Jon Davis

Narodil jsem v Chicagu. Měl jsem celoživotní sen bydlet v Evropě. Maminka je skotská a (jakmile jsem začal vydělat dost peněz) každý rok jsem navštěvoval příbuzné v Skotsku a taky jsem cestoval po celé Evropě. Získal jsem v roce 1992 diplom – Masters of Arts v oboru lingvistiky na University of Illinois-Chicago. Byl jsem v té době svobodný a věděl jsem, že to byl největší čas se přestěhovat do Evropy.

Měl jsem v kapse výborné diplomy, ale neměl jsem mnoho zkušeností. To bylo krátce po revoluci v Střední Evropě. Přemýšlel jsem, že bych tam mohl rychle získat jako copywriter a/nebo novinář zkušenosti a taky, že by bylo v té době zajímavé místo bydlet. Omezil jsem výběr na Maďarsko a Československo a nakonec jsem se v srpnu v roce 1992 přestěhoval do Prahy. Jsem moc spokojený, že vybral jsem si Československo.

Myslel jsem, že až získám v Praze dost zkušeností (počítal jsem na pár roků), bych se přestěhoval do Španělska nebo Portugalska. Ale získával jsem v Praze každý rok lepší a lepší pracovní nabídky. Našel jsem si mezitím mnoho skvělých přátel a současně jsem se zamiloval do Prahy. Rozhodl jsem se zůstat.

Pracoval jsem léta jako copywriter, editor, majitel galerie a učitel na Ekonomickém institutu Karlovy univerzity. V současné době pracuju jako nezávislý překladatel, technical writer a jazykový korektor. Bydlím od roku 1993 v Praze 3.

Více na www.hezkyvikend.cz

 

Povídka z nové knihy Sousedi

Dva příjemné zvyky, co mají Češi, co nemají jiné lidi

Přestěhování do cizí země přináší mnoho překvapeních. I každodenní události – jako jezdit tramvají nebo vystupovat do výtahu – můžou překvapit.

 Šel jsem v prvním týdnu v Praze v roce 1992 do finančního úřadu. Poprvé v životě jsem stal před jedním z těch starých dřevěných výtahů, co nikdy nezastavovaly. Byl jsem udivený. Na třetí šanci jsem naskočil.

 V první patře naskočila žena.

„Dobrý den,“ mi řekla.

Byl jsem zmatený, proč mě pozdravila. Myslel jsem, že žena asi věří, že se známe. Asi myslí, že jsem hezký. Asi ona je šílená.

 Rychle jsem si na ten zvyk zvyknul – milý zvyk se zdravit ve výtahu. Zvyk v Americe ani v Británii vůbec neexistuje.

 Druhý milý český zvyk – zamávat dlouho někomu na rozloučenou. Je typicky v Americe jako v Británii prostě krátce zamávat, pak se smějeme a odejdeme – i na nádraží po návštěvě kamaráda nebo příbuzný. Ale v Čechách je typicky na nádraží, když odjíždí vlak, že lidi se sobě zamávají až do posledního okamžiku, dokud nejsou v dohledu. Musím se prostě usmát. Je to krásná věc, protože zamávání je krásná věc. Lidi vždycky se smějí, když zamávají.

 Ty dva příjemné zvyky jsem přijal. Druhý můžu všude – v Čechách, v Americe, všude. Ale nemůžu v Americe vystoupit do výtahu a někoho zdravit. Člověk ve výtahu v Americe by myslel, že asi věřím, že se známe nebo by myslel, že myslím, že je hezký nebo by myslel, že já jsem šílený.