Tomáš Tománek

/1983/

Narodil jsem se v Ústí nad Labem. Většinu života jsem prožil v Jílovém u Děčína. Jako synek z hornické rodiny mám slabost pro šachty, chladná a temná místa. Stejně tak mě vábí hluboké lesy, skály a řeky. Proto dosud nechápu, jak se mohlo stát, že jsem se po tom všem ocitl v Praze. K pobytu v hlavním městě mě zavedla nejdříve vysokoškolská studia a poté práce. Jsem absolventem FFUK, obor Studia nových médií. Po škole jsem nastoupil do ČTK jako politický a armádní zpravodaj. Poezii píšu zhruba od dvaceti let, od té doby jsem vyhrál několik literárních soutěží, dostal se do sborníků i literárních časopisů. Jsem zadaný a mám několik morčat a králíka.
mattony83@gmail.com

Hodiny (část cyklu)

I.

prasklá
nádoba spánku
rozpářeš víčkům
břicha
vyvrhneš oči

* * *

víčka
jak prázdné lusky
na hácích
noční stádo
poraženo

II.

slunce z keřů
očesalo tmy
a cáry kůže
z našich spánků

bolí bdění?
ptáš se

a vymáčkneš mě
z peřin
jako z tuby

III.

tůň zrcadla
zamrzla párou
prsty bruslíš
po hladině

pod ledem
utopená tvář
čeká na tání
Příměří

zákopy hrachu
dráty psího vína
podzemní bunkry brambor

doba krátkých příprav
před podzimními boji

Zrání

kouř provléká ruce
rukávy komínů
jako by chtěl
z korun stožárů
očesat zralá slunce

děti ve větvích neuzrály
nepůjdou ještě do škol
až napřesrok
svou tíží strhnou stopky
a pecky zahnízdí
v brázdách školních lavic
aby se trpělivě
modlily za růst

Vzpomínka

cítíš tu sílu v dlaních:
ticho vysrážené v jablkách
tak naposled se jeho život
proměnil

ještě se máš čeho dotknout

a v zimě budeš zaříkávat hlad

Popření

vidět léto zemřít
poztrácet těla
do slaměných rakví

neexistoval jsem

nebe krvácí
z otevřených ran

Souhvězdí

I.

babička ryje brázdu
ve směru letadel
k moři
rezavá pláž
vany
vězní dešťovku
než ji deltou konve
vpustí
do žíznivých úst
puklé hlíny
aby ze semen vody
vytryskly průsvitné šlahouny
žilami stromů
do švestkových
souhvězdí

II.

švestky
spadané planetky
v zavařovačkách

jak bůh můžeš
ze světů
vařit povidla

Dědovi

a stejně tvé kosti
spletené v hnízdo
kam svými spáry
zahnízdily hrušně
dál zúrodňují zem

bez svalů
jež by táhly
jejich pluh
jsi svorníkem
zahradní klenby
oltářem
našich muk
Skákej

skákej
ať v teploměrech
kostí srazíš
tmu

nenech ji tepat
za propustmi očí

a možná můžeš
jíst světlo
po kouskách

hřát
jako dlaně
střech

když tvarují
z větru
hnízda

aby usmířily
ptáky

Bruciamento delle vanitá (část cyklu)

I.

stehny stromů
vzlíná
klid

mrznou
páteře vět
jak koleje
vyhřezlé
z úst

tělo –
důl na tmu
z hlíny vyjmutý

zemi je teskno

ve tmě zní průrva
z níž odešel
hlas

III.

mráz roztáh´ ruce
v průsmyku mezi domy
zlomil nás

kmen křiku skácel
do řeky

sestřelil měsíc
skulinou v hrázi nebe
valí se tma

IV.

stromům
jimž opadala slova
v hrudnících z větví
stydne slunce

tma
sklouzla
ke kořenům
a jejich vlasy
vtekla
do hlíny

i ty
máš kořeny kostí
zapuštěné v zemi
kde stíny šustí
o kámen

v prázdných uších
zvětralý čas

Pochodně

dohořely
pochodně topolů
v dlaních dne
tiše roste chlad

světlo couvá
do jeskyní

zimovat
Pád

a podzim
zasažen
padá do polí
vlaštovky z drátů
mění na listí

mrazíky váže do snopů
je dávno po sklizni

jsme v sýpkách

čekáme

na první mletí

Planety

po oběžných drahách stromů
krouží planety
a červi

jsou komety
nad dřevěnými
betlémy

nebe má tolik děr
že se bojíš upřít pohled
abys neprolomil tmu
a oči nezadusil
jejím prachem

Brloh

srdce
je díra
pod pařezem
doupě úzkosti

vyrazí
kousne do masa
trny
vypučí po těle
a dech
omotá
smyčku kolem krku

Anatomie bouřky:

I.

zkroucené stromy
pole ztuhlých blesků
zem vypálená do morku

navěky odsouzeni
čekat hrom

II.

řekneš hrom
je průrva do mraků
jíž vidíš
pochodující zástupy v sobě

III.

prý nejsi řeka
ale krajina
se v tobě odráží

klesá jak kámen
hluboko
do spodních proudů

probleskává řečí
gesty, ústy
i po letech
prší z tvých očí