Oldřich Prokop

Vložil: Zora Šimůnková

/1957/

v současné době žije ve Šlapanicích u Brna.
Po ukončení studií na Elektrotechnické fakultě VUT Brno pracoval v ryze technických oborech a jeho velký zájem o literaturu, fotografii a umění vůbec, byl pouze „pasivním koníčkem“. V běhu života však v sobě našel tu „odvahu i drzost“ vstoupit do těchto žánrů i aktivně. Jedním z velkých podnětů byl i jeho úděl posledních let.
Jak říká, přímo cítil „potřebu“ nějak jej vyjádřit a sdělit. Ve své první próze Ohlédnutí vpřed (2002) s jemným humorem vzpomíná na profesní začátky v poněkud zvláštní a dnes už vzácné skupině lidí.

Více na www.moop.cz

 

SAMOTA

Usínám špatně…

Zase sám…

a přemítám

o kráse ranní rosy,

co chlad v srdci

tak snadno změní na slzu.

Když prázdné dlaně šustí po polštáři,

tak přísloví mě náhle zamrazilo.

To,

o pátém kole u vozu…

SESTŘIČKA

 

Tvé dotyky bolest tiší

a duší něžně hladí.

Vím!

Ve tvé přítomnosti

nezaslechnu ani smrt,

když znovu zaťuká na dveře

nemocničního pokoje

a její éterový parfém zavane…

s tichým pohybem

záclon zašedlých.

Až život v přerývaném dechu

odvane v nicotu…

Zakřičím z posledních sil

tak ať!

Jen do konce mě hlaď,

sestřičko moje…

NEJISTÁ SEZÓNA

Vím, že minulost mě tíží

a stáhla by nás ke dnu oba.

Že nemám co nabídnout?

Byla bys přece mladá vdova!

Však dosti šprýmů laciných,

ty neživí tu moji skepsi.

Vždy jsem se chtěl rvát o život jak vlk,

Dnes mlčky dávám přednost vytí se psy…

( S díky a omluvou Jiřímu Žáčkovi.)

 NA PLNÝ PLYN…

Černá obloha pláče,

když léto zas podzimem umírá.

Mokré listí v poryvech bodá do tváří,

kdy polykáme tmu beznaděje.

Po kapkách pohár s bolestí přetéká

prázdnota tím bubnováním

do nahých větví

vzývá naději.

………..

Sešlápnu plyn až k podlaze

a pojedu zas co to dá.

Kužely světel cestu nahmatám.

Kašlu na předpisy.

Možná to zase bude jako kdysi

třeba budu míti větší štěstí,

že mě to totiž k smrti unaví,

neb přečetl jsem dávno motto:

Když o život jde,

proč myslet na zdraví.

HRA NA ADVENT

 

Dnes ráno jsem byl v kostele.

Už třetí svíce hoří,

ale nehřeje

v tom adventním tichu.

Mám duši jako prázdnou kapsu.

Tu slova kněze nenaplní,

jen protékají prostorem.

Což ohlušit to ticho lahví

laciného chlastu?

 POSLEDNÍ RŮŽE

Labutí píseň

poslední růže

maják v moři vybledlých barev

v tichém doprovodu

smyčců zlátnoucího listí.

Krása dočasnosti

v tom dlouhém

vonném

výdechu…

 MĚSÍC

Polovina tváře

s koketně přimhouřeným okem.

Příslib vlahé noci,

kde mezi miliardami,

teď na okamžik,

zas jsem v moci

hvězdičky „mé,“

dočasně zapůjčené…

 ZA CIHELNOU

Do kroku jen jemně šeptá

troud loňské trávy

a slunce  rozespalé ještě

rozhořívá  v keři

zlatého deště.

Nepřátelské haldy jílu za cihelnou.

Pohled v jiný svět,

co byl milosrdným sněhem skryt.

Tak krásně němě!

Země vyvrhla svůj nekonečný sen,

o Sieně…

 VINÁRNA

Spoře oděné ticho podvečera

a najednou

rozjímání a splynutí

dunivý rytmus vede nad hlubinu.

Kam jste se poděli všichni

tišší,

pokorní?

Rozšířené oči dychtí po hudbě sfér

a přitom

z křišťálu líně teče euthanásie.

Smích.

Stmívá se na dně sklenky,

večer dohořel jak cigareta k filtru

a můry touží po ohni…

  ŽELIV

 Alkohol zde čpí z každého slova

a svoboda je jata ponížením.

Sám s kletbou nevyřčenou,

co obruč malomyslnosti kolem srdce stahuje.

Snad z Božích úradků,

ne sám,

já odvahu měl k pouti.

S koleny odřenými od pokorných modliteb,

kdy v temnotě strach nahání,

padající hvězda.

Neb sny a naděje už dlouho na úbytě mřou.

Co ještě vykřičet mám,

na skřipci vzpomínek

v tom podivném panoptiku lidských osudů?

Hluchoněmí!?

Malověrní!?

Osud chce bych o sad pečoval

a nikdy neochutnal plodů…

V tom poznání je síla slepců.

Já stále stejný jsem

a dál jdu prostorem a časem.

Nutnost někdy po kovu má chuť.

Má milá Vysočino,

máš v sobě dlouhou, zasmušilou pláň.

Ten klášter rád vždy pozdravím

a díky za záchranný pás,

byť olověný.

 U „MALÉ PŘEHRADY“

 

Svět  rozplynul se náhle

ve snítce mateřídoušky.

V polední výhni

na parketu chladné hladiny

vážky upíjí své taneční hodiny

a v přestávkách

se shlíží v blankytu.

Bílé hradby v chuchvalcích

strnuly na nebi.

Ležíc na zádech,

odplouvám zvolna

do temné hlubiny

nachu za víčky.

 VYSOČINA

 V rytmu pražců

bezmocně kyne smog hluků

spektrem širokým

a vládu ztrácí  hořce anonymní  šedˇ,

co barev vějířem je náhle zacloněna,

střihem divokým.

Říkám si,

možná právě teď!

Když s vůní minulou dříví praská

a mihotavé záblesky

v průhledu  krajem  modročerným

srdce okoralé

začínají v radosti

sametově probouzet…

 TOUHA PO ALKOHOLU

Prach v matu tiše usedá

na průzračné dno poháru

a v tikotu starých hodin houstne čas,

neb dlouho jsem si s nikým nepřipil…

Obluda spoutaná

sílu zvolna nabírá,

řetězy v rezu kol ní točené

skřípou k prasknutí,

když s křikem stále žádá si svůj díl.

Plamínek svíce poryvy zhasínají

ač den ještě nenastal.

Oči pálí a  vyprahlé rty pukají,

když modlím se nad ránem,

bych odehnal,

obrysy přeludu

vrávorajícího

v bezbřehé temnotě mlžné

za oknem.

Krátký vzkaz:

„Vážení pánové, nevěřím omluvám ,

 kterých je v civilizované společnosti až přespříliš,

 ale patří jaksi k bontónu.

 Kam se  však poděla pokora s pokáním!?“.