Milan Čechura

Vložil: Zora Šimůnková

Narodil jsem se v prosinci 1949 v Ústí nad Labem. V té době jsem ještě samozřejmě nemohl vědět, že někdy bude nějaký počítač, nějaký internet a nějaký web. Abych pravdu řekl, není mi to moc zřejmé do dneška. Ale abych neodbočoval. Psaní jsem se věnoval už za studentských let. Dodnes mám ty výtvory schované a je to hrůza.

Soustavněji jsem však začal psát až v pozdějším věku, po padesátce. Doteď jsem stihl dvě knihy a množství článků v různých periodikách. Více v oddíle tvorba. 

Pod svá křídla mě v roce 2007 přijalo Středisko západočeských spisovatelů a o rok později to samé udělala i Obec spisovatelů.

Víc na http://milancechura.webnode.cz/


Sněhulák

Sníh padal jako pominutý. Černá mračna se rozprostírala nad celým obzorem a vypadalo to, že jaro, které už mělo přijít, alespoň podle kalendáře už za dva dny, nikdy nenastane. Závěje u blízké silnice se rychle zvětšovaly a připomínaly svým tvarem pohoří.

Vyšel na zápraží svého nepříliš honosného domku a lomcoval s ním vztek.

„Co si ta kráva myslí, co si to vůbec dovoluje“, vyrážel ze sebe a pocit křivdy v něm narůstal.

„Dám si pár piv a hned řve jak blbá“, rozšířil svoje obvinění, pokud mu to jeho  zatemněný mozek dovolil. A někde v koutku toho mozku se jako protiváha k jeho nynějšímu stavu vynořila vzpomínka na včerejší večer strávený v kořaličkovně, jak tomu zařízení láskyplně a dlouhodobě říkal.

„A ta servírka,ta je měla“, zvětšoval si své obzory a koutky jeho poněkud prořídlých úst se o kousek pozvedly. Ale bolest hlavy, stupňující se a úporná ho přinutila opustit toto pro něj celkem příjemné téma a vrátit se zpátky do reality.

„Dobře jsem udělal, že jsem jí tu držku rozbil, aspoň si bude pamatovat, kdo je tady pánem. A že jsem při tom seřezal i parchanty.Škoda rány, která padne vedle, to už říkal můj fotr a to byl ňákej chlap.“

„Ale je mi dneska blbě, asi jsem to  přepísk“, uzavřel své myšlenkové pochody a otupělým zrakem přejel okolí.

Kousek od cesty, kterou někdo nedávno proházel, stál sněhulák. Byl krásný, velký, na hlavě měl hrnec a z obličeje mu trčela mrkev.

„To ti parchanti“, napadlo ho.

„Místo toho, aby dělali něco pořádnýho si furt hrajou. Ale já jim ukážu“, blábolil a vrávoravými kroky sešel se schůdků a zamířil ke sněhulákovi. Ten ho pozoroval klidně a jeho ústa, vyrobená z  kousků uhlí, se usmívala.

„Rozkopám ti ten tvůj ksicht, uvidíš“, zavrčel a nohou se probořil do sněhulákova těla. Když ji však chtěl vytáhnout, aby kopanec zopakoval, zjistil, že noha uvízla. Škubl s ní tedy, co nejvíce mohl, ale výsledek byl ten, že mu i druhá podklouzla a zaryla se do baňatého spodku. Vzepřel se rukama o prostřední díl a snažil se osvobodit z toho studeného sevření. Ale čím více se opíral, tím více se ocital vevnitř sněhulákova těla. Začal se ho zmocňovat děs. Podařilo se mu vyškubnout s největším úsilím jednu ruku, ale to, co ho vtahovalo dovnitř, bylo silnější, než on. Najednou zjistil, že má před očima bílo, to jak se jeho obličej pomalu, ale jistě nořil do sněhové masy. Cítil, jak mu jektají zuby a z hrdla mu vycházejí neartikulované výkřiky. A pak tam byl celý. Obstoupený ledovým krunýřem. Řval tak usilovně, až se zdálo, že mu musí prasknout plíce. Po tvářích mu stékaly slzy, ale nebyly to už jeho tváře. Uvědomoval si, co se mu stalo, ale odmítal tomu uvěřit.“ To přece není možný, někdo mě musí uslyšet“, vystřelovaly jeho myšlenky. Ale sněhulák stál, tichý a klidný, s hrncem trochu frajersky na stranu. Pak  to bílo před jeho očima trochu zešedlo a najednou uviděl pěšinu, u které stál a svůj dům. Usilovně mrkal, jakoby si myslel, že tím mrkáním rozpustí sníh, který ho obklopoval. Ale to bylo všechno, co mohl dělat.

Dveře se otevřely pomalu a trochu skřípaly. Nejdřív vykoukla žena, jejíž tvář překrýval obrovský monokl, výsledek jeho výbuchu vzteku. Za ní se objevily děti, desetiletý chlapec a šestiletá holčička. Všichni se ustrašeně rozhlíželi, jestli ho někde neuvidí.

„Tady jsem, tady jsem…“ řičel ze sněhového objetí, ale zároveň si začal uvědomovat strašlivou jistotu, že ho nikdo neslyší.

„Maminko, kde je tatínek?“, zeptala se holčička.

„Fotr“, opravil ji hoch a jeho čelo se zkrabatilo.

„Nevím, děti“, vzdychla unaveně žena,  „asi šel do hospody“.

„Já ho nenávidím“, řekl s vahou svých deseti let chlapec. „Za to, co nám všem dělá. Kdybych byl větší, zabiju ho“, vykřikl a jeho oči zalily slzy.

„Tak nesmíš mluvit“, řekla žena, ale bylo to spíš ze setrvačnosti.

Chlapec vyběhl na pěšinu a zastavil se před sněhulákem. Jeho dětská fantazie pracovala naplno.

„Ty jsi můj fotr“, vykřikl zuřivým hláskem, uchopil kovové hrablo na sníh a vrazil ho do něj.

Strašlivá bolest mu projela tělem. Bylo to, jakoby se mu tisíce jehel zapichovalo do mozku. Prudce zaječel a zazmítal sebou. Cítil, jak mu krev uniká z těla, ale zároveň věděl, že žádné tělo už nemá. Pak přiběhla holčička, která to ve své nevinnosti považovala za hru a na rukojeť hrabla se pověsila. Nová vlna bolesti ho skoro připravila o rozum. Křičel, plakal a poprvé v životě se začal modlit.

„Tak pojďte děti“, řekla žena. „Půjdeme se najíst“. Otevřela dveře a s oběma dětmi zmizela v domě.

Zůstal sám. Pomalu přestalo sněžit a na krajinu se začala snášet tma. Viděl světla, která se rozsvěcela v jeho domě, slyšel hlas své ženy jak telefonuje a ptá se po něm. A pak, když šli všichni spát, stál tam v mrazivé noci s tou nekonečnou a nekončící hrůzou.

Další dny pak viděl policisty, jak se vyptávají jeho ženy, jak se sousedi a sousedky chodí ptát, co se stalo a slyšel poznámky jako:„stejně vám bez něj bude líp“.

A pak opravdu přišlo jaro. Slunce, zprvu nesmělé, získalo brzy na síle a začalo se opírat do všeho zmrzlého i do sněhuláka. Snažil se přežít, ale slunce bylo silnější. S kapkami vody, které ťukaly o zem čím dál tím rychleji, odcházel i on.Ještě stačil zahlédnout ženu v nových šatech a s výrazem na tváři, který u ní nikdy dřív nezpozoroval, jak se smějícími se dětmi odchází, asi na  nákup.

Poslední jeho buňky se rozpustily někdy koncem března. A na trávníku zůstaly ležet pouze kousky uhlí, z kterých měl sněhulák ústa a ta ústa, teď už bez těla, se pořád usmívala.