem, co se hubnutí týče, opravdový znalec.

Zkusila jsem dělenou stravu, dietu podle krevních skupin, tukožroutskou, mrkvovou, i banánovou. Pila zeštíhlující koktejly, cpala do sebe pilulky větší než dvacetikoruna, a polykala nechutný nápoje s přídavkem octa i mořských řas. Po ničem z toho jsem nikdy nezhubla víc, jak tři kila. Která mimochodem přikládám jen tomu, že jsem většinou bezprostředně po požití skončila na záchodě, kde to šlo zase všechno ven. Buď vrchem, nebo spodem. Do teď nerada vzpomínám na nepříjemné dilema, ve chvíli, kdy se to případně sešlo souběžně.

Ovšem celou tuto sérii neúspěchů jsem pak završila kelímkovou dietou, která slibně spočívala v tom, že neomezovala množství snědeného jídla, pokud se k němu v poměru jedna ku jedné snědl také velký kelímek plnotučné hořčice. Celých šest týdnů jsem tuto dietu považovala za absolutně geniální.

Drobné zklamání se dostavilo až v nemocnici, kde jsem se ocitla po té, co mi lékaři diagnostikovali otravu organismu, vzniklou štěpením kyseliny benzoové v játrech. Podobně tomu bylo i v případě, kdy jsem držela vitamínovou dietu, a předávkovala se kombinací Celaskonu s Vigantolem.

Což ovšem byl důvod k tomu, abych zaslepeně podlehla kouzlu telešopingu. Ovlivněna sliby o minimálním úsilí jsem postupně objednala stahovací spodní prádlo, termokalhoty, potící pás, dokonce hubnoucí boty, zeštíhlující krémy s obsahem hadího jedu, ale také magnetické náušnice, akupresurní náramek a svalový stimulátor. Jenže ať jsem se snažila sebevíc, efekt štíhlosti nepřicházel.

K tomu se některé výrobky časem ukázaly jako životu nebezpečné a já pro ně, k mé nespokojenosti, musela najít jiné, leč nedietní využití.

Například v návodu na spodní prádlo sice vůbec nezmínili, že může člověku hrozit dechová nedostatečnost, omezení krevního oběhu a ztráta vědomí, ale doteď s ním doma leštím okna, protože má výborné sací schopnosti.

Když jsem se díky magnetickým náušnicím ve tvaru Sedmikrásky, trapně přilepila v autobusu ke kovové tyči u sedadla, v této zcela nelichotivé poloze pak byla nucena jet až na konečnou a teprve tam poníženě poprosit o vysvobození řidiče, bylo vcelku jasné, kde náušnice nakonec naleznou své bezpečné uplatnění. Na lednici. Nicméně skutečnost, že mě tato nenápadná magnetka stála sedmnáct stovek si raději nechávám pro sebe.

Obdobně jsem naložila i s kalhotami, které místo rychle shozených kil pouze obrátili moji termoregulaci. To se projevovalo zejména tím, že jsem v létě nosila zimní bundu s čepicí, a v zimě naopak tričko s krátkým rukávem a plavky. Následující vánoce je dostal můj tehdejší manžel pod stromeček. Dodnes si chudák myslí, že šlo o luxusní jégrovky z pánské kolekce značky AlpinePro.

Skoro stejně skončil akupresurní náramek s tlakovými body, který jsem darovala své sestře k narozeninám. Také ona se mylně domnívá, že vlastní kvalitní českou bižuterii z Jablonce.

U hubnoucích bot, jsem ale s obdarováním váhala poměrně dlouho. Nějak jsem se odmítala smířit s faktem, že by za ty peníze prostě nefungovali.

Z těch křápů jsem ale nevyrazila ani mizerných šedesát deka. Tak jsem je věnovala na charitu. Byla stoprocentní jistota, že v nich už tak vetchý bezdomovec anorexií rozhodně trpět nebude. Jen jsem vždycky litovala, že se nikdy nedozví o tom, že měl na noze speciální boty za tři tisíce.

Několik produktů ovšem darovat nešlo.

Třeba svalový stimulátor, vyrobený na principu elektrických výbojů vysílaných do břišní stěny.

Ten mi při nejvyšších otáčkách způsobil dočasné omezení nervové soustavy, takže ho teď nosím v kabelce jako paralyzér na obranu. I když teda musím přiznat, že s mým obličejem zatím nebyla potřeba ho ještě použít. Tudíž v praxi ho vyzkoušený nemám.

Každopádně na základě toho všeho má zoufalost gradovala a já se tak uchylovala k horším a ještě mnohem drastičtějším dietám. Zpočátku se jako nejúčinnější dietní extrém, jevilo úplné vyhladovění. Dovolený byl jen kousek pečiva denně a pocit hladu se tišil vypitím velkého množství tekutin. Přesto jsem tuto vězeňskou dietu o chlebu a vodě, dokázala poctivě držet celý měsíc. Neodradilo mě ani to, když jsem si ve spánku začala pravidelně okusovat ruku, nebo že jsem dokonce synovi ze školního penálu bezostyšně ohlodala grafitovou tužku číslo 4 připravenou na geometrii.

Ostatně samotný nedostatek jídla a především pak masa mi do tváře vehnal krvelačný výraz šíleného zvířete, protože se mě už i ten nejbližší okruh rodiny, celkem bál.

S falešným pocitem totální štíhlosti jsem se po měsíci toužila hrdě zvážit.

Bohužel svojí osobní váhu jsem při jednom nevydařeném hubnutí vzteky umlátila kladivem, takže mi nezbývalo nic jiného, než vyrazit do nejbližší lékárny na váhu veřejnou. Aby to nebylo tak trapný, koupila jsem si nejdříve u pultu Bekomplex a teprve pak do váhy natěšeně vhodila požadovanou minci. Napjatá a skoro nedýchající jsem netrpělivě čekala na aktuální výsledek. Místo toho se ale na displeji zobrazilo upozornění, které žádalo uživatele, aby na váhu vstupovali pouze jednotlivě.

Než jsem s předstíraným ledovým klidem dokázala slézt a vrátit se domů pro osvědčené kladivo, ta digitální svině mi ještě stihla změřit krevní tlak a BMI. Obě hodnoty byly logicky dost vysoký. A nakonec, jako krutý závěr, ke mně přistoupila magistra s omluvou, že váhový limit je sto dvacet kilogramů.

Od toho momentu jsem viděla jenom rudě. Jenže to nejhorší mě teprve čekalo.

Nehorázně ponížená, šokovaná, evidentně stále tlustá, a hlavně děsně hladová jsem ve stanici Chodov nastoupila do vlakové soupravy metra. Netrvalo dlouho a všimla jsem si vychrtlé postarší ženy až éterického vzhledu, která mě soucitně pozorovala. Na klopě béžového saka měla všeříkající odznáček Herbalajfu.

Mimochodem, těchto odporně předražených, a dost nechutných drinků jsem vypila bezmála stopadesát litrů. A jediný, kdo tehdy skutečně zhubnul, byla moje peněženka.

Zkrátka už toho bylo na moje hladem strádající nervy moc. Odhodlaně jsem tedy došla až k ní a tím nejděsivějším hlasem jí řekla, že pokud chce i nadále žít, ať se mě ani nezkouší ptát, jestli nechci zhubnout. Dál si nepamatuju nic. Paní snad ale přežila.

Ihned po příchodu domů jsem pochopitelně vyjedla celý obsah ledničky. Zůstali v ní jenom anální čípky na utlumení bolesti, a kapky do ucha. Na ty jsem si z opatrnosti sobě vlastní, netroufla. Toto obžerství bylo ovšem definitivní tečkou za všemi mými dietami. Abych ještě umocnila patřičnou rezignaci, šla jsem se synem na večeři do KFC. Dostal peníze a jasný pokyn, aby mi objednal to nejtučnější, co zrovna v nabídce bylo.

Donesl mi Latté.

Když jsem se ho zeptala, proč mi proboha koupil kafe, odpověděl, že si myslel, že je to nějaký druh kuřete.

No není větší radosti, než zjištění, že klukovi abnormální genialita vážně nehrozí.

Nicméně, abych byla spravedlivá, občas se mi zhubnout podařilo. Ale moje nové tělo se mi ani poté vůbec nelíbilo. Jednak proto, že jsem s rozpaženýma rukama připomínala Veverku poletušku, ale především kvůli tomu, že jsem musela svoji převislou kůži při  každém oblékání rolovat, jak kamelot Hospodářský noviny. Takže jsem nakonec takový ten zaručený, láskyplný návrat jojo efektu, vítala s otevřenou náručí.

Jako můj skutečně poslední dietní záchvěv bylo počítání kalorií. A pokud jsem kdysi prohlásila, že nikdy nepochopím dietní tabulky, u kalorií to platilo a platí dvounásob. Pro můj mozek je doteď nepřípustné, aby malá, kokosová tyčinka měla větší energetickou hodnotu, než obří hlávka zelí. Kdyby to tak bylo správně,  jsem přece králík a ne člověk.

Každopádně mé sebevědomí tím vším, utrpělo téměř smrtelný zásah. Fakt, že na můj velký zadek potřebuju GPS navigaci, abych věděla, kde vlastně končí, byl zdrcující. Zcela pokrytecky jsem proto využila největší optickou iluzi v dějinách lidstva. Na určitou dobu se obklopila lidmi, kteří byli ještě tlustější než já. Tento zákeřný čin, však měl ušlechtilý cíl. Ukázat mi, že i z nedostatku lze udělat přednost, a že budu-li se mít ráda já, budou mě mít rádi i ostatní.

A tak jsem prostě tlustá.

Tak moc tlustá, že když večer sundám podprsenku, vyhladí se mi všechny vrásky v obličeji. A prsa jako taková si umím vymodelovat kdekoliv na těle. Také nemusím platit skoro žádné doplatky za vodné a stočné, protože mám při koupeli stoprocentní podporu Archimédova zákona. Do mé měkké náruče se vejdou dvě až tři osoby naráz. A pořád mají ještě dostatek místa. Dokonce na mě není hmatatelná jediná kost. Teda vyjma nosní přepážky. Ani mi nehrozí, že bych kdy zemřela hlady.

Svoji válku s kilogramy jsem zkrátka prohrála a slovo dieta už dávno považuju za velmi sprosté slovo. Koneckonců je prý statisticky dokázáno, že ti, kteří mají nadváhu, se dožívají vyššího věku, než ti, co k tomu měli jakékoli negativní komentáře. A já jsem vlastně spokojená, že vážím přesně tolik, abych věděla, že tu budu sakra dlouho…