Václav Franc

Vložil: Zora Šimůnková

* 1961 v Jičíně, zubní lékař z Nové Paky
– člen literárního spolku LiS při MK v Jičíně od založení (1990), publikuje příležitostně v novinách a časopisech, autor próz vydaných vlastním nákladem (Objev profesora Hybrise, Jak uvadá láska, František) a próz ze zdravotnického prostředí (Veselo jak u zubaře, Zubař po pracovní době), v nakladatelství Půlnoc v Táboře vyšly dvě sbírky poezie Kdy město chodí spát (2000, věnováno Nové Pace) a Olympiáda v ZOO (2001, poezie pro děti). Organizátor literární soutěže Řehečská slepice.

http://franc.rehec.cz/

http://www.ikobra.cz/


Čas na změnu

Před více než dvanácti měsíci Karel ovdověl, zvykal si na vychladlou manželskou postel, při ranním probuzení cítil opuštěnost a občas se v bytě přistihl, že mluví s Irenou, i když už mu neodpovídala. Přestávali ho těšit i pravidelné páteční podvečery s kamarády, řeči o politice a fotbale. Občas doma vypil vodku v množství větším, než by jeho organismus snesl, hlavně když dcera Lucka zmizela za mužského doprovodu do kina, jak aspoň tvrdila.

Tak trochu ho zamrazilo, když si uvědomil, že Lucka „to“ dělá, že má své partnery, že už není jeho malá holčička, kterou učil, jak si sednout na nočník. Vzpomněl si, jak jí kreslil letadla, říkala jim „éra“. Teď má jiná „éra“. Jednou ji v městě potkal se starším pánem, mohl to být Karlův vrstevník. Večer se na něj Lucky zeptal.

„No co, líbí se mi starší pánové,“ řekla bez uzardění, „ne ty mladý paka!“

Seděl doma, uhýbal si z láhve finské vodky a přemýšlel, co právě v téhle chvíli Lucka dělá. Dělá „to“. Jasně. Určitě. A kdy „to“ naposledy dělal on? Kdy „to“ naposledy dělal s Irenou, než…, už si ani nevzpomíná. Zatím si „to“ udělá sám, v koupelně, představuje si třeba tu mladou úřednici u notářky, když vyřizoval pozůstalost. Měla dlouhé blond vlasy, hluboký výstřih a tvářila se účastně, jaké by „to“ s ní bylo? Trochu mu připomínala Lucku…

Lucce bude letos dvacet, když bylo Ireně tolik, byla Lucka dávno na světě, takže dcera má právo na svůj život, a sex k životu patří. Za chvíli jej už nebude potřebovat, vlastně ho už teď nepotřebuje.

A co on, je mu sotva čtyřicet, má přijmout celibát, chodit brečet na hřbitov k Ireně, uchlastat se nebo… Vycházelo mu jediné, musí se svým životem něco udělat. Ještě se nakonec může i dočkat syna, kterého mu Irena nemohla dát. Vždycky toužil po synovi, Karlu dalším, tak proč ne?

Jenže v zakouřené hospodě nikoho nepotká, leda by byl na chlapečky. Musí vyrazit do světa, třeba najde nějakou maminu, rozvedenou, potřebující pohlazení, pochopení a tátu pro své děti. Nakoukl do novin do rubriky ONA HLEDÁ JEHO.

Jenže jak má poznat, že jí nejde jen o prachy, o postavení, vily, bourák, ale o vztah, o prožití pořádného kusu života, i když už mládí pomalu zapadá.

A co kdyby si nakonec dal sám inzerát? Posilněn dalším panákem našel tužku a začal psát, ale spíš škrtat než psát. Nakonec byl inzerát na světě.

Na její e-mailovou adresu pacinka@seznam.cz jí navrhl schůzku. To jejich psaní a mejlování ho už unavovalo. Chvílemi měl pocit, že ji zná, že ona zná jeho. Co když je to opravdu ta úřednice z notářství nebo někdo z práce? Že by to byla sestřička od zubařky, koukala se na něj tak divně, když ho rozbolela ta šestka vpravo nahoře.

Nebude pro něj moc mladá, je svobodná, bezdětná, přece taková kočka si nepotřebuje hledat chlapa na inzerát. Nebo má snad nějakou vadu? Je tlustá, ošklivá, kulhá nebo…

Nemohl se dočkat pátečního podvečera. Ani se příliš nerozčiloval, když mu Lucka řekla po delší přípravě v koupelně: „No taťuldo, ty snad máš rande!“

Už ani nekomentoval její minisukni a piercing, než za ní zaklaply dveře bytu, křikl jen: „A koukej vzít včas navrátila!“

Dokonce si vzpomněl na starý a otřepaný vtip, že mladá holka má být v sedm v posteli, aby mohla být v deset doma, ale ten Lucce raději nevyprávěl, ještě by se mu vysmála.

V restauraci si objednal espreso s mlékem, raději by si dal vodku, a čekal. Občas se mu rozjasnila tvář, když uviděl přicházet nezadanou ženu, už si představoval, že je to ona. Pro sebe si je známkoval, jak to dělávali s chlapy v hospodě.

Byl tak zabrán do hodnocení, že nepostřehl, že se ve dveřích restaurace objevila Lucka.

Snažil se ukrýt za časopis, ale marně: „No taťuldo, co ty tady tak sám děláš?“

„Nestarej se,“ odbyl ji, „a kde ty máš toho svýho nápadníka?“

„Ale, já tady čekám na jednoho neznámýho ctitele, heslo: pacinka!“

„Pa-cin-ka?“ vykoktal ze sebe Karel.

„Pacinka, není ti něco, taťuldo?“