Michal Čagánek

Je autorem všech literárních žánrů od krátkých aforismů, přes básně, písně, povídky a pohádky, až po román. Inspirují ho také všechny ostatní druhy umění, zejména fotografie a umění výtvarné.

Dosud publikoval sbírky básní „Místa na mapě“, „Odvaha milovat“, „Jediný strom v okolí“, „První úsměv“, „To světlo“ a „Stálice“, novelu „Piktogramy“ a CD „Když anděl potká anděla“.

V současnosti připravuje k vydání román „Zastaveno“ a sbírku básní „Docela tiše“.

Je organizátorem pravidelných literárně-hudebních večerů. O své zkušenosti s tvorbou se dělí na semináři „Pramen inspirace“.

www.prameninspirace.cz

Bez dechu

Dýchám oblohu

černobílým ohněm

noci

V trávě bez dechu

vznáším se

k rozpomnění

Mezispánek

Dlaní od bolesti

češu ti vlasy

polední slunce

zapadá stíny

na louce

uprostřed

mezi spánkem

a sněním

Stálice

Jsou lásky stálice

jsou ženy

se kterými nepojí tě víc

než doteků letmých několik

na samé hranici pěny

na okraji srázu se jménem věčnost

ještě jsi tam

a už jsi tady

sotva půl je tě

a už jsi celý

teprve rodíš se

a už je tady smrt

do rytmu zpívá

tvých vzdechů

když kráčíš po hraně

sny mění se v realitu

realita nazývá se životem

a život je tu

tak jako lásky tvé

stálice

tak jako kapky deště na parapetu

když ráno je

a ty nikam nemusíš

nemusíš opustit své sny

postel

nohama na zemi pevně stojí

a přikrývka se zvedá

jak do vody vnořený se díváš

a svět je průzračný

díváš se zevnitř

a svět tě objímá

a naplňuje zároveň

Zastávky

Na zastávce tramvaje číslo devět

muž, asi třicetiletý

objímá strom

smrk pravděpodobně

ale kdo ví

ve futrálu ze síťoviny

vypadají všechny stromy stejně

nevím, kdo je víc zlomený

a víc se bojí

toho, co přijde v příští chvíli

kam odveze ho tramvaj

s devítkou na čele

ampliony střílí do lidí

kecy, kecy, kecy, kecy

nesněží

už druhým rokem

zato však v obchodním domě

s úsměvem rozdávají zdarma

formičky na štěstí

Iluze

Co vlastně víme

o neodvratné smrti

když na saních táhne iluzi

pokorní jsme a ještě zpíváme

o pokoření, které bychom chtěli zažít

až k zemi do sněhu se sklonit

té krásné ženě bez tváře

Území cizinců

Město je území cizinců

ve městě nezdravím

častokrát ani své přátele

jenom bych rušil

jejich chvat

jenom bych mátl cizince

neznámými slovy

Stébla

Chytám se dětských očí

jak stébla tonoucích

ještě neumřel jsem

ještě světlo nosím

štěstí na pozdrav

Alespoň z dálky

Samobytí

Do světla se dívám

je zima

zima, zima

plamen nehřeje

nesytí chleba

jeden bochník, dva

stále je svíce chtivá

Ubývat

nebýt

strávit

sebe sama

Artikl

Bydlela ve městě

a byl to její svět

svět ulic a domů

na každém nároží

čas byl zavěšen

hodiny se mu říkalo

Tam stromy bez ovoce stály

a ptáci bez křídel

vše k pobavení chodců

a pomíjivost

byla artiklem

Hromádky

Život sbalený do krabic

v kapse poslední navštívenku

aby až vyženou tě na chodník

nezapomněls, čím jsi byl

hromádkou jmen a příjmení

titulů, jež nezaručí nic

Ani život

ani smrt

natož lásku

Zítřky

Chutnáš i včerejší

i zlevněnou mám tě rád

když líbám

tvé okoralé rty

kdy objímám

povadlé tvé prsy

ty stále to jsi

Vezdejší chléb

nadějeplných zítřků

Strachyumírání

Hadříkem

vlhkým

čelo ti otírám

horečku máš

dnes v noci

srdce plné ran

Zatímco v horečce blouzníš

já strachy umírám

Oblíbená

Moje oblíbená báseň

je tichá

s úsměvem

umí i křičet

když je třeba

zná příběhy

naslouchá těm mým

chodívá se mnou

do všech míst

jindy vyjde si

jen tak sama

a ačkoliv zná

i jiné básníky

nežárlím

vždy přinese od nich

zas větší kus sebe sama

a k nohám mi ho položí

Dávno

Třídil jsem papír

a našel báseň

na druhou stranu

účetní zprávy

napsal ji kdosi

mým písmem

Jak dávno asi

když ani vzpomínky

už nejsou

Bezpelí

Ani nahou

nikdo ji neznásilnil

tak sama sebe pohřbila

v nahotě svojí

jak v kukle motýl

co s křídly by si počala

když bezpelí pouhé

bylo příliš?

Zbytky

V noci sen

o bezbřehém chlebu

ještě přes den jsem dojídal

ten hlad

to prázdno po nesplněnu

a večer zas znovu

Pomodlit

vyčurat

a spát

Bez pátku

On ještě není pátek?

ještě jsi neusnula?

ještě ti není zima?

ještě se nechoulíš

v sobě, neprosíš

o teplý svetr navrch

netřeš nohama

o sebe, nezavíráš

okna, dveře, nehledáš

horké dlaně, paže

celého člověka k obejmutí?

Ne, není pátek

jsi sama

a smutek přinesl ti z pouti

jen hvězdy

napadrť

Lžičky

Ukaž mi člověka

který umí

vyřezat lžičku

a potom jíst

krmi

kterou sám připravil

na ohni

který sám rozdělal

v domě

který sám postavil

vysadil stromy

aby daly

ovoce

i dříví na podpal

Kralevic

A o Bohu

už jsem mluvil?

jak shrben vcházel do dveří

hned klesal na dubovou židli

tíhou světa schvácený

a nikdo nepomohl

nikdo neulevil

jen dětí několik

a toulaví psíci

starý hrobař

jenž pochovával Hamleta

a švec

mladý učeň odnaproti

každý den po práci

na housle tak krásně hraje

že Bůh se znovu napřimuje

a tichounce se usmívá

Časně

Ticho

na prstech přehrávám

Bolest rána

seknout zkouší

Nahá lýtka

omotává chlad

Brodím se

po pás v usínání

přece jsem vstal

Snítka

Celé dvě noci

v dubnu šedesátém

tančila pro mě

v nejkrásnějších šatech

sám pánbůh jí daroval

tak krásné boky

tak skvostné paže

co na ní nejvíc jsem miloval

její oči

při tanci často zavřela je

blíž hudbě

blíž hudbě být

pohyb na dosah

jak malé dítě

jak dávný anděl

jak snítka na řasách

se jmény planet

tančila pro mě

jen a jen pro mě

celé dvě noci

Žádná z nich