Milan Jan Erben

Vložil: Zora Šimůnková

(3.7.1959 v Praze)

    Během šťastných dětských let jsem byl často v Řevnicích u babičky a dědy.

   Poté jsem prožíval šikan a vzpouru střídanou pokusy se přizpůsobit, vnitřní chaos socialistických myšlenek přes anarchii, orientální náboženství, letničáře, Svědky Jehovovi, až jsem byl pokřtěn v Římskokatolické církvi ve 27 letech v roce 1987.

   Studoval jsem několik vejšek, chodil do hospod a na koncerty (nejraději na nepovolené), na vojně jsem strávil více jak dva roky.

   Pracoval jsem u obludného počítače EC 1033, jako chemik ve výzkumném ústavu, dále jsem chodil po polích a v batohu jsem míval několik knih. Potom jsem začal pracovat jako technik, což mi zůstalo. Bydlím v Praze s nemocnou maminkou.

   Co se mě dotklo okrajově, přestože jsem se tím zabýval? Závodní veslování a po uvolnění hranic cestování (Amerika, Asie, Solovecké ostrovy…).

   Vždy jsem měl přátele, kteří mne vedli k literatuře a hudbě. Psal jsem do šuplíku. Okolo roku 2000 jsem začal vystupovat jednak na autorských čteních, ale postupně také s hudebně poetickým sdružením Slum.

   V roce 2004 mi vyšla sbírka „Koncem adventu“ v nakladatelství Alfa-Omega, roku 2006 CD Slumu, v roce 2008 sbírka „Perimoukasso“ ve stejném nakladatelství. Vystupuji sám nebo s kapelou v klubech, kavárnách, hospodách a na festivalech. Občas mi něco vyjde v časopisech, mám také samizdatové sbírky pro děti „Mladý kos“ a duchovní poesie „Zde zatím“.

 

Jako by na mne padla tíha básní.

 

Procházím mřížovím

 

po bílých schodech jejich odrazů,

 

do duší obzorů

 

a nebem tu, až k choulení se

 

pod jejich váhou dopadu

 

k rozbitým pomníkům,

 

chropotům a šelestům.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Máš-li problémy, kup maznici a mezi spoje vstříkni olej.

 

 

Stroj zapni nejprve naprázdno a postupně zvyšuj zátěž.

 

 

Až vše praskne a rozletí se, zkus to po opravě znovu.

 

 

Pokud opravit nejde, stroj ekologicky vyhoď a tvrď,

 

 

že si pořídíš jiný. Když jej dlouho nemáš, zvědavé dotazy

 

 

uklidňuj tím, že čekáš na lepší model. Nakonec se zapomene.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Její láska snesla ponížení.

 

Nemoc a samota ji krušily a přitom nepřestala milovat.

 

Srdce se jí mohlo rozskočit něžným citem,

 

který neměla komu z fyzicky přítomných dát.

 

Byla ošklivá a hrdá, velmi nepříjemná kombinace.

 

Dívali se na ní se soucitem, ale štítili se jí.

 

Neměli jí rádi, protože cítili, že je převyšuje

 

a navíc jim připomínala jejich nedokonalosti.

 

Když umřela, všichni si oddychli,

 

i když jim trochu scházelo, že neměli koho zneužívat.

 

Ale takových je více.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jednoznačně prokázal, že je nudný patron.

 

Moc chtěl být zábavný,

 

jenomže sotva něco řekl, tak se ostatní nudili.

 

Ještě horší to bylo s gesty,

 

radši se nešklebil a držel nepokojné ruce.

 

Pořád mu dávali najevo, že čekají výbornou zábavu.

 

Nejraději by se propadl.

 

A tak nechal je.

 

Dokola mluvili o sobě,

 

o svých milencích, práci, zájmech

 

a prokládali to žerty,

 

které nebyly pouze trapné, ale i hnusné.

 

Nemohl se odtrhnout,

 

fascinovaně do sebe lil piva

 

a druhý den měl pachuť v ústech, v hlavě

 

a po celém těle.

 

 

 

 

 

 

 

ocílka hrudí

 

trochu studí

 

naproti tobě

 

ležet v hrobě

 

hrdě a rovně

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

Nevěř, že se to lehko spraví.

 

Chtějí tě zničit.

 

Ale nebojuješ proti lidem,

 

porážka nic neznamená.

 

Musíš držet zdvižené ruce,

 

With a little help from our friends.

 

 

 

 

 

 

Umíš pěkné verše

 

s vtipnými zápletkami

 

a pitvořit se u toho?

 

Pak jsi náš.

 

Stáváš se členem party

 

nějaké skupiny,

 

například „11,5“

 

nebo „centrální difúze“.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Možná, že nás poslechl.

 

Ale dál vytváří své ticho,

 

které ho předchází mohutným průvodem.

 

Neskrývá se, pouze odívá nepřítomným pohledem

 

ryba – vrána, ryba – vrána.

 

Je to pomocník.

 

Pomáhá odkrývat bolavá místa

 

a rozbíjí povrchní představy.

 

Je jako buddhismus, odkryje, ale nevyléčí.

 

Chtěl jsem si to s ním rozdat,

 

ale nemá na rozdání.

 

Zato mu odvádím daně –

 

únavu, stáří, ošklivost, nemoci, smutek,

 

ale nejraději má zoufalství a zmatek.

 

Tím roste.

 

Kdy přichází?

 

To je tak, nechává čekat, přijde neohlášen, nechce odejít,

 

najednou je pryč, aby vzápětí

 

ryba – vrána, ryba – vrána

 

byl zde.                              

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S krásným tělem

 

v lotosové pozici,

 

čaj nečaj,

 

korálky keců,

 

vedro a dusno

 

nových nápadů,

 

stejně úchylných,

 

jako osobní prožívání

 

nových princezen.

 

 

 

To stokrát raději

 

anonymitu

 

tlustých Američanů

 

fast foodu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jednoduchost

 

a pravidelnost

 

mi dávají

 

sílu,

 

nesou mne

 

od složitostí

 

a výstřelků

 

do náruče

 

hlubin.

 

Tak

 

i pohled

 

tvých očí

 

má sestro,

 

tak

 

i samota

 

posiluje

 

společenství.

 

 

 

 

 

 

 

        Vzdálené světlo

 

 

 

Vzdálené světlo připomíná

 

nedávnou dobu promarněnou,

 

stejně jako dnešní.

 

Jen příslovečná drzost

 

absurdního zla

 

plýtvá emocemi.

 

Tu a tam problikne

 

hvězdička naplnění,

 

překrývaná podivnými úkazy,

 

které nás varují –

 

i tucet živých pochodní

 

lze zpochybnit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DŽIBRÁNÚV  PROROK

 

 

 

Mluvil k vám jako křídla ptáků

lide orfalský

mávnou sem a mávnou tam

je to prostý

a hele tak to přece je

působivá řeč

jenže křídla bez božského principu

dostanou křeč

 

Všechno je ve všem

inu ano

já jsem svým deštěm

je prý dáno

 

Všechno je jeden nekonečný pohyb

proud po němž plujeme a objímáme

dokud se nerozplizneme

v principu nicoty

 

Konkrétní čin a konkrétní oběť

určitá láska a určitá osoba

jsou pouze část toho pohybu

ve vodnáři obsaženého

náboženství jen kuličky na růženci

takže je vlastně všechno jedno

 

láska–smrt, život–prd

hmota–duch, vůně–puch

rozkoš–bolest, čest–lest

Spasitel–zběh

 

Naštěstí je to trochu jinak

myslím, že ví to už i Jidáš…

 

Lide orfalský, jsi jako hvězdy na nebi

jsi jako spočinutí na dně mořském

tak se nenech blbnout…

 

 

 

 

 

 

A co bych chtěl zas říci,

 

že v srdci radost mám

 

jak velehory zvící.

 

A také chtěl bych podotknout,

 

že nevím, zdali dokáži

 

se srdcí vašich dotknout.

 

 

 

 

 

 

 

 

Zbyla hořká pachuť, ale v rozletu rvoucí

 

vnitřnosti duše, lkající,

 

vězněné nedůsledností;

 

rozletem jiným, bláznivým,

 

omamujícím chrlením

 

s následky syndromu nejednoho.

 

Z kouta se směje komár, skřet a bezelstnost,

 

ctnost proměněná ve zlost,

 

chapadla touhy únikové.

 

Tak strašné hodiny tikají

 

ve vakuu nadechnutí,

 

aby odřezaly život od tajemného těla.

 

Nezhatí zkázu.

 

 

 

 

 

 

 

   Kam spěcháš?

 

 

 

K všestrannému zajištění

 

nebo k samotě hrobu?

 

Ke správnému gestu

 

nebo do náruče zapomnění?

 

Po cestě se zastavuješ

 

nebo překračuješ krajinu?

 

Možná jenom tvá bolest

 

bloudí v kruhu.

 

Každou sekundu polykáš

 

a otevíráš do světla

 

nevidoucí oči své duše.

 

 

Kam spěcháš?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Miláčku, copak nevidíš,

 

že jsem přišla o růže?

 

Chtěla jsem pohladit jednorožce

 

a on mi je vzal.

 

A já myslela,

 

že mne ve snech provází

 

kvůli mně a ne květinám.

 

Chtěla jsem se na něm svézt,

 

mít jej doma

 

a společně podnikat výlety

 

do říše fantazie.

 

On by na mě hleděl moudrýma očima,

 

hrál si se mnou

 

a ve větru by vlála jeho hříva.

 

A zatím mi snědl růže.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Slova už nejsou

 

na svých místech.

 

Nebudeme je přivolávat.

 

Pití piva nezvětšuje blbost,

 

stejně jako vzdělání ji nezmenší.

 

Opřeni o bar koukáme

 

na padající pěnu,

 

myšlenky poletují.

 

A ejhle slovo, a další.

 

Co s nimi?

 

Pomalu je převracíme,

 

zkusmo špulíme rty,

 

potichu artikulujeme.

 

Do toho smích, břinkot sklenic, kouř.

 

Pak slovo, věta.

 

Ostatní si myslí, že se přeslechli.

 

A když ne,

 

myslí si svoje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Máme zde velikost sedmnáct,

 

kdo by neměl hezké ryby rád.

 

Háček, olůvka, bépéem,

 

dozér nemyslí na samici.

 

Držitelé malých medailí

 

ráčkovali všechny příbuzné.

 

Už se těším, brzy odjede

 

bratrstvo všech neohrožených

 

s jejich invazními barvami

 

a růžovými plameňáky.

 

Zapálím si poslední módu,

 

nerad půjdu prudit o dům dál.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fast bird mi naletěl do poustevny

 

Kočičí očka mění světlo vůkol lidu

 

A oheň se škrábe po stráni

 

Blíž a blíž záchytnému parkovišti

 

Davaj suda křičí mistr

 

Moudré hlavy kývají

 

Překotně se zbavují propisovaček

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    Co dělat?

 

 

 

Co všechno se nabízí?

 

Studovat osmózu

 

a rychle mžourat s medicinbalem.

 

Velkolepě kaňhat,

 

zašít koberec a z kamenů džus.

 

Zavřít klepeta, písně burlákům,

 

a to vše s důrazem na národ.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

Buď trpělivý

 

a dávej spolu

 

neslučitelné.

 

Neboj se rozporů.

 

Nikdy nezapadneš

 

A buď rád.

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Proč přinášet do kurníku vejce,

 

popelit se?

 

Je to samá podsada?

 

Nejde spíše o to, jaký je kurník?

 

Většina slepic je s lasičkami

 

jedna noha.

 

Kohouti jsou směšní

 

a hospodář spí.

 

Co se vylíhne?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

To byla mela.

 

Myška hledala sýr.

 

Brouci se jen hrnuli,

 

ve zmatku potkan.

 

Do toho paní domácí,

 

a že už má všeho dost,

 

láteřila.

 

Kdo snědl sýr?

 

Ničema od sousedů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

      Takže milé děti

 

 

Vepředu šly myši

 

Měly cedulku sýr proti nám

 

Sépie se podřekly zobákem

 

Na pobřeží

 

Kde žije osamělý přírodní ochránce

 

Perfektních služeb turistům

 

Je trochu podivín

 

Ale jeho farma zachránila už

 

Jedenáct kamer

 

Žabožláka demokratického

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nebásníme tu proto,

 

abychom byli čtiví umělci,

 

abychom pobavili

 

a udělali dobře žádostem.

 

Žádná galantní poezie,

 

a oslavy oslav.

 

Jak říkal Zappa,

 

děláme to jenom pro prachy.