Jan Jícha
Toto je už asi patnáctý vlastní životopis, který o sobě píšu, takže je pochopitelné, že aby mě to ještě bavilo, budu si muset vymýšlet, až se mi bude od huby prášit.
Narodil jsem se jedné bouřlivé dusné noci 3. února 1980 v nuzné starobylé osadě Praha. Krátký pobyt v porodnici pro mne byl otřesným zážitkem. Zdi byly bílé jako v prádelně, všechny sestřičky zadané a na žádném z přítomných strojů se nedalo naladit Country rádio. Proto jsem si tehdy přísahal, že budu-li někdy sám čekat dítě, nikdy mu nedovolím narodit se v porodnici, leda až bude starší.
První léta mého života byla šťastná, protože jsme bydleli v jednom bytě s babičkou, která mě rozmazlovala o sto péro, zpívala mi Hašlerovy dojáky i vypalovačky R. A. Dvorského, a když se moje matka nekoukala, strouhala mi do sunaru perník. Takto jsem vyrůstal v malého tlustého hajzlíka, a při představě všech těch výdajů, které by stála moje pozdější převýchova, rodiče raději zakoupili vlastní dům v Jenči u Prahy, živé, dynamické a nesmírně pokrokové vesnici, kde dokonce ještě dnes vyhrávají všechny volby komunisti, přestože už se může volit i někoho jiného.
Zde jsem strávil v internaci přinejmenším dvacet let, takže když mě potom pustili, ocitl jsem se v úplně jiném světě.
Nejprve jsem opustil Jeneč, která tím značně pozbyla na významu a pozemky tam teď seženete za babku. Pak jsem se postavil na vlastní nohy, k čemuž mi dopomohla jedna krásná dívka, jež o své vlastní nohy dočasně přišla, a uprostřed brdských lesů jsem se dobral smyslu života. Mezitím jsem však bohužel vystudoval vysokou školu, s čímž už se nedalo nic dělat.
Co se týká mé kvalifikace, tak ta je všestranná. Už jako malý chlapec jsem dokázal rozeznat všechna osobní auta podle zvuku, ale to už mi dneska nejde, mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem jsem zase dovedl poznat kolem patnácti druhů piva podle chuti a dnes už mi zbyla jen schopnost rozlišit od sebe několik dívek po hmatu, ale to mojí ženě neříkejte.
Dále se o mně traduje, že hovořím mnoha jazyky, což je sprostá pomluva. Hovořím vždy jen jedním.
Kromě toho dovedu na jediné říznutí poznat tupou pilu, na jediné seknutí odhadnout svou krevní skupinu, hrát poslepu na kytaru, psát třemi prsty na stroji, podle listů lokalizovat v zemi ložisko křenu a zalakovat na autě shnilá místa tak, že nějakou dobu není nic poznat.
Více na http://www.honzajicha.cz/
Domov
Nevím, jak přesně vypadá,
kolik má standard užitné plochy,
kolem je ale zahrada,
kde zrají hrušky bez postřiku,
běhají děti – to je křiku! –
kde dýně k slunci špulí hýždě,
kde nenarazíš na hlemýždě,
kam se dá s jarem prostřít deka,
kde nenalezneš ani šneka,
je to zahrada s hnízdy ptáků,
s motýly, ale bez slimáků.
Domov je místo podle přání,
zvykni si, že jsi tady paní.
Stát se však může cokoli,
a proto ať tě nepoleká,
až ti přinesou děti šneka:
„Mami, to jsme našli na poli!“
Jablka
Dojedlas jablko, milá,
a s posledním kousem
vstoupila do tebe síla,
pro niž dva jdou sem.
Jablko, milá, prožeň
labutí šíjí.
Bubáky stráví oheň
a dva se míjí.
Milá, rozkrájej zbylá
jablka nad teplou plotnou
na plátky a vyhoď shnilá.
Cesty dvou někdy se protnou.
Samota
Klárka
je fuč
a já se z okna dívám.
Venku zpívá skřivan
kos
a cirkulárka
Gastroláska
Píšu ti báseň nalačno,
slečno,
tak nebuď ke mně netečno,
děvče,
a neříkej mi: zmlkni, pěvče.
Píšu vám báseň z přecpání,
paní,
berte ji jako vyznání,
dámo,
a dík, že jsem dostal přidáno.
Ve špitále trávím léto,
teto,
i bez žlučníku jde to.
Co ty?
Nepošleš mi aspoň piškoty?
Pro tu, co stojí za sonet
Moje lásko, splýváš se zahradou,
v tom zástupu květů další květ
Stíny, jak se vratce k spánku kladou
a šimrají stromy podle let
Podobáš se zrnkům, zatím v sáčku
malé letní bouřky v sobě ukrýváš
Jako pepř tu zní hlas umíráčku
jako sůl tvůj usmířený otčenáš
Země zrovna slaví svatbu s nebem
tvář má zvlhlou prvním políbením
a z údolí myrta krajem zvoní
Někdy voníš jako káva s jedem
chutnáš tiše s každým rozedněním
že napřesrok bude líp než loni
Úkoly
Letos ještě musíme
nechat stromy růst
nevyhánět sousedovu kočku
a na klikách udržovat patinu
o adventě aspoň jeden půst
a k rodičům aspoň na otočku
a nedávat jim různé věci za vinu
zamávat na vrabce ve větvích
do zamlklých koutů přinést smích
podívat se oknem na ulici
jestli po ní nejdou koledníci
pozvat je ke stolu na křížaly
a říkat, jak je náš svět malý
Především je ale potřeba
rozdělit se s někým o chleba
na chvíli položit sekeru
a kolem horkých kamen
prosedět co nejvíc večerů
a občas přikrmit plamen
Amen
Hlas
Slyším se znít
a nemít ti co říci
za svědka si beru celý kraj
Že ti dám klid
svoje srdce, svíci
a každý večer světle teplý čaj
Děti
Kdyby moje dcera byla Klárka,
vozil bych Klárku na kočárku.
Kdyby můj syn byl Honzík,
ukázal bych mu, co je kamzík.
Jenže prozatím nemám děti,
a tím se končí sloka třetí.
Nejhezčí mi nepatří
Nepatří mi rudozlaté listy stromů v říji
vlny na obilném oceánu
nepatří mi kravské oči, labuť se svou šíjí
goblén v sultánově stanu
Nepatří mi letní sprška nad vyprahlým krajem
Vánoce ani konec zimy
nepatří mi krámek, co tak voní čerstvým čajem
i z ohně mám radost,
ale nepatří mi
Seníky mám rád, a taky krmelce a stohy
acháty a staré šicí stroje
bubny, když jsou slyšet za dva rohy
hory se mi líbí, ale nejsou moje
Vím o těch věcech
mám je při sobě
i když nepatří mi
Vím i o tobě.
Inteláska
Miláčku, jen pár slov ke včerejšku:
nezapomínej, že máme oba vejšku!
To, co jsi včera předváděla,
byl jen prachsprostý diktát těla.
Tohle se dělá?
Takže laskavě pro příště,
abychom měli jasno, vílo,
ty kotouly, nebo co to bylo,
ty si nech někam na hřiště.
Já mám hlavu
na vzorečky, ne na tvoje stehna,
kde ses to vůbec naučila?
Mám si snad myslet, že jsi běhna?
Dobře, já beru tvoji postavu
a uznávám, že existuje síla,
která působí, žes mi milá,
ale tohleto tedy ne!
Jistě jsi svéprávná žena činu
a sama víš nejlíp, kam dát kolena.
Jenže já se pak bojím pod peřinu!
Nechovej se jako střelená,
jestli si nedáš hormonální pauzu,
nebudu doktor,
skončím ve cvokhauzu!
Posloucháš mě vůbec?
Víš, že mluvím?
Lezeš po mně zas jak anakonda,
z toho kouká další hlubin sonda
Počkej, takhle zůstaň!
Proč asi, ty se ještě ptáš?
Mezi nohama – koukni, co tam máš!
Pravý úhel!
Dům bez ženy
Když přijdu domů, zamčená branka,
o poznání ubylo mi práce –
místo mytí hrnců recyklace,
z rádia zní country a Paul Anka.
Zadělané boty nosí bytem škváru,
je míň času spát a víc na kytaru.
Nekupuju dárky a ušetřím jmění,
na housle si hraju, však tu nikdo není!
Pro sebe mám metr a půl na posteli,
celou čtvrtlitrovku smetany
a plný hrnec kyselého zelí.
Veselo a hojno je tu bez ženy,
ale stejně radši, lásko,
brzo
vrať se mi.
Rozloučení
Až půjdeš spát,
na zápraží nasyp zbytek od večeře,
to kdyby přišel zase v noci ježek.
A na lavici polož růži –
to kdyby přišel básník.