Roman Szpuk

Vložil: Zora Šimůnková

*1960

Z matčiny strany v něm koluje krev česko-německá, z otcovy strany polsko-haličská.

Tři roky v nejútlejším dětství prožil v Havířově, po rozvodu rodičů se přestěhoval s matkou zpět do Teplic. Po základní škole vystudoval střední průmyslovou školu strojní a potom ještě tři semestry vysoké školy ekonomické, obory, ve kterých později nikdy nepracoval. Vystřídal řadu často podřadných zaměstnání, pracoval jako geodet, dělník v chemičce, kreslič v projekci, později (v roce 1988) se oženil, o rok později se odstěhoval do Vimperka na Šumavu, kde dělal nočního hlídače v kravíně, strážce CHKO, lesního dělníka, poštovního doručovatele, truhláře, topiče, lepiče plakátů, staničního dělníka na dráze atd. Nyní pracuje jako pozorovatel počasí na meteorologické stanici na Churáňově.

Má pět dětí.

Verše a povídky psal od dětství. Během jedné letní noci…

… Během jedné letní noci v roce 1980 prožil na Pramenáči v Krušných horách svůj stěžejní duchovní zážitek: Skrze hudbu J. S. Bacha splynutí s duchem této krajiny. Od té doby prochodil po těchto horách, většinou zcela sám a často za noci, tisíce kilometrů. Tyto vysilující, i více než sto kilometrové pochody se pro něj spolu s pokusy s halucinogenními houbami staly důležitým zdrojem sebepoznání. Další stěžejní událostí jeho tvůrčího života byl vznik Skupiny XXVI v Příchovicích v Jizerských horách. Toto ryze antielitářské společenství zprvu křesťanského zaměření založil na tamní faře o Silvestra roku 1983. Později se skupina otevřela nejrůzněji smýšlejícím autorům. Jejím programem nikdy nebyla žádná umělecká či formální vyhraněnost. Stala se jím především živá setkání, ať už na různých chatách či farách a nebo i na vandrech inspirovaných cestami Karla Hynka Máchy, Bašóa či Artura Rimbauda. Tyto vandry – pro mnohé, kdo se jich účastnili tak inspirativní – se staly úrodnou půdou pro imaginaci, či „žitou poezii peripatetické školy“.

http://roman.blackhost.cz/

http://hajku.blackhost.cz/

http://xxvi.layne.cz/


HRA JARA

Lezu po čtyřech. Hledám si záminku:

dva pavouci mi křižují cestu loňskými stébly,

v dálce už vidí lampy blatouchů.

Ten nafialovělý,

snad chován k pavoučím zápasům,

                předvádí výpady skrz chlévy.

Na jaře pozoruju rád pavouky běhající po ještě slehlé loňské trávě. Nejvíce jich vídám na Zlaté Studni. Jsou to slíďáci (čeleď Lycosidae).


SUCCUBUS

Znám louži plnou líhnoucích se pulců.

K ní slézají mravenci. Je to úmrtní pláž.

Vrhají se do vody za zpěvem sukub.

Ta tempa v sulcu!

A pod nimi vlaje pulců stráž.

Succubus (pl. succubi; též succuba, sukubus; z latinského succubare, „ležet vespod“) je ve středověké křesťanské mytologii druh démona, který svádí muže, zvláště pak mnichy, pohlavně se s nimi stýká a přitom je vyčerpává, někdy až k smrti. Působení succuba byla často připisována poluce. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Sukuba)


JINÁ VATKA

Mrazivou mlhou, kapsářem vědmy

blížím se ke kapli svatého Wolfganga.

V hřebenu cuchel šedin

tajně obrušuji bílý peníz,

po hřbitově létá drcený umakart.

Na poutní bohoslužbě 31. 10. 2009 v kapli svatého Wolfganga pod Komáří vížkou byla ukrutná zima. Chodil jsem od kaple na vrcholek a zpět. Vítr hnal přes hřeben Krušných hor namrzající mlhu, ve které moje máteř stoupala těžce o holi výš a výš. Na všem se usazovala drolivá jinovatka.


HORKÁ PŮDA

Dokud nezaplatím poslední haléř,

vichr rvát bude listí, rázem

po zemi těch dítek rozpjatých!

Bukvice plné mlhy vlaze

spěchají mi puknout pod paty.

Na sestupu z Boubína 19. 11. 2009, jitro.
„Vpravdě pravím tobě, nevyšel bys tamodtud, dokud bys nezaplatil poslední halíř.“ (Evangelium svatého Matouše 5, 26)


ŘÍJE

Jelen řve,

z paseky mi slina mrholí do tváře.

V kořenech se kroutí pochva laně.

Mraky uhlazují jeptiščiny dlaně

krevnaté jak pysky kamnáře.

Bylo to někdy na konci září 2009, stál jsem na Boubíně. Slunce zapadalo, měsíc takřka kulatý se dral z mračen výš. Náhle se ozval první jelen. A za chvilku další, z hlubokých lesů obory, ze všech stran. Všechno ptactvo utichlo. V tu chvíli patřily hory vášni, zápasům, plné síle svalů, parohů, vagín a pyjů.


NADA. ELLO DIRÁ

Cestou naproti, od lesa, kde ledy zebou,

obrátils mě v Nic, a prošel jsi sám sebou.

Už jsi z dosahu mé závrati.

Hajný hvízdl na psa. Se sekerou

se z půli cesty navrací.

Cestou z Boubína 9. 11. 2009. Jeden z těch vzácných okamžiků, kdy se prostý děj zapíše nesmazatelně do duše hledající Boha.
Nada. Ello dirá. Nic. Uvidí se. Název grafiky Francisca Goyi.


ŽALM

Ó, Samotný, smiluj se nad svým prachem,

vulvy, jimiž jsi nabíral popel, jsou prázdné,

na dně ledová krusta. Sněm nehlaso-

val, můj případ odložen či ztracen.

Plastové židle jezdí mrazivou terasou.

Na hudební téma skladby Ó solitude, my sweetest choice od Henry Purcella (1658/9-1695).
Stál jsem na rozhledně Boubína brzy ráno 23. 12. 2009, hlavu opřenou o zábradlí, prudký vítr mi o hlavu rozrážel krůpěje deště. Volal jsem v hrozné vnitřní temnotě k Bohu.


KÁNĚ

Chirurg, jenž odešel do ústraní,

jehlou a nití zašil slepici.

Ona pamatuje si káně: Se světlem ranním

mezi apsidami

drakkar v mracích pluje s chrliči.

Lipka, u Fialů na dřevě, 26. 11. 2009. Zaslechl jsem zpod hustého smrku slípku. Řekli mi, že se tam skrývá od chvíle, kdy ji napadlo a zle potrhalo káně.
Pozn. Drakkar je vikingská plachetnice.


MOUCHY V RAUŠI

Oslnivá poleva sněhu

vtéká do posedu.

Na podlaze válejí mouchy sudy, na zádech točí se,

lezou děti i bábušky opilé,

sukně roztržené a zválené v prachu, mechu…


RUSKÝ LES

Broďaga se brodí, o břízu se opírá jak o hůl,

stoupá podzemní voda, ředí kropenky mízy. Proniká

podlahou, dere se dvanáctkou v hodinách.

Tak supem vzhůru, kurvou dolů

chaos vydrážděn je k Bohu.

Pozn. Бродяга je tulák z proslulé ruské lidové písně.