Daniel Srb
(* 1975) Pocházím z Volanic, maličké vísky kousek od Jičína. Bydleli jsme tam v pozdně barokním zámečku, toho času majetku zdejšího JZD. Tam odtikalo prvních sedm let mého života.
Dalších devatenáct lodiček odteklo Cidlinou, přes kterou jsem chodil ve Vysokém Veselí den co den do školy. Tři roky jsem tam potkával k nám snad za trest odveleného pana učitele Zdeňka Merunku, člověka s nakažlivou láskou k našemu rodnému jazyku, infikoval i mne. Bohudík.
Pár parníčků semtam odeplulo proti proudu, do lázní Železnice, země zázraků kde malé děti po obrně vstávaly z vozíčků, odhazovaly berle anebo se aspoň naučily soběstačně žít. A taky do učiliště do Hořic v Podkrkonoší za celou třídou milovaným češtinářem Eduardem Oupicem kterému jsme láskyplně říkali Edánek. A na nástavbu za paní profesorkou Mizerovou co bezpodmínečně vyžadovala abych na začátku každé hodiny přečetl jakékoliv svoje nové dílko.
Lodička pak zase couvla. Před dvanácti lety. Za mojí ženou do Jičína. A manželství, to už je docela jiná řeka. Před třemi lety přišla Praha na Vltavě a tyhle řádky píšu v Čelákovicích, pár metrů od Labe. Určitě tam pár kapiček z Cidliny zase bude. Tak pěkné počtení!
xxx
Dušan
Můj přítel Dušan je člověk s obrovskou touhou po svobodě. Nesnáší útlak jakéhokoliv typu a proto se již v roce 1965 pokusil emigrovat do Ameriky. V ukradené námořnické uniformě se v Gdaňsku vloudil na nákladní loď ale brzy byl dopaden, neboť sedmnáctiletý chlapec s hodností admirála přece jenom budí pozornost.
Dva roky nato usoudil že cesta po souši bude přece jenom snazší. Přejde širé pláně Ruska, překoná Ural a už tam skoro bude. Tak se stalo, že byl bdělým pohraničníkem zachycen na železničním překladišti v Čiernej při Čope. Jako jednoho z mála československých občanů jej pak soudili za pokus emigrace do Sovětského svazu.
Zachránil ho posudek od psychiatra který jej označil za slabomyslného a sám za půl roku utekl do Rakouska.
Když do jeho vísky v roce 1968 zavítal rudoarmějský tank, sehnal si v místní restauraci recept na Molotovův koktejl. V alkoholickém opojení ale popletl recept, a tak mohl později u soudu použít argument že pouze nadšeně vítal sovětské vojáky ale bál se jich, takže jim tu vodku házel. Když k tomu přidal ještě svou údajnou touhu žít v Sovětském svazu a zejména již zmíněný psychiatrický
posudek, shodl se smějící se soud na podmínce …
Vánoce tam u nás
Je mi zase deset let. Všechno mi voní, všechno je ostré, nerozředěné nánosem let.
Na hlavě mám ulicha s gigantickou bambulí, přes obličej šál co pletla mamka, divnou ale teplou bundu na těle a na nohou hodobóžové rifle. Červenobílé bůfy řachají sněhem, na vodítku dovádí voříšek Ben.
Valím před sebou sněhovou kouli. Až ji dovalím na babiččin dvorek, postavím tam největšího sněhuláka na světě. Tak velkého, že se na něj přijedou podívat i Eskymáci co jsem včera viděl v televizi. U hřbitova jsem si vzpomněl, že jedna koule na sněhuláka nestačí. No co, aspoň to bude největší koule na světě. A úúúž se koule valí kolem Kytkových dolů z kopce! Dalo mi dost práce zastavit ji dole u Boženky, babiččiny sestry a mojí tetičky. Boženka bydlí sama v malém domečku v zatáčce. Je to malinká, hrozně hodná a osamělá paní a na stromečku jí visí slaměné panenky a sněhové cukroví. Popřeju hezký štědrý večer, zanechám tu mámin salát s vinnou klobásou, pohladím kočku Dášu a zvolna spěchám dál. Potkávám strejdu Šupíka /švagra mé babičky/, tlačí kolo, z dálky mne zdraví a přejeme si hezké vánoce. Na Díle už toho mám vážně plné zuby. Koule je větší, než já a nedá se ukulit. A to jsem vám ještě neřekl, že v ruksaku táhnu Hanzelku i se Zikmundem co mi dal strejda Karel. Ještě kopeček od Cardových dolů a už jsem u babičky! Béňa vesele štěká a jí sníh, já otevírám vrata a tlačím to nadělení na dvůr. Babička vyběhla a spráskla ruce: Já i pes úplně promáčení a na pokraji sil. Honem, než přijedou naši! Usušit a ohřát!
Cesta na Mars
Kolega mi vyprávěl příběh který se stal když před lety coby saniťák sloužil u Záchranné služby.
Bydlel v Libeři a měl svolení parkovat „svůj“ vůz doma, na oplátku musel vyrazit, když se v okolí něco semlelo.
V Kunraticích žila matka se synkem kterého si „na revers“ vyzvedla z Bohnické léčebny. Syn utekl z bytu, běhal po zahradách, otevíral králíkárny, kurníky a pustošil zahrádky. Jako první jej zachytila hlídka VB na motocyklu. Po kratším pronásledování přelezl chlapec jeden plot, na obrovského hafana zavolal „Rozum!“ a už propouštěl z vězení ušatce! Pes strčil ocas mezi nohy a zalezl do boudy. Příslušník odstavil motocykl, přelezl plot, zavolal „Rozum!“ a v tu chvíli byl bez uniformy. Chundelatá bestie mu nechala jen červené trenýrky, nátělník a čepici.
Můj kolega dorazil ve chvíli, kdy dvojice individuí seděla na motocyklu, jedno z nich mělo policejní čepici, otočenou kšiltem dozadu a s pusou dožluta jedlo pampelišky. Až chvíli nato z jazykového projevu vyšlo najevo, kdo je vlastně blázen. Příslušník VB odlákal chlapce k Jawě pod záminkou cesty na Mars a chlapec byl z nabídky natolik dojat, že mu natrhal „ta žlutá sluníčka“, a krmil ho jimi, aby se „ten hodný pán“ před cestou posilnil.
xxx
VYSOKÉMU VESELÍ
Zpívám ti
městečko
v mlze jsi
písničkou obyčejnou
Náměstí do kopce
pásané stužkou vod
za mostem
prastarým
Čest pánů
Dohalskývch
nehájí
ni jeden krokodýl
a starou tvrz
už dávno
prach
převál na zámek
a na školu
Je jenom pěna v Cidlině,
ptáci z Kákovského kopce a dobří lidé …
CIDLINA 2
Chtěl bych ti zpívat,
princezno hezká,
vroubená javory
jak milenci z listí
co byl tebou před léty
ustrnuv potěšen
Viděl jsem
pod Veselským mlýnem
víly z tvé pěny
s lasturkami kopců
něžně si hrát
jak proplétáš se
mezi ňadry
Jičínských oblázků
co stužka tajnosnubná,
co vážky modrokřídla,
co proutí.
co starodávný sen,
co chtěl bych ti zpívat
má princezno hezká …
já odcházím.
Buď sbohem jen.
TOBĚ
Upeklas mi desítky
meruňkových srdíček
co ti bydlí ve tvářích
když začla ses smát
VÍLE
Jsi krásná jako víla
Která se lehce poranila
Při cestě pro štěstí
Já budu tě pak doprovázet
Jak rytíř s kopím tupým
Svojí Rosinantě budu mrkev házet
Ať správnou cestou s tebou jdu
I když tě třeba nikdy nepochopím