Marek Kožušník

Vložil: Zora Šimůnková
*1973
Novinář, spisovatel, scénárista. Pracuje jako editor týdeníku MF Plus, píše pro časopisy Playboy, MF Plus, Look, Lidé a Země. Chystá k vydání svou povídkovou prvotinu, povídky publikuje i v magazínech Look a Playboy.
Spolupracoval s AMU (např. scénář multimediálního tanečního představení Hands/Istanu, 2004), napsal libreto a scénář muzikálu Kladivo na čarodějnice (divadlo Milenium, 2009).
Je členem WW8 Expedition Group (např. světový prvosjezd řeky Dynchiya v jihozápadní Etiopii v roce 2007). Napsal scénáře k filmům Tanec s Šivou (2007), No. 9 (2009) nebo Cesta na Hliněnou řeku (2008; 1. místo v na Mezinárodním festivalu outdoorových filmů 2008).
V letech 2003 – 2009 účinkoval v černodivadelních představeních Faust (divadlo ACT), Frankenstein (divadlo Palace) a Zasněžená romance (divadlo Skelet).



Pravda o MariiMarie, dvacetiletá kočka z Nazaretu, se cestou z  tržiště zastavila u jezera. Položila koš s ovocem do stínu olivovníků a rozhlédla se. Nikde nikdo. Rychle se svlékla a vstoupila do chladivé vody. Ráda se koupala nahá, vychutnávala si tu osvobozující volnost. Úlevu po dni stráveném na prudkém slunci.
Vtom postřehla nepatrný pohyb v křoví na břehu. Někdo se tam skrýval.
„Hej, vylez. Vylez, povídám!“
Z houští se vynořil muž. Za jiných okolností by se Marii docela líbil. Plavé vlasy mu padaly v pramíncích na ramena.
„Blbý, co?“ řekl rozpačitě. „Uviděl jsem vás ve městě a prostě jsem za vámi musel jít.“
„Až jste skončil v roští,“ ušklíbla se Marie. „Není vám to trapný? Co nejvíc nesnáším, jsou čumilové.“
„Nejsem žádný čumil,“ ohradil se muž, „seděl jsem na lavičce u tržiště a vy jste šla kolem. Vítr vám nádherně cuchal vlasy. Můžu já za to, že než jsem našel vhodnou příležitost k seznámení, byla jste najednou nahá v trávě? Co jsem měl dělat? Vy byste v mý situaci do křoví nevlezla?“
„A kdo vůbec jste? Blonďatý vlasy se tady jen tak nevidí.“
„Nelíbí se vám?“
„To jsem neřekla. Jenže není nad pořádnýho tmavýho chlapa.“
„Maličkost,“ řekl muž a pokynul rukou. Zahřměl hrom. Takový zvláštní, jakoby z dálky a zároveň zblízka.
Najednou naproti ní stál místo blonďáčka vysoký snědý muž.
„Fuj, to jsem se lekla. Jak jste to proboha udělal?“
„To je hračka. Líbím se vám víc?“
„Můj Josef je hezčí.“ Marii to tak vyvedlo z míry, že se úplně zapomněla bát.
Muž ji zvláštním způsobem okouzloval. Nejspíš to dělaly jeho oči. Marie nikdy neviděla tak hluboké a laskavé oči. Jako by z ní snímaly všechny starosti. Uklidňovaly ji.
„Jste krásná,“ řekl. „Rád se na vás dívám“.
„Vy prasáku! Okamžitě se otočte!“ Marie si až teď uvědomila svou nahotu. Rukama si zkusila zakrýt všechna místa, kam muž před chvílí koukal.
„Dokázal bych se o vás postarat líp než ten váš Josef, podívejte,“ řekl a opět pokynul rukou. Zase se ozval ten zvláštní hrom a Marii se na krku objevil nádherný zlatý náhrdelník.
„Jů – a uměl byste i zlatý náramky? S drahokamy?“
„Samozřejmě,“ usmál se.
„Jen si nemyslete, že mě okouzlíte nějakýma tretkama, já mám svýho Josefa. A ten mě uživí poctivou prací. Uměl byste i krásný brokátový šaty?“
„Umím všechno, na co si vzpomenete,“ řekl muž. „Se mnou byste se měla jako v ráji.“
„Tak si tu mou lásku vyčarujte, vy chytrej. Mám Josefa ráda.“
„To právě nemůžu, řekl smutně. Umím jen hmotný věci. Ostatně, proto jsem teď tady.“
„Jste tady proto, abyste šmíroval nahý holky. Že se nestydíte,“ řekla Marie a přejela si rukou přes tvář.
Muž ruku zachytil a sevřel ji v dlaních. Přitáhl si Marii k sobě a začal ji hladit. Pak ji položil do trávy.
To ty jeho oči, pomyslela si zmateně. Ty krásný, hluboký oči.
„Co to děláte?“ vzpamatovala se najednou. „Pusťte, začnu křičet!“
„Kdepak, nezačneš,“ řekl muž a Marii se zdálo, jako by při tom vůbec nepohyboval rty.
„Stejně je to nespravedlivý,“ řekla odevzdaně. „Jsem tady před vámi nahá a vy oblečenej. Že se nestydíte.“
Muž se beze slova svlékl. Marie ležela na zemi, nohy roztažené. Najednou nevěděla, co má dělat. Sklonil se k ní a prsty začal zkoumat celé její tělo. Marie ho objala, nehty se zaryla do jeho zad. Takhle přece nemůže nikdo umět hladit, pomyslela si zmateně. Do celého těla jí vystřelovaly křeče. Teď, pomyslela si. Udělej mi to, prosím. Udělej mi to a já budu poslušně držet, dokud to neskončí. A doufám, že to bude trvat věčně.Josef smutně bloumal ulicemi Nazaretu.
Dnes odpoledne za ním přišel majitel dílničky, kde tesařil, pronesl pár falešných vět a Josef byl bez práce. A přitom ještě včera s Marií plánovali, co všechno si společně koupí, až se vezmou. Josef měl vždycky spoustu plánů. Můžu se stát sokolníkem, prodávat v tržnici nebo se vydat se do světa a zbohatnout, říkával Marii, která se jen smála. Uvidíš, dokážu to! Vrátím se jako boháč.
„Ty blázne,“ říkávala mu Marie. „Máš dobrou práci? Máš. Vyděláváš dost? No, nevyděláváš. Co se dá dělat. Ale hlady neumřeme. Mně to stačí. Mám tě ráda, víš?“
Josef si odpustil pravidelnou sklenici vína u Achima a radši na trhu koupil fíky.
Ženské na trhu mu řekly, kam Marie šla. Josef se rozhodl, že ji u jezera překvapí. Uplatím ji hrstí fíků a pak jí to budu muset říct, pomyslel si. Ale stejně je to pech. Zrovna teď, když rodiny konečně domluvily svatbu.
Ale já to zvládnu. Zase se vzmůžu, pomyslel si Josef a přidal do kroku.
Uviděl je už zdálky. Marie klečela před cizím chlapem, hlava se jí rytmicky pohybovala v jeho slabinách. Takhle mi to nikdy nedělala, napadlo Josefa. Nijak mi to nikdy nedělala, mrcha!
Zařval a rozběhl se k nim.
Muž se překvapeně otočil.
„Rozflákám ti ten tvůj vepřovej ksicht, hajzle,“ křičel Josef, „vždyť ty mi šukáš holku!“
„Nešukám,“ řekl ten muž překvapeně, jako by nedokázal pochopit, co se stalo. Jako by chtěl říct: zatím nešukám.
V tu chvíli opět zahřmělo. Josef přivřel leknutím oči a když je otevřel, muž tam nebyl.
„Josífku můj, přišel jsi právě včas. Dýl bych se mu neubránila,“ rozplakala se.
„Co to žvaníš?“ Josef se až teď rozklepal. „To bylo vždycky řečí – žádný milování, Josífku, až po svatbě. Prej, že se to se nesluší, co by na to řekli lidi.“
„Ty seš ale primitiv žárlivej,“ vyrazila do útoku Marie. Jsem přece obyčejná zdravá ženská, pomyslela si. A ten chlap byl fakt třída. Však já to Josefovi vynahradím. Ale teď mu to dám sežrat, že nás takhle přistihl a překazil nám to.
„Vždyť on mě k tomu donutil!“ rozpalovala se Marie. „Copak to nechápeš? Musela jsem udělat, co chtěl, bála jsem se ho!“ Což je koneckonců pravda, utekla Marie zase do vzpomínek. Tak zvláštní, tak tajemný…
„Číhal ve křoví, víš? Mohlo mě napadnout, že k jezeru sama chodit nemám.“
Josef ji starostlivě pohladil po vlasech. Už jí odpustil. Řekla mu pravdu, tak co!
V tu chvíli pocítila Marie prázdnou lítost. Proč jsi nemohl přijít o chvíli později, Josefe, pomyslela si. „Ještě chvilku a milovala bych se s ním. Vnikal by do mě, znovu a znovu. A pak by se udělal.
Aniž věděla proč, zatoužila po jeho spermatu. Představila si, jak jí stéká po obličeji, jak ho polyká. Jak jí vtéká dovnitř, do těla. Jak se z něj narodí nový malý člověk.“
Josef se k ní sklonil a objal ji. „To bude dobrý, uvidíš. Až budeš moje, nikdo si na tebe nedovolí.“
No právě, pomyslela si smutně Marie.
„Ať ke mně okamžitě nakluše Gabriel,“ rozrazil Bůh vztekle nebeskou bránu, přičemž srazil k zemi dva anděly a třetímu přivřel křídlo mezi veřejemi.

„Jak to vypadáte?“ zděsil se přicházející archanděl Gabriel. „Vy jste se s někým pral?“
Bůh se na Gabriela zachmuřeně podíval: „Kdo tady tvrdil, že tu ženskou utáhnu na šminky a zlatý tretky? No? A kdo říkal, že si při tom ještě parádně užiju?“
„Já za to nemůžu. Josefův eventuální příchod nebyl vyhodnocen jako rizikový faktor.“
„Co to meleš?“
„Chtěl jsem říct, že se s jeho příchodem nepočítalo.“
„Vím, co jsi chtěl říct. Jenom nechápu, proč musíš pořád mluvit tak uhozeně.“
„Promiňte,“ řekl nevynalézavě archanděl Gabriel.
„Ach jo,“ povzdechl si Bůh. „Jenže co teď? Já toho prcka chci. Lidi si z nás začínají dělat srandu. Potřebujeme někoho z masa a kostí, kdo bude mít božský vlastnosti. Mesiáše, kterému budou věřit. Za kterým půjdou.“
„Já vím,“ řekl archanděl Gabriel, „Situace je neudržitelná. Částečně za to můžou rabíni, kteří naší božské existence využili k posílení vlastní moci. A obyvatelstvo nám zatím trpí. Musíme jim zajistit adekvátní životní podmínky.“
„Kdepak zajistit. Žádný bezpracný výhody. Jen ať se o sebe postarají sami, nic se jim zdarma poskytovat nebude,“ ohradil se Bůh. „Je to proti pravidlům, který jsem sám vymyslel. Jenže jak to teď s tím mesiášem navlíkneme? Jak dostaneme do lidského těla božskou esenci?“
„Jeden nápad bych měl,“ odkašlal si archanděl Gabriel. Učiňte ještě jeden zázrak, aby Marie otěhotněla bez vaší konkrétní fyzické přítomnosti.“
„Vždyť je panna, hlupáku! A nemusela být,“ zasnil se Bůh.
„No právě. Nazveme to neposkvrněné početí, to se lidem bude líbit. A vznikne hezká legenda,“ zaradoval se archanděl Gabriel a najednou vypadal docela lidsky.

P.S.
Milujeme snad Boha méně proto, že se chová jako člověk? Jako ten, koho stvořil k obrazu svému? A nebo ho právě proto milujeme více?


Třetí přání

1.
Matyáš vyšel z hospody U Zkouřenýho Králíčka. Hubert byl dva kroky za ním.
„Je teprve půl desátý,“ řekl Hubert. „Nejseš nemocnej?“
„Prostě chci jít domů, no.“
Hubert se na něj dlouze podíval a pak zavrtěl hlavou. „Je pátek večer. Zrovna přišly tři parádní samotný kočky a tebe napadne, že ti bude líp samotnýmu doma, jo?“
Na to nebylo co říct.
„Viděls to?“ řekl najednou Matyáš.
Hubert se snažil zapálit cigaretu. „Co jsem měl vidět? Vždyť je tma.“
„Toho anděla, vole.“
„Jakýho anděla? Co blbneš?“
 „Na kašně. Stál tam anděl a kynul nám,“ oznámil Matyáš. „Poznám přece anděla. Tolik jsem toho zase nevypil. Nebo jo?“ 
„Osm piv a čtyři fernety.“
„Tak vidíš. Byl to anděl!“
Hubert se zastavil a upřeně se zadíval na Matyáše. Pak na kašnu. A znovu na Matyáše. „Anděl, jo? Živej? A jak vypadal?“
„Takovej bílej. S křídlama.“
„Tak to seš v prdeli.“
„Támhle je!“ vykřikl Matyáš.
Náměstí bylo úplně prázdné. Nikde ani noha.
„Má v ruce luk,“ informoval Matyáš.
„A tys někdy viděl anděla s lukem?“
„Třeba je to indiánskej anděl, co já vím,“ naštval se Matyáš. „Pojď, prozkoumáme to,“ řekl a rozběhl se k podloubí.
Tomáš se snažil držet s Vendulou krok. „Počkej přece,“ řekl.
„Běž do háje,“ odpověděla a ještě trochu zrychlila. „Oblbuj si jiný, já už toho mám tak akorát dost.“
„Tak jsem s ní tancoval, no. To je toho.“
„Jo, tancoval. Normálně jste se ošahávali.“
„Vendulko,“ zaprosil Tomáš, „jak by sis jen mohla myslet…“
„Nic si nemyslím. Jdu domů. Klidně se tam vrať a ošahávej si ji dál.“
Tomáš se naštval. „Tak si jdi. Seš normální žárlivá…“
„Ty pitomče pitomej,“ rozkřičela se Vendula, „co si o sobě vůbec myslíš? Ty že bys měl …“  najednou zmlkla. Ne, tohle mu nemůžu říct. Teď určitě ne. Jestli mu to vůbec řeknu, sprosťákovi nezodpovědnýmu, pomyslela si.
Rozběhla se náměstím pryč.
„Kam zase utíkáš, proboha?“ volal za ní Tomáš.
Vendula a Matyáš se potkali mezi pátým a šestým sloupem podloubí. Skoro do sebe vrazili.
„Taky hledáte anděla?“ zeptal se Matyáš.
„Jakýho zas anděla? Vy jste opilej, nebo co?“
„Tak co hledáte?“
„Proč bych měla něco hledat?“
„To vy jste říkala, že něco hledáte. Nebo ne? Nebo jsem to říkal já?
„Pane,“ řekla Vendula pomalu, „já se s vámi nehodlám…“
Přestože nebyla až taková tma, Matyáš udeřil hlavou o něco tvrdého. Před očima se mu zatmělo. Blbej anděl, pomyslel si Matyáš, což byla ten večer jeho poslední myšlenka.

2.
Probudilo ho vyzvánění telefonu. Ještě ve spánku se otočil na bok a poslepu ho nahmatal. Pak chvíli poslouchal.
„To víš, že jo,“ zamumlal do sluchátka. „Limuzína bude přistavená k zadnímu vchodu hotelu ve dvě. Dobrý. To seš ty, Huberte? Ty seš ale vůl. Kolik je hodin?“
Teprve pak si uvědomil, že leží v cizím pokoji. A že v něm určitě večer neusínal. Vedle něj ležela na širokém letišti cizí holka, kterou Matyáš odněkud znal. Ale odkud?
Vtom si vzpomněl. Ten anděl, jak za ním běžel. Pak se s touhle holkou potkali v podloubí. A pak už neví.
Holka na něj zírala s otevřenou pusou. „Kde to jsem, doprčic?“ řekla nakonec. „A kde je Tomáš? Jéžiš, to je průser.“
„To nebyl Hubert,“ řekl zamyšleně Matyáš. „Nevím, kdo jinej by mohl mít po ránu tak blbý fóry, ale Hubert to nebyl.“
„Jakej Hubert furt?“ Vendula byla naštvaná. „Co jste to se mnou udělal? Kam jste mě to zatáh? Ale to vám jen tak neprojde. Byla jsem opilá a …“
„Nechte toho,“ řekl unaveně Matyáš. „Ani jsem se vás nedotkl. Netuším, kde jsme. A vůbec – celý je to nějaký divný.“
„To teda je. Vy si klidně povídáte s nějakýma cizincema v telefonu – jak to, že na vás mají telefon, když netušíte, kde jste?“
„S cizincema? Proč bych měl mluvit s cizincema?“
„A vy snad s Čechama mluvíte anglicky?“
Matyáš se zamyslel.
„Já mluvil anglicky?“
„Jo.“
„Já přece anglicky neumím,“ řekl. „Ani slovo.“
Seděli naproti sobě u stolu. Bylo pošmourné šedivé ráno. Matyáš kouřil cigaretu, už pátou od chvíle, co se probudili.
„Tak si to zrekapitulujeme, jo?“ řekla Vendula. „Včera jsme se potkali na náměstí v Českým Krumlově, kde vy bydlíte a já byla na návštěvě u Tomášových rodičů. Tomáš je můj kluk,“ dodala. „Pak máme oba okno. A najednou se zčistajasna probudíme v úplně cizím hotelovém pokoji. Vám teď zrovna někdo volal, že pro vás ve dvě přijede limuzína. Mluvil anglicky a vy taky, ačkoliv anglicky neumíte. Říkám to správně?“
„Správně,“ přikývl Matyáš. „Už jste někdy jela v limuzíně? Já ne.“
„To nám teď může bejt úplně jedno. Anglicky jste taky nikdy předtím nemluvil. Za oknem je cizí město, ve kterým jsem nikdy nebyla. Jak tohle vysvětlím Tomášovi, to teda nevím.“
Prohrábla si rukou vlasy.
„Takže za prvý – musíme zjistit, kde jsme. Za druhý – jak jsme se sem dostali. No a za třetí – jak se dostaneme zpátky. K Tomášovi. Tak. Začneme tímhle pokojem. Prohledáme ho, třeba objevíme něco, co nám pomůže.
„A co jako?“ zeptal se Matyáš.
„Já nevím, cokoliv. Doklady, fotky, účtenky, dopisy.“
Matyáš sáhl do kapsy košile, která byla přehozená přes opěradlo židle a vytáhl peněženku. Objevil v ní pas a kreditní kartu. Pas zněl na jméno Matyas Millerski.
„Jmenujete se tak?“ zeptala se Vendula.
„Jo,“ řekl Matyáš. „A nesmějte se. Nemůžu za to, táta se narodil v Polsku.“
„Tak to bychom měli. A kde jste se narodil vy?“
„No, tady, v Krumlově. Teda tam, v Krumlově.“
„Tak proč je ten pas vystavenej v Londýně?“
Matyáš zavrtěl hlavou. „Fakt? No jo. Mý jméno, fotka taky odpovídá a přitom jsem se narodil v Londýně. Teda podle nich.“
„Já jsem Wendy Cermak. Rozená v Canterbury. To koukám. Myslíte, že spolu taky mluvíme anglicky, když jsme teď Angličani?“
Matyáš si dal hlavu do dlaní. „Vzdávám se,“ řekl. „Nic nevím, nic nechápu a chci okamžitě domů. Teď hned.“
Vendula se zamyslela. „Věk, podoba, jméno, všechno odpovídá. Je to divný. Co kdybychom si  zavolali ředitele hotelu?“
„A co mu asi tak řekneme? Že tady nepatříme? Že nevíme, kde jsme?“
Vtom zazvonil telefon. Vendula zvedla sluchátko.
„Ano?“ řekla opatrně.
„Tak, vážený pane Millerski,“ řekla Vendula, když položila sluchátko. „Mám pro vás pár novinek. Ten člověk s limuzínou je váš manažer. Jsme v Oslu. Právě absolvujete turné s Ericem Claptonem po Evropě a dnes večer tady máte koncert. Vy a Eric Clapton.“
„Co je tohle zase za pitomost?“
„Jo, to nevím. Ale asi se s tím budeme muset smířit.“
 „No, na kytaru trochu hrát umím,“ řekl Matyáš.
„To máme ale štěstí, co?“
„Hlavně, že neztrácíte smysl pro humor. Na žádnej koncert samozřejmě nejdu. Vždyť umím pár akordů a předehru k Wish You Were Here od Floydů. A blbě.“
„Počítám, že se z toho jen tak nevykroutíte,“ smála se Vendula. „Dostanu volňáska, mistře? Chci místo na VIP tribuně, popcorn a dalekohled. Millerského písničky zbožňuju odmala.“
To se už rozesmál i Matyáš.
Vendula se pohodlně usadila v lóži. Přeplněný stadión měla pod sebou jako na dlani. Všichni čekali na to, až Eric Clapton a Matyáš začnou hrát.
Chudák, pomyslela si. Jako by mohl za to, že se probudil jako rocker. Byl to hektický den – pořád se kolem nich hemžili manažeři, jevištní technici, ochranka. Vendula si to docela užívala, bavilo ji být v centru pozornosti. Zato Matyáš byl jako hvězda úplně nepoužitelnej. To bylo pořád: pane Millerski sem, pane Millerski tam a on jen kulil oči.
Věděla, jak mu je. Zažila to. Na jedné z prvních schůzek tvrdila Tomášovi, že umí zpívat. Aby se mu zalíbila. A on ji pak vytáhl na karaoke, aby jí, zpěvačce, udělal radost. Propadala se hanbou.
Po příjezdu na stadión musela Vendula vystoupit z limuzíny a nechat Matyáše napospas těm neznámým lidem. Stiskla mu ruku. „Zvládnete to, uvidíte,“ řekla. „A když ne, nevadí. Stejně vás nikdo nezná.“
„Všichni mě znají, chápete?“ odpověděl. Byl vykulený jako malý sokolík, který právě vypadl z hnízda a poprvé máchá křídly, aby se nezabil.
Na pódiu hrála předkapela. Svižný rychlý a melodický rock.
A pak to přišlo.
Konferenciér ohlásil hlavní hvězdy večera. Vendula zatajila dech.
Jenže Matyáš byl skvělý. Jako by se na koncertních pódiích fakt pohyboval odmalička. Hrál brilantně, podmanil si lidi možná víc, než Eric Clapton.
Kdo ví, pomyslela si Vendula, třeba je v tomhle pošahaným jinosvětě slavnější.
Všichni ti lidé dole přišli kvůli Matyášovi, pomyslela si s pýchou. Zbožňujou ho.
Chci ho, uvědomila si najednou. Chci.
Koncert se blížil do finále. Na obrovské pódium vyběhl konferenciér. Gestem umlčel burácející dav a zakřičel: „Bavíte se? Užíváte si?“
Padesát tisíc lidí začalo v extázi křičet.
„Milujete Erica? A Matyáše?“
Padesát tisíc lidí pukalo blahem.
„Chcete přídavek?“
Dav dal na srozuměnou, že přídavek určitě chce. Pravděpodobně to bylo slyšet až v Bergenu.
„A jaký chcete přídavek?“ ponoukal konferenciér dál, ačkoliv věděl, co přijde.
A přišlo: „TEARS IN HEAVEN!!!“ zaduněl stadión. Konferenciér přímo fyzicky cítil tlakovou vlnu vyvolanou akusticky absurdní intenzitou. „TEARS IN HEAVEN!!!“
Matyáš stál za pódiem vedle Erica a čekal, až naposledy vběhnou před lidi. Desítky laserů jejich světelné šou pročesávaly celé Oslo i s přilehlými předměstími. Tolik lidí, kolik se jich dnes sešlo, Matyáš nikdy pohromadě neviděl, natož aby před nimi vystupoval. Aby mu tleskali. Aby si nejkrásnější holky v prvních řadách kvůli němu strhávaly trička.
Stáli před tou těžko představitelnou padesátkou tisícovek posluchačů. Eric přistoupil k mikrofonu: „poslední píseň vám zahraje Matyáš sám. Díky za nádhernou atmosféru, byli jste skvělí.“
Dav se samozřejmě rozburácel znovu. Matyášovy prsty se rozběhly po hmatníku. Tears in heaven, slzy v nebi. Padesát tisíc hrdel zpívalo s ním.
Matyáš seděl s Ericem v šatně. Ještě v něm doznívala euforie z koncertu. Sundal si propocené tričko a chystal se do sprchy. Někdo zaklepal.
„Ahoj, já jsem Cristina,“ řekla cizí nádherná dvacítka. „Prostě vás oba miluju a udělám pro vás všechno na světě.“
Eric se zamračil. „Kdo ji sem pustil? Ochranka venku chrápe nebo co?“
Holka se uculila a ze dveří se ani nehnula.
Matyáš po ní zatoužil. Hrozně moc. Dejte mi tuhle holku a pak si se mnou dělejte, co chcete. Klidně mě vraťte do uprděnýho Krumlova, ten den za to stál.
U dveří se strhl rozruch. Vedle Cristiny se objevil kluk, podle všeho její.
„Máme vynikající ochranku, řekl Eric. „Fakt nejlepší.“ A odešel z místnosti.
Cristina stála ve dveřích a nevěděla, co má dělat. Nerozhodně koukala střídavě na svého kluka a Matyáše.
„Svlíkni se nebo vypadni,“ řekl Matyáš. Nepoznával se – netušil, že by právě tohle mohl někdy vyslovit. Kristina se naposledy podívala na svého kluka a začala si rozepínat halenku.
Stála pak nahá před Matyášem, blonďatý klín, pevná ňadra. Rozpačitě svěšená ramena.
Chudák její kluk se k ní snažil prodrat přes tři mohutné chlapy z ochranky. Jen se smáli.
„Všichni ven,“ řekl Matyáš a přitáhl si ji k sobě.

Vendula zaplatila taxikáři a vešla do hotelu. Jehlové podpatky chvíli klapaly po schodišti a pak se zanořily do hebkého sametu koberce v hale. Kouřila cigaretu, což neudělala několik let.
Prošedivělý recepční jí mlčky podal klíč. V očích měl pobavenou zvědavost. Sama? Sama? četla v nich Vendula. Někde si užívá, že? A tak vás poslal domů. Já je znám, hvězdy.
„Nebylo mi dobře,“ řekla nakonec, ačkoliv se na nic neptal. „Potřebuju si lehnout.“
Recepční se usmál. „Máte všechno, co potřebujete?“ zeptal se pak. „Vaše oblíbené portské je v minibaru. Royal Oporto Vintage, ročník 1903.“
Během čekání na výtah si Vendula zapálila další cigaretu. Trochu se jí třásly ruce.
Vykašlal se na ni, hajzl. Jako by neexistovala.  Ochranka ji po koncertě ani nepustila za ním do šatny!
Matyáš se vrátil do hotelu až k ránu. Potichu se svlékl, aby Vendulu neprobudil.
Spala schoulená na své polovině letiště, úplně na krajíčku.
Lehl si na záda a zavřel oči. Pořád v duchu viděl krásnou Cristinu s roztaženýma nohama, jak pod ním sténá.
„Kdes byl?“ vyštěkla najednou Vendula.
„Vy ještě nespíte? Je pět ráno.“
„To vím taky! A nevykej mi furt, doprčic!
Takže čekala, až přijdu, pomyslel si Matyáš.
„Trochu jsme se zdrželi. Jak jste dojela?“
„Jak asi? Blbě. Úplně ses na mě vykašlal.“
Matyáš pocítil poťouchlou radost. „Jste snad moje manželka? Nejste. Nic spolu nemáme. Tak co?“
„Připadala jsem si jako idiot. Tos nemoh přijet dřív?“
„Zdržela mě jedna fanynka.“
„Jaká fanynka?“ Vendula se v posteli prudce posadila.
„Představte si… teda, představ si, vběhla k nám do šatny a hned se začala svlíkat. A její kluk se na to koukal.“
„Na co se koukal??“
„No jak to s ní dělám.“
„Ty seš ale hajzl odpornej,“ rozkřičela se Vendula.
Matyáš se rozzářil. „Žárlíš!“
 „To sotva, ty chudáčku. Vždyť seš normální nula! Obyčejnej křupan z malýho města, ty ubožáčku. Tak na co si tady hraješ?“
„Žárlíš!“ jásal Matyáš. „Dobrý – na to, že se známe den. A víš co? Omlouvám se. Mrzí mě, že jsem na tebe zapomněl. Zítra tě zvu na prohlídku města. Dáme si nějakej dobrej oběd a …“
„Běž do prdele! Co si o sobě myslíš? Já na tebe kašlu, rozumíš? Procházej se sám. S fanynkama, ty blbečku blbej!“
Vendula si přikryla hlavu polštářem a rozbrečela se.
Matyáš s Vendulou vešli do restaurace hotelu Grand. Secesní stolky, obrazy na stěnách. Číšníci se prkenně ukláněli a bleskurychle plnili přání hostů. V okamžiku, kdy vstoupili, veškerý ruch utichl. Matyáš se nafoukl.
Bohužel si nevšiml pohybu u stolu v rohu místnosti. Někdo si tam dal rychle před obličej noviny.
Před Matyášem a Vendulou se objevil starší stříbrovlasý číšník v bezvadně padnoucím fraku.
„Chceme nejlepší stůl,“ řekl Matyáš.
„Toto je náš nejlepší stůl,“ řekl číšník. „Pravidelně u něj sedával Henrik Ibsen.“
Nenápadně pohlédl do Matyášovy tváře, co s ním ta informace udělá.
Matyáš na to nic.
„Henrik Ibsen,“ řekl znova číšník, jako by opakováním toho jména hodlal dosáhnout pochopení.
„To je dobře,“ řekl nakonec Matyáš. „A nějaký jiný muzikanti tady taky sedávali? Číšníkovo obočí se nahrbilo. „Prosím?“ řekl o poznání studeněji.
„Kromě Ibsena a mě, myslím.“
„Kromě vás dvou už žádný. Budete si přát před jídlem aperitiv, prosím?“
„To byla dobrota,“ usmál se Matyáš, otřel si ubrouskem rty a odložil příbor. Nevěděl, co jiného říct. Vendula od rána jen mlčí a mlčí.
„On mě ten číšník nepoznal, to je legrace, co?“ řekl zase Matyáš.
„Je to slavnej dramatik. Jeden z nejslavnějších.“
„Kdo?“
„Ibsen. Pěkně ses ztrapnil, hvězdo.“
„No a co. On zase nezná mě.“
„To je trošku rozdíl, nemyslíš?“
„Aha? A v čem?“
Vendula jen bezmocně mávla rukou. „Zapomeň na to. Jdeme pryč. Necítím se tady dobře.“
Při odchodu si Matyáš opět nevšiml muže za novinami. Sotva se za nimi zavřely dveře, pečlivě je složil, zaplatil a vyšel ven. Kdyby ho Matyáš přece jen uviděl, vzpomněl by si možná, že ten obličej zná.
Restaurace hotelu Grand nebyla daleko od Národního divadla. Stačilo přejít bulvár, projít parkem  a ocitli se přímo před velkolepou stavbou divadla. Posadili se na lavičku a pozorovali veliké mořské racky. Před vchodem do divadla stály v nadživotní velikosti tři sochy na podstavcích.
Ibsen, Holberg, Bjørnson, četl  Matyáš nápisy na podstavcích. „Máme dneska na Ibsena štěstí,“ zasmál se.
„On neskládal muziku,“ řekla Vendula a dívala se před sebe. „Dramatik je člověk, který píše divadelní hry. Peer Gynt, Stavitel Sollnes, Nora, Divoká kachna. Ještě bys chtěl něco vědět?“
„No a co! Slyšelas někdy třeba, jak Janis Joplin zpívá Mercedes Benz? Nebo jak Jimi Hendrix válí Woodoo Child? To se může jít Ibsen vycpat i s celou divokou kachnou.“
Matyáš se na Vendulu omluvně podíval. „Hele, já vím, že jsem občas nemožnej. Choval jsem se jako blbec. Promiň.“
A pak se rozesmál. „Spletl jsem si je, chápeš? Nevím proč, ale popletl jsem si Ibsena a Griega. Přitom Edvarda Griega miluju. Ze Solvejžiny písně mi naskakovala husí kůže už v dětství.“
„To je z Peer Gynta,“ řekla Vendula překvapeně. „Že jo?“
„No jasně. Nádherný jsou taky jeho Norský tance nebo Klavírní koncert A moll.“
„Vidíš, to ani neznám.“
Matyáš se zasmál.
„Uvědomil jsem si to ve chvíli, když začal ten číšník blbě koukat. Pěknej trapas, to ti řeknu. Ale už jsem to nemohl vzít zpátky. Tak se nezlob, pusinko.“
„Překvapils mě,“ řekla Vendula. „Fakt že jo.“
„Odpustila mi,“ volal nadšeně. „Odpustila!“
Vendula se proti své vůli začala smát. Tvářil se tak zkroušeně a vesele zároveň – jako právě probuzený medvídek.
Chytil ji do náruče a točil s ní dokola, až se lidi v parku otáčeli.
„Odpustila, odpustila,“ chechtal se jako blázen.
Vendula si v první chvíli myslela, že to je další Matyášův žertík. Uslyšela ránu, Matyáš legračně zkroutil obličej. Pustil ji, setrvačností spadla do trávy.
Zvedla se a uviděla Matyáše ležet na zemi. Jediné, co jí utkvělo v paměti, byl jeho sípavý dech.
„Co je?“
Koukal na ni, jako by nechápal, co se děje. Pořád sípal, chtěl něco říct, ale nemohl.
Vendula se rozhlédla, jako by chtěla najít pomoc. Začali se sbíhat lidi. Nedaleko, u kmene velkého dubu, stál mladý muž s pistolí v ruce. Noviny, ještě srolované z restaurace, měl zastrčené v kapse. Vendula se dívala, jak se kouří z její hlavně a nedokázala si to srovnat v hlavě.
„Šukal mi Cristinu,“ řekl ten kluk beze stopy zloby v hlase.

3.
Vendulu probudilo ostré slunce. Odmalička jí vadilo spát v přetopené místnosti. Nadzvedla se na loktech a rozhlédla se ospalýma očima. Matyáš spokojeně oddechoval vedle ní.
Vendula si povzdechla a zatřásla s ním.
Stála jsem nad jeho prostřeleným tělem, dokud mi neumřel v náručí, pomyslela si. Pak jsem asi omdlela. Tak proč se, do prčic, zase probouzím někde jinde, proč je Matyáš v pořádku a já se tady potím v posteli? Copak to nikdy neskončí?
„Co je?“ zamžoural ospale Matyáš.
„Vstávat, ospalče. Čeká nás práce. Mám pro tebe jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.“
„Povídej,“ zívnul Matyáš. „Ale rychle. Přejíždíme do Kodaně, musíme si sbalit.“
„Houby Kodaň, milánku. Houby sbalit. Zastřelili tě. To je ta dobrá zpráva. Špatná je, že už nejsi Matyas Millerski, rocková hvězda a my nejsme v Oslu. Takže se těžko budeme přesouvat do Kodaně. Claptonovi se bude stejskat.“
„Co to meleš? Nemohli mě zastřelit, to bych tady teď nebyl. Nebo jo? A kde teda podle tebe jsme?“
„To ještě nevím. Ale všimni si, jaký je tady vedro.“
Vendula vstala a šla k oknu. Nádherný výhled. Dům stál na břehu moře, jehož pláž lemovaly akácie a nějaký druh malých palem. Napravo pláž končila útesem, na kterém Vendula viděla bílé rozvaliny staré pevnosti s povalenými římskými sloupy.
Obrátila se k Matyášovi. „Tak a je to. Řekla bych, že jsme někde u Středozemního moře. Teď musíme zjistit, kde přesně.“
„Dobrej nápad. Můžeme jít například ven a ptát se lidí – prosím vás, nevíte, kde jsme? Co je to za město? Za zemi? Pravděpodobně mluvíme vaším jazykem, toho si nevšímejte. Stejně o tom nevíme.“
Vendula se smála. „Nebo můžeme jít k sousedům a říct – nejspíš se už léta známe, ale my na to nějak zapomněli. Můžete nám prozradit, kdo teď jsme? Ještě včera jsme byli rocková hvězda a jeho holka. V Oslu.“
„Samozřejmě, zlatíčka, řekli by,“ pokračoval Matyáš, „jste teď majitelé olivových plantáží, prosím pěkně. Jak jste se měli v Norsku? Tam musí být pěkně.
„Takže zase znova,“ vzdychla Vendula. „Prohrábneme byt, na něco přijdeme. Už jsme staří mazáci, hvězdo.“
„Řekla bych, že jsem trochu zorientovaná,“ oznámila Vendula a usrkla kafe. „Bydlíme v Herakliónu, na Krétě. Divný je, že se jmenujeme pořád stejně. Zase jsem Wendy a ty Matyas, teď ale pro změnu oba Millerští. Což moc řecky nezní. Před třemi lety jsme totiž měli svatbu, tady si prohlídni fotky. Vypadáš na nich teda dost legračně, nechápu, jak jsem si tě mohla vzít,“ zasmála se. „Máme malou kavárničku kousek od městských hradeb. Podle všeho si žijeme docela dobře. Příští týden se mám zastavit u doktora Zakose, aspoň to mám v diáři. Cos objevil ty?“
„Kytaru jsem tady nikde nenašel, takže asi zase hraju stejně blbě, jako kdysi. Zato mám sbírku starých pistolí a vojenských řádů.“
„Co bys tady taky dělal s kytarou? Seš Řek, tak se koukej rychle naučit na buzuki,“ smála se Vendula. „Doufám, že nebudeš nějakej úchylnej militarista. Nebo jo? Nepociťuješ náhodou vzrušení, když si tu sbírku prohlížíš? Jsem totiž pacifistka – to bych se s tebou musela okamžitě rozvést.“
„Vtipný. Takže co teď?“
„Jo, to nevím.“
Matyáš se podrbal na hlavě – natolik už ho Vendula znala, aby věděla, že brzy pronese myšlenku.
„Mě v Oslu zastřelili, že?“
„A ty se divíš? Vždyť tys tomu klukovi obdělával holku přímo před očima.“
„Neměl by bejt naštvanej spíš na ni? Nabídla se mi sama.“
„To je jedno. Prostě tě zastřelil.“
„Právě,“ řekl spokojeně Matyáš. „Zastřelil mě a tím jsme se dostali pryč.“
„Myslíš?“ protáhla pochybovačně Vendula. „No, zní to logicky.“
„Z toho vyplývá,“ pokračoval Matyáš, „že až umřeš ty, dostaneme se zase někam jinam. A není vyloučený, že zpátky, co myslíš? Když zemřeme každej jednou, mohlo by jim to stačit, ne?“
„Komu by to podle tebe mohlo stačit?“
„To nevím. Ale nemůže se stát nic jinýho, než že se dostaneme zase někam jinam.“
„Překvapuješ mě,“ řekla Vendula zamyšleně. „A máš nějakou konkrétní představu, jak to zařídit?“
Matyáš stál uprostřed haly a v obou rukou svíral pistoli. V hlubokém křesle seděla Vendula. Lakovala si nehty. Mírně roztřesená hlaveň mířila přímo na její hlavu.
„Hele, počkej ještě chvilku. Bůhví, kde se probudíme. Chci, aby mi to slušelo. Mimochodem, bolelo to, když tě zastřelil?“
„Já nevím. Nepamatuju si to.“
Vendula odložila lak, pohodlně se opřela a zadívala se na Matyáše.
„Tak už to zmáčkni, jsem připravená. A střílí vůbec ty tvý starý rachotiny?“
„Tahle jo.“
„To doufám.“
„Hele, a co když tě fakt zabiju? Myslím jako úplně. Napořád. Co když to není tak, jak si myslím?“
„Blbost. Je to tak. Určitě.“
Matyáš odložil pistoli na stolek.
„Víš ty co?“ řekl naoko vesele, „zvu tě na rande. To minulý se nějak nepovedlo. Zastřelit tě můžu vždycky.“
„Když já bych radši domů,“ zakňourala Vendula vesele.
Má krásný oči, napadlo Matyáše.
„Co doma? Kdys byla naposledy u moře?“
„V létě, s Tomášem,“ řekla Vendula a najednou zvážněla. „Proč na něj tak málo myslím? Jako by mi ani moc nechyběl. Je to možný? Vždyť ho miluju. To přece nejde – milovat a zapomínat. Nebo jo?“
„Já nevím,“ řekl Matyáš podle pravdy. „Já asi nikoho pořádně nemiloval.“
„Tomáš je fajn.“
„A já nejsem fajn?“ zeptal se Matyáš a už v tom okamžiku, kdy to vyslovil, toho litoval.
„Seš,“ řekla Vendula. „Ale jinak. Jako kámoš.“
„Kámoš?“ zasmál se křečovitě Matyáš. „Vzpomínáš na Cristinu? Jak jsi nespala a čekala, až přijdu?“
„To jo,“ řekla Vendula. „Vidíš, to je pravda. Jenomže to nebyla láska. To jsem tě potřebovala. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. A pak,“ mrkla na Matyáše, „byl jsi hvězda. To bych s tebou šla do postele hned. Všichni tě milovali. Zbožňovali tě. Tys byl eso, sakra!“
„To je teda výborný. Chudák Tomáš, vždyť ty seš stejná jako Cristina!“
Vendula se kupodivu nemínila hádat. Zamyšleně sepnula prsty, až to luplo. „Já nevím. Myslím, že takhle prostě ženský uvažujou. V tu chvíli jsi byl pro mě jednička. Absolutní jednička. A my ženský asi jedničky potřebujeme, abychom se o ně mohly opřít. To vy chlapi se chováte jako dobytek, jen abyste si užili. A je vám jedno, …“
„Aha!“ skočil jí do řeči Matyáš. „Jenže podle mě je to jinak, holčičko. Kolik můžeš mít dětí za rok? Jedno. Protože ho musíš odnosit a porodit. Další rok druhý. Takže si pro svý dítě vybíráš nejlepšího chlapa. Ale kolik můžu mít dětí já?“ Matyáš se zasmál. „Každej den několik, kdyby na to přišlo. Takže chci podvědomě co nejvíc krásných mladých holek, protože mi porodí silný zdravý děti. Zatímco vám je jedno, jestli má chlap třeba padesát let, hlavně, když se o to vaše jedno dítě za rok bude schopnej postarat. Nepřemýšlíte o tom a my taky ne. Jsme tak naprogramovaný, abychom jako lidská rasa dohromady nevymřeli. Máme to v genech.“
Podíval se na Vendulu. Byl si jistý, že jeho pracně formulovaný názor rozmetá dvěmi větami.
Vendula ale mlčky seděla v hlubokém křesle a celá se jakoby schoulila do sebe. Koukala do prázdna.
„Co je s tebou zase?“
„Nic. Jen jsem si vzpomněla na Tomáše. To je všechno.“ Ale Matyáš měl pocit, že to všechno není.
Chci pro ni být jednička, proto jí říkám všechny ty nesmysly, pomyslel si. Jednička, jako během mý dvouhodinový kariéry světový hvězdy. Nepovedlo se, no. Proč mi na ní, sakra, záleží až teď?
„Tak víš co?“ řekl pak Matyáš. „Slibuju, že tě odsud dostanu. Dovedu tě zpátky k Tomášovi. Fakt.“
„Jenže ono je tady ještě něco,“ řekla Vendula pomalu. S podivnou pečlivostí, která Matyáše zarazila. „Chtěla jsem mu to říct. Tomášovi. Zrovna ten večer. Ale zase jsme se pohádali. Chápeš?“
„Ne,“ řekl Matyáš. „Co jsi mu chtěla říct?“
„Byla jsem těhotná. V šestým tejdnu.“ Vendula se na Matyáše podívala. „A on to nevěděl. Vlastně neví. Takže co teď? Jsem těhotná dál? Přenáší se to s námi? Co se stane, když mě teď tady tou bouchačkou zastřelíš?“ řekla a praštila do pistole, ležící na stolku.
„Dostaneme se domů,“ řekl Matyáš.
„Jo? A co pak? Můžu bejt těhotná po smrti?“ Vendula si dala hlavu do dlaní. „Já už dál nemůžu.“
A rozbrečela se.

4.
„Myslíš, že tady můžeme rozdělat oheň? Nechytí to?“ zeptala se Vendula.
Před chvílí zaparkovali vypůjčené skútry na parkovišti u zavřené benzínové pumpy uprostřed hor a našli si pěkné místo na piknik. Smrákalo se, cikády vrzaly, vzduch byl teplý a voňavý.
Vendula vybalovala deky a krabice s jídlem, Matyáš foukal do plamenů.
„Dám pozor, neboj.“ Byl ve svém živlu. Odmalička rád tábořil. Byl ale zvyklý spíše na smrky, jedle, buky a borovice, na rozkvetlé louky. A tady rostly jen olivovníky a trnité keře.
Vendula se posadila vedle ohniště, nohy zkřížila pod sebe. Mlčela.
„Tak dobře,“ řekla po chvíli. „Užijeme si dnešní večer. Zítra se vrátíme domů do Herakliónu a pak mě zastřelíš.“
Určitě už si ani neuvědomuje, jak bizarně to zní, pomyslel si Matyáš. Začínáme si na to zvykat. Přemýšlet o nepředstavitelném.
„Dobře, zítra tě zastřelím,“ řekl a vychutnával si smysl těch slov. „Riskneme to teda?“
„Jasně, že to riskneme, do prčic. Co nám zbejvá?“
Matyáš vstal a přiložil na oheň. Podíval se na oblohu. Od severu se hnala temná mračna.
„Řekl bych, že za chvíli začne pořádnej slejvák.“
„Myslela jsem, že tady vůbec neprší. Všiml sis toho vyschlýho koryta, když jsme přejížděli most?“
„Je období sucha.“
„Takže pršet prostě nebude,“ řekla Vendula spokojeně. „Dobře.“
Oheň pomalu dohoříval. Vendula seděla přitulená k Matyášovi a ten se ani nehýbal, jen aby se neodtáhla. Byla krásná teplá noc. Oba mlčeli a koukali do plamenů. Matyášovi se zdálo, že se k němu tiskne víc, než je nutné. Potají si ji prohlížel. Znal její tvář nazpaměť. Nosík trochu nakřivo, malá piha pod pravým uchem. Není vyloženě krásná, ale má v sobě něco uhrančivého.
Všimla si jeho pohledu.
Pomalu položila svou ruku na jeho.
Pak vstala. „Je mi vedro,“ řekla a s očima pořád upřenýma na Matyáše si sundala tričko.
Matyáš polkl.
„Pořád to není ono,“ řekla. Najednou před ním stála úplně nahá.
Matyáš polkl podruhé.
„Chci, abys mi to udělal. Tady a teď. Protože já nevím, co bude zítra. A pozítří. Já už nevím vůbec nic. Jen to, že se potřebuju cítit v bezpečí. Aspoň na chvilku.“
Přistoupila k Matyášovi.
Právě teď musím být chlapák, pomyslel si Matyáš. Největší chlapák na světě. Jednička. Vybrala si mě, protože jsem nejlepší. Ochráním ji. Nic se jí nestane.
Jenže právě tomu Matyáš nějak uvěřit nemohl. Cítil spíš, že by se sám potřeboval schoulit Vendule pod křídlo a na všechno to šíleně zmatený kolem nich prostě zapomenout.
Nikdy nebudu jednička, pomyslel si a něco v něm prasklo. Tuhle holku nikdy doopravdy nezískám.
A než dospěl v myšlenkách k tomuto zásadnímu rozhodnutí, viděl Vendulu, jak si přes nahé tělo přehazuje deku a sedá si vedle něj.
„Tak to by bylo,“ řekla. „Asi půjdeme spát, ne?“
„Asi jo,“ odpověděl Matyáš, což bylo na dobyvatelskou milostnou konverzaci skutečně poněkud málo.
Matyáše probudilo šumění dešťových kapek. Během okamžiku byl promočený na kůži.
„To ty! Tys říkal, že nebude pršet,“ uslyšel Vendulu. „Prej období sucha!“ smála se a poskakovala v dešti. Mokré vlasy ji šrafovaly tvář.
„Vstávat, lenochu!“ Chytila ho za ruku a pomohla mu na nohy. „Pojď, poběž,“ volala a smála se, „schováme se někam.“
Matyáš rychle posbíral, co unesl, a utíkal promočenou voňavou nocí za Vendulou. Zmizela mu ve tmě, s plnýma rukama se mu špatně běželo.
„Počkej na mě přece,“ zavolal. Přes clonu deště slyšel její veselý smích.
Vendula se ve tmě zastavila a natáhla k němu ruce. Matyáš si všiml kapek vody, dopadajících na její kůži.
„Ahoj!“ volala beze smyslu Vendula. „To je nádhera, to si užíváme, co? Promočený na kost uprostřed pustiny!“ A šťastně se rozchechtala. Pak ho objala, přitiskla svou tvář na jeho.
Jak by bylo nádherný, kdyby tahle noc nikdy neskončila, pomyslel si Matyáš. Tady, pořád, s touhle holkou.
Kdo ví, jak dlouho takhle stáli. Možná minutu, možná hodinu. Pak se Vendula přestala smát. Podívala se Matyášovi do očí a řekla: „Bojím se. Panebože, já se šíleně bojím.“

5.
„Takže mám?“
„Zmáčkni to. Co už naděláme. Prostě to zmáčkni.“
Matyáš stál zase v předpisovém pistolnickém postoji, připravený ke střelbě. Zpátky doma, v hale.
„Tak jo. Mačkám spoušť.“
Vendula se rychle nadechla. „Počkej ještě. Fakt to nebude bolet?“
„Hele, nemusíme to dělat.“
„Chci domů. Chci to udělat.“
Matyáš zavřel oči. Vždyť to je blbost, napadlo ho najednou. Za chvilku uvidím její hlavu, jak se rozprskne po pokoji. Tohle v životě nemůže vyjít, uvědomil si a kolem žaludku ho zamrazilo.
Vtom zazvonil telefon. Matyáš s úlevou sklonil zbraň. „Zvedni to.“
Vendula poslechla. „Ano?“ řekla do sluchátka. Druhou rukou si přitom uhladila vlasy. To gesto na ní Matyáš začínal milovat.
„Já vím, měla jsem přijít. Zítra. Opravdu? To není možný… Já vím. Budu. Děkuju. Přijdeme.“
Pak se otočila na Matyáše. „Takže je to tady,“ hlesla. „Jsem těhotná. To byl doktor Zakos. Gynekolog. Jak jsem k němu byla objednaná, vzpomínáš?“
Matyáš si nejasně vybavil první chvilky tady na Krétě, když prohledávali byt. Opravdu se tenkrát o nějakém doktoru Zakosovi mluvilo.
„Jak se to mohlo přenýst?“ zeptal se a přejel si rukou tvář.
„Nic se nepřeneslo, copak to nechápeš? Otec seš ty. Asi. Vždyť tady žijeme už dlouho, kdo jinej by to byl!“
„Přece Tomáš.“
„Blbost. Máme minulost tady, i když o ní nevíme. Tak a je to.“
„Chtělas přece dítě.“
„To jo. Ale ne s tebou.“
Matyáš se podrbal na hlavě.
„Tak to abych tě už zastřelil, ne?“
Chtěl, aby to vyznělo aspoň trochu vesele.
„Je to trochu jako neposkvrněný početí, co?“ zasmála se hořce a poklepala si rukou břicho. „Už je pozdě. Prostě tady zůstaneme.“
Jsme vězni, napadlo ho. Jenže ne proto, že jsme tady, v neznámé zemi.
Ale protože jsme dva úplně cizí lidé, kteří spolu žijí už spoustu let, aniž o tom ví. Kteří jen zvolili nejschůdnější ze všech špatných řešení.
„Cos vlastně dělal – myslím, když jsme byli ještě doma?“ zeptala se Vendula. Seděli na verandě a popíjeli vychlazené koktejly. Od moře foukal vítr. Střelbu zatím odložili na neurčito.
„Pracoval jsem v jedný malý reklamní agentuře. Tiskli jsme firemní loga na obrusy a stojánky od tužek.“
„A bavilo tě to?“
Matyáš se usmál. „Nebavilo. Ale nějak jsem se živit musel.“
„A co tě teda bavilo?“
„Muzika,“ řekl Matyáš překvapeně. Nikdy si to takhle jasně neuvědomil. Jak to, že mu to nedošlo dřív?
„Neříkáš to moc přesvědčivě.“
„Měl jsem kamaráda. Huberta. Byl výbornej kytarista. Hrávali jsme spolu. Jen tak, v hospodách, pro partičku kamarádů. Nebyl jsem žádnej muzikant, prostě mě to bavilo.“
„A co rodina? Holka a tak?“
„Nic moc. Holky vždycky letěly spíš na Huberta.“
„Záviděls mu?“
„To ne. Spíš jsem věděl, že to tak má bejt. Nevím.“
Matyáš měl pocit, že mu v hlavě klíčí nějaká myšlenka. Nějaké řešení.
„A co ty?“ zeptal se nakonec.
„Byla jsem aranžérka. Vytvářela jsem výlohy v obchodech.“
„A bavilo tě to?“ usmál se Matyáš.
„Děláš si srandu? Když se nad tím zamyslím, neměla jsem žádný sny o kariéře.“
„A jaký jsi měla sny?“ zeptal se Matyáš spíše z legrace.
Vendula chvíli mlčela. Nevypadalo to, že přemýšlí, ale že zvažuje dopad slov. Pak se podívala na Matyáše.
„Mít dítě.“
Matyášova myšlenka v hlavě doklíčila, vypučela a uzrála.
„Takže mým největším životním snem bylo…“
„Zahrát si s Ericem Claptonem,“ dokončila za něj pomalu Vendula.
Matyáš přinesl z kuchyně na verandu trochu rozmražené zeleniny a maso, které ohřál v mikrovlnce. Nic víc k jídlu doma nebylo. Pomalu se stmívalo, pořád bylo krásně teplo. Cikády vrzaly.
Vendula seděla a koukala na moře. Vítr jí cuchal vlasy. Připadala Matyášovi najednou malá. Nejmenší ptáče na světě, o které je třeba pečovat.
„Vendulko, je to jasný,“ řekl Matyáš a posadil se. „Oběma se nám splnilo přání. Teď už se určitě dostaneme domů. Chápeš to? Budeš s Tomášem. Zbejvá maličkost.“
„A tobě nevadí, že s ním zase budu?“
Matyáš se zamyslel. Být s Vendulou, napořád. Mít ji. Jenže: byla by se mnou šťastná? Nebyla, prostě nebyla. Přišli jsme k sobě nedopatřením, to je jednoduchý jako facka.
„Nevadí,“ řekl nahlas. „Chci domů. Nejseš zase taková partie.“
Vendula se usmála. „Já to říkám Tomášovi pořád. Ale on je mezek paličatej.“
„Tak si zítra zastřílíme, ano?“
Vendula se dívala před sebe. Dlouze.
„Nemusíš se bát,“ řekl Matyáš a pohladil ji po ruce. „Slibuju, že to bude úplná…“
„Nebude. Žádný střílení nebude.“ Vendula si prohrábla vlasy a podívala se Matyášovi do očí.
„Teď něco řeknu a nehodlám o tom už diskutovat. Nosím v sobě dítě. Za pár týdnů začne kopat, za rok brečet a čurat do plenek. Za patnáct let bude nosit baseballku kšiltem dozadu. Teď sice asi vypadá jako malinkatej mlok, ale uvidíš, jednou to bude fešák. Protože bude po mně.“
Vendula se zkusila usmát, moc se jí to nepovedlo. Matyáš si všiml, že má pevně sevřené ruce, klouby jí úplně zbělely.
„Nebudu riskovat, že máme nějakou blbou teorii o návratu a že to nevyjde. Zůstáváme tady. Tak, a starej se. Dům jsi mi postavil, syna zplodil. Asi se mě už nezbavíš.“
Neměly by se teď rozeznít fanfáry? pomyslel si. Matyáš Millerski, nula z Českýho Krumlova, právě vyhrál v loterii milión.

Matyáš ležel v posteli a koukal do tmy. V domě, kde žili už spoustu let. Slyšel, jak Vendula poklidně oddechuje po jeho boku. Jako vždycky, jako celý život. Nic se nezměnilo. Už to není láska, ze které člověk blouzní a chová se jako pitomec. Není a nikdy nebyla. A jestli ano, tak si to už ani jeden nepamatují.
Dobře.
Budeme tedy spolu vychovávat našeho malýho človíčka a bude nám spolu dobře. Naučíme se to. Už kvůli němu.
Pak usnul i Matyáš.

6.
„No konečně,“ uslyšel nad sebou známý hlas. „To byla šlupka, vole.“
„Co je?“ zeptal se Matyáš hloupě.
„Pět minut tady ležíš jako mrtvej. A ta holka taky.“
Ta holka.
Matyáš zvedl hlavu, dlažební kostky ho začínaly studit. Vedle sebe uviděl Vendulu, nad ní se skláněl sympatický kluk  ve sportovní bundě.
Tomáš.
I Vendula se začala probouzet.
„Já nevím,“ řekl Hubert. „Vy jste tady v tý tmě do sebe museli vrazit nebo co.“
„Dobrý, miláčku?“ slyšel Matyáš Tomáše. Měl příjemný hlas.
„To víš, že dobrý,“ řekla Vendula. „Co by mi jako mělo bejt?“
„Promiň, Vendulko,“ řekl Tomáš. Byl jsem na tebe hnusnej. Omlouvám se. Ale já s ní fakt jenom tančil, víš?“
Vendula se zatvářila zmateně. Pak jí to došlo. Alespoň tak to četl Matyáš v její tváři.
„Já vím. Někdy jsem docela žárlivá.“
Tomáš se usmál a pohladil po vlasech. Pak ji jemně nadzvedl a pomohl jí vstát. Obrátil se k Hubertovi a řekl: „Děkuju.“
„Není zač,“ usmál se Hubert. „Hlavně, že to dobře dopadlo, ne?“
Matyáš se otočil k Vendule.
„Promiňte, slečno.“
(Měl jsem šílenej sen, ve kterém jste hrála hlavní roli. To byste se nasmála, kdybyste věděla jakej.)
„Nic se nestalo,“ usmála se Vendula. „Prostě tady byla tma, to je všechno. Nemůžete za to.“
Matyáš si najednou nedokázal představit, že se teď Vendula sebere a navždycky odejde. V panice vyhrkl: „Byla jste někdy v Oslu?“
Pomalu se otočila.
„Proč bych měla?“
Matyáš pocítil zklamání. I když věděl, že nemá proč. Ona přece nemůže za jeho blbý sny.
„Ale chtěla bych se někdy určitě podívat na Krétu,“ řekla Vendula s očima upřenýma na Matyáše.
„Jaký Oslo?“ ozval se Hubert. „Jaká Kréta?“
„Neměla jste pravdu,“ řekl Matyáš. „Nebylo to kvůli Ericu Claptonovi.“
„Sanitka bude nutná,“ rozchechtal se Hubert. „Taková rána do hlavy a co všechno může způsobit, že?“
„Já už to teď vím taky,“ řekla Vendula potichu. „Je to tak, jak si myslím, že jo?“
Matyáš věděl, že by stačilo jediné gesto, jediný pohyb. Jediné pohlazení. A věděl taky, že k tomu nenajde odvahu.
„Ano. Určitě ano.“
„Byly tři, že jo? Ty přání.“
„Ano. To třetí… Protože já…“
Vendula mu visela na rtech.
„Pojď už,“ ozval se Tomáš. „Naši na nás čekají s večeří.“
Matyáš natáhl ruce, jako by chtěl Vendulu naposledy obejmout. Pak je nechal poklesnout. Stejně to v té tmě skoro nebylo vidět.
„Nashledanou,“ řekl.
Pak se díval, jak Vendula s Tomášem mizí za rohem.
Hubert se na něj obrátil. „U Zkouřenýho Králíčka bude ještě otevřeno. Nepůjdeme se tam přece jenom na chvilku mrknout? Hele – a tys na tý kašně fakt viděl anděla, jo?“

 

Tanec s Černou vílou

1.

Ivan Lindu nenápadně pozoroval. Vůbec se nezměnila. Pořád stejné chytré zelené oči. Stejný pohyb ruky, kterou si mimoděk shrnovala vlasy z čela.

Patnáct let.

A teď tady naproti sobě sedí, jako by uplynulo patnáct minut.

„Pořád stejně krásná,“ řekl Ivan.

„Ani bych neřekla.“

(Tenkrát jsme si mohli povídat celou noc a pořád bylo o čem.)

Slunce pálilo, vykreslovalo přes okno na stole podivné obrázky světel a stínů. Jazzový klub Parník. Stejné neomítnuté rezavé cihly, stejná vůně. Blues, cigára a minulost.

Potkali se před hodinou u Rudolfina. Najednou proti sobě stáli, vynořili se z davu. A teď sedí  v  Parníku, kam spolu kdysi chodívali. Měli to sem tenkrát z konzervatoře kousek. Co najednou říct, po těch letech, kdy se neviděli?

Dva úplně cizí lidé, kteří se kdysi znali do poslední myšlenky, do posledního pohybu těla, do poslední hádky, do posledního doteku. Do posledního odcizení, do posledního mlčení. Do posledního ublížení.

„Kde ses celou tu dobu toulala?“

„Dostala jsem dobrou nabídku. Angažmá v mnichovským baletu. Tak jsem šla. V Praze mě už nic nedrželo,“ řekla Linda a podívala se Ivanovi do očí.

„Jsem rád, že ses… že to dopadlo dobře.“

„To jo. Dopadlo to dobře. Nejlíp, jak mohlo.“

„Takže na tebe doma čeká skvělej manžel a dvě krásný děti,“ usmál se Ivan.

„Jo. Doma mě čeká skvělej manžel a dvě krásný děti.“

„To mě doma nečeká nikdo.“

Linda přikývla. „Kariéra, sláva, úspěch. Jako bych tě neznala.“

„Nechtěl jsem být slavný.“

„Nikdy ti na ničem jiným nezáleželo.“

„Kromě tebe.“

„Včetně mě,“ řekla Linda. „Ráda bych tě slyšela zpívat.“

Ivan se nadechl. „Jak dlouho se zdržíš?“

„Večer odjíždím.“

„Škoda. Tak jindy. Snad na sebe zase někde narazíme.“ Ivan se na ni mlčky podíval. Jeho Linda. Jediná opravdová láska, jediný cizí člověk, největší výčitka. Svědomí. Vůně. Odsouzení.

„Vzpomínáš ještě, jak jsem ti tenkrát říkal?“

„Už je to přece dávno, Ivane.“

„Ale pamatovat by sis to mohla.“

„Říkal jsi mi: dneska nemám čas, musím do divadla.“

„Říkal jsem ti Černá vílo.“

„To si nepamatuju.“

(Seděly jsme v Parníku s holkama z ročníku. Kde je jim dneska konec. Obě Michaely, Káťa, Radka, Dana. Slavily jsme. Zítra začnou prázdniny, volno, léto. Konec nekonečných hodin na baleťáku, do krve rozedřených prstů od špiček. Aspoň na chvíli.

Pak jste přišli vy, namachrovaný čtvrťáci. Herci a muzikanti. Michal, Adam, Ondra, Lukáš, Richard, Honza. A ty. Čekaly jsme na vás, jasně. Ale to bychom vám nikdy nepřiznaly. Poslouchali jsme jazz a blues, to byla muzika toho bláznivýho začátku léta. Ty s Adamem a Michalem jste se úplně zbytečně hádali, jestli je nejlepší kytarista na světě Pat Metheny, Hiram Bullock nebo Muddy Waters.

Najednou bylo po půlnoci, leželi jsme propletený na lavičkách na nábřeží. Pili jsme víno z plastových kelímků, kouřili jsme. Byli jsme ta nejdůležitější parta ve vesmíru, to my přece změníme svět. Napíšeme nejlepší knihy, budeme tančit v britském Královském baletu, zpívat v Metropolitní opeře. Kašlali jsme na čas, zpívali, předváděli se, tančili v trávě. Tu noc, tu zběsilou červnovou noc, tenkrát, když jsme byli nejsilnější, nepřemožitelní a nejméně zranitelní, tu noc jsem se do tebe přece zamilovala, Ivane. Pamatuju si z té noci každou vteřinu, ty blázne. Tančili jsme spolu na kašně, pomalu svítalo, někdo spal v trávě, Adam psal báseň na zadní stranu pivního tácku.

„Jsi moje Černá víla,“ šeptal jsi mi do ucha. „Moje prokletí. Navždycky. Zaklela jsi mě, teď už můžu tančit jenom s tebou. Nadosmrti budu tančit jenom s mou Černou vílou.“

Pak jsme se začali poprvé líbat a ostatní se nám chechtali.)

2.

Ivan se posadil ke svému stolku v divadelní šatně, začal se líčit. Za hodinu začíná představení.

Linda. Už skoro zapomněl, jak voní. Jak se usmívá, plaše, skoro stydlivě. Jako by se bála dát najevo, co cítí. Jako vždycky. Jako tenkrát.

V zrcadle za sebou zahlédl šéfa sboru. „Ivane, můžeš na chvilku?“

Tušil, o co půjde.

„Je tady taková věc,“ ošil se. „Zase si na tebe stěžuje režisér.“

„Dubský?“

„Jo. Dal tě do zápisu. Přeřváváš sólisty a zní to hrozně.“

„Zní to hrozně? Když zpívám?“

„Neštvi mě. Víš přece, jak to myslím.“

„Podle mě si myslíš, že bych měl Lautnera zpívat já.“

„Byl bys dobrej Lautner, jasně. Jenže ho prostě nezpíváš. Tak neblbni. V září bude konkurz na Carmen…“

„Kolik už bylo takových konkurzů,“ přerušil ho Ivan. „To je pořád: byl jste výborný, ale nám se víc hodí Daniel Hůlka. Nebo: rozhodovali už jsme se mezi posledními dvěma, je nám to opravdu líto. Možná se potkáme v příštím projektu…“

Šéf sboru pokrčil rameny. Věděl, o co jde.

(Ivan zazářil hned po konzervatoři. Zpíval ve Státní opeře, kritici si ho brzy všimli. Nadějný baryton, budoucí hvězda.  Jenže pak se něco stalo. Ivan možná vyhořel, možná pil víc, než je zdrávo. Nikam nechodil, ztrácel kamarády, ztrácel publikum. Kolovaly o něm v divadelních šatnách různé fámy, kdo ví, co na tom bylo pravdy. Za několik let na něj každý zapomněl. Nadějný baryton, budoucí hvězda.

Ivan skončil ve sboru Karlínského divadla. Ivan s nádherným hlasem. Nějak se to zvrtlo.)

„Pomůžu ti, upozorním na tebe u konkurzu,“ řekl pak. „Ale neposer si to tady. Ještě jeden zápis, že schválně překřikuješ Lautnera a Dubský tě prostě vyhodí.“

„Je to debil,“ řekl Ivan, oči upřené někam za šéfa sboru. Ten si povzdechl a poplácal ho po rameni. Pak odešel.

Linda stála ve foyer divadla a kouřila. Kvůli tomuhle představení odložila odjezd. V ruce držela program. Muzikál Kladivo na čarodějnice. Ivan v něm skutečně uvedený byl. Úplně vzadu, tím nejmenším písmem. Jeden z dvaceti členů pěveckého sboru.

Za tohle mě obětoval? 

(Patnáct let sama. V malé garsonce. Léta strávená na baletním sále, dřina do úmoru. Nejdřív menší taneční roličky, v mnichovském baletu nebylo lehké prorazit. Pak přišly větší a větší role. Pár cen, skvělé kritiky, další role. Potlesk jen a jen pro mě. A co na tom?

Zástupy chlapíků, kteří se kolem mě točili. Nejdřív kolegové z divadla, co si mysleli, že jsem lehce k mání. A častokrát jsem taky lehce k mání byla. Pak ženatí tátové od rodin, co chytili druhou mízu. Nic důležitýho. Kdo by je počítal. Kdo se kdy dozví, jaké to je, usínat a probouzet se s pocitem, že to jediné, co za něco stálo, už není a nikdy nebude?

A pak, ve třiceti, najednou konec. Do divadla nastoupily mladší, lepší, ohebnější, talentovanější. Člověku to přijde hrozně nespravedlivý.

Ivanova sláva je vykoupena mým smutkem, říkala jsem si, když mi bylo nejhůř, když jsem končila s baletem. Je to tak správně, určitě je. Nelituju toho.)

Úplně vzadu, tím nejmenším písmem.

Linda dostala vztek. Dávno jsem se mohla zamilovat, mít rodinu. Přesně jak to Ivan odpoledne v Parníku řekl. Skvělej manžel a dvě krásný děti. Dávno jsem na něj mohla zapomenout.

Neměla jsem sem chodit.

Jenomže já přece vím, že zpívá krásně. Je to jeho chyba, že nevyprodává hlediště? Kdo z nás má recept na slávu? Vždycky, když jsem Ivana slyšela zpívat, jako by se ve mně, hluboko vevnitř, začalo něco důležitého dít. Něco, co jsem nedokázala pojmenovat, ale věděla jsem, že to k životu nutně potřebuju. Ivan je hvězda, o které to svět zatím neví. A vlastně je úplně jedno, jestli se to vůbec někdy dozví.

Z myšlenek ji vytrhlo druhé zvonění. Za pár minut začne představení. Linda zastrčila program do kabelky, vytáhla vstupenku, podala ji uvaděčce. Vešla do hlediště, sedla si. Dnes zase uslyší Ivana zpívat.

A přesně v tu chvíli jí to došlo. Představila si, jak zítra odemyká svou mnichovskou garsonku, svou klec. A představila si Ivana, nesnesitelného, nafoukaného, zkrachovalého chlapíka těsně před čtyřicítkou. Ivana se smutným psím pohledem včera v Parníku. Dvacetiletého Ivana, který se šťastně směje a volá – fakt si to myslíš? Fakt jsem nejlepší zpěvák na světě? A Linda, sedmnáctiletá baletka, se k němu tulí a objímá ho. Oba ví, že mají celý život před sebou. Že je nikdy nic nerozdělí, protože to prostě nejde.

Prudce vstala a prodírala se uličkou k východu. Hrozně se bála, že si to ještě v poslední chvíli rozmyslí.

Představení se chýlilo ke konci. Ivan stál vedle ostatních sboráků, malá šedá myška v houfu. A přitom by měl stát vepředu na forbíně. To mě by teď měli upalovat na hranici, říkal si. To já bych měl právě teď zpívat velké finále, Pravdou plát. Nejhezčí píseň z celého představení, při které mám dodnes husí kůži, když ji slyším. Vzpomněl si na Lindu. Kde se teď asi toulá? Kde se bude toulat dalších patnáct let? Co z toho všeho? Zpívám v zaprděným sboru, nic jsem nedokázal. Nic. A Linda je zase pryč. Co mi zbylo?

Ivan se nadechl, podvědomě postoupil o krok dopředu. Jsem sólista, jsem nejlepší. Teď mě všichni poslouchají. Těší se z mého zpěvu. Něco to s nimi udělá, něco se v nich přesmykne.

Ivanův mohutný plný hebký baryton se v prostoru neztratil. Ať jdou všichni režiséři a sbormistři do háje, teď zpívám já. Celý svět mi bude naslouchat. Lindu jsem ztratil, práci v tomhle divadle po dnešku taky. Co na tom záleží.

Pravdou plát není hříšné, zemřít s ní jde snáz. Chce-li Bůh soudit přísně, ať soudí i nás…

Pravdou plát pro budoucí, věčně nelze lhát. I na nás čeká boží soud, tam němí budem stát…

Ivan zavřel oči a zpíval jako nikdy v životě.