Karla Cikánová

Pohádka o tom, jak dostaly pampeliška, sedmikráska, heřmánek společné příjmení.

 

Jistě víte, že pampelišku můžete najít kdekoli, já ji viděla i na Václavském náměstí. Kvetla si mezi vysázenými maceškami. Zahradník ji tam nerad vidí, není to prý „okrasná“ květina. Ten si dá záležet spíš na růžích – královnách květin. Tulačky sedmikrásky a pampelišky zlobí i chalupáře, ten zas chce mít trávník jako kobereček. Kdepak, tenhle plevel musí pryč!!!! Kdyby věděli, jak se mýlí! Vždyť jsou léčivé, jsou pastvou pro včely.

A tak se jednou u cesty sešly plevely. Pampeliška, heřmánek a sedmikráska nešly tu noc spát, nezavřely své květy, bylo jim smutno, seděly tiše ve tmě u cesty a nevěděly kudy kam. Dívaly se do velikého měsíce a na nebe plné hvězd. Co to? Jakoby si hvězdy hrály na honěnou! Schovávaly se za mrak, do kruhu kolem měsíce, poskakovaly nad kopcem, až najednou jedna padala … padala. A to už kytičky uslyšely tenoučký pláč. Úplně maličká hvězda spadla právě před ně na cestu.

„Achich a ach, jaujau jau,“ bědoval zvonivý hlásek. „Neplač!“ těšila ji sedmikráska. „Jakpak se jmenuješ?“ vyzvídala pampeliška. Heřmánek ale hned věděl, co musí udělat. Přiložil honem své hojivé lístečky přes natlučené kolínko hvězdičky. Hvězdička přestala plakat a maličko se usmála. „Já jsem Lucinka. Dívala jsem se na vás z oblohy. Nejste náhodou také hvězdičky?“ Ale pak se znovu rozvzlykala: „Hrály jsme si s kamarádkou na honěnou a já zakopla o támhleten mrak. Prosím, prosím, nevíte, jak bych se mohla dostat zase nahoru na nebe?“

Heřmánek, který byl nejzkušenější, se zamyslel a po chvíli povídá. „Možná by pomohly dvě dobré kouzelnice, květiny. Rostou na kraji lesa. Jsou to dvě sestry a mají kouzelnou moc. Čarují a omamují vzduch svou vůní právě za měsíčních  nocí. Lidé jim říkají měsíčnice vytrvalá a večernice vonná. Obě mají květy podobné růžovým čtyřlístkům, měsíčnice dokonce listy podobné lidským srdcím. Lidé si jich váží a chrání je. Zkusíme je zavolat.“

A tak se ozvaly z louky hlásky všech pampelišek, sedmikrásek, heřmánků: „Večernice, měsíčnice přijďte hvězdě na pomoc, ať se vrátí na oblohu, než odejde paní Noc.“

A kouzelnice volání zaslechly, byly totiž nejvyšší mezi trávou u lesa. A už se ozvaly, zablikaly ve tmě svými světle fialovými kvítky, jakoby to byly lampičky z měsíčního světla. A hned začaly čarovat: „Omámíme vůní louku, omámíme vůní nebe. Ty měsíčku, pohleď k tůni, pošli nám svůj paprsek.“

Měsíc překvapeně otočil stříbrnou hlavu po vůni, opravdu se zahleděl na hladinu malé tůňky u louky jako do zrcátka. Nerozmýšlel se a poslal zvědavý dlouhý paprsek, aby prozkoumal, cože se to tam děje. A vysoká večernice s měsíčnicí paprsek pevně chytily a upletly z něj maličkou síťovou houpačku. „Honem, hvězdičko Lucko, poběž si do houpačky sednout, on si tě měsíček vtáhne na nebe.“ A hvězdička si do houpačky sedla a měsíc si ji vytáhl k sobě na oblohu. Ozval se tenký hlásek stoupající hvězdičky: „Děkuji, děkuji, heřmánku, pampeliško, sedmikrásko. Podobáte se hvězdám. Dostanete od hvězd vyznamenání, hvězdný nebeský řád. Za vaši pomoc se budete jmenovat hvězdnicokvěté.“ Zamávala i kouzelnicím – večernici a měsíčnici. A pak už se jen zmenšovala a zmenšovala, až zablikala nad kopcem jako malé světélko.

Od té doby pampeliška, heřmánek, sedmikráska a všechny další květiny, které se podobají hvězdám, patří k řádu hvězdnicokvětých, rostou po celém světě. Nezdá se vám , že se kvetoucí louka s pampeliškami, sedmikráskami a heřmánkem podobá hvězdné obloze?

 

Porod začátkem března

To se dlouze dívá Slunce

na bříško maminy.

Je slyšet předporodní vzdechy.

Větrná sestřička pobíhá

s náladovkami,

ale Krajina se nemůže při porodu smát.

To tak! Vtipkovat s primářem!

Kolena se chvějí

na kardiografu se mrskají

proutky vrb, olší a jív.

Z bílého prostěradla spadl

chomáček vaty bledule.

Na rozvrzaném psacím poli

ťukají prsty vyzáblých topolů.

Otec neznámý, maminko ?

Ale kdeže!

Utekl, když popraskaly švy ker a lavin.

Kdesi jinde vyvádí a slaví

s kumpány oblak.

Popláče si, chtěl být u toho,

ale nepřizná se.

A ještě jméno?

Jaroslav

 

 

Kapr

Trhli ho,

mordovali

před bratry na ulici

a děti se dívaly,

otec

pohledem

zaživa porcoval.

 

Jen v matce uvízla

jak Adamova kost

jeho podoba

v rybí miniatuře embrya.

Jen ona dohmatává,

kdy dítě v ní dýchá

žábrami.

 

Trpaslík

Někdy mnou couvá

tam a sem

Nevidí

Neslyší

 

V šeru se brouzdá

hlínou slepý

Mlaská si

nad žížalím menu

pro slepici

 

Marné jsou klepy klepy

na mozeček

co spí mu kdesi

pod čepicí

 

Co dělá ten Váš

pitomeček?

 

Vyberte si:

– Je v útlumu!

– Vůbec není!

– Majitele uvádí do běsnění!

 

 

 

S tátou u Oharky

Všem řekám a jen sobě

se podobá…..

A také praskání vlasů

v proudech paží vrb

se podobá, slyšíš?

A dlouhým večerům

u vytrysklých keřů

s bublinkami pámelníků,

špičkovému tanci blesků

nejen v našem třpytkování

se podobá, vidíš?

Zamyšlené vesnici,

co neztratila sebeúctu,

je červenobílá kokrháním kohoutů

a voní večeřemi.

I té se podobá, cítíš?

 

Tu a tam hladina náhle strne.

To jedovatý ďáblík z čeledi áronovitých

v ospalém indigu promíseném

v zelené temnotě tůně

u mrtvého ramene řeky

kuje v hloubce pikle

se zevarem a plavínem.

 

Neboj se,

vrátíme řece okouny

a půjdeme domů.

xxx

 

Oblázky na dně potoka

 

Brouzdala potokem

A zas jí byl nadšený

Šplhal okem

od lýtek vzhůru

A pak

žárlivá vlna

zaslepila úplně

výhled na nebesa

A tak

bez naděje

ztupěle kameněl

na dně potoka.

Shrnovala si punčošku

vysypávala sandál

plný kamínků

A ty se řadily

jak podvodní horstva

Zrychlovaly dech

Přesýpaly své harašení

tichounce

jak jen je možné slyšet

ve věčném tichu

pod hladinou

její sukně

A bály se

jen aby se jich znovu

a znovu

nepřestala dotýkat.

 

Strašně se pohádaly

plivaly na sebe

házely po sobě úšklebky

jak šrapnely

Tak koho má radši?

Tak koho?

 

A ona?

Jen aby je nezklamala

brala si ode všech

po zrníčkách

Prý na památku

Jen až se přestanou hádat

uloží je všechny

na hřbitůvky písků.

——————————————–

Sny už nezapisuji

 

Padají pod postel

do mangrovů a kočičích oušek

A tam se rýhují jak nenarozenci

 

Jen jeden zpravidla uteče

ale ráno se vrátí

Stojí před dveřmi a žebrá

Počká si svéhlavec na další pád.

———————————————————————–

Rok jeřabin

 

A znovu čas svatební Jeřábů a Inek

při flétnování u kosích hnízd

Čekání hostin budoucích

od květnů šlehačkových

až po růmělkový říjen

svěcených když už je prostřeno

a v lednu dojídáno

Milenky dávno odletěly

 

Zavěste na okno červené svítilky

snad najdou je včas kosi flétnoví

Na černé smuteční dýchněte do dlaní

živého kosa viděly naposled

Korálky očí uhasly na zápraží

 

——————————————————————–

… a básník napsal

Míjením voní dnes ten vřes…

 

Dodávám ….

i letní oblak nad hlavou,

nad polem a zahradou

na kopce lesům

kresbami stínů

připomněl,

že jim jak nám čas

tiká nad hlavou

svým vanitas.

 

Srdceryvnosti věcí,

vzkaž našim jabloním

a letním jahodám,

že nevyblednou,

že v seznamu má je

lidský snář

a připíše,

cokoli o nich se nám zdá.

 

Železo i uhlík,

co krví v dlani putují,

tu byly

a v chemii vesmíru

z našeho světa

nebude po nás

ani po nich veta.

—————————————————————————

Od mraku k domu

Mrak jako déšť

ulpívá na prstech míst

padá na klobouky chodců

srst potulných koček

rozpadá se v kouři putyk

světle kin a semaforů

škrábe omítce v krku

a mizí v pokoji jako pára na skle

jako kámen hozený oknem domu

Provinile se vrací zpět