Karel Skunny Porsch

Vložil: Zora Šimůnková

/1984/

Narozen v Praze na konci července roku 1984 přirozeným způsobem a následně dopečen do krásy v inkubátoru.

Bydlí v Praze – Podolí s přítelkyní Klárou a psem Theofilem, je hrdým majitelem vozu značky Volkswagen, stolního PC a ochranné známky 4Czechs. Na veřejnosti je znám jako manipulátor a provokatér s podivnou minulostí. Již čtyři roky je hrdým otcem a je šťastně rozvedený. Mimo to je i sběratelem zátek od pivních lahví a netají se ani závislostí na nikotinu, kávě, švestkové Poděbradce a kyselých cibulkách.

Během svého profesního života vystřídal hned několik různých židlí, včetně sedadla řidiče ve voze Ford Transit a barové židličky v rockovém klubu. V současnosti je již třetím rokem zaměstnán je jako vedoucí metrologie a interní auditor ve světoznámé firmě Koh-i-noor a.s., kde hodlá promrhat svá nejlepší produktivní léta a vědeckou činností přispět ke zvýšení kvality vyráběných produktů.

Od dvanácti let se věnuje psaní hudebních textů a krátké poezie, později přidal i nesmělé pokusy o prozaická díla. V současnosti je členem literárního klubu PSAhlaVCI při Městské knihovně v Chrudimi a Spolku zvrácené kultůry Sirael is Dead. Publikuje odborné články na motoristickém serveru RallyZone.cz.

Zároveň je součástí tvůrčího týmu serveru ewrc-results.com, kde se stará o výsledky národních šampionátů v automobilových soutěžích a úpravu profilů jezdců. Souběžně spolupracuje i s tvůrci oficiálního archivu výsledků mistrovství České Republiky a Československa ve stejné disciplíně.

Více informací na nových osobních stránkách www.skunny.cz

 

UNIVERZÁLNÍ UKLÍZEČKA

I když se to může zdát neuvěřitelné, nastávají i v mém životě situace, které by kdekdo mohl považovat za hloupé nebo minimálně ponižující. Ostatně, život bohéma a dobrodruha k takovým situacím přímo vybízí, dokonce by se dalo říct, že je přitahuje. Často se tak ocitám na kraji mých zdánlivě nekonečných psychických sil a jen silou vůle přežívám až do úplného vyjasnění situace.

Například po nedávné divoké akci v baru, na jehož název si ne a ne vzpomenout, jsem se stal nedobrovolně uklízečkou. Jistě, není to tak hrozné, když si uvědomím, že za ničení majetku města, poškozování billboardů a urážku příslušníka pořádkových sil, a to vše v opilosti, jsem mohl obdržet i přísnější trest, ale i tak je třista hodin obecně prospěšných prací na můj vkus až zbytečně dost. K prvnímu jsem tedy nastoupil povinný vedlejšák v budově, kterou jsem v mládí z duše nenáviděl, tedy v budově školní.

Hned mezi dveřmi mě přivítala vrásčitá ředitelka, to snad abych si nemyslel, že se tu budu setkávat s ženštinami bujných tvarů a pěkných tváří. Do ruky jsem dostal vpravdě vzácný muzejní exponát z doby Marie Terezie, který ta pokřivená ochechule nepřesně nazývala smetákem. Ano, přiznám se, že jsem čekal ještě okov a koňské žíně, ale tato výbava přeci jen i zde prošla jistou modernizací a plastový kbelík a staré potrhané tričko s nápisem „Metallica“ šlo v dané situaci považovat přímo za luxusní zboží.

„Tak kde mám začít?“ otázal jsem se poslušně, vědom si toho, že dobré vztahy s mým dočasným vedením mi mohou být jen ku prospěchu. Jaké však bylo moje překvapení, když se na tváři ředitelky usadil pobavený škleb a její seschlé rty vyprskly: „Kdekoli, pane kolego, kdekoli. Kolegyně Horáková je na nemocenský a tak na vás zbyla jenom celá škola. Tak šup, šup, ať to tady nemáme večer mokrý, jsou schůzky.“

Drsná pravda mi vyrazila dech. Slova, honící se v ten okamžik mojí hlavou nelze přepsat doslovně, leda by vás zajímaly nějaké nové vulgární výrazy, jejichž existence vám byla dosud utajena. Přesto jsem vzal do ruky oslizlý kbelík a děrovaný hadr a odkráčel jsem vstříc novým zážitkům na konec dlouhatánské hlavní chodby.

I když šlo hladké vyšlapané lino vytírat kupodivu velmi lehce a přestože už jsem po dobré půlhodině musel určitě vypadat jako letitými zkušenostmi protřelý profesionál, tato činnost mě nijak neuspokojovala. Naštěstí mě do očí uhodil výrazný nápis „Dívky“ na dveřích dámského WC a mě blesklo hlavou, že se jistě nebude nikdo zlobit, nakouknu-li nenápadně dovnitř. Jsem přece uklízečka, musím to vyšůrovat všude, to přeci dá rozum.

Bohužel, žádné obnažené dívčí pozadí jsem nespatřil, snad proto, že již bylo dávno po vyučování a všechny děti byly kdesi u svých rodičů nebo s kamarády v parku. Značné vzrušení však způsobilo, že má trénovaná ozdoba, kterou by mi mohl závidět i sám Rocco Sifredy, začala nabírat velmi rychle na objemu. Možná se vám to totiž bude zdát hloupé, ale i přes svůj divoký styl života jsem byl na dívčích záchodcích poprvé a jako na správného chlapa, to i na mě zapůsobilo velice silně. Pod záminkou kontroly zásoby toaletního papíru jsem vklouzl do nejbližší kabinky, ještě ke všemu silně vyvoněné drahým dámským parfémem, a než jsem se nadál, zjistil jsem, že se zabývám prachsprostým sebeuspokojováním. Fuj, řekli byste, ale uvědomte si, že i na chlapa ve třiceti to semtam přijde a neumí tomu za žádnou cenu poručit.

Celý akt netrval ani moc dlouho. Důvěrně známá hmota opustila moje tělo rychlostí blesku a přistála na sklopeném prkénku. „Ach jo, ty ženský,“ povzdechl jsem si, „taky nemůžou chcát ve stoje.“ Po paměti jsem nahmatal toaletní papír a potřísněné místo vytřel do sucha. Když jsem celé to martyrium dokončil a otevřel dveře, abych si mohl dojít na chodbu pro hadr a pro jistotu celou tu hrůzu otřít ještě na mokro, vrazil jsem do ředitelky.

„Co to tady nacvičujete?“ udiveně se dotázala a já věděl, že pravdu jí říct rozhodně nesmím. Nevěděl jsem však, jak dlouho už v prostoru před kabinkami stojí a tak jsem ze sebe jen vykoktal něco nesrozumitelných slov, jejichž význam stejně nehrál žádnou roli ve scéně, které jsem se opět nechtěně účastnil. Když se navíc ta zbytečně přestárlá osoba nahnula do kabinky a natáhla nosem, pokoušely se o mě rázem mdloby.

„Děvky,“ vykřikla však najednou, až se zatřásla celá liduprázdná budova. Můj mírně nahlouplý výraz snad není třeba popisovat, jistě chápete, že takovou reakci bych rozhodně nečekal. Čarodějnice však pokračovala. „Nezlobte se, jste tu první den a hned musíte uklízet takovej hnus. Není to poprvý, co nám tu milostslečny souložily na záchodě, víte?“