Jak Mirek s Milanem předávali dopis

Povídka Marka Velebného, z které četl na Depkách 13.října 2017.

„Jak Mirek s Milanem předávali dopis“

Byl opět krásný začátek podzimu a poslední zářijový den. Sluníčko se posledních pár dnů vehementně opíralo do oken Mirkovo bytu. Zkrátka Babí léto jako vyšité. Mirkovi jeho vnitřní hlas šeptal: „Musíš, musíš ven. Ke Kameňáku, k vodě“. Stromy se začínají zabarvovat, tento způsob podzimu, než začnou plískanice má Mirek moc rád. Skoro víc než léto.

Mirek vzal baťůžek, i když byl skoro prázdný. Dnes si nebere ručník. Zmuchlal do něho jen větrovku a hodil sluneční brýle. Přes rameno si hodil brašnu s foťákem a teleobjektivem. Dnes nebude plavat, jen fotit. Kamarád Milan mu včera řekl, že asi ráno ke Kameňáku půjde, ale pak na sociální síti zachytil pozvánku na plavecké loučení s měsícem září, která byla od jedné po obědě. Milanovi vědět, že jde nedával.

Mirek se podíval na odjezdy tramvají a šel k Hlavní poště na spoj ve 12.27. Milana neviděl, asi už jel dřívější. Za čtvrt hodinu byl na konečné v Bolevci. Rozhlížel se po louce u konečné. Nádherný den, rozkvetlé kvítky v trávě, začínající se barvit stromy. To by se fotily modelky. Škoda že Soňa, která po Mirkovi chtěla nafotit kalendář, nějak stále nemá čas. To Mirka zklamalo. Takové nádherné dny. Mirek rozvážným krokem svou nepřehlédnutelnou Chaplinovskou chůzí šel pomalu směrem na Kameňák. Ostružiny byly dávno uschlé. Všiml si ale u zdymadla Třemošenského rybníku dvou holek, které si dělali selfíčko s labutěmi. Mirek se blížil přes několik louží na parkovišti konečně k rybníku. Zachytil opět očima nádhernou scenérii prosluněného rybníka. Potkal několik rodinek, cyklistů, běžců, co si také přišli vychutnat krásné odpoledne. U laviček ho zaujalo několik muchomůrek. „Vyfotím si je cestou zpět“, řekl si Mirek. Díval se, kde uvidí Milana. Neviděl ho, tak šel dál po okraji rybníka směrem k rákosí, kde spolu s Milanem často plavali. Na kameni u vody seděla dívka s knihou a občas si smyslně zaráchala pravým chodidlem ve vodě. Mirek šel dál, ale zaslechl za sebou známý hlas. „Mirku, zastav se“, volal Milan. „Kam jdeš? Vy se neznáte?“, řekl Milan o chlapíkovi s baťůžkem, který šel předtím přes Mirkem. Mirek tak nějak hádal, že by to mohl být někdo z plavecké party, ale neznal ho. „To je Vláďa“, řekl Mirkovi Milan.

Zastavili se u lavičky za slečnou, co si četla na kameni knihu. Byla k nim zády. Milan s Vláďou se hned začali svlékat do plavek. Mirka by to lákalo také, obzvlášť když bylo tak nádherně. Ale nebyl úplně fit, tak se raději soustředil na focení. Kluci vlezli do vody a začali konverzovat se čtenářkou, „vodní vílou“, sedící na kameni. Nevyvedlo jí to z kontextu. Říkala, že už plavat byla. Mirek nasadil teleobjektiv a protože potřeboval k focení s teleobjektivem odstup, popošel dál do trávy ke křoví na břehu. Kluci teprve začali plavat. Když byli v půlce rybníka, dělalo se na hladině zajímavé světélkování od odraženého sluníčka. Milan s Vláďou plavali skoro synchronně vedle sebe. Jen Milanova plavecká čepička mohla pomoci v otázce, kdo je kdo, když je Mirek sledoval teleobjektivem a cvakal spouští.

To že byl Mirek v trávě dál od čtoucí si vodní víly, využil možnosti teleobjektivu a mezitím si udělal několik jejích snímků. Fascinovalo ho jak sedí na kameni v zeleném tričku, šňůrkových kalhotkách od plavek a jak si mimoděk rukou prohrabává splývající dlouhé vlasy. Scéna Mirka inspirovala. Dívka měla o strom opřené kolo, za hlavou měla baťůžek se svlečenými věcmi a nerušeně si četla. Její bílé nahé nohy svírali knihu.  Na chvíli si pak vzala do klína mobil a když kluci připlavali zpět, šla si dál mezi stromy zatelefonovat. Milan s Vláďou si dali ještě jednou plavání ke zdymadlu a zpět. Mirek se snažil o nějaké další záběry. Trochu mu v záběru vadilo oblečení s baťůžkem za dívčinou hlavou, ale když fotil inkognito, nemohl si říct o naaranžování fotky. Když kluci připlavali podruhé zpět, dali se všichni do hovoru. Dívka říkala, že byla před několika týdny plavat v lomu u Konstantinových lázní. „Tak to jsme se tam málem museli vidět“, řekli Mirek s Milanem. „Byli jsme tam přesně před dvěma týdny v sobotu, někdy kolem poledne“, doplnil Mirek. Tehdy bylo trochu zataženo a začalo poprchávat. Dívka řekla, že jí tam také drobně pršelo, ale nakonec si vzpomněla, že tam byla před třemi týdny. Pro kluky to byl malý zázrak, setkání třetího druhu, že si s nimi sympatická sportovkyně bez zábran povídá. Když se oblékli, Milan řekl dívce o skupině na sociální síti, zda se k nim bude chtít připojit a plavat někdy příště společně. Kluci se rozloučili a vodní víla si ještě dále na kameni četla. Milan šel jako obvykle bos a obul se až na chodníku u silnice. Mirek si zdokumentoval muchomůrku za lavičkou a domluvili se, že spolu ještě zajdou na kapučíno do oblíbené zahrádky před kavárnou Le Frenchie.

Milan byl zvědav, zda tam bude jeho oblíbená obsluha, kterou už několik dní neviděl. Když se blížili ke kavárně Mirek si také všiml obsluhující dívky v černém tričku, ale zdálo se mu, že to není ona. Když si nakonec sedli k poslednímu stolečku, který zrovna opouštěli hosté, Milan řekl, že to je ona. Dali si kapučíno a Mirek ještě sklenku růžového vína. Ještě že kolem seděli hlavně cizinci, Mirek se skoro začínal stydět, protože kluci měli dost hlasité komentáře o holkách, obsluze a smáli se. No jo, tři kocouři na lovu. Na zahrádce obsluhovala dvě děvčata. Mirek tedy na chvilku vytáhl fotoaparát a v rychlosti udělal několik momentech s tou obsluhující dívkou v černém. Když servírky odcházely s tácy zpět do kavárny, kluci na nich mohli oči nechat. Tak to je známá věc, že holky za barem, servírky jsou první na ráně a muži na ně často doráží, zvou je apod. Tak jim to asi není moc příjemné. Mirka to ani nenapadlo, ale Milan pak řekl, že holky prostě mají svůj šestý smysl, že vytuší i to co si kluk ani nemyslí. Takže dívčí obsluha si jistě všimla, že kluci spolu kují nějaké pikle.  Milan s Vláďou už měli svá kapučína dávno vypitá a Mirek dopíjel sklenku vína, tak Milan ukázal gestem, že zaplatíme. Stále usměvavá obsluha v černém přinesla účet dohromady. Tak jsme trochu nervózně vytahovali bankovky. Vláďa ji dal větší bankovku akorát a Milan s Mirkem mu dali za sebe.  Servírka si vzala peníze za všechny od Vladimíra. Mirek předtím přemýšlel, zda ji už konečně při placení podstrčí i svoji vizitku. Zazmatkoval. Zbrkle se na slečnu obrátil, ale slova s nabídkou mu zadrhla. Jen vizitka v napřažené ruce signalizovala, že pro ni něco má. „Ne, nic nechci“, zavrtěla odmítavě hlavou, nečekala na vysvětlení a rychle se vzdálila od stolku, něco jistě tušila. Mirek pocítil, jak plán totálně „skonil“, slušně řečeno. Schoval si vizitku zklamaně zpět do kapsy s přihlouplým výrazem školáka, co byl chycen a pokárán při něčem nepatřičném o školní přestávce.

Milan pak Mirka doprovodil k němu domů, že se již těší na fotky z toho odpoledne. Mirkovi pak poradil, že jediná možnost jak z tohoto faux pas vybruslit, aby ještě někdy mohli takhle spolu do této kavárny jít, je, že Mirek dotyčné dívce z obsluhy předá její vytištěnou fotku a připíše i vysvětlující omluvu. To vše dohromady donese a předá do kavárny. Druhý den nechal Mirek ve fotolabu udělat na počkání tu nejlepší fotku. Odpoledne se pak ozval Milanovi, že fotku má a napíše omluvu. Milan mu ji pomohl naformulovat. K večeru se pak domluvili, že bude lepší, když do kavárny půjdou spolu. Venku před kavárnou už ale stolky a křesílka nebyly, tak si Milan s Mirkem sedli dovnitř. Šli za roh, aby měli na přítomný personál dobrý výhled a objednali si oba totéž, kapučíno. „Mirku, ukaž mi tu fotografii i dopis“, chci to ještě zkontrolovat řekl Milan. Je perfekcionista. Chtěl ho ještě před předáním trochu přeformulovat. Mirek původně přeložený papír opatrně přetrhl a tentokrát co nejúhlednějším rukopisem konečný text přepsal.„Ahoj, přijmi prosím tuto fotku jako omluvu. Rád fotím holky a rád bych s Tebou fotil. Končí teplé dny a abych Tě ještě zachytil na zahrádce, tak byla moje akce s vizitkou při placení zbrklá a neohrabaná, nic, než odmítnutí si nejspíš nezasloužila.“ vysvětloval Mirek adresátce své předchozí jednání. Dopis vložil znovu do obálky. Nechal ji nezalepenou.

Mirek potom zavzpomínal. Začal Milanovi vyprávět o podobných, trapně vyhlížejících příbězích s holkami. Ze života jich poznal víc. Třeba jak si jednou s kamarádkou vypsali své dojmy z první vážnější vzájemné schůzky. „Tak z dneška můžeš Mirku také napsat povídku“, s úsměvem se na Mirka zazubil Milan. Mirek seděl zády k baru, ale Milan měl stálý přehled o tom co se v kavárně děje. Oči mu vesele těkaly po přítomných. Ta slečna, u které si kávu objednávali, tam byla už včera, pomáhala s obsluhou, možná že i něco z jejich společného výstupu zahlédla. Její zpytující  pohled prozrazoval více, možná tušila. Ženy. Jejich šestý smysl, vědí  už i to, co má muž teprve za lubem. Jistě si všimla položené obálky na jejich stolku, jistě zachytila útržky jejich vzrušeného hovoru, prostě věděla víc. Milan s Mirkem začali přemýšlet, jakým způsobem to tentokrát zvládnou, obratněji. Chyba byla prostě předem vyloučená, mise musela skončit zdarem, stůj co stůj. Obálku s fotkou a dopisem odevzdají. Mirek byl opět zmatený a Milan mu navrhl, že obálku raději předá on, ale nakonec i jemu to nepřišlo jako dobrý nápad. Přece jen je to Mirkova akce, on chce se se slečnou fotit. Jejich hovor a dohady pokračovaly. Kavárna se postupně vyprazdňovala. Nakonec v ní zůstali z hostů sami. Kdy tedy obálku předat. Už je tu zavírací doba, nervozita obou náhle narostla, srdce bušila, ruce se chvěly, „teď“, Milan přivolal obsluhující slečnu. Už nešlo otálet. Oba zčervenali vzrušením, jak malí hoši, napětí nešlo skrýt. Obsluha utírala kavárenské stolky a pokradmu pohlížela na ty dva. Něco chystají, to musela jasně vědět. „Vy budete zavírat?“, nervózně alespoň trochu na uklidněnou se Milan zeptal nahlas obsluhy. „Ano, normálně máme do osmi, ale dnes v neděli jen do sedmi“, odpověděla klidně servírka. Mirek se podíval na displej a bylo již deset minut po sedmé. Sakra, to narušilo klukům časový plán. Přece se chtěli co nejpečlivěji na předání pro ně tak důležité obálky připravit. Servírka už ne tak klidně přišla s účtem, čekala, tak teď to přijde, Mirek červený, Milan červený, jak dva v kotli vaření raci. „Můžeme tu nechat obálku pro tu obsluhující slečnu ze včerejška? Je v ní jen fotografie“ Milan to nevydržel a  vpadl otázkou Mirkovi do nádechu. Musel, vycítil, že mise spěje k dalšímu trapasu. Slečna si s přikývnutím obálku vzala a donesla za bar, Milan si všiml, že se sice ještě radí s kolegyní, ale snad to dopadlo dobře, ještě že Mirek seděl zády. Situace se uklidnila, oba se zvedli od stolku a důstojně se rozloučili. Bylo po všem. Oddechli si, snad se to povedlo, ta úleva nešla přehlédnout, mise splněna. Byl to pro ně dva i pro lidstvo velký krok, ještě nikdy se něčeho takového nezhostili a kavárna jistě nezažila. Vítězství a že ne nezasloužené, po takovém vynalézavém úsilí. Ještě cestou vše hodnotí a s prožitou úlevou se smějí. Jako školáci, by si jistě někdo pomyslel. „Tak teď jsou dvě možnosti“, řekl, stále se smíchem Milan „Buď už sem nebudeme smět nikdy vkročit nebo Tvou omluvu přijme“. Při odchodu z kavárny Mirek obhlédl se skloněnou hlavou chodník. „Na co koukáš?“ „Ále, tak přemýšlím, jak tu asi mají řešenou kanalizaci, až když tak budu muset kolem téhle kavárny chodit, s ostudou kanálama“, dodal Mirek. Ještě zašli nad sklenku pozdního sběru zanalyzovat tu dnešní eskapádu. Mirek chtěl začít po Milanovo odchodu hned psát povídku, takový materiál k sepsání život nenabízí přece každý den, ale  nechal to až na zítřek.

xxx

Info o autorovi:

Baví mě fotografování, divadlo, psaní, plavání. Když to jde: kolo nebo tancování, výlety. 47 let, svobodný.

MVelebny@seznam.cz