Jana Jirásková

1970,
knihovnice a vedoucí literárního klubu Psahlavci při Městské knihovně v Chrudimi.

„Není zas takový kumšt usínat únavou nad žehlicím prknem a košem prádla pro čtyři děti – ale je zatraceně těžké být Jana Jirásková. Psát jako Jana Jirásková!“, jak říká Petr Kukal v předmluvě k její povídkové knize Kanička pošmodrchaná.

Myslela?

Myslí, že tam seděla jen tak, s loktama opřenýma o stůl a jednou nohou strčenou pod sebou. Jen tak měla dojem, že pořád slyší kroky, tlumený, ale přece rázný. Čekala, kdy se otevřou dveře a někdo vejde. Do kuchyně s linkou polepenou oranžovou tapetou

a s dřezem plným nádobí. Někdo, kdo jí otevře oči. Myslela, že tam jenom seděla. Sama v prázdnym bytě.

Když se konečně rozhoupala a vyšla do ulic, chtěla čekat na tramvaj, dojet do nejbližšího baru a tam se pěkně odreagovat. Zapomněla, že tady žádný tramvaje nejezdí, že už dávno není mladá holka z velkoměsta. Zapomněla, že v kuchyni nezavřela okno a v koupelně nechala rozsvíceno. A na zrcadle nápis tužkou na oči: NENÁVIDÍM TĚ!

(Tužka místama psala trochu nezřetelně, takže to na první pohled mohlo vypadat jako: Ne…vidím tě! Ale to už jí teď bylo fuk. Tužce i ženě. Vlastně i zrcadlu, který osleplo.)

Vydala se přes park do hospůdky ,,Na Hrázi“. Sama večer parkem. Myslela, že by se měla bát. Že by za sebou měla slyšet kroky. Parky jsou přece plný úchyláků, který pronásledujou ženský. A pak je ošahávaj nebo před nima ošahávaj sebe. Anebo prostě jenom slintaj při pohledu na pohupující se prdelku. Ale neslyšela nic.

Když došla do lokálu, nesedla si, ale zamířila rovnou k výčepu. Zapomněla, že tvrdej alkohol dost dobře nesnáší, že už dávno není mladá holka a nevydrží tolik, co dřív. Objednala si fernet. Černej fernet na černou duši, napadlo jí a vypila ho na ex. Chtěla bejt mezi lidma a přece sama. Chtěla ještě jednoho panáka a pivo a šla si sednout ke stolu v rohu. Myslí, že tam seděla jen tak, s loktama opřenýma o stůl…

,,Když jsem byl malej,“ říká nějakej hřejivej hlas, ,, nutili mě chodit do houslí. Strašně jsem vrzal.“

Protáhla se, Pod hlavu si víc namuchlala polštářek s potiskem šilhajícího geparda a napadlo ji: Asi jsme si vrzli.

,,Dědeček mě mlátil smyčcem přes prsty,“ pokračuje hlas.

Medovej. Pak jsou slyšet kroky, jak míří do koupelny.

Otevřela oči a zkoušela hádat, kolikátýho je. (Kolikátá byla, už jí v jejím věku dávno nezajímá.) Má se René vrátit dnes a nebo zítra? Má se René vrátit? Prohrábla si prstama zacuchaný vlasy a podívala se dolů na svý břicho. Lekla se. Zapomněla, že už dávno není mladá holka.

,,Co to má znamenat,“ ozývá se z bytovýho jádra, ,,na tom zrcadle?“

Když se vrátil do pokoje, šel rovnou k posteli a políbil ji. Potom se díval na její prsa. Venku začalo svítat a probouzeli se ptáci. Oknem proudil nádhernej svěží vzduch. Prohlížela si ho. (Muže, ne vzduch.) Vysokej, tmavookej, s lehkým strništěm. Kupodivu fešák. Pokud s ním něco měla, škoda, že si to nepamatuje. Lehnul si vedle ní a ruku jí položil do klína.

Myslí, že tam jen tak leželi. Nazí a dívali se jeden na druhýho. Zapomněla na Reného, na černou duši, tramvaje i na zrcadlo. Cítila, jak jí jeho ruka roztahuje slabiny, obličej jí přikryl šilhající gepard. Tisknul se, drápal, dusil, řval.

,,Nevidím tě,“ zaskuhrala.

Myslí…?

,,Nenávidím tě!,“ řval nějakej hřejivej hlas, medovej ,,všechny kurvy nenávidím.“

René se neměl vrátit, ale udělal to. Stýskalo se mu po teple oranžový kuchyně a jejím měkkým břiše. Myslel, že ji najde, jak tam jen tak sedí…

Ležela. Byla už půl dne mrtvá.



Po tom VŠEM

Zavřela sem dveře. Možná sem i zamkla. Prahla sem po samotě. Seděla sem. Civěla. V něčem, čemu bych měla říkat domov. Nalila sem víno a vzpomínala, jak sem chodívala po lukách. Tam venku. Tisíckrát sem tam byla. Bosá a rozcuchaná. Víno trne na jazyku a – Proč tady trčíš? – v mysli. Rozmysli si, děvenko, co ty vlastně chceš… Zavřela sem dveře

a bylo mi ouzko.

Proč se mi hnusí moje klícka útulná? Hrneček se švestičkama, houpací křeslo i hodiny bez kukačky. Asi sem vyrostla ve špatnym hnízdě. Neumim si ničeho vážit? Nedovedu se radovat? Asi, a večeře odbejvám chlebama s máslem. Někdy i bez.

Někdo na mě klepe. ,,Ale moje maminka má tenčí hlásek!,“ řvu z plných plic. Dveře sou oprejskaný, bejvaly zelený. Jakej blázen tady bydlel přede mnou, že natřel dveře nazeleno? Už neklepe, už buší. Zatíná pěsti, cloumá s ní vztek. Jenom dva prstíčky chce vstrčit. ,,Otevři!,“ huláká, ,,myslím to s tebou dobře!,“ vyhrožuje, ,,ty mě chceš zničit,“ lituje se.

Ještěže sem zavřela a určitě zamkla. Přikusuju suchej krajíc ke kyselýmu vínu. Trčím tady a odvracím pohled od lahvový zelený.

Ráno hlava jak střep. Bolí mě náznak mojí matky v zrcadle. Vyhazuju do koše lahve od vína a drobky metu pod stůl. Jdu tam ven. Dávno ne potkávat louky a lásky a nabízet úrodnej klín. Nazouvám si zablácený boty, přes ramena přetahuju hnědej kabátek, na hlavu nic. Vždycky bejvám prostovlasá. Ani jako malá sem nemívala roztomilej čepeček, kvůli kterýmu by mě měli všichni rádi a byla bych jejich roztomilá holčička. ,,Nikdy sem nebyla roztomilá holčička!,“ zahalekám na schodišti. Matka sedí před domem.

,,Čekám na tebe,“ řekne, když já se k ničemu nemám.

Hlas má o něco tenčí než včera. Stejně to není ono. Za lavičkou rozevlátej keř, kterej mívá v létě fialovomodrý štětinatý květy. Teď už nic. Prohlížim si svoje špičky bot, kopnu do kamínku, začnu si pohvizdovat.

,,Nepůjdeme si někam sednout? Zvu tě,“ nabízí máma.

,,Vždyť sedíš, ne?“

Zdá se, že bude pršet a tak se mi chce pospíchat. Utíkat. Pelášit někam za město, na kopec. Pozorovat barevný střechy domů a rozmočený lidi. Zpovzdálí. Mít splihlý vlasy, ubrečenej obličej a pusu do úsměvu.

,,Proč jsi taková?,“ zaprosí matka očima.

,,A co bys po mě chtěla?,“ utrhnu se na ní, ,, nikdy sem nebyla roztomilá holčička!“

Sedíme v nějaký hloupý kavárně, kde kafe podávaj zásadně se sodovkou a pingl má pod krkem motýla. A na poklopci flek. Matka pokuřuje, hraje si se zapalovačem a nutí se do odlehčenýho tónu:

,,Tak co, jak pořád žiješ?“

,,Bohužel pořád,“ já na to.

Tahám od ní z krabičky cigaretu.

,,Zhubla jsi, sluší ti to,“ přejde moji odpověď.

Venku se fakt dalo do deště. Koukám na toho legračního pikolíka. Má zvláštně modrý oči

a malinký vrásky kolem nich. Blonďáci mi vždycky připadali takový nedodělaný, jako negativy… Ale tenhle se mi líbí.

,,Babička se na tebe ptala,“ říká máma a míchá kafe, ,,kdy přijdeš.“

,,Bude mít narozeniny?,“ ušklíbnu se já a představuju si, jak za ní mastím s bábovkou a šípkovým vínem.

Mávnu na pingla a objednávám si dvojku červenýho.

,,Prosim tě , nešaškuj,“ okřikne mě máti, ,, chtěla by tě vidět…“

Za to já bych se nejradši neviděla!

Blondýn mi nese víno, pohledem sklouzne na moje vošuntělý křusky. A ještě navíc řekne: ,,Prosím, madam.“

Máma si objedná totéž.

,,Babička má narozeniny na jaře,“ řekne mi. Jako kdybych to nevěděla!

,,Chtěla by tě vidět, má o tebe strach,“ vysvětluje a dodá nesměle, ,, po tom všem…“

Jo, když mi strkali do krku tu hadici, nebylo to nic moc. Celý to tam páchlo, všude byly modrý dlaždice a podivný vlhko. A nějaká hysterická sestra někde daleko ječela:

,,Proč zrovna já musela vyžrat tenhle příjem?“

Potom si dala v kanclu nohy na stůl a myslela na svýho Vojtu, jak mu to bude doma líčit.

A Vojta jí bude litovat, uvaří jí čaj a vezme jí kolem ramen. Pak jí to udělá. Hrozně citlivě

a něžně.

Mě zatím cpal hlavu nad vanu tři dny neholenej doktor. Říkal mi:

,,Ty jsi ale káča pitomá,“ a já měla pocit, že jsem se do něj zabouchla.

Nechtělo se mi blít před někym, koho miluju. Jenže ta hadička a moře hnusný vody, co do mě nalili… A hnusně modrý dlaždice!

Když mi doktor prohlížel žíly, kam jako píchne kapačku, připadal mi jak anděl. Měla jsem strašně lehký tělo politý vlažňoučkym potem. Styděla sem se, že před nim ležim úplně nahá. To sem od začátku nahá? Proč tady nikde neležej žádný moje hadry? Sestra přinesla baňku s nažloutlym sajrajtem a dala jí na stojan.

,,To jsme to ale chytli, co, pane doktore?,“ otočila se na anděla.

Všimla sem si, že má šílenej předkus. Kam jen to ten Vojta oči dal? Pak se mě sestra ptala na kontakt na příbuzný. Řekla sem, že žádný nemám. U lustru poletovala hnědá můra. Přála sem jí, aby na něj sedla, spálila se a chcípla.

A po tomhle všem mě chce babička vidět?

Blonďáček přinesl mámě víno a vysypal nám popelník. Zdálo se mi, že se na mě usmál. Pak sem sledovala pár zbloudilců za oknem. Cupitali s deštníkama. Máma se napila a vzdychla, že sem cynik. Sklopila sem oči.

,,Dívej se na mě, když s tebou mluvím,“ zaskřehotala a začala popotahovat, ,,víš, co jsme si prožili?“

,,Promiň,“ špitla sem a koukala přímo na ní, ,, ale máš děsně rozmazaný šminky. Měla bys s tím něco udělat.“

Popadla kabelku a utíkala na záchod. Motýlovej blondýn hned přiskočil a zas vysejpal popelník.

,,Máš dneska večer čas?,“ zeptal se mimochodem.

,,Pořád mám čas,“ řekla sem, ,,já mám moře času.“

,,Zavolám babičce a zajdeme k ní na večeři,“ šveholí máma, jen co dosedne. Oči už má v pořádku.

,,Večer už něco mám,“ zamumlám ledabyle a loupnu očima o pár stolů dál.

Blondy zrovna kasíruje vysušenou stařenku s fialovym přelivem. Jo – Blondy!, budu mu říkat Blondy. Až zabloudí rukou pod mý triko, zašeptám:

,,Nespěchej, Blondy.“

A on se hned zarazí, jak praštěně ho to oslovuju. A řekne:

,,Ty seš ale zvláštní, jiná než ostatní holky.“

,,To určitě věšíš na nos každý,“ ušklíbnu se já.

,,Jenomže ty seš opravdu úplně jiná,“ bude mě přesvědčovat.

,,V posteli sme všechny stejný,“ plácnu, i když nejsme.

Fialová stařenka si nechá vysázet peníze nazpět do posledního drobásku.

,,Ty mě vůbec nevnímáš,“ zaslechnu matku jakoby z dálky.

,,Ale jo,“ vzdychnu, ,,jenže já teď hrozně prahnu po samotě. Skoro pořád.“

Když si Petr balil věci, kolíbala sem se ve svým houpacim křesle a nespouštěla z něj oči. Přepečlivě rovnal trička do bleděmodrýho batohu, ponožky cpal do postranních kapes. Otočil se na mě a řekl:

,,Moc kouříš.“

Jo, kouřila sem tou dobou skoro v jednom kuse. Těšila sem se, až vypadne. Už dlouho sem ho nemilovala. A dlouho jsem nemilovala se.

Když konečně odešel, kopala sem zuřivě do těch pitomě zelenejch dveří, dokud sem se neunavila. Všechno ve mně mě bolelo.

,,Mami,“ fňukala sem do telefonu, ,,já se bojim usínat sama.“

,,Já jsem sama dvacet let,“ odpověděla mi komisně.

,,Jak sama?,“ žasnu, ,,devatenáct let z těch dvaceti žilas se mnou! Já sem nic? Nikdo?“ Brečím. Je mi líto, jak bejvaj lidi sami. I když s někým žijou. Jako já s Petrem… Ale ona je moje matka!

,,Jak sama? Byly ti málo moje kytky kradený v parku pro tebe? Moje poznámky v notýsku, okna umatlaný mejma prstíkama?,“ zuřím, ,,to všechno jsi nevnímala?“

,,Špatně tě slyším,“ slabikuje máma nahlas, ,,asi je tu blbej signál.“

Houpala sem se v křesle ještě dlouho potom, co sem snědla všechny prášky, který sem doma našla. Vznášela se nade mnou moje babička, kroutila hlavou a pořád opakovala:

,,Takovej hodnej hoch to byl.“

Pak se mi zdály nějaký děti. Šíleně ušmudlaný a veselý. Vypadalo to, že mě mají rády. Nejumolousanější holčička švitořila:

,,Až budu velká, chtěla bych mít vlasy jako ty a umět tančit.“

,,Já sem nikdy netancovala,“ upozorňuju ji.

,,No právě.“

,, Promiň tu scénu, co u vás ztropila máti,“ šeptám, hlavu opřenou o Blondyho rameno. Sedím mu nahá na klíně v houpacím křesle.

,,Ona jen chtěla, abych s ní šla k babičce,“ vysvětluju.

Usmívá se, prstama mi čechrá vlasy, kouká se někam směrem k oknu. Myslí na svoje včerejšky a zítřky. Na úplně jiný slečny, který uměj líp než já přivírat oči, vzdychat a tisknout prsty do jeho zad.

,,Ty seš ale zvláštní, jiná než ostatní holky.“

Oprejskaný laciný kecy. Vůbec jsem se do něj nezabouchla, nepřipomíná mi anděla a ani trochu mi nevadí, že jsem před nim nahá. Hladím ho po hrudníku a chce se mi pohvizdovat.

Proč se mi hnusí muj milenec náhodnej, houpání v jeho klíně i hodiny bez kukačky? Asi sem vyrostla ve špatnym hnízdě. Neumim žít ve vztazích. Neumim se radovat. Asi, a milování odbejvám bez lásky.

,,Vykouříš mě?“

,,Jo.“

Když Blondy odešel, kolíbala sem se dál v křesle. Ale nejdřiv sem zavřela. A možná sem i zamkla. Nalila sem si víno. Byl to hodnej hoch? Myslela sem na tenkej hlásek mojí matky

a anděly, který se mnou maj spoustu práce. Odmala. Navzdory tomu, že sem nikdy nebyla roztomilá holčička.

V hlavě mi buší, zatínám pěsti, cloumá se mnou vztek!

Zvoní telefon.

,,Babička umřela,“ brečí do něj máma, ,,po tom všem…“