David Urban: Jiný kafe

David Urban četl na Depkách povídku, která se děje v Jiným kafi. S jeho laskavým svolením tady na www ke čtení. Děkuju.

Jiný kafe

 

Únorový podvečer o sobě dával znát lezavou zimou, která pronikala pod kabáty a nutila lidi spěchat do tepla domovů, restaurací či vináren. Z tramvaje vystoupila žena středního věku, zachumlala se do kožichu a rychlým krokem zamířila ke své kavárně. Ledový vítr bičoval ulice a vháněl jí do očí slzy. Radniční hodiny odbíjely půl sedmé večer. Přidala do kroku, ale věděla, že krátké zpoždění nedožene. Všimla si, že před vchodem stepuje několik lidí.

„Už jdu, hned otvírám,“ prohodila k netrpělivé skupince osob. Nikoho nepoznala, žádný štamgast ani pořadatelka akce. Odemkla dveře umístěné pod úrovní chodníku a vstoupila do kavárny. Rozsvítila a pohledem ji zkontrolovala. Na Žižkově se kradlo odjakživa, a tak se bála, aby se nestala obětí vloupání. Vše bylo v pořádku, oddechla si. Sešla několik schodů a prošla malou útulnou místností k barovému pultu. Rychle si odložila a sledovala přicházející návštěvníky.

Ke dvěma stolům se usadilo několik mužů a jedna žena. Než si stačila svléknout bundu, už u pultu stál první nedočkavec. Hubený blonďatý muž s brýlemi se na ni usmíval a čekal. Přišel jí povědomý. Zapátrala v paměti a vzpomněla si. Občas sem chodil a předčítal ze své tvorby. Psal detektivky a pořádal nějakou literární soutěž. Uvědomila si, že Kamila, pořadatelka literárního večera ji hlásila, že dnes se vše bude točit kolem detektivek. Povzdechla si, to zas bude otrava, kriminální příběhy nepatřily mezi její oblíbené.

„Copak to bude?“ oslovila čekajícího spisovatele.

„Dal bych si dvojku červeného, a jestli si k vám mohu uložit tohle. Mám to pro ostatní detektivkáře na závěr večera,“ odpověděl a podával jí přes pult láhev vína.

„Hm, tak to sem dejte, ale běda, jestli mi neuděláte tržbu,“ povzdechla si a znechuceně láhev bílého vína uložila do chladničky.

„Nebojte, určitě uděláme,“ převzal si nalitou skleničku a na barové židli se otočil do sálu, aby přehlédl návštěvníky. Už před kavárnou zjistil, že jsou zde všichni tři výherci posledního ročníku literární soutěže, kterou pořádal. Na dnešek je pozvala pořadatelka večera, aby ostatní návštěvníky seznámili se svojí tvorbou. Sám byl zvědavý, s čím autoři překvapí a jestli mu roste konkurence nebo se nemusí bát.

Skřípání otvíraných dveří prozradilo další příchozí. Do kavárny pronikl závan ledového větru a na schodech se objevily nohy v dlouhé sukni. Kamila Dvořáková sestupovala do místnosti, zdravila se s přítomnými, úsměv na tváři. Těsně v jejím závěsu ji následoval manžel.

„Ahoj Maruško, tak jsme tady. Ujela nám tramvaj,“ pozdravila se s ženou za barovým pultem. Ta jí pozdrav opětovala, ale neznatelně se při oslovení zamračila.

„Ahoj Lojzo, tak co, máš tu svoje ovečky?“ zeptala se blonďatého spisovatele u baru.

„Jasně Kamilko, mám tu všechny tři a jsou připraveni,“ potvrdil Alois a dodal, že jakmile bude chtít, může začít.

Energická žena předstoupila na místo mezi barem, klavírem a stolky. Přehlédla kavárnu a smutně si uvědomila, že mimo spisovatelů se zde nachází jen další čtyři starší návštěvníci. Čekala větší účast.

„Ráda bych vás všechny uvítala na dalším Večeru neskutečných depresí, tentokrát tematicky zaměřeném na detektivní příběhy. Máme tady první tři výherce soutěže Sherlockova lupa, kterou pořádá náš oblíbený a přítomný autor detektivek Alois Malík,“ ukázala na sedícího spisovatele a otočila se k majitelce kavárny. „Také bych ráda poděkovala za poskytnutí azylu naší kamarádce Marušce Lízalové.“

Žena za barem se naučeně usmála a pokynula pořadatelce. Měla pro Kamilu slabost a byla ráda, že její pořad občas přitáhl zajímavé osobnosti. Když došlo na večery poezie, tak bylo v kavárně k prasknutí, a to se projevilo na výdělku. Básníci a básnířky byli většinou postarší lidé a měla k nim blíž než k těmto pisálkům. Pohlédla úkosem jejich směrem a pohrdlivě odfrkla. Většina z nich nebyla starší než její děti a neměla úroveň seniorů. Jak předpokládala, každý si stejně jako minule koupil jednu skleničku vína nebo piva. Věděla, že jim vydrží celý večer. Tenhle typ lidí znala. Dnešní tržba bude stát za prd a nejspíš to nezaplatí ani elektřinu. Jenže, co by pro Kamilu neudělala.

Alois Malík si od pořadatelky převzal slovo a uvedl na scénu prvního ze začínajících autorů. Silnější čtyřicátník předstoupil před publikum a koktavě uvedl svoji povídku. Nepříliš sebejistě začal číst a postupně se propracovával od jedné krvavé vraždy k druhé. Nešetřil nechutnostmi a detaily. Jako kdyby se v tom vyžíval nebo to na vlastní oči viděl a prožil. Možná to byly jeho paměti.

Žena za barem by si nejraději zacpala uši. Bohužel věděla, že musí večer přetrpět a nemůže se nikam schovat ani utéct. Představivost ji vykreslovala jednotlivé mrtvoly a cítila, jak se jí zvedá žaludek. Proboha, kdy už to skončí, bědovala v duchu. Zlaté básně a příběhy z obyčejného života… Bude si muset s Kamilou důrazně promluvit. Pohlédla na kamarádku, ale ta vypadala, že se baví. Spisovatel detektivek Alois Malík autora zamyšleně sledoval a snažil se nedat znát své pocity. Hlavou se mu honily myšlenky o možné rostoucí konkurenci na poli českého thrilleru.

První autor skončil a s chabým potleskem se vrátil na své místo. Dvojice starších návštěvníků využila přestávky a vytratila se pryč. Kamila vyzvala dalšího spisovatele. Mladší muž ve slušivém obleku předstoupil, představil se a začal číst. Oproti předchozímu četl suverénně a jeho povídka majitelku kavárny zaujala. Docela se jí líbila, než ji uzemnil nechutným popisem umučení psa a kočky. Zase v krku pocítila žluč a nenávistně pohlédla na čtenáře. Tohle přehnal, takhle psát o zvířatech. A ten předchozí pisálek se usmívá a tleská mu. Panebože, kam to spějeme, pomyslela si. Zřejmě nebyla jediná, koho příběh zhnusil, protože odešli další dva hosté. S nadějí v očích sledovala, jak muže vystřídala poslední autorka.

Mladá pohledná žena předstoupila před bar a spustila přednes svého příběhu. Měla příjemný zvučný hlas a její čtení se dobře poslouchalo. Zpočátku to znělo jako pohádka nebo milostný příběh, jenže za pár minut to zkazila nechutným masakrem, násilnostmi, a dokonce přidala znásilnění. Byla stejná jako předchozí pisálci, kteří spolu s Lojzou Malíkem její vystoupení ocenili potleskem.

Žena za barovým pultem jen nevěřícně vrtěla hlavou. Slovo si opět vzala Kamila a jako hřeb večera pozvala ke čtení jediného známého spisovatele – Aloise Malíka. Pochybovala, že večer zachrání, protože ostatní hosté, mimo detektivkářů a pořadatelů, odešli.

„Rád bych přečetl jen krátkou pasáž ze své nové knihy a tím bych dnešní literární večer věnovaný detektivce zakončil. Jak zjišťuji, tak mi vyrostla velká konkurence a budu s tím asi muset něco dělat,“ usmál se a sklidil potlesk ostatních autorů. „Mohu vás Maruško poprosit, abyste našim nováčkům nalila to víno, které jsem donesl?“

Majitelka kavárny sáhla pro láhev vychlazeného bílého vína bez nálepky výrobce. Chvíli se mordovala se špuntem, ale než začal Alois číst, nalila tekutinu do skleniček.

„Dáte si také?“ zeptala se, ale Lojza jen zavrtěl hlavou, že mu stačí ta sklenka červeného od ní. Musí brzy odejít, tak ať si víno užijí jeho mladí konkurenti. Žena jen pokrčila rameny, ale nekomentovala to. Pochopila, že v kavárně si už nic neobjedná a jestli nechce ani to svoje, jeho věc. S prvními přečtenými slovy postavila skleničky bílého moku před trojici začínajících pisálků. Čtyřicátník po skleničce okamžitě sáhl, přiťukl si se svými kolegy a skoro celou ji vypil. Víno nechutnalo špatně, ohodnotil v duchu. Sice po něm zůstávala taková divná pachuť na jazyku, ale bylo dobré a silné. Podle reakce ostatních, viděl, že zachutnalo i jim.

Než Lojza dočetl několik kapitol ze své knihy, stačila servírka trojici autorů dolít skleničky. V láhvi zůstalo na dně. Nevěřícně vrtěla hlavou. Jakmile bylo něco zadarmo, tak pili jako duhy, přesně jak je odhadla.

Spisovatel skončil s přednesem. Dopil svoji sklenku a s pohledem na hodiny se omluvil, že musí odejít, jinak by nestihl meziměstský autobus. Rychle se oblékl a bez dalších řečí odešel z kavárny. Kamila si převzala slovo a rozhodla se přečíst něco ze své tvorby, což ženu za barem potěšilo. V kavárně zůstala jen trojice amatérských spisovatelů, která dopíjela zbytky vína z darované láhve, Kamila a její manžel Karel. Zbytek návštěvníků se vytratil o přestávkách. Dnes to byl propadák, konstatovala kavárnice, ještě, že bude konec a ona konečně zavře. Tihle pisálci už rozhodně nepřijdou.

Kamila byla uprostřed svého čtení, když se od popíjející trojice spisovatelů ozvalo několik chrčivých zvuků. Karel zděšeně pohlédl k jejich stolu. Všichni tři se klepali jako pod proudem a z úst jim vytékala žlutá pěna. Kamila zavřískala a kolena se jí roztřásla. Papíry jí vypadly z ruky. Hrůzou málem omdlela. V poslední chvíli se opřela o barovou židli a sledovala, jak se jejich těla klátí na podlahu, kde sebou zaškubala v posledních křečích.

„To bylo to víno! Někdo je otrávil!“ pronesl vyděšeně Karel a nejistě pohlédl za barový pult.

„To víno mi sem dal Lojza, abych jim ho nalila, mělo být jen pro ně,“ odpověděla majitelka kavárny.

„Přece se Lojza nezbavoval konkurence? Takový snad není,“ chtěla znát odpověď Kamila. „Musíme zavolat policii.“

„Já je zavolám, neboj Kamilo, tohle se musí vyřešit. Podle mě jsou to samí šílenci, copak jsi neslyšela ty jejich příběhy?“ zahleděla se na pořadatelku. „Samé násilí, samá vražda a jiné nechutnosti. Lojza nebude jiný, píše o vraždách a nejspíš je taky provádí, tady to vidíš,“ dodala žena a zavolala na linku 158.

Dlouho po půlnoci skončilo prvotní policejní vyšetřování a mrtvoly si k pitvě odvezla pohřební služba. Do bydliště Lojzy Malíka směřovala policejní hlídka.

Majitelka s pořadatelkou v kavárně osaměly. Karel si šel na ulici zakouřit a čekal na manželku, aby konečně odešli domů a zanechali hrůzy večera za sebou.

„Maruško, chtěla bych ti moc poděkovat, jak jsi to dnes zvládla,“ loučila se unavená Kamila a všimla si, že ji kamarádka sleduje se zamračeným pohledem.

„Řeknu ti to naposledy, Kamilo. Nemám ráda zdrobněliny, nejmenuju se Maruška a ty to moc dobře víš. Rodiče mi dali jméno Maryša a mně se líbí. Takže si to laskavě zapamatuj. Maryša Lízalová. Budeš si to pamatovat?“ zeptala se nasupeně a tvrdě pohlédla do tváře své vyděšené kamarádky. „A už mi sem tyhle lidi nezvi, příště tady chci mít poezii. To je jiný kafe než nějaké hloupé detektivky. Rozumíš? Nechceš přece, aby to dopadlo stejně jako dnes.“

 

Praha, 22.01.2018