Oldřich Prokop
/1957/
v současné době žije ve Šlapanicích u Brna.
Po ukončení studií na Elektrotechnické fakultě VUT Brno pracoval v ryze technických oborech a jeho velký zájem o literaturu, fotografii a umění vůbec, byl pouze „pasivním koníčkem“. V běhu života však v sobě našel tu „odvahu i drzost“ vstoupit do těchto žánrů i aktivně. Jedním z velkých podnětů byl i jeho úděl posledních let.
Jak říká, přímo cítil „potřebu“ nějak jej vyjádřit a sdělit. Ve své první próze Ohlédnutí vpřed (2002) s jemným humorem vzpomíná na profesní začátky v poněkud zvláštní a dnes už vzácné skupině lidí.
Více na www.moop.cz
SAMOTA
Usínám špatně…
Zase sám…
a přemítám
o kráse ranní rosy,
co chlad v srdci
tak snadno změní na slzu.
Když prázdné dlaně šustí po polštáři,
tak přísloví mě náhle zamrazilo.
To,
o pátém kole u vozu…
SESTŘIČKA
Tvé dotyky bolest tiší
a duší něžně hladí.
Vím!
Ve tvé přítomnosti
nezaslechnu ani smrt,
když znovu zaťuká na dveře
nemocničního pokoje
a její éterový parfém zavane…
s tichým pohybem
záclon zašedlých.
Až život v přerývaném dechu
odvane v nicotu…
Zakřičím z posledních sil
tak ať!
Jen do konce mě hlaď,
sestřičko moje…
NEJISTÁ SEZÓNA
Vím, že minulost mě tíží
a stáhla by nás ke dnu oba.
Že nemám co nabídnout?
Byla bys přece mladá vdova!
Však dosti šprýmů laciných,
ty neživí tu moji skepsi.
Vždy jsem se chtěl rvát o život jak vlk,
Dnes mlčky dávám přednost vytí se psy…
( S díky a omluvou Jiřímu Žáčkovi.)
NA PLNÝ PLYN…
Černá obloha pláče,
když léto zas podzimem umírá.
Mokré listí v poryvech bodá do tváří,
kdy polykáme tmu beznaděje.
Po kapkách pohár s bolestí přetéká
prázdnota tím bubnováním
do nahých větví
vzývá naději.
………..
Sešlápnu plyn až k podlaze
a pojedu zas co to dá.
Kužely světel cestu nahmatám.
Kašlu na předpisy.
Možná to zase bude jako kdysi
třeba budu míti větší štěstí,
že mě to totiž k smrti unaví,
neb přečetl jsem dávno motto:
Když o život jde,
proč myslet na zdraví.
HRA NA ADVENT
Dnes ráno jsem byl v kostele.
Už třetí svíce hoří,
ale nehřeje
v tom adventním tichu.
Mám duši jako prázdnou kapsu.
Tu slova kněze nenaplní,
jen protékají prostorem.
Což ohlušit to ticho lahví
laciného chlastu?
POSLEDNÍ RŮŽE
Labutí píseň
poslední růže
maják v moři vybledlých barev
v tichém doprovodu
smyčců zlátnoucího listí.
Krása dočasnosti
v tom dlouhém
vonném
výdechu…
MĚSÍC
Polovina tváře
s koketně přimhouřeným okem.
Příslib vlahé noci,
kde mezi miliardami,
teď na okamžik,
zas jsem v moci
hvězdičky „mé,“
dočasně zapůjčené…
ZA CIHELNOU
Do kroku jen jemně šeptá
troud loňské trávy
a slunce rozespalé ještě
rozhořívá v keři
zlatého deště.
Nepřátelské haldy jílu za cihelnou.
Pohled v jiný svět,
co byl milosrdným sněhem skryt.
Tak krásně němě!
Země vyvrhla svůj nekonečný sen,
o Sieně…
VINÁRNA
Spoře oděné ticho podvečera
a najednou
rozjímání a splynutí
dunivý rytmus vede nad hlubinu.
Kam jste se poděli všichni
tišší,
pokorní?
Rozšířené oči dychtí po hudbě sfér
a přitom
z křišťálu líně teče euthanásie.
Smích.
Stmívá se na dně sklenky,
večer dohořel jak cigareta k filtru
a můry touží po ohni…
ŽELIV
Alkohol zde čpí z každého slova
a svoboda je jata ponížením.
Sám s kletbou nevyřčenou,
co obruč malomyslnosti kolem srdce stahuje.
Snad z Božích úradků,
ne sám,
já odvahu měl k pouti.
S koleny odřenými od pokorných modliteb,
kdy v temnotě strach nahání,
padající hvězda.
Neb sny a naděje už dlouho na úbytě mřou.
Co ještě vykřičet mám,
na skřipci vzpomínek
v tom podivném panoptiku lidských osudů?
Hluchoněmí!?
Malověrní!?
Osud chce bych o sad pečoval
a nikdy neochutnal plodů…
V tom poznání je síla slepců.
Já stále stejný jsem
a dál jdu prostorem a časem.
Nutnost někdy po kovu má chuť.
Má milá Vysočino,
máš v sobě dlouhou, zasmušilou pláň.
Ten klášter rád vždy pozdravím
a díky za záchranný pás,
byť olověný.
U „MALÉ PŘEHRADY“
Svět rozplynul se náhle
ve snítce mateřídoušky.
V polední výhni
na parketu chladné hladiny
vážky upíjí své taneční hodiny
a v přestávkách
se shlíží v blankytu.
Bílé hradby v chuchvalcích
strnuly na nebi.
Ležíc na zádech,
odplouvám zvolna
do temné hlubiny
nachu za víčky.
VYSOČINA
V rytmu pražců
bezmocně kyne smog hluků
spektrem širokým
a vládu ztrácí hořce anonymní šedˇ,
co barev vějířem je náhle zacloněna,
střihem divokým.
Říkám si,
možná právě teď!
Když s vůní minulou dříví praská
a mihotavé záblesky
v průhledu krajem modročerným
srdce okoralé
začínají v radosti
sametově probouzet…
TOUHA PO ALKOHOLU
Prach v matu tiše usedá
na průzračné dno poháru
a v tikotu starých hodin houstne čas,
neb dlouho jsem si s nikým nepřipil…
Obluda spoutaná
sílu zvolna nabírá,
řetězy v rezu kol ní točené
skřípou k prasknutí,
když s křikem stále žádá si svůj díl.
Plamínek svíce poryvy zhasínají
ač den ještě nenastal.
Oči pálí a vyprahlé rty pukají,
když modlím se nad ránem,
bych odehnal,
obrysy přeludu
vrávorajícího
v bezbřehé temnotě mlžné
za oknem.
Krátký vzkaz:
„Vážení pánové, nevěřím omluvám ,
kterých je v civilizované společnosti až přespříliš,
ale patří jaksi k bontónu.
Kam se však poděla pokora s pokáním!?“.