Soňa Anna-Marie Fišerová

Vložil: Zora Šimůnková

/*1972/

Osobní věci aneb Kdo jsem

Povolání:

Když to vezmu od začátku, je to trochu delší seznam, začíná dost monotónně – studentka, studentka, studentka, slečna v květinářství, písmomalířka, uklízečka, pracovnice informační služby, vychovatelka na školách v přírodě, správce turistické ubytovny, servírka, lakýrnice, opět studentka, učitelka, opět uklízečka, myč oken(to dělaj jen chlapi), filmová komparsistka, zahradnice, matka, no a momentálně je mým chlebem propagace a dokumentace ve firmě vyrábějící hydraulické ovládací prvky, vzletně tedy Marketing-Service. A hádejte, co to bylo na počátku za školy, kde jsem byla studentkou.

Jinak se cítím povolanou býti míti hospodu, a to ne ledajakou – mazavkům utajenou, jinak neobyčejně zabydlenou, kouzelně otevřenou, pohodou protknutou, kulturou a zážitky oplývající, aneb kdo jednou vstoupí, ten bude se muset navždy vracet…

Věk, nebo na kolik se cítím:

1972 – Zemská porodnice na Novém Městě, u porodu byli dva páni v bílých pláštích – malíři, moje maminka a nakonec i já, pocity raději nechme stranou.

Co mě baví, co chci, co umím – a nebo co mě nebaví, co nechci, co neumím:

Baví mě dělat mýdlové bubliny a psát hajku, chci se naučit fotit (galerie 1, galerie 2) a točit filmy, umím složit papírový parník.

Nebaví mě křičet, nechci dlouho umírat, neumím být zticha.

Počty manželek, manželů, milenek, milenců, dětí, aut, domů, budíků a sněhuláků v mrazáku:

dlouhý nezajímavý seznam, ale pro pořádek – 1-1=0; ??? -));2;1;1;??; a tak snad jen k těm sněhulákům – pokud zima dá trochu sněhu a u nás doma je větší teplo než v lednici, tedy lednice se sama od sebe nevypne, náš mrazák nějaký ten sněhulák obývá, ale je to tajný, popelnici za něj neplatím…

Charakterové vlastnosti – pochopitelně jen ty záporné :-):

Jsem taková hubatá ženská, ale co by ste chtěli vod budoucí hospodský.

Dále na sebe prozradím:

Někdy jsem jako JEDEN BEDŘICH
Jeden Bedřich seděl na posteli a koukal do zdi, jako by hleděl do dáli. Pak přesedl na židli u okna a hleděl do dáli, jako by koukal do zdi.

Víc na:
Ponikelský divadelní soubor
kolar.ponikla.cz

Můj pokus o Blog o stavbě divadla
bio-graf-111.blogspot.com/

Šedá Volavka

hajku.blackhost.cz

Skupina XXVI
xxvi.layne.cz/


Krátké…

Do tmy úsměvů

tvoje vlasy,

hrají.

Duše osamělých

hlavy v oblacích

nad hlavami

hvězdy

Do tebe

stará studně

padám já

květ kamélie

Polyká lid

a vydechuje vzdechy

spalovna

Svět vyplázl

žlutý jazyk

léto odkvétá

Prozářeny měsícem

tančí Gavotu

po Davinciho kódu

Ponořena v sobě

není nad to

promilovat noc

vyplivla mokré prádlo

naposledy mrkla

modrým okem…


delší…

Leknín

V noci zdál se mi leknín

Tak mne napadlo

Co se za tím vlastně

Všechno skrývá

Řeklo by se pár okvětních lístků

Trocha vůně

Ale jaképak to dělá divy

S lidmi, kteří po nocích si snějí

Možná, že opravdu mi voníš ze sna

Možná jsi opravdu

Jen pár okvětních lístků

Trocha vůně

Pár slov

Tak pod rouškou svých nocí

Se tebou opájím

V noci zdál ses mi jak leknín

A tak mne ve snu napadlo

Za čím vším se vlastně

Skrýváš

V Býku

Jak strom, jak hora,

hluboká studna, prastará.

Občas tma před očima,

či vůně fialek

Venku zima,

v srdci oheň plane.

Tělem vášeň zmítá

co pak se stane?

Kdo vloží

cit či vtek,

ten zulíbán

či rozerván,

však v moři vášní stane.

Krzystof

Twé dopisy

byly plné

dwojitých W,

Byly blázniwě

popletené

voněly mořem,

a zněli nesměle

až mi roztočily hlawu.

Slíbila jsem ti wěrnost,

nebylo to w kostele,

ten den woněl sluncem,

a někde sekli tráwu.

Byli jsme mladí

Wšichni nám záviděli,

příslib Romea a Julie

jen rodiny se

nestačily znepřátelit.

Pak chodili twé dopisy,

ty s dwojitými W

a já žila jsem si,

skoro dwojitě.

Až jednou se to W

tak nějak obrátilo

a přiwedlo tě k nám

do kopců.

Milowali jsme se

po těch dlouhých letech

na úpatí blízko rokliny

a naše sliby, jež jsme

podepsali krví,

teď dělí naše rodiny.

MRAKY

Koukám jak koukáš

Koukáš jak mraky

Já kokám taky

Koukám jak civíš,

jak mraky plujou

Ty koukáš na mne

a já zas na ně

Koukáme spolu,

tam někam vzhóru

jak nás ty mraky

pozorujou !


a ještě delší…..

Kadeřník

Paní chtěla být krásná, byla doba afra.

Paní chtěla být krásná a neměla afro ráda.

chtěla na svou hlavu obyčejnou trvalou.

Chtěla na svou hlavu tu nejobyčejnější trvalou jaká je mezi obyčejnými trvalými možná…. našla odvahu mezi všemi těmi afry a šla ke kadeřníkovi

odešla s afrem

Měla hlavu kulatou jako pampelišku, plnou malilinkatých kudrlinek, plnou malých drobných otazníčků.

Její dceři se pampelišky líbili, líbila se jí maminka pampeliška.

Radostně svou maminku pozorovala s jiskřičkami v očích,

Její maminka se proměnila v Královnu pampelišku….

Paní se pampelišky líbili míň, vlastně se jí moc nelíbili, a nenáviděla pampelišku na své hlavě.

Celý zbytek dne hlavu namáčela a zase sušila, zoufalá ji gelovala, fénovala a tužila.

Až k večeru padla do postele jako velmi unavená a nešťastná žena.

Celodenním snažením se jí podařilo z dokonalé koule na své hlavě vytvořit dokonalou polokouli.

Paní přestala být pampeliškou….a její dcera posmutněla…

Z Prahy…

Tak jsme se rozhodli, že přesídlíme, už poněkolikáté, ale tentokrát to nebude do jiného patra, ani do jiného paneláku, ale z Prahy rovnou na vesnici. Že by romantika?

Začali jsme přemýšlet, kam by to asi tak mělo být? Na Šumavu? Na Vysočinu? Nebo jen okolo Prahy? Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí.

Jen né proboha do hor. Dobře si vzpomínám na Bety, jak prchla do hor a podařilo se jí s menší či větším úsilím přežít nástrahy slepic i hor. Tak to opravdu není můj případ. Mě by dostala první slepice, které bych přišla do cesty.

Navíc začínám pomalu kynout, takže další omezující faktor. V našem romantickém domečku se musí dát rovnou bydlet, i s miminem.

Kde a jak vlastně budu rodit, no jo já budu rodit, a taky se stěhovat. To je kombinace, super.

Abych se před porodem nenudila, začala jsem chodit na kurz podvojného účetnictví, je to většinou večer, několikrát týdně. Faktury přijaté, výkop, jdu zvracet. Faktury vydané, výkop, musim rychle, fakt hodně rychle, na záchod. Takže mám takový letecký kurz podvojného účetnictví. Mímu se účetnictví očividně nelíbí, ostatně mě taky ne. Když večer příjdu domů, mám hlavu jak pátrací balon a žaludek kdesi kde rozhodně být nemá a nohy uondané od cest na záchod a zpátky. S mímem a účetnictvím závodíme vlastně kdo z koho, no já vítěz teda rozhodně nejsem, a mímo s účetnictvím se spikli a tak hladce vítězí. Jediný co je na tom všem pro mě vlastně přínosný, že teď už vim „podvojnym účetnictvim“ se fakt živit nebudu. A taky doufám, že to stihnu dodělat, než se rozdvojim.

Zpátky k hledání. Našli jsme řešení, internet. Prostě naťukáme do počítače co by jsme rádi a on na nás vyplivne co má. Jak snadné nechat rozhodnutí na někom jiném.

Kurz jsem dodělala, odrodila a s malým uzlíčkem jsme začali objíždět nabídky.

Nejdřív okolí Prahy. Pánmajitel věcný a domeček děs a hrůza. Tady to doděláte, tady to vykopete, tady vyměníte okna, tady kosíček střechy Jó pozemek, ten tu není, aspoň se nemusíte starat o nějaké stromy nebo trávník, to že je to u silnice, to je přeci výhoda, aspoň můžete autem zajet až k domu.

No tak to není ono. Posouváme se teda dál, statek. Je to velké a velmi velmi zanedbané, tu chybí střecha, tu okno, vždyť se to dá opravit. No všechno se dá opravit, ale my potřebujeme bydlet. My potřebujeme hned bydlet.

Tak ještě dál, no už jsme skoro v Krkonoších, jsme jedni z řady, velmi dlouhé řady zájemců a nabízení probíhá jako prohlídka hradu. Průvodce na nás chrlí samé výhody tohoto stavení klasického typu. Roubená chaloupka zevnitř opravovaná polystyrenovými podhledy a nekonečným množstvím kdysi moderního umakartu. Prý výhodná koupě, jen doufám, že nám nespadne na hlavu, než odejdeme. Odcházíme rychle, velmi rychle.

No a pak už jen ty Krkonoše, tady to prý nemá příjezd, vlastně už je mi to jedno, klidně pudu do hor, klidně se naučim jezdit na skútru a budu sněžnou ženou, jen když najdem něco kde se dá bydlet, HNED.

No a pak se to stalo, po absolutním odevzdání do rukou osudu, si to s náma osud rozdal. Jedeme někam, co mi připadá jako konec světa, ještě se dá odbočit a dál už cesta nevede, ne že by tam nebyla, jen ten pozemek přes kterej vede, patří někomu jinýmu. Je tu zahrada, paní je příjemná, bydlí se tu, ona tu žije! Vešli jsme dovnitř, v peci hořel oheň, dostali jsme teplej čaj a už jsme nechtěli odejít, a vlastně jsme neodešli.