Petra Braunová

Petra Braunová (nar. 31.1.1967) je autorkou především dětských knížek, které publikuje v nakladatelství Albatros. Mezi její nejúspěšnější tituly patří první čtení Kuba nechce číst a sci-fi pro desetileté školáky Ztraceni v čase. Do literatury pro dospělé vstoupila románem Kalvárie, který řeší nejen milostné vztahy mezi ženami.
Více info na www.petrabraunova.cz

---

První kapitola z románu Kalvárie

                                                              Ty, kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.
                                                                                                      Ježíš Nazaretský

1.
Kočka s vysoko zvednutým ocasem nervózně pobíhala kolem plechového kbelíku. Kníkání koťat přehlušoval hukot vody z naplno roztočeného kohoutku. Kráva přivázaná v koutě pod malým oknem táhle zabučela. Oháňkou podrážděně odháněla otravné mouchy.
Kočka žalostně mňoukala, několikrát se pokusila do vody skočit.
„Jedeš,“ ohnala se máma rukou. „Jedeš!“
Kočičí drápy bezmocně sklouzly po plechu.
Máma držela pravou ruku na kohoutku, druhou přidržovala kočku. Čekala, dokud se neponořila hlavička posledního kotěte. Kníkání ustalo. Teprve potom máma vodu zastavila.
„Počkej, počkej, no tak,“ hladila kočku po hubeném tříbarevném hřbetě. „Už to bude, no.“
Máma počkala, dokud se koťata pod vodou nepřestala zmítat a k hladině nedoběhly poslední bublinky kyslíku. Pak se teprve narovnala, vzala drátěné držadlo kýble do ruky a vykročila z chléva. Hubená černobílá kočka se zrzavými fleky kolem čumáku zmateně očichávala kapky vody, kapající z kohoutku na kamennou zem. Máma zašplouchala v kýblu vodou a jednu ruku do ní ponořila. Koťata byla podle všeho konečně mrtvá.
„Ahoj.“
Máma se lekla. V otevřených oprýskaných dveřích s vyvrácenými panty stála Jana, ruce zastrčené v kapsách tmavých džínů, přes špičaté rameno červený batoh.
„Jani… Tys mě vyděsila!“
Máma se rychle pokřižovala.
„Chodíš jako duch!“
Máma se zaraženě usmívala. Vždycky se na dceru těšila, ale jakmile se objevila, nikdy nevěděla, jak se k ní má chovat. Jana se nehýbala a mlčela.
Máma proti světlu mhouřila oči. Odehnala mouchy, které jí sedaly na obličej. Plechový kbelík s lehkým třísknutím postavila za sebe na zem a mokré dlaně utřela do zástěry.
„Nečekala jsem tě. Čím jsi přijela? To už je šest?“
Dva kroky, aby mohla dceru obejmout. Jana si nechala dát suchou pusu na tvář. Máma byla jako vždycky cítit potem. Pod tmavýma očima hluboké kruhy.
„Snad jsi nepřijela stopem?“
„Proč jí to děláš?“
„Cože?“
„Proč jí to děláš?“
Jana se dívala na kočku, která olizovala mokrou zem.
„A nemusíš to přede mnou schovávat. Já přece vím, že je topíš.“
„Ale,“ máma zakroutila hlavou. „Měla by jich patnáct do roka. To abych si kvůli ní pořídila další krávu. Kde mám pořád to mlíko brát? Mrouská se bůhví s kým, potvora. Ani jedno nebylo strakatý.“
Máma znovu zvedla kýbl a postrčila Janu ven: „A běž, umažeš si tu boty.“
Jana sklonila hlavu, aby mohla projít nízkými futry. 
„Mohla bys je někomu dát, a ne je topit.“
„Jo a komu asi tak? Lidi nechtěj ani děti, natož kočky. Ženský by se mi vysmály, koček je všude jako psů.“
Máma si přendala kýbl do druhé ruky.
„Proč jsi nenapsala, že přijedeš? Jak jsi přijela?“
„Stopem.“
„Jano! Slibovala jsi mi, že stopem jezdit nebudeš!“
„Neslibovala. Nechtělo se mi čekat až do šesti.“
„No jo… zrušili sem i ten spoj ve čtyři. Prý sem nikdo nejezdí.“
„Tak se nediv, že jsem jela stopem.“
„Nemáš jezdit stopem! Taková hezká holka jako ty chlapy provokuje. Každou chvíli čtu o nějakém neštěstí.“
„Já nikoho neprovokuju.“
Máma nohou odháněla kočku a kbelík zvedla do výšky.
„To si myslíš ty, že neprovokuješ.“
„Ale mami… Nejela jsem normálním stopem. Šla jsem pěšky a zastavil mně traktor.“
„Na traktoru? Aha… Tak to jo. To tě svezl Jindřich, viď. To je zlatý kluk. Takového by sis měla namluvit. Hodný a pracovitý.“
„Má hrb.“
Máma škubla rameny.
„No a, tak má hrb.“
„Ty by sis vzala hrbatého?“
Máma s kýblem ušla mlčky několik kroků. Kočka je s mňoukáním doprovázela.
„Škoda že má hrb. Ale ten má jenom proto, že jako malý spadl z vikýře rovnou na záda. Jinak je to moc šikovný a hezký kluk.“
Na dvoře se Jana zastavila a sledovala, jak máma postavila kbelík na kamennou zídku u králíkárny a přikryla ho kusem starého pytle.
„Minule jsem je vylila moc brzy, jedno se ještě otřepalo.“
Máma se sklonila ke kočce a vzala ji do náruče.
„Pojď, dostaneš nažrat.“
Zastavila se před Janou.
„Pojď se taky najíst. Jsi hubená jako ta kočka.“
„Ale nejsem.“
„Kluci nechtějí hubené,“ máma se usmála. „Veruna je třikrát taková a kozy má, to bys měla vidět. A každou chvilku ji někdo veze na motorce.“
Jana se zamračila.
„Mami…“
„Vozí! Každou chvíli ji vidím. Ta nouzi o nápadníky nemá.“
Jana už neodpověděla. Máma se zarazila. Dcera tu dlouho nebyla. Bude si na ni zase muset zvyknout. Někdy ve třinácti letech Jana mámu za její „žoviální žvanění“ okřikla. Máma si to dobře zapamatovala, i když si slovo žoviální musela najít ve slovníku.
Jana došla do chodby, shodila z nohou botasky a bosa vkročila do světnice.
Na kachlové peci se sušila třezalka, v truhlících u oken rašila rajčata. Jana nadzvedla poklici na hrnci na kamnech a z naběračky se napila hrachové polívky.
„Kdybych věděla, že přijedeš, už by se pekla buchta.“
„Já nechci žádnou buchtu.“
„Měla bys víc jíst. Vypadáš jako kluk. Proč ses zase nechala ostříhat? Ohřeji ti tu polívku, chceš?“
„Ne,“ pustila Jana naběračku zpátky do hrnce.
Ruce jí opět zajely do kapes. Rozhlížela se po kuchyni, jako by tu nikdy nebyla. Přestože odešla do Prahy na gymnázium jen kvůli tátovi, nečekala, jak rychle se jí rodná chalupa odcizí. V kuchyni bylo kvůli malým oknům málo světla, proto u stropu pořád svítila žárovka, pod kterou se honily mouchy. Když přišla Jana v patnácti letech poprvé do Prahy, nestýskalo se jí po mámě ani po tátovi, ale chybělo jí bzučení much.
„Tak se přece posaď. Proč stojíš?“ Máma si mnula ruku o ruku. „A vezmi si pantofle, nastydneš.“
Jana si sedla za stůl a opřela se o lavici.
„Nemáš žízeň? Donesu ti mlíko. Vsadím se, že se v té Praze mlíka ani nedotkneš.“
Máma přinesla ze síně konev mléka a opatrně ho nalila do hrnku.
„Pamatuješ, jak jsi jako malá chodila olizovat smetanu?“ usmála se s povzdechem. „To už ani není pravda.“
Jana se napila. Mléko bylo studené a dobré. Nesmí zapomenout odvézt si do Prahy aspoň jednu láhev.
„Povídej mi něco,“ máma si sedla proti ní a z hlavy si sundala šátek. Krátké prošedivělé vlasy slepené potem prohrábla prsty. Za nehty měla uschlou hlínu. „Dlouho jsi tu nebyla. A nepíšeš. Vůbec nic o tobě nevím.“
„Hm.“
Máma je hezká, jen kdyby na sebe dbala, napadlo Janu, ale nahlas neřekla nic. Věděla, že je to zbytečné. Máma se oháněla jediným, ale pochopitelným argumentem. Za celý rok se z chalupy nehne ani na krok, tak proč ztrácet čas barvením vlasů a manikúrou.
„Povídej, jak se máš? Učíš se? Teď před maturitou se musíš učit dvakrát tolik.“
„Učím…“
„Ta Praha tě docela změnila. Koukám na tebe, jako bys ani nebyla moje,“ máma se natáhla a pohladila Janu po ruce.
„Ale mami…“
„Jsi celý táta. Po mně nemáš, ani co by se za nehet vešlo.“
„To není pravda. Vypadám přesně jako ty. Po tátovi mám jenom povahu.“
Máma se usmívala: „Tím líp. Měla by sis nechat narůst dlouhé vlasy. Když jsi byla malá, nosila jsi culíky, pamatuješ? A jak ti slušely.“
Jana se zakřenila. Když sem v poledne z Prahy vyjížděla, nechtělo se jí, ale teď se jí bůhví proč zvedla nálada.
„Culíky jsem nesnášela. Stejně mi ty tvoje berušky Veruna věčně brala.“
„A maluj si oči. Máš takové hezké oči, a vůbec si je nemaluješ. Veruna je zmalovaná, to bys koukala. Ta kdyby měla taková duhová kukadla jako ty, zbláznila by se radostí. Už když jste vedle sebe ležely v kočárech, tak jsi byla mnohem hezčí. Duhová kukadla. Tak to řekl táta, když jsem mu tě ukázala poprvé,“ máma se usmála.
„Prosím tě, ty mi radíš, abych se malovala? Když jsem si k Vánocům přála řasenku, koupila jsi mi gumáky.“
Máma se usmála: „Ale to ti bylo sedm.“
Jana vytáhla z kapsy mobil a chvíli zkoumala signál.
„Co je? Potřebuješ si zavolat?“
„Ale… pořád tu není signál. A to se všichni operátoři chlubí stoprocentním pokrytím.“
„Jestli si potřebuješ zavolat, tak z hospody. Celou dobu jsem tátovi říkala, že sem necháme zavést telefon. Nechtěl. Byl pyšný na to, že sem civilizace nedorazila.“
Jana strčila mobil do kapsy.
„Mami? Já bych sem přijela na svaťák a učila se tu.“
„Ale jistě! Proč se mě ptáš? Sem můžeš přece kdykoli.“
„Ale nepřijela bych sama. Přivezla bych pár spolužáků.“
„Sem?“
„Jo.“
„Sem k nám do chalupy? A kde by spali? Víš přece, že…“
„Ale vím. Do ložnice nikoho tahat nechci. Kluci na půdě a Karolína se mnou v pokoji.“
„No, prosím tě… Na půdě? A kde? Vždyť tam není žádná postel.“
„To nevadí. Dneska jsou takovéhle statky v módě. Sami sem chtějí jet.“
„Statek?“ máma se pousmála. „Ty jsi vážně jako táta. Taky rád přeháněl, všem říkal: náš statek…! Nikdy nepřiznal, že je to chalupa s dvorkem jako dlaň. Tak byl pyšný! No a vidíš…“ máma si přejela oběma rukama tvář. „Ani si to tu pořádně neužil.“
„Mami… nezačínej zase.“
„Je dobře, že jsi přijela. Nebyla jsi na hrobě, ani nepamatuješ.“
„Pamatuju.“
„Já tam chodím denně.“ Máma si povzdychla a vstala. „Uvařím ti aspoň čaj. A povídej přece. Povídej, co je v té Praze nového.“
„Nic.“
Máma zakroutila hlavou.
„To mi neříkej, že v takovém mraveništi není nic nového.“
„Kdybys měla televizi, mohla by ses koukat na zprávy. Anebo mít počítač. Na internetu se noviny objevují každých pět minut.“
„Já televizi nepotřebuju. Chodí mi sem noviny s televizním programem. Když dávají nějaký pěkný film, jdu se na něj podívat k Věře. Aspoň si poslechnu, co je v té jejich famílii nového.“
Máma pozorovala Janu s úsměvem.
„Chodíš do kostela?“
„Chodím.“
Jana ťukala nehty o stůl. Přesvědčovat mámu o výhodách moderní techniky bylo nad její síly. Nikdy nepochopila, jak se mohla narodit takové ženě. Charakteristiku mámy zvládla už v páté třídě. Hodná, ale hloupá a tvrdohlavá. Překvapená učitelka tehdy slovo hloupá škrtla a o přestávce si pozvala Janu do kabinetu. Zaraženě poslouchala, jak se jedenáctiletá Jana obhajuje. Ano, mám mámu ráda, je hodná, ale je strašně hloupá. To byste s ní musela mluvit.
Učitelka byla mladá, do zapadlého pohraničí přijela teprve nedávno, a nikoho tu neznala. Po třídních schůzkách dala své žačce za pravdu.  
Jana brzy poznala, že s hloupostí se těžko bojuje, a tak nastavila štít aspoň mámině tvrdohlavosti. Naučila se mámě nic neříkat a být v rámci možností poslušná. Vyhnula se tak vleklým, nikdy nekončícím dohadováním o nesmyslech. Máma se děsila řečí, a byla ochotná celé vesnici poklonkovat, jen aby o ní a o její rodině nemohl nikdo z vesničanů říct nic špatného. Jana zuřila, ale zjistila, že hloupost nepřemůže. Čím si máma Janu nečekaně získala, byly nedělní výpravy do kostela. Janě se líbilo, když se v neděli ráno máma hezky oblékla a učesala, v tu chvíli zázračně vypadala chytře. Janě díky tomu nevadilo šlapat tři kilometry do vesnice a pak nehnutě hodinu sedět na nepohodlné dřevěné kostelní lavici. Máma hezky zpívala, a Jana ji v té chvíli pozorovala s obdivem. Dokonce jí všechny hašteřivé vesničanky připadaly v kostele důstojné. A důstojnost byla vlastnost, které si Jana cenila nejvíc.
Po návratu z kostela, kdy si máma opět natáhla tepláky, zástěru a gumové boty, se Jana k mámě přibližovala minimálně.
Kdyby neexistovaly fotky těhotné mámy a pak ty z porodnice, vážně by uvažovala o tom, že je adoptovaná. I když se naskýtala ještě varianta, že mámě narozené dítě zemřelo a ona je skutečně z děcáku… Nezdědit máminy velké průzračné oči a dolíček v bradě, šla by za touhle teorií jako policejní pes. Tátovou smrtí se situace kupodivu zlepšila. Janě bylo mámy líto. Zůstala sama a dřela se, aby mohla Jana studovat. To bylo od mámy šlechetné, a Jana ji za to začala mít ráda.
„Vážně chodím,“ usmála se, když se na ni máma pátravě zadívala. „Chodím do kostela.“
„A do kterého?“
Jana pokrčila rameny.
„Tak různě. Ale nejradši asi k Jezulátku.“
Máma spokojeně přikývla.
„To je dobře. V neděli půjdeme spolu sem k nám. Však se objevují řeči, že spolu nevycházíme. Tak málo sem jezdíš.“
„Nejezdím sem často, protože je to hrozně drahý.“
„Já vím… já vím. Půjdeme do kostela a bude po pomluvách.“
„Pomluvy mi jsou ukradený.“
„Slyším, že jsi chytila ten jejich přízvuk. To je dobře. Aspoň tě Pražáci nebudou považovat za cizí.“ Máma si prohlížela dceru se zalíbením. „Ale nepíšeš. Vůbec mi nepíšeš. Už si musím i vymýšlet, kdykoli mluvím s Věrou, má plno otázek. Zvědavá jako koza byla odmala.“
Jana vstala, protáhla se a z batohu vytáhla barevnou obálku.
„Vezu ti ukázat pár fotek ze školy.“
„Vážně? To jsi hodná, Janičko!“
Máma si rychle utřela mokré ruce do děravé utěrky a přisedla k dceři. Z kapsy vyndala brýle a nasadila si je. „Ukaž,“ pozorně si prohlížela fotky.
„Tohle je ale nějaká krasavice. Kdo to je?“
„To je právě Karolína. Je nová. Loni propadla přímo k nám.“
„Propadla? Snad se nekamarádíš s holkou, která propadla?“
„Ale mami… To je přece fuk, že propadla. Je v poho.“
„V čem?“
„V pohodě…“
„To je ale čeština…“
„Mluvím normálně. To ty jenom nechodíš mezi lidi a nevíš, jak se dneska mluví a jak se lidi chovají. To, že někdo proletí, přece není žádná tragédie.“
„Jano! Nepropadla přece jen tak. Už to, jak vypadá…“
„Říkala jsi, že je hezká.“
„No… to jsem ještě nevěděla, že propadla.“
„Mami, ty jsi vážně hrozná. Chováš se, jako by ti bylo osmdesát a ne pětačtyřicet. Pořád soudíš lidi jen podle toho, jak vypadají.“
„Šestačtyřicet. A podle čeho jiného je chceš soudit? Když si mladá holka takhle strašně podmaluje oči a nechá si koukat zpod trička ramínka od podprsenky, tak v hlavě jiné myšlenky než na kluky mít nebude.“
„Mně přece pořád říkáš, ať se maluju.“
Máma odmítavě zakroutila hlavou.
„Ale ne takhle. Jen málo. Decentně.“
Máma ráda používala cizí slova, i když se v nich občas spletla. To ji ale neodradilo. Cítila se v konzumu dobře, když prohlásila, že ta která herečka je lascivní. 
Jana neřekla nic. Pozorovala, jak kočka dopila mléko a vyskočila na otoman. Jazykem si několikrát pečlivě olízala tlapky a spokojeně se položila na bok.  
„Hm… a kdo je tohle? To je fešák…“
„Erik. Takový magor,“ ušklíbla se Jana.
„Magor?“
„Jo. Totální pošuk. Ale je s ním sranda. Ten by taky přijel. A ještě Honza. Tenhleten.“ Jana zapíchla prst do fotky. „Tak můžu je přivézt?“
Máma listovala fotkami.
„Hezký. Ten Honza je hezký. Takhle světlé vlasy u kluka jsem dlouho neviděla. Kdyby byl holka, řekla bych, že je odbarvený. Líbí se ti? Hm… Ale skoro nikde se neusmíváš. Všechny holky se smějí od ucha k uchu, a ty jsi jako bubák.“
„Ale mami… Tak můžu je přivézt?“
„Jistěže je přivez. Když jiné kamarády nemáš. A když myslíš, že se jim tu bude líbit…“
Máma vstala a zalila čaj v konvici vroucí vodou. Každý večer dumala, jestli si Jana v Praze našla přítele, ale zeptat se jí se neodvážila.
„Klukům se líbí, když je holka usměvavá, nemysli si. Veruna se zubí, i když má zuby jako noty na buben. Představ si, že má pusu plnou drátů! Věra jí až teď zaplatila rovnátka. Vždycky jsem si myslela, že se zuby dají srovnat jenom malým dětem, ale prý to není pravda. Prý by se daly srovnat i ty moje,“ zasmála se máma.
„No tak si je nech srovnat.“
„Víš, kolik to stojí? Blázníš? Ale u mě je to přece jedno,“ mávla rukou máma. „Nikoho nezajímám.“
„Třeba bys začala zajímat. Nejsi přece tak stará.“
„Já nikoho nechci,“ odmítavě kroutila hlavou máma. „Jak bych to Milanovi vysvětlila?“
„Mami… nech toho,“ Jana se zamračila. „Jak bys mu to asi chtěla vysvětlovat? A hlavně proč. Táta je mrtvý.“
Máma si zamyšleně mnula dlaně.
„Někdy mám pocit, že vůbec není mrtvý. Jako by tu se mnou pořád byl a koukal na mě, co dělám.“
„Ještě pořád nespíš v ložnici?“
„Ne!“ máma se otřásla. „Ne. Zamkla jsem ji. Chodím tam jenom větrat.  Spím támhle v rohu.“
„Mami! Ty jsi cvok…“
„Mysli si, co chceš, Janičko. Ložnice zůstane zamčená. Když tam zajdu, otevřu okno a sednu si, mám pocit, že je Milan vedle mě.“
„Mami, kdyby se každý bál sahat na věci po mrtvých lidech, tak by planeta nemohla fungovat.“
„Já se nebojím. Vždycky vyklepu peřiny a uhladím je rukama. Ušila jsem nový přehoz. I tu plechovou nádheru chodím do stodoly leštit. Já jen chci, aby všechno zůstalo tak, jak to bylo, než Milan odešel. Až umřu já, můžeš to všechno vyhodit a spálit.“
„Jsi hrozná.“
Jana se zvedla, shrábla fotky a vhodila je zpátky do batohu.
„Máš převlečenou postel. Ušila jsem ti taky nový přehoz. Pod polštář jsem ti dala pytlík s mateřídouškou.“
„Dík. Zavolej mě, až budeš chtít, abych šla králíkům pro trávu.“
„Nic takového. Uč se. Králíky obstarám sama,“ mávla máma odmítavě  rukou. „Uč se. Maturita je za dveřmi. A zkoušky na vysokou taky. Uč se. Já jsem se nikdy nechtěla učit a podívej se, jak jsem dopadla,“ zvedla dlaně plné mozolů.
Jana vyšla na chodbu a po točitém dřevěném schodišti vystoupala na půdu. Nadechla se. Vůně půdy byla nezaměnitelná, poznala by ji se zavázanýma očima. Máma nikdy nesledovala moderní trendy, přesto tu na trámech viselo několik ručně ušitých plátěných sáčků s bylinami, za které v pražských obchodech s nápisem Vůně domova utrácejí lidé nehorázné peníze. Když byla Jana malá, za pach levandule, kterou mívala nasáklé oblečení, se ve škole styděla. Dnes ji napadlo, že by mohla několik plátěných pytlíků odvézt do Prahy a výhodně je prodat.
Jana prošla až na konec půdy ke dveřím svého pokoje. Táta ji tehdy v patnácti pokojíkem ohromil, netušila, jak mu vadilo, že spí vedle ložnice rodičů. Ze začátku ji trápilo, že se bude bát chodit po půdě sama, zvlášť večer, protože se na ní nedalo rozsvítit. Vypínač byl až v pokoji. Nakonec si zvykla. Naučila se po vrzavých prknech projít i v noci bez zbytečného tápání a samotu pod střechou si vychutnávala, nejvíc když do střechy bušil déšť. Hrála si, že je Robinson v opuštěné chýši.
„Jsem rád, že jsem to stihnul,“ řekl jí táta zdánlivě nelogicky, když jí tehdy obřadně předával klíče. Jana i máma dodnes nevěřily, že by mohl tušit, že zemře. Pohřeb měl dva měsíce po kolaudaci pokoje.
Pokojík byl uklizený a voněl dřevem. I když  uplynuly už tři roky, co táta Janě pokoj na půdě zřídil, pořád tu byly cítit čerstvé trámy a zlatě žíhované dřevěné palubky. Bylo vidět, že sem máma pravidelně chodí větrat a utírat prach. Postel pod oknem měla nový červený přehoz s volánem. Jana odhrnula žlutý závěs a otevřela okno. Kýčovitý pohled, za který by majitelé cestovních kanceláří bez uzardění vybírali příplatek. Široké údolí s meandrem stříbrné řeky a zamlženými horami na obzoru. Kam až oko dohlédlo, nebylo vidět jedinou střechu, natož živého člověka. Kdyby máma nebyla tak staromódní, mohla by pustit všechny králíky, ovce, slepice i krávu do polí a pokoje pronajímat.
Jana se složila na postel, ruce hodila za hlavu. Zavřela oči. Ve třinácti jí ticho přerušované křikem ptáků vadilo. Teď ocenila, že ji neruší auta a autobusy, které se jí proháněly pod okny ubytovny v Praze.
Pod zavřenými víčky sledovala zmatené bílé čáry. Snažila se uklidnit. Přestože ji nic konkrétního neohrožovalo, už několik měsíců ji mučila nesnesitelná nervozita. Položila si dlaně na obličej. Bílé čáry pod víčky změnily barvu. Pozorovala žluté a oranžové klikyháky, tlačila oční víčka do hlavy, až ji rozbolely oční bulvy. Pustila oči a několikrát zamrkala. Prudce se nadechla. Posadila se a zkřížila nohy pod sebe. Hlava se jí trochu točila, přesto nosem zhluboka dýchala znovu a znovu do chvíle, kdy se lekla, že omdlí. Nechala toho a naopak se snažila dech zklidnit. Plíce se vzpamatovaly, ale v břiše jí probíhaly divoké manévry. Nervozity se nezbaví, drží se jí pevně jako klíště.
Zvenčí byla cítit hlína. Vůně domova. Opravdu by měla mámu přesvědčit, aby se pustila do podnikání v cestovním ruchu. Klienti jí utrhají za víkend v tomhle ráji ruce.
Natáhla se k batohu a vylovila fotky. Vzpomněla si, jak se při focení spolužáci řehtali a jak měla při focení zpocené ruce. Vlastně je nervózní přesně od toho dne. Otřásla se. Zalistovala fotkami a vybrala jednu, na kterou se vydržela bez přestání dívat osm minut. Pak zavřela oči a fotografii přitiskla na prsa. Po chvíli vstala, došla ke dveřím a zamkla je. Klíč nechala v zámku. Vrátila se na postel a lehla si. Fotku opřela o lampičku. Zavřela oči a zadržela dech. Rukou si přejela hrudník. Nechala dlaň chvíli bloudit po břiše. Žaludkem jí projelo vzrušení. Měla pěknou postavu, dobře vyvinutá prsa a pevné břicho bez gramu tuku. Dlouhým hlazením si vzdávala hold.
Kalhoty rozepínala schválně jen jednou rukou. Než se jí to podařilo, vagina byla vlhká. Jana se hladila dlouho, schválně oddalovala vyvrcholení. Dobře se vycvičila. Dokonce se bála, že je tak dobrá, že až se jí dotkne někdo jiný, bude neohrabaný a milování si vůbec neužije. V Praze na ubytovně, když pospíchala do školy anebo když neměla možnost být v pokoji sama déle než půl hodiny, byla schopná dospět k orgasmu do tří minut. Teď si však tělo vychutnávala. Po dvaceti minutách jí vytryskly slzy. Nikdy v životě nebyla zamilovaná, ale to, co cítí teď, je určitě láska. Jinak by tak příšerně nebolela.
Venku se setmělo. Každého, kdo kdy přijel na návštěvu, překvapilo, jak rychle se tu umí slunce přehoupnout přes kopec a vzápětí se udělá tma.
Jana přestala přemýšlet a soustředila se jen na dotyk bříška prostředníčkem levé ruky. Máma se z ní kdysi snažila udělat praváka, ale táta včas zasáhl. Odehnala poslední myšlenku, která ji rušila, a oddala se rozkoši. Jednou rukou se hladila, druhou si přikryla oči. Tlaková vlna jí projela tělem. Přitiskla nohy k sobě a stulila se do klubíčka. Musela počkat, dokud se směs rozkoše, úlevy a hnusu nevypařila. Pak teprve vstala, rozsvítila a došla k oknu, aby ho zavřela.
Máma se sklopenou hlavou a kýblem s koťaty v levé ruce přecházela dvůr a mířila ke hnoji za chalupou. Jana pečlivě okno zavřela, převlékla se a sešla zpátky do kuchyně. Z trouby voněl pečený bůček.
„Máš hlad, no konečně,“ konstatovala spokojeně máma. 
Z kredence vyndala bílý talíř a naskládala na něj dceři čtyři knedlíky, které vytáhla z mísy přikryté utěrkou a schované pod peřinou na kanapi v rohu pod oknem.
„Chceš zelí?“
Jana přikývla.
„Bílý, nebo červený? Udělala jsem obě.“
„Tak od každýho trochu.“
Máma ke knedlíkům přidala dvě barevné hromádky zelí a vše bohatě polila omastkem.
„Dej si taky, ne?“ pobídla Jana mámu, která usedla vedle ní.
„Jen jez. Já si dám pak.“
Máma pozorovala, jak Janě chutná. Ráda by poznamenala, že se cpala odmalička jako divá a nikdy neměla problémy s váhou – na rozdíl od Veruny, ale vzpomněla si, že podobné poznámky dceru rozčilují.
„To máš po tátovi,“ řekla jen.
„Co mám po tátovi?“ zeptala se Jana s plnou pusou.
„Že jsi tak štíhlá, i když tolik jíš.“
Jana si ukrojila kus propečeného bůčku a strčila si ho do pusy.
„Až to sním, zajdeme za tátou.“
Máma spokojeně přikývla.
Jana namočila knedlík v omastku.
„Zítra můžeme projít celou kalvárii.“
Máma znovu přikývla. Radost z toho, že je Jana doma a že je tak milá, vyjádřila tím, že mlčela.
Jana dojedla.
„Já to umyju.“
„Ale ne,“ máma odmítavě mávla rukou a vzala Janě talíř z ruky. „Půjdeme, než bude tma jako v pytli.“
Na dvorku se Jana otřásla zimou. Máma jí podala tátův starý vaťák, který stejně jako když táta žil, visel na zdi vedle dveří.
„Měla bys mít aspoň psa.“
„Ale jdi. Zvířat je tu dost.“
„Pes by tě hlídal.“
„Já nepotřebuju hlídat.“
„Ty se tu nebojíš?“
„Ne.“
Jana obdivovala, že se máma po tátově smrti neodstěhovala. Dům stál na samotě, nejbližší chalupa byla ve vsi tři kilometry vzdálené a oddělené lesem.
„Mám svítit?“ zeptala se máma a na chvíli rozsvítila velkou kovovou baterku. Kužel světla prolétl mezi stromy.
„Nemusíš. Krásně svítí hvězdy.“
Cestu na hřbitov, který byl přilepený u starého kravína nedaleko vesnice, ušly mlčky. Jana chodila na hrob s mámou radši za tmy. Ve dne ji rušila oprýskaná zeď kravína, hřbitovu to ubíralo na důstojnosti. Mrzelo ji, že táta skončil zrovna tady, ale byla to lepší varianta, než aby si máma postavila urnu na noční stolek v ložnici a přikryla ji háčkovanou dečkou.
U branky hřbitova máma rozsvítila. Hrob stál ve druhé řadě vlevo. Máma se cítila tátovou smrtí zrazená. Byl v životě prvním mužem, s kterým se milovala s láskou.
Po obludné noci, kdy se ve čtrnácti letech rozhodly s kamarádkami z vesnice přespat v lese pod širákem, se dlouho nedokázala k opačnému pohlaví ani přiblížit. I když jich tehdy bylo šest a hihňaly se dlouho a dlouho dokud neusnuly, noc nabrala nečekaný spád. Kdosi na ně posvítil baterkou. Mužský rozčilený hlas se dožadoval povolení k táboření. Jsou v chráněné oblasti, jestli o tom nevědí. Podupali trávu a cenné květiny… Holky se tehdy krčily ve spacáku, zmlkla i nejkurážnější Věra. Muž pohrozil vysokou pokutou. Holky si představily přísné rodiče a začaly prosit o odpuštění. No, zabručel muž, nakonec by se to dalo vyřídit jinak… Baterka přejížděla dívčí rozespalé obličeje. Zastavila se na mámě. Jsi holka? zeptal se muž. Vyplašené mámě jeho otázka nepřišla podezřelá. Ano, jsem holka. Pojď se mnou, sepíšeme to. Jinak budu muset zavolat policajty. Máma se vysoukala ze spacáku. Otřásla se zimou. Bylo kolem druhé ráno. Holky zmlkly. Ani jedna se nezvedla, že půjde s ní. Muž mámu odvedl dostatečně daleko, aby nebyl slyšet její křik, když ji povalil do vlhkého mechu. Zhasl baterku. Jednou rukou ji držel za pusu, druhou z ní stáhl tepláky. Máma se nebránila. Hrůza ji paralyzovala. Mezi mraky probleskovaly hvězdy. Máma necítila bolest, jen nekonečnou děsivě studenou a vlhkou zimu. Měla štěstí. Muž nebyl vrah. Dost možná, že byla první, kterou znásilnil. Zůstal tím, že se nebránila, nejspíš překvapený, protože ji po ukojení pohladil po vlasech. Pomohl jí obléknout a nasměroval ji k místu, kde ležely kamarádky. Běž, a děkuju. Postrčil ji do tmy. Lehla si mezi holky, které mezitím usnuly, zpátky. Vyřídila jsi to? zamumlala vedle ní Věra. Jo.
Rozhodla se, že Milan bude i posledním. Nikdy pořádně nechápala, proč si vybral zrovna ji, takový chytrý a elegantní muž, úředník v bance! Trochu to pochopila ve chvíli, kdy jí oznámil, že opustí město, kde spokojeně žili v její dvougarsonce a kde ona chodila prodávat do lahůdek, a přestěhují se na statek, který zdědila po rodičích. Byl nadšený návratem k přírodě, on, který se narodil ve městě a neuměl zatlouct ani hřebík. Potřeboval k sobě pracovitou skromnou a poslušnou ženu, soudila, když dojila krávu, štípala dříví a zatápěla ve starodávné peci. Milovala ho a na život na samotě byla odmalička zvyklá. I když měla v pubertě radost, že odchází do městečka, s Milanem jí obchody a lidé nechyběli. Odměnou jí byla široká postel s pelestí, o kterou noc co noc opíral nohy a noc co noc jí prováděl věci, za které se hluboce styděla, styděla se za svoje uspokojení. Jen z velké a zmatené lásky se nechala ohýbat a laskat tak, jak nikdy neslyšela, a nikdy v životě by nikomu nepřiznala, čemu je ochotná se podřídit. Ve chvíli, kdy Milan usnul s rukou mezi jejími stehny, drmolila do tmy otčenáš a zdrávas a uklidňovala se tím, že nedělá přece nic zakázaného, Milan je její právoplatný muž.
Jana se posadila na leštěný šedý kámen. Ještě před rokem jí bývalo u tátova hrobu do breku, dneska jen zadumaně hleděla na zlatá písmena, na která máma svítila baterkou.
Kdyby tehdy jela na motorce s tátou, možná by tu ležela i ona. Táta ji často vozil, ale ten den měla horečku, a tak jel na houby sám. Tomu, že se cestou z lesa, kilometr od domova, zabil, nemohla uvěřit. Utekla tehdy v pyžamu k příkopu, v kterém ještě ležel košík s houbami. Šest hříbků, dva kozáci a čtyři lišky. Dívala se na houby a bylo jí jasné, že s tátou je to pravda. Dodatečně v ní hrklo. Už nikdy nebudou padat z nebe karamely.
„Jdeme?“ Máma zhasla baterku. „Musíš sem přijít ve dne. Není na tebe vůbec vidět.“
Jana se zvedla. Sama by na hřbitov v noci nešla nikdy, měla aspoň důvod chytit se mámy za loket. Šlapaly mlčky zpátky.
„Ohřeju ti vodu, aby ses mohla umýt. V bojleru je ještě studená. Nečekala jsem tě.“
„Hm.“
„Ráno spi, budit tě nebudu. Pomoct nepotřebuju.“
„Nemám dojít pro chleba?“
„Ale ne, vyspi se. Pro čerstvý chleba skočím k Věře. Představ si, že se dala na podnikání. Každou sobotu peče patnáct bochníků a všechny je prodá. Jezdí k ní chalupáři.“
„Jsem zvyklá brzy vstávat. Můžu k ní zajít sama.“
„Nic takového. Máš kruhy pod očima. Musíš spát.“
Jana pověsila tátův starý kabát na zeď. Mezi nohama jí proběhla kočka. V kuchyni počkala, až máma ohřála hrnec s vodou, a ve studené koupelně se opláchla.
„Dobrou noc.“
„Dobrou, Janičko. Vezmi si baterku, ať se tam nepřerazíš.“
Když Jana stoupala po schodech na půdu, naplnila se radostí, že tu zanedlouho bude mít návštěvu.  Když Karolína ve třídě navrhla, že by bylo ideální učit se spolu, protože jinak se zase ke studiu nedokope a vyrazí ji, Jana měla pocit, že ji pánbůh vyslyšel. Pozvala spolužačku domů a těšilo ji, jak Karolína zajásala. Jen ji zamrzelo, že Karolína navrhla, aby s nimi jeli kluci, ale nechala se přemluvit. Bude sranda, Jani.
Jana nakonec usoudila, že bude lepší, když kluci pojedou, kdyby si máma všimla Janina rozpoložení, může to kdykoli na kluky svést. A když do pokoje přitáhne pohovku z verandy a přirazí ji k posteli, Karolína bude v noci ležet maximálně půl metru od ní.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Kriste Ježíši, pros za nás hříšníky, Bože, smiluj se nad námi. Pane… opatruj mého muže Milana. Milane, myslím na tebe, vidíš, jaká je z Jany hezká holka. Zítra přijdeme zase. Pane, dopřej mé dceři Janě, aby s úspěchem studovala, aby složila maturitu, aby zvládla zkoušky na medicínu, aby se z ní stala úspěšná paní doktorka. Aby měla dům a slušného muže. O to tě prosím. Prosím tě o to, abych mohla v klidu žít a umřít, že moje jediná dcera je paní doktorka, na kterou si nikdo neotvírá hubu, která je vážená a ctěná. Ježíši Kriste, Bože náš, na přímluvy Svatých otců našich smiluj se nad námi. Ať je Jana dobrá doktorka, ať je hodně dobrá doktorka. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Pane, přimlouvám se za Janu. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky věků. Amen.

Bože, díky za dnešní den, za tenhle dům a mámu, která je hodná a má mě ráda. Můj Bože, odpusť jí ta koťata. Zdrávas Maria, milosti plná… rozumíš mi? Věříš mi, že moje láska není falešná? Věříš, vím to. A děkuji ti. Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou, požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen.