Tomáš Pektor
Stal jsem se básníkem proto, abych hledal, co nikdy nenajdu.
Jako ten chlápek, který usnul v čekárně na věčnost.
http://sites.google.com/site/tomaspektor/
Ukázky ze sbírky Ony (Nakladatelství Marek Belza)
stačí se dívat trochu stranou
stačí se dívat trochu stranou
ne černý líc
ne bílý rub
a stíny mrtvých z hrobů vstanou
stačí se dívat trochu stranou
a budou tady
coby dup
ach, nesázejte na prohranou
když život hraje vzteklou hranou
a slzy z vosku zvolna kanou
korábům dlaní do palub
zabít dvě mouchy jednou ranou
a říct si dost
a víc už nic
zabít dvě mouchy jednou ranou
až v očích živých náhle vzplanou
plaménky vřelých krasavic
ach, nelžete že neuhranou
jsme smetí křtěné hvězdnou branou
a dají-li vám na vybranou
ztraťte se večer do ulic
sochy ve tmě
z bolesti svatých na soškách
ční pískovcové vlasy
noc
kočka v bílých ponožkách
se plazí tiše po doškách
nasládlá od melasy
má vrané koně bez kopyt
když sype po nábřeží
svůj blahobyt
den přiopit
naloží ráno do čtyřspřeží
čas promlčených obročí
spí
s krucifixy na podestě
troubil tu trubač
ztratil žestě
troubil tu trubač
ztratil žestě
mech
zeleň
linky
obočí
jaro na vážkách
je jaro na vážkách
jež hýčká
spálené krovky od sluníčka
když ráno sedne do tramvaje
cit na zárubních bez pantů
z úst zláskovaných amantů
co po čertech jim voní taje
je jaro na vážkách
je jako mim
nos zelenavých pantomim
s srdcovým esem zvonků
a s pompou něžných barbarů
si nese v klopě do barů
kradené kvítí ze záhonků
je jaro na vážkách
za lesku štíhlých boků
strom v sametovém haveloku
a na mizině míza v lýku
je jaro na vážkách
vyvřelý otisk snářů
za štístkem černých kominářů
hrábnulo prackou do knoflíků
zastávka v levném baru
pár cigaret
a v mlze dýmu
smích zloduchů
tepá do vzduchu
nelidsky krutou pantomimu
vrch na sklenkách má krajky ze rtů
z červených vín
a šeptá mi z něj u všech čertů
hlas kocovin
dech z jeho ech si zpátky vrací
vír do smetí
kde v nadpozemské gravitaci
spí podsvětí
barvy podzimu
zmařené slzy chaosu
co stojí jmění
se k ránu změní
na rosu
z područí vrtošivých gest
v prolukách s planou vůní kmínu
se žloutek slunce nechal svést
do karmínu
vlákenka hebká na omak
z té nejjemnější prosté krajky
ty ozvy strunné balalajky
ošálí zrak
dští z lagun blankyt snů a chmur
zlodějům ohně na okovy
obzor
jak chromý Kentaur
fialový
zavrzaly dveře
…zavrzaly dveře
jak křivka zad
co nejde, nejde promazat
od páteře…
krok
vcházím do hostince
snad propít tuto éru
teď, hned a bezodkladně
si zapálím svou dýmku
a číšník bez tuzéru
se štítí každé mince
jež sčítá na pokladně
a sype křivdy do kelímků
já posadím se v koutě
stran slepičin
ty melou v kafemlýnku
a žádám čistou sklínku
jak slepý čin!
že k mání jsou
jen suvenýry z poutě?
chlast z orosených džbánků
tu stéká do samot
jak sperma celibátu
že z inventáře hostí
má jeden na kahánku
…a dát mu pevný bod
tak pohne minulostí…
že pivo zlato je?
ta slída bez karátů!
uchem jehly
provléknout nit
pěšinkou k nebeskému dómu
padat a snít
sám v příšeří
a kroky smýt
z kaluží záblesk chrómu
milovat svit
mdlých kadeří
nechat svůj kříž
za prahem věčné branky
co vlastně máš
z té oceli?
obraz, co zříš
je pro sebranky
lup pod rubáš
můj příteli
vyměň ten kov
nač svatozáře
za chorál luk
a kamení
váha tvých slov
dlí v osudové čáře
už ani muk
kde pramení