Večer přiměřených depresí

Životní cesta autora z Malé Hané

Milan Nechuta se narodil dne 8.září 1945 v početné rodině sedláka v Knínicích u Boskovic, na Malé Hané.

Stále je přesvědčen, že jeho životním posláním je psaní.

Prošel „hrabalovskou“ cestu životem.

Pracoval v nejrůznějších prostředích a svoje poznatky popsal v knize „Generační výpověď“.

>V příběhu človíčka, autsajdra, je popsána doba od r.1945 do současnosti.

Dokumentární román „Generační výpověď“ popisuje vše, co ovlivnilo autora:
Násilná kolektivizace, to, že v socializmu neplatí to co je hlásáno, totiž že lidé druhé kategorie nejsou autory a herci svého dramatu, studentský život v Brně, nejrůznější zaměstnání, problémy v manželském soužití, až po nechtěný happy end – nalezení životní partnerky a uspokojivé zaměstnání.

Snaha o vydání knihy „Generační výpověď“ za finanční podpory Jihomoravského krajského úřadu je jednou z posledních šancí, aby tako kniha, oceněná „Velkou cenou Literární Vysočiny 2008“ , se dostala ke čtenářům nejen Jihomoravského kraje.

S malou dávkou nadsázky se dá říci, že autor svou knihou chce lidstvu sdělit, že i málo nadaný člověk může účinně bojovat proti zlu.

---

kapitola  Global Journey

Pavel měl mezi inzertními managery velmi dobrou pověst a tak snadno získal zaměstnání v týdeníku.

Bohužel, inzertní noviny patřili komunistovi, který dělal levárny.

Komunista, tak jako mnozí jiní, zaměstnával komunisty.

Pavla vzal na zkoušku, protože se domníval, že mu ještě zvětší okruh inzerentů.

Pavel třeba získal od klienta inzerát na tři opakování. To je považováno za velmi účinné. Inzerát vyjde ve třech vydáních po sobě. Čtenáři jej určitě zaregistrují.

Majitel týdeníku ale nechal inzerát otisknout čtyřikrát, a aniž by to Pavel věděl, poslal i fakturu za čtyři uvedení.

Klienti se ozvali a byli nespokojeni s takovým jednáním.

Pavel šel za majitelem a řekl mu, že s takovým postupem nesouhlasí.

Majitel mu řekl, že když se mu to nelíbí, může jít.

A tak Pavel šel a byl opět bez práce.

Pavel si zapsal: “Podnikatel si myslel, že jsem lopatkovitý. Že na mě může namést svoje smetí.“

A aby toho nebylo málo, stihla ho další pohroma.

Do poštovní schránky jim někdo vhodil lísteček, pozvánku, s nabídkou pohádkových dovolených.

Psal se rok 1994, bylo jaro a na podvodníky takového formátu jsme zde nebyli zvyklí ani připravení.

Dole na pozvánce bylo napsáno, že cestovní klub Global Journey zve na prezentaci v hotelu Atrium. Později hotel koupila společnost Hilton.

A dole bylo napsáno, že zájemci mají nejprve zavolat na uvedené telefonní číslo pro další informace.

Pavel tam zavolal.

„Dobrý den, tady je Pavel Smékal“.

„Dobrý den, jsem Lenka Kubrichtová, jak vám mohu pomoci?“

Hlas na druhé straně barikády byl přesladký a už to ho mělo varovat.

„Dostali jsme pozvání na prezentaci pohádkových dovolených“.

„Ale pane Smékal, já vás přece znám.“

„Opravdu“

„No jistě, z Nového Bydžova. Vždycky jsem obdivovala, jak jste se věnoval zcela zdarma práci v tenisovém oddílu“.

„Bláhově věřím, že je správné dělat dobré skutky“

„A jak jste hezky nacvičil s dětmi pohádky a jak jste je hráli na konci roku pro všechny. To byly úspěchy“.

„To už je všechno pryč“

„Já jsem se provdala do Prahy a na Bydžov také jenom vzpomínám“.

„Sejde z očí, sejde z mysli. V Novém Bydžově byli hodní lidé, ale také pěkní paznehti“.

„Tak vy máte zájem o naše pohádkové dovolené. Je o ně obrovský zájem, takže já vás, a to ještě jen proto, že se známe, mohu zapsat na prezentaci přesně za měsíc.“

„Tak dobře.“

„Já vám ještě zavolám v ten den, abyste nezapomněli i s manželkou přijít“.

„Tak to bude problém. Nemám manželku, mám jen přítelkyni“.

„Ale to nevadí, tak přijdete s přítelkyní. Naše dovolené jsou výhradně pro páry muž a žena“.

„Dobře. Děkuji“.

„Určitě zavolám a těším se na shledanou v hotelu Atrium.“

Měsíc uběhl velmi rychle. Jako napínavý fotbalový zápas.

Přesně, jako závěrečný hvizd se ozvala v telefonu Kubrichtová.

Teprve zpětně si Pavel uvědomoval, jak to měli všechno dobře vymyšlené.

Paní Kubrichtová kultivovaným hláskem promované pedagožky zopakovala instrukce.

Brigit a Pavel se vydali do hotelu Atrium na prezentaci jako dvě podsvinčata na porážku.

Pavel si oblékl oblek od světských, vzal si i motýla, takže by to ve Strategii bylo za deset bodů.

Brigit se také načinčala a vyšpidrnila do ještě oslnivější a zářivější krásy než jindy.

V hotelu už je čekala hosteska.

Byla to taková ta až příliš dokonale vyvinutá modelka, které dlouhé nohy rostou z krku.

Uvedla je do salonku, kde začínala masáž.

Všude byly televize, které ukazovaly barevné obrázky ze všech koutů světa. Všude se opálení, krásní lidé koupali v azurové vodě, bydleli v nádherných pokojích. Nechyběli mezi mini ani filmové hvězdy, které se s obyčejnými lidmi družili a rekreovali. Zeleň, palmy, bílé lavičky, aerobic, víno, zmrzlina.

Přesně v minutě označené jako začátek prezentace napochodovali před dvojice netušící, jak budou oškubány, zaměstnanci Global Journey, kteří se vždy pozvané dvojici věnovali individuálně.

Dali jim vyplnit dotazník, kam by chtěli jet na dovolenou a povzbuzovali je prohlášeními:

„Popusťte uzdu své fantazii, my máme neomezené možnosti, vy jste ti vyvolení, kterým zajistíme pohádkové dovolené.“.

Sotva Pavel s Bri vyplnili jednostránkový dotazník plný fantazírování o Havaji, prezentace začínala gradovat.

Dotáhli motivy z dovolených pomalovaný buben, šílené osudí, zatočili s ním a vyzvali přítomné, aby šli losovat.

Bri vytáhla lísteček, na němž stálo, že vyhrála 40.000,- Kč.

Pavel, který nic nikdy v životě nevyhrál, byl nadšený.

A pak přišel absolutní vrchol prezentace.

Přišel frajírek, který neměl chybu. Vedle něj se postavila tlumočnice.

Frajírek měl nejen krásný oblek, ale měl i hezký, opálený ksichtík a nádherné, černé vlasy.

Mluvil a tlumočnice, která si krásou a dokonalostí s ním nezadala, tlumokovala.

Řekl, že se jmenuje Mark Alan Bronson, že je syn slavého Charlese Bronsona, ano toho největšího sympaťáka ze „Sedmi statečných“.

Že je také skvělý borec, neboť vymyslel systém pohádkových dovolených pro vyvolené.

Nic není nemožné.

Amerika je zemí neomezených možností.

Global Journey má hotely v resortech po celém světě.

Nějaký vtipálek se zeptal, zda mají něco i v Moskvě.

Ano, máme, přímo na Rudém náměstí, ale i na Bajkalu, na Elbrusu, v Oděse, v Petrohradu a na Urale.

Všichni byli nadšeni, v salonku vládla nevídaná euforie, jen Pavel začínal mít podezření z něčeho nekalého, neboť v člověku, ve velkém silném muži, který se jim věnoval individuálně, začínal tušit policistu v civilu. Ten řepák měl ksicht policajta.

A pak to přišlo.

Velice nenápadně pořízka vyměnila Kubrichtová.

Mohutně se s Pavlem vítala, a protože se mu její vizáž zdála povědomá,neviděl ji několik let, zařadil ji mezi známé z tenisu a tam chodili většinou důvěryhodní lidé.

Dlouho mluvila o tom, že jejich pohádkové dovolené jsou proto tak laciné, že mají úžasnou filozofii.

„Když má někdo chatu, tak ji využívá někdy o víkendech a třeba 14 dní v roce o dovolené. To je velmi nákladné. My hotely v našich rezortech využíváme permanentně a navíc, když se stanete členy klubu Global Journey, tak se stanete vlastníky určitého apartmánu, takže ho pak můžete vy pronajímat, my všechny náležitosti zařídíme a vám budeme posílat peníze na účet.“

Pořád mluvila a pak pomalu začala malovat číslice na papír.

Malovala Velké číslice.

Napřed jedničku, potom devítku, pak nulu.

Udělala tečku a pak pomalu domalovala tři nuly.

Cena je stodevadesát tisíc.

Ale pozor, vy jste 40.000,- Kč vyhráli.

Mínus 40.000,- to máme pouhých stopadesát tisíc.

„Ty my ale nemáme.“ Řekla Bri.

To nevadí. Vytvoříme splátkový kalendář.

„Tři tisíce zaplatíte hned teď na místě, a podepíšete mandátní smlouvu. Kolik můžete přinést do tří dnů?“

„Mám 40.000,- Kč“. Řekla Bri.

„Dobře. A zbytek, to je 107 000,- Kč zaplatíte do jednoho roku a hned budete moci začít jezdit.“

Pavel váhal, ale Bri byla nadšená.“To bude úžasné, budeme jezdit po celém světě, potkávat tam budeme celebrity, to je vždy dobré stýkat se s bohatými lidmi, je to daleko lepší, než se stýkat s chudými, to říkala už moje babička“.

Tak dali tři tisíce, podepsali mandátní smlouvu a šli domů.

Pavel od té doby, když Pavel jenom slyší mandátní smlouva, tak se rozběsní.

Pak už události nabrali svůj nevratný sled.

Pavel tři noci nespal.

Pořád si na duševním filmu přehrával tu americkou šou.

Všechno vypadalo věrohodně, ale něco tam nehrálo.

Přesto za tři dny vzali všechny úspory, které měla Bri.Pavel neměl vůbec žádné peníze. To, co vydělal v Polsku, dal Robertovi.

Malá odbočka.

Robert se oženil a narodila se jim vnučka. K veliké Pavlově radosti se začal chovat zodpovědně.

Začal pracovat v metru jako strojvedoucí a vydělával slušné peníze, i když měl různé směny a turnusy.Pracuje tam stále.

Nevěsta dostala po babičce byt, ten si vylepšili.

Pavel má Roberta rád a konečně k sobě našli cestu.

Vnučku Dominičku Pavel přímo zbožňuje. Je šťastný, když mají na víkend Dominičku“ půjčenou“ .Dal by jí všechno a stále se jí vlichocuje a pořád si s ní chce hrát a mluví jako malé dítě, šišlá a mazlí se a Dominička ho napomíná a on slibuje, že se polepší.

Jako dědeček je přešťastný.

Dominička má totiž literární talent.

Napsala pohádku, v níž dospělí musí poslouchat děti.

Úplně sama už na konci první třídy.

Konec odbočky, zpátky ke Globálu.

Přesto vzali 40.000,- Kč, všechny úspory, které Bri měla a odnesli je do Záhořanského ul. čp.3.

Tam ve třetím patře měl sídlo cestovní klub Global Journey.

Přivítala je paní Kubrichtová a představila jim frajírka. Vypadal hodně podobně jako Mark Alan Bronson, byl stejně draze oblečen.

„To je pan Jan Langšádl, náš pan ředitel“ řekla vítězoslavně.

Všivákovi nemohlo být víc než 25 let.

Bri a Pavel jim dali peníze, oni dali potvrzení s podpisem obou.

Za několik měsíců dostali dopis, že Global Journey se přestěhoval z ulice Záhořanského do ulice Křižíkova 51 a že vše zůstává beze změn a že věří, že ani toto stěhování nepřinese klientům žádné těžkosti.

Tak se přestěhovali jěště několikrát. Nakonec opět do Křižíkovi 51.

Bri a Pavel šetřili a šetřili, až našetřili celých 107.000,- Kč.

Pavel vzal peníze do tašky, kterou dostal při prezentaci firmy vyrábějící krmné směsi a vydal se na posledně sdělenou adresu.

Dole u vchodu ještě byla z kočičího zlata vyrobená, naleštěná destička Global Journey.

Prošel chodbou a u dveří také byla naleštěná destička z kočičího zlata Global Journey.

Zazvonil.

Nic.

Klepal.

Nic.

Bušil do dveří.

Nic.

Z vedlejší kanceláře, patřící jiné firmě, vyšel úředník.

Pavel si pak napsal: „Úředník byl topolovitý.Byl štíhlý a chvěli se mu listy“.

„Úředník se zeptal“

„Co si přejete?“

„Hledám firmu Global Journey“ a protože na sebe vždycky všechno vykecal, hned dodal:“Nesu jim peníze“.

„To byli podvodníci. Zmizeli“

Pavel znehybněl.

„Co mám dělat?“

„Běžte na policii. Tam už jsem poslal nejméně dvě stě lidí“.

„Pavel šel na policii do Vítkovy ulice.

Tam to trvalo tři hodiny, než to s ním, ještě na obyčejném psacím stroji sepsali“

Pak mu řekli, ať jde domů a je rád, že nepřišel o víc peněz, že už zapsali lidi, kteří účast v Global Journey považovali za investici a dali jim statisíce za několik slíbených apartmánů na různých místech světa.

O výsledku vyšetřování, že bude písemně vyrozuměn.

Uběhlo půl roku a nic.

Vůbec nic.

Pavel začal bojovat metodou dopisů.

Zase ho psaní zachraňovalo.

Napsal ministru vnitra.

Za měsíc přišla odpověď, že věc se šetří, že je komplikovaná, že bylo požádáno o právní pomoc v cizině a že o výsledku bude písemně vyrozuměn.

A šlo to jako za totáče.

Jeho dopisy předávaly vyšší orgány na nižší, pravidelně o tom Pavla informovali, aby mu nakonec sdělili, že nic nevyšetřili a věc odkládají.

Pavel bojuje už dvanáct let.

Je to pořád dokola.

Pavel napíše další žádost o přezkoumání případu. Pošle dopis ministru vnitra, vždy novému, tak jak se ve vládách střídají.

Ze sekretariátu ministra vnitra mu přijde dopis, že jeho žádost o přezkoumání případu Global Journey byla předána příslušnému oddělení policie.

Příslušné oddělení po měsíci napíše, že případ šetří a že bude o výsledku písemně informovat.

A informuje, že na případu pracuje.

Takových dopisů už má Pavel plnou bednu od banánů.

Pavel začal pátrat sám.

Nechal si udělat výpis z obchodního rejstříku o firmě Global Journey.

Zjistil, že prvním jednatelem byl Ing.Branimír Sekulič. Z Bělehradu.

Zašel na policii a tam mu po velkém vysvětlování sdělili, kde by Ing.Sekulič přihlášen.

Přihlášen k pobytu byl u paní, která je zaměstnaná u Policie České republiky.

I manžel paní Kubrichtové byl do roku 1996 policista.

Případ Global Journey vyšetřoval kapitán Jindřich Mládek, který byl později usvědčen dvěma svými statečnými kolegy z korupce. Nabízel jim jeden milion korun českých za to, že nikdy nevyšetří podivné dovozy osobních automobilů z Kanady.

Fotografie pana kapitána Jindřicha Mládka byla ve všech novinách. Dostal podmíněný trest.

Ha, ha, ha.

Dále Pavel zjistil, že pan ředitel Jan Langšádl má bydliště v Jankovicích čp.40 u Bystřice u Benešova.

Sedl na vlak a v sobotu přijel na nádraží v Bystřici u Benešova.

Ptal se po Jankovicích, ale všichni tvrdili, že žádné Jankovice široko daleko nejsou.

Až paní, co nosí balíky do poštovního vozu, mu řekla: „To nebudou Jankovice, ale Jarkovice a ty jsou asi tři kilometry, musíte jít tam tudy pěšky, teď tam nic nejede“.

Byl březen, špatné počasí, padal mokrý sníh, slyšel výstřely.

Došel do Jarkovic.

Prošel celé Jarkovice.

Našel č.40.

Je to krásný velký dům obklopený keři a stromy jak z pohádky u rybníka.

U branky s vizitkou paní Vacková na něj štěkali dva psi.

Bylo v něm v něm, v Pavlíčkovi malé úplně všechno, ale zazvonil.

Přišla paní, která vypadala na první pohled úplně stejně jako dobrosrdečná tetina Bočkova z rodné dědiny.

Jen do té doby, než promluvila.

Pan Langšádl u ní nebydlí, ani nikdy nebydlel, jen jednou k ní přijel, vzal ji autem do Bystřice na úřad, aby ho tam přihlásila, od té doby ho neviděla.

„To vy necháte u sebe přihlásit každého, kdo přijede autem a odveze vás na úřad“.

„O tom se s vámi vůbec nebudu bavit. Běžte pryč, nebo na vás pošlu psy“.

A klidně odkráčela od branky.

Pavel ji navštívil ještě několikrát, tak prodala dům a odstěhovala se neznámo kam.

Pavlovi řekla vždy stejnou větu:
“Běžte za těmi, kteří vás okradli a mě neotravujte.“

Teď u domu vlají vlajky z celé evropské unie, nový majitel pronajímá pokoje k rekreaci cizincům.

Sousedi mu řekli, že Jan Langšádl je její příbuzný a že několikrát byla v Americe.

Pavel zjistil, i kde bydlí paní Kubrichtová.

Na vizitce, kterou jim dala, byla uvedena Čechova ulice, ale tam Pavel zjistil, že se přestěhovala do Písnice.

Na dopisy neodpovídala.

Několikrát tak zvonil.

Nikdo neotevřel.

Pavel zjistil, že Paeddr. Kubrichtová učí na nedaleké základní škole.

Napsal dopis řediteli školy, kde pravdivě vypsal celý případ Global Journey.

Právě, když se díval na fotbal v televizi, mu telefonoval pan Kubricht.

Sdělil Pavlovi, že je kreten a aby se dobře díval, kdo za ním stojí, když čeká na metro, že ho nechá hodit pod vlak.

Ředitel se neozval.

Pavel napsal dopis, kde pravdivě vylíčil celý případ Global Journey, rozmnožil ho a dal ho všem lidem v domě v Písnici, kdy bydlí pí Kubrichtová do schránek.

Nestalo se vůbec nic.

Zašel do televize Prima.

Tam s ním natočili pořad „Sám sobě detektivem“. Projeli všechna místa od hotelu Atrium až po dům paní Vackové.

Pořad byl odvysílán, nestalo se vůbec nic.

Nedávno, po dvanácti letech, přišel Pavlovi dopis od státní zástupkyně, že byl případ odložen.

Celkem bylo podvedeno stoosmdesátjedna dvojic.

Byli mezi nimi lékaři, inženýři, lékárníci, vzdělaní lidé s vysokoškolským diplomem.

Pracovníci Global Journey si přišli na více než 40 milionů korun jenom

V České republice.

Řádili i na Slovensku, v Maďarsku a dalších post komunistických zemích.

Mark Alan Bronson žije na Maltě.

Pavel napsal dopis i slavnému Charlesu Bronsonovi.Napsal mu, co provádí jeho syn z prvního manželství.

Odpověď nedostal.

Pavel napsal i matce pí Kubrichtové, kterou zná osobně z tenisu.

Odpoveď nedostal.

Ale do dopisu napsal větu, na kterou je nesmírně hrdý.

„Jsem převědčen, že Global Journey je velký podvod, do něhož se Vaše dcera zcela vědomě zapojila kvůli penězům. Neboť, kdyby se stalo něco podobného mě, sedl bych na první tramvaj, navštívil osobně poškozené a ze všech sil bych se snažil zjednat nápravu.Zatím co Vaše dcera dělá mrtvého brouka a její manžel mi vyhrožuje smrtí.“

Pavlovi zůstala jen velká krabice od banánů plná jeho dopisů a odpovědí, neodpovědí.

A silný pocit, že nežije v právním státě.

Pavel se nevzdal.

Je přece z Malé Hané.

Píše a pátrá dál.

Zjistil, že pan Kubricht, manžel proradné učitelky Kubrichtové byl až do r. 1996 policista.

Pak si založil, jak jinak, bezpečnostní agenturu.

Podle výpisu z Obchodního rejstříku má ještě další firmy.

Loni před Vánocemi se Pavel pochlapil a šel do „Kubrichtovy bezpečnostní“ agentury.

Tam zjistil, že chlápek, který se jim na prezentaci v hotelu tehdy Atrium, nyní Hilton, věnoval individuálně, byl pan Kubricht.

Pavel hezky pozdravil a na otázku, co si přeje, sdělil, že se přišel podívat, jak se na Vánoce připravují podvodníci z Global Journey.

Řepák Kubricht zavelel dvěma hrdlořezům, ti Pavlovi nakopali prdel a vyhodili ho ven. Když bezmocně ležel na zemi, jeden prasečí ksicht mu řekl: „Ještě jednou se zde vobjevíš a už tě nikdo nenajde. Nebo tě najdou v igelitovým pytli na smeťáku. Nám nikdo nic nedokáže. My jsme profíci“.

Pan Jan Langšádl změnil vizáž.

Nechal si oholit svoje krásné černé vlasy, ztloustl a tak teď i vypadá jako skutečný mafián.

Je to krásně spokojený lebkoun.

Prodával jachty.

Pavel napsal majiteli obchodu s jachtami dopis.

Langšádl začal prodávat auta.

Pavel napsal majiteli obchodu a přepychovými automobily dopis.

Langšádl zmizel.

Pavel zjistil, že pan Jan Langšádl bydlí v Hrázského ulici.

Pavel zatelefonoval jeho mladé ženě, která podvodníkovi povila již dvě děti.

Pavel se jí ptal, zda jí nevadí, že má manžela podvodníka.

Sladce řekla:“Vůbec mi to nevadí. Hlavně že máme hodně peněz“.

Jak takoví lidé budou vychovávat svoje děti?

Jak taková učitelka Kubrichtová vychovává svoje a jiné děti?

Jediný, kdo Pavlovi písemně odpověděl, byl ředitel nemocnice v Benešově u Prahy, kde pracoval na chirurgii syn paní Vackové.

Napsal, že to musí prošetřit policie, on že je s prací mladého chirurga spokojen.Že nemůže a nikdy nebude kontrolovat práci Policie České republiky.

Mladý chirurg, jak Pavel zjistil, se rozvedl. Opustil svou studentskou lásku, se kterou měl syna a která také pracovala v nemocnici v Benešově u Prahy na ušním oddělení.

Mladý chirurg se o ni dobře postaral, koupil jí velký byt a pravidelně platí alimenty.

Pavel ji vyhledal.

Je to asi pětatřicetikilová zmije, která ať jí Pavel říkal cokoli, vždy naprosto nesmyslně odpověděla, neboť chtěla Pavla vyprovokovat: „A vy byste nechal svoji sestru dělat za pětatřicet korun na hodinu tak hnusnou práci, jako mám já. Já se vážený pane celé dny a celý život dívám lidem do uší a to byste se divil, jakej tam mívají sajrajt. Maz a hnis.“

Od sestřiček v nemocnici se dověděl, že za všechno se platí, že mladý chirurg MUDr. Vacek si vzal ještě větší satorii než měl.Nová paní doktorová i s dvěma dětmi dávají Vackovi pěkně zabrat v novém domečku, který si nechali postavit na Červeném vršku u Benešova u Prahy.

Všechny tyto indicie ukazují, že Global Journey byl velký podvod a že Pavel ví, kam peníze putovaly.

Kubrichtovi se také brzy přestěhovali a Pavel zatím nezjistil kam.

Ale pořád na ně myslí.

Kubrichtovi mají také dvě dětičky.

Jistě je dobře vychovávají.

Paní PaedDr. Lenka Kubrichtová také změnila fyziognomii.

Z brunetky je blondýna hubená jako trn.

Pavel o ní napsal:“ Je trnovitá. Nebezpečná vždy a všude.“

Často si uvědomuje, že kdyby nepsal, a nevypsal se z toho, že by vzal samopal a šel střílet.

Nejvíc mu pomáhají slova na –itý.

Protože píše a je křesťan, dále postupuje a pátrá mírumilovnou metodou dopisů.

Do všech dopisů píše pravdu, vždy se podepíše, uvede plnou adresu a nezapomene napsat, že je připravili o všechny úspory.

Do Jednoho dopisu jim napsal, že jim to do nejdelší smrti nezapomene.

To je policistům, státním zástupcům, Kubrichtům, Langšádlům, Mládkům i Dvořákům jedno.

Dokonce paní Holcmanová, která převzala „ vyšetřování „ po kapitánu Mládkovi usvědčeném z korupce, mu drze řekla, že neměli být tak hloupí a podepisovat tak špatnou smlouvu.

„Je to Vaše chyba, neměli jste dávat peníze podvodníkům“.

„Je to Vaše chyba, neměli jste naletět podvodníkům“

To ho překvapilo.

Kubrichtovi ani Langšádl neměli na čele napsáno, že jsou zločinci.

Nejvíc ho ale překvapovaly dopisy, které dostával od státních zástupců.

Ve všech bylo obratně, tak obratně, až se divil, že to čeština vydrží, napsáno, proč nemohou případ Global Journey vyšetřit a proč to vlastně není v jejich kompetenci, ale vše by měl vyřešit někdo jiný.

Pavel zjistil, že se nebojí mluvit, až když jde do tuhého.

Zjistil, že se nebojí jednat, když ví, že už nemá kam couvnout.

V Metru si dává pozor, i když ví, že by mu to nebylo nic platné!!