Tomáš Tománek
/1983/
Narodil jsem se v Ústí nad Labem. Většinu života jsem prožil v Jílovém u Děčína. Jako synek z hornické rodiny mám slabost pro šachty, chladná a temná místa. Stejně tak mě vábí hluboké lesy, skály a řeky. Proto dosud nechápu, jak se mohlo stát, že jsem se po tom všem ocitl v Praze. K pobytu v hlavním městě mě zavedla nejdříve vysokoškolská studia a poté práce. Jsem absolventem FFUK, obor Studia nových médií. Po škole jsem nastoupil do ČTK jako politický a armádní zpravodaj. Poezii píšu zhruba od dvaceti let, od té doby jsem vyhrál několik literárních soutěží, dostal se do sborníků i literárních časopisů. Jsem zadaný a mám několik morčat a králíka.
mattony83@gmail.com
Hodiny (část cyklu)
I.
prasklá
nádoba spánku
rozpářeš víčkům
břicha
vyvrhneš oči
* * *
víčka
jak prázdné lusky
na hácích
noční stádo
poraženo
II.
slunce z keřů
očesalo tmy
a cáry kůže
z našich spánků
bolí bdění?
ptáš se
a vymáčkneš mě
z peřin
jako z tuby
III.
tůň zrcadla
zamrzla párou
prsty bruslíš
po hladině
pod ledem
utopená tvář
čeká na tání
Příměří
zákopy hrachu
dráty psího vína
podzemní bunkry brambor
doba krátkých příprav
před podzimními boji
Zrání
kouř provléká ruce
rukávy komínů
jako by chtěl
z korun stožárů
očesat zralá slunce
děti ve větvích neuzrály
nepůjdou ještě do škol
až napřesrok
svou tíží strhnou stopky
a pecky zahnízdí
v brázdách školních lavic
aby se trpělivě
modlily za růst
Vzpomínka
cítíš tu sílu v dlaních:
ticho vysrážené v jablkách
tak naposled se jeho život
proměnil
ještě se máš čeho dotknout
a v zimě budeš zaříkávat hlad
Popření
vidět léto zemřít
poztrácet těla
do slaměných rakví
neexistoval jsem
nebe krvácí
z otevřených ran
Souhvězdí
I.
babička ryje brázdu
ve směru letadel
k moři
rezavá pláž
vany
vězní dešťovku
než ji deltou konve
vpustí
do žíznivých úst
puklé hlíny
aby ze semen vody
vytryskly průsvitné šlahouny
žilami stromů
do švestkových
souhvězdí
II.
švestky
spadané planetky
v zavařovačkách
jak bůh můžeš
ze světů
vařit povidla
Dědovi
a stejně tvé kosti
spletené v hnízdo
kam svými spáry
zahnízdily hrušně
dál zúrodňují zem
bez svalů
jež by táhly
jejich pluh
jsi svorníkem
zahradní klenby
oltářem
našich muk
Skákej
skákej
ať v teploměrech
kostí srazíš
tmu
nenech ji tepat
za propustmi očí
a možná můžeš
jíst světlo
po kouskách
hřát
jako dlaně
střech
když tvarují
z větru
hnízda
aby usmířily
ptáky
Bruciamento delle vanitá (část cyklu)
I.
stehny stromů
vzlíná
klid
mrznou
páteře vět
jak koleje
vyhřezlé
z úst
tělo –
důl na tmu
z hlíny vyjmutý
zemi je teskno
ve tmě zní průrva
z níž odešel
hlas
III.
mráz roztáh´ ruce
v průsmyku mezi domy
zlomil nás
kmen křiku skácel
do řeky
sestřelil měsíc
skulinou v hrázi nebe
valí se tma
IV.
stromům
jimž opadala slova
v hrudnících z větví
stydne slunce
tma
sklouzla
ke kořenům
a jejich vlasy
vtekla
do hlíny
i ty
máš kořeny kostí
zapuštěné v zemi
kde stíny šustí
o kámen
v prázdných uších
zvětralý čas
Pochodně
dohořely
pochodně topolů
v dlaních dne
tiše roste chlad
světlo couvá
do jeskyní
zimovat
Pád
a podzim
zasažen
padá do polí
vlaštovky z drátů
mění na listí
mrazíky váže do snopů
je dávno po sklizni
jsme v sýpkách
čekáme
na první mletí
Planety
po oběžných drahách stromů
krouží planety
a červi
jsou komety
nad dřevěnými
betlémy
nebe má tolik děr
že se bojíš upřít pohled
abys neprolomil tmu
a oči nezadusil
jejím prachem
Brloh
srdce
je díra
pod pařezem
doupě úzkosti
vyrazí
kousne do masa
trny
vypučí po těle
a dech
omotá
smyčku kolem krku
Anatomie bouřky:
I.
zkroucené stromy
pole ztuhlých blesků
zem vypálená do morku
navěky odsouzeni
čekat hrom
II.
řekneš hrom
je průrva do mraků
jíž vidíš
pochodující zástupy v sobě
III.
prý nejsi řeka
ale krajina
se v tobě odráží
klesá jak kámen
hluboko
do spodních proudů
probleskává řečí
gesty, ústy
i po letech
prší z tvých očí