Michael Lorenc

Vložil: Zora Šimůnková

/1943/
Vystudoval Konzervatoř v Ostravě, obory housle, dirigování a skladba,
dále AMU Praha, dirigování orchestru u prof. Neumanna. Pracoval jako violista v orchestru ostravské opery, jako sbormistr olomoucké opery, jako sbormistr a dirigent opery v Ústí nad Labem a jako symfonický dirigent v Praze. Jako dirigent působil také v zahraničí. Založil několik hudebních těles.

V poslední době tiskl básně v almanaších Sluneční koróna, Současná poezie 2005, Úl, Víno na klávesách,
Milostná poezie 2007, Rošády, Výhonky, Chodící strom, Držím se hvězd, Černobílé inspirace, Odlesky z řeky poezie, Antologie Divokého vína, Sůl a cukor, Pohádky na klíček, Prameny a soutoky, Literární inspirace, Pod lípou, Kde se země provinila, Máchovi v patách, Reví Mítink 2009,
básně tiskne též v časopisech Host, Tvar, Protimluv,Texty, Dobrá adresa, Mladá fronta Dnes, Sluneční koróna, Literární fórum, v internetových periodikách, jeho básně jsou čteny v rozhlase.

M.L. vydal básnické sbírky
Průvody k popravám, nakl. Šimon Ryšavý, Brno, 2001
Visuté zahrady deště, nakl. Carpe diem, Brumovice, 2005
Les citadel, nakl. Balt – East, Praha, 2005
Monogramy, nakl. Balt – East, Praha, 2005
Bezdomovci duše, nakl. Alfa – Omega, Praha 2006
Urousaný orel, nakl. Balt – East, Praha 2007
Srocení, nakl. Balt – East, Praha 2007
Jízlivosti , internetové nakl. Digizdat 2009


Hra

Co je mi do bělásků,
najdu si v lese
jinou lásku.

Třeba mokřady,
koráby
potopených vesel.

Ryby už nelovím,
sám jsem nerudná
ryba u dna.

Ale když děravím
k pramenům Moravy,
jsem studna.


Ester

Koupeš se ve světle
zelených lampionů,
když krev je tma
a tma je krev,
když ladíš srdce zvonu.

Omýváš tělo z lamp,
věrná svému jménu,
když má tě smrt
a smrt tě má
bílou jako stěnu.

Můj zpěv ti vyzouvá
boty i s obutím,
když znak je kříž
a kříž je znak
života bez smrti.


Návštěva

Náhlý klid
z dutých kostí,
výška poledne.

Dávný stesk
jak štíhlé mosty,
havran slétá k úplnosti
světa dřív,
než dosedne.

V představení pro vačnatce
kopulují roury, larvy,
hadi, svlačce…

Máme hosty:
růže kamenné.


Promluva k sobě

Jsi temnotou, která zvrací
světlo slov,
jsi žravostí nových korporací,
černochem nalíčeným na bílo,

jsi důsledkem svých vlastních činů,
voličem
Pol Potů a Ho Či Minů,
očima bez víček.

Vábné klíny
rodí svůdné mýty.
Dá ti každá druhá

z třetích zemí.
Dobrodiní
totality.


Především

Je nezbytné být
absolutně současný
jak čichající pes,
je třeba být povědomý
jako Orfeus,
je dobré mít většinový vkus,
být bohem bohémů
v mediálním nebi,
je žádoucí být in,
ready,
mít kredit plus,
je prospěšné
být trochu Američan,
trochu Rus,
je důležité psát
nekrofilní poezii,
zobat z ruky
jednorukým redaktorům,
je zapotřebí vyladit
virtuální obrazovku života,
nechat se prostoupit
konzumní ideologií,
a především je nutné získat
mandát od voličů,
svěřit správu věcí veřejných
do rukou občanů,
té bandě neplatičů.
A když to všechno
vykomunikuješ
bez mediálního humbuku,
shodneš se i s opozicí,
která ti šla po krku.


Karle Hynku Mácho,

barde, opřený o lunu,
učiteli hudby, pijící
destilát citu
na lačný žaludek
rozumu,
proč sázíš v kasinu
kostela
na prohru boha,
když víš, že bůh
nemůže prohrát.

Viděl jsem tě na rozcestí
vět,
váhals, kam jít,
s kým posedět…
Dnes sotva dýcháš
na marách krajiny.
Opuštěný, opouštíš
svět ticha
pro jiný.


Letní noc

Pár starých habrů,
modříny,
chalupy ztichlé,
každá jiná,
pěšina k řece
maliním.

Řeka a studený
gejzír v ní,
plážový balet
v bikinách času,
hra plachých světel
se stíny.

I když noc dopila
svou černou kávu,
ještě si dlouho
držela hlavu
v průhledných dlaních
dní.


Jméno

Osamělejší
než obraz za jménem
je jméno samo,
jediné příjmení
/jinak je vyprodáno/
v tiché poště jmen.

Opuštěnější
než samo jméno
je člověk sám,
i když byl tím jménem
z davu bezejmenných
vyvolán.


Mrak

V koncertní síni přírody
okna dokořán,
v ratejně poroby
nenasytný chřtán.

Jako když střelí do vrabců
v žebroví hvězdných drah,
na smečku rudých poradců
míří jen brady na marách.

Mrak souloží s Jezeřím,
den fízluje noc
a ostrov srdce nevěří,
že je pevninou.


Samuel

I.

Uviděl jsem ho okem
drátěného plotu.
Seděl na lavičce,
hlavu mezi koleny.
Zatímco jsme mlčeli,
ptáci nám utkali
košile z cvrlikání.
Po chvíli jsem řekl:
Prodrat se k pradávnu?
Odpověděl:
Jenom tma si pamatuje
počátek světa.

II.

Seděl na lavičce
u nádraží,
blízko blázince.
Měl vlhké ruce
a pátravý zrak.
Šli jsme v duchu
po kolejích k obzoru
a po paměti k sobě.
Nad námi se vznášel
hluchoslepý pták.

III.

Viděl jsem ho srdcem,
okem malíře.
Seděl zády
k čelní stěně pozadí.
Tělo, které umírá
a které nezemře,
dokud nerozboří
dlouhou alej zdí.
Co jsem to vlastně viděl
očima ze světla pro světlo?
Ocelový lis,
či titanovou hřídel,
jež drtí mléčné sklo…?


Stále

Stále je vidím,
ty nevidomé,
kteří hloubí studnu
mumlavou mantrou,
stále je slyším,
ty rytíře kulatých slov,
kteří pohřbívají
hliněný Grál.

Ještě se dělím
s lovci kolem ohně
o svoji hněvivou řeč
a ještě třímám
v rozlehlém prázdnu
z hvězdného stříbra
ukovaný meč.


Pomalé město

Město
a všechno v něm
je pomalé.
Městská doprava,
příměstské vlaky,
loďky na řece.
Pomalá vichřice pomalu třese
pomalu rostoucím akátem.
Dívky se pomalu svlékají,
muži pomalu usínají.
Pomalu padá sníh.
Pomalu štěkají psi
z blízkého psince.
Muže, který spěchal,
zavřeli do blázince.
Co by za to dal,
aby byl pomalejší,
než lenochod.
Mohl by se stát
primátorem!
Postupně by zpomaloval
provoz v ulicích.
Město
a lidé v něm
zvolna by se proměnily
v muzeum živých soch.


V růžové zahradě

Co mi ty růže chtěly…

Bezútěšnou lásku na neděli,
tkanivo hudby
spálené na uhel ticha,
hlínu poznání
a chuť k růstu v ní?

Nic tady není na počkání,
všechno už je
a teprve se děje
v líném zrání
beznaděje.

I zeď je pouhým počátkem
dlouhé cesty k hradbám,
když v podhradí jsou zásnuby
a na cimbuří svatba…


Ranní chvála

Zlo,
z dlaně se vylíhlo,
malinký Golem
cupitá prázdnem kostela,
ticho rozléhá se,
zřetelný
je jenom posun v čase.

Modlitby se srážejí
rázem v suchý
déšť.
Dnes slunce nevyjde.
Na co asi myslí
dívka, která září,
věčné světlo
na oltáři…

Že je spasitelný
skelný pohled z kazatelny?
Pouhá fikce!
Sám jsem vyprázdněná samota,
prototyp
robota restrikce.


Až…

Až se má krev
promění v mízu,
až všechny šťabajzny
pošlu k lizu,
stanu se modřínem,
zatoužím po dešti,
po víně asketů,
poslední neřesti.