Jan Jícha

Vložil: Zora Šimůnková

Toto je už asi patnáctý vlastní životopis, který o sobě píšu, takže je pochopitelné, že aby mě to ještě bavilo, budu si muset vymýšlet, až se mi bude od huby prášit.

Narodil jsem se jedné bouřlivé dusné noci 3. února 1980 v nuzné starobylé osadě Praha. Krátký pobyt v porodnici pro mne byl otřesným zážitkem. Zdi byly bílé jako v prádelně, všechny sestřičky zadané a na žádném z přítomných strojů se nedalo naladit Country rádio. Proto jsem si tehdy přísahal, že budu-li někdy sám čekat dítě, nikdy mu nedovolím narodit se v porodnici, leda až bude starší.

První léta mého života byla šťastná, protože jsme bydleli v jednom bytě s babičkou, která mě rozmazlovala o sto péro, zpívala mi Hašlerovy dojáky i vypalovačky R. A. Dvorského, a když se moje matka nekoukala, strouhala mi do sunaru perník. Takto jsem vyrůstal v malého tlustého hajzlíka, a při představě všech těch výdajů, které by stála moje pozdější převýchova, rodiče raději zakoupili vlastní dům v Jenči u Prahy, živé, dynamické a nesmírně pokrokové vesnici, kde dokonce ještě dnes vyhrávají všechny volby komunisti, přestože už se může volit i někoho jiného.

Zde jsem strávil v internaci přinejmenším dvacet let, takže když mě potom pustili, ocitl jsem se v úplně jiném světě.

Nejprve jsem opustil Jeneč, která tím značně pozbyla na významu a pozemky tam teď seženete za babku. Pak jsem se postavil na vlastní nohy, k čemuž mi dopomohla jedna krásná dívka, jež o své vlastní nohy dočasně přišla, a uprostřed brdských lesů jsem se dobral smyslu života. Mezitím jsem však bohužel vystudoval vysokou školu, s čímž už se nedalo nic dělat.

Co se týká mé kvalifikace, tak ta je všestranná. Už jako malý chlapec jsem dokázal rozeznat všechna osobní auta podle zvuku, ale to už mi dneska nejde, mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem jsem zase dovedl poznat kolem patnácti druhů piva podle chuti a dnes už mi zbyla jen schopnost rozlišit od sebe několik dívek po hmatu, ale to mojí ženě neříkejte.

Dále se o mně traduje, že hovořím mnoha jazyky, což je sprostá pomluva. Hovořím vždy jen jedním.

Kromě toho dovedu na jediné říznutí poznat tupou pilu, na jediné seknutí odhadnout svou krevní skupinu, hrát poslepu na kytaru, psát třemi prsty na stroji, podle listů lokalizovat v zemi ložisko křenu a zalakovat na autě shnilá místa tak, že nějakou dobu není nic poznat.

Více na http://www.honzajicha.cz/

 

Domov

 

Nevím, jak přesně vypadá,

kolik má standard užitné plochy,

kolem je ale zahrada,

kde zrají hrušky bez postřiku,

běhají děti – to je křiku! – 

kde dýně k slunci špulí hýždě,

kde nenarazíš na hlemýždě,

kam se dá s jarem prostřít deka,

kde nenalezneš ani šneka,

je to zahrada s hnízdy ptáků,

s motýly, ale bez slimáků.

Domov je místo podle přání,

zvykni si, že jsi tady paní.

Stát se však může cokoli,

a proto ať tě nepoleká,

až ti přinesou děti šneka:

„Mami, to jsme našli na poli!“

Jablka

Dojedlas jablko, milá,

a s posledním kousem

vstoupila do tebe síla,

pro niž dva jdou sem.

Jablko, milá, prožeň

labutí šíjí.

Bubáky stráví oheň

a dva se míjí.

Milá, rozkrájej zbylá

jablka nad teplou plotnou

na plátky a vyhoď shnilá.

Cesty dvou někdy se protnou.

Samota

 

Klárka

je fuč

a já se z okna dívám.

Venku zpívá skřivan

kos

a cirkulárka

Gastroláska

 

Píšu ti báseň nalačno,

slečno,

tak nebuď ke mně netečno,

děvče,

a neříkej mi: zmlkni, pěvče.

Píšu vám báseň z přecpání,

paní,

berte ji jako vyznání,

dámo,

a dík, že jsem dostal přidáno.

Ve špitále trávím léto,

teto,

i bez žlučníku jde to.

Co ty?

Nepošleš mi aspoň piškoty?

Pro tu, co stojí za sonet

 

Moje lásko, splýváš se zahradou,

v tom zástupu květů další květ

Stíny, jak se vratce k spánku kladou

a šimrají stromy podle let

Podobáš se zrnkům, zatím v sáčku

malé letní bouřky v sobě ukrýváš

Jako pepř tu zní hlas umíráčku

jako sůl tvůj usmířený otčenáš

Země zrovna slaví svatbu s nebem

tvář má zvlhlou prvním políbením

a z údolí myrta krajem zvoní

Někdy voníš jako káva s jedem

chutnáš tiše s každým rozedněním

že napřesrok bude líp než loni

Úkoly

Letos ještě musíme

            nechat stromy růst

            nevyhánět sousedovu kočku

            a na klikách udržovat patinu

            o adventě aspoň jeden půst

            a k rodičům aspoň na otočku

            a nedávat jim různé věci za vinu

zamávat na vrabce ve větvích

            do zamlklých koutů přinést smích

            podívat se oknem na ulici

jestli po ní nejdou koledníci

pozvat je ke stolu na křížaly

            a říkat, jak je náš svět malý

Především je ale potřeba

            rozdělit se s někým o chleba

na chvíli položit sekeru

            a kolem horkých kamen

            prosedět co nejvíc večerů

            a občas přikrmit plamen

Amen

Hlas

Slyším se znít

a nemít ti co říci

za svědka si beru celý kraj

Že ti dám klid

svoje srdce, svíci

a každý večer světle teplý čaj

Děti

 

Kdyby moje dcera byla Klárka,

vozil bych Klárku na kočárku.

Kdyby můj syn byl Honzík,

ukázal bych mu, co je kamzík.

Jenže prozatím nemám děti,

a tím se končí sloka třetí.

Nejhezčí mi nepatří

 

Nepatří mi rudozlaté listy stromů v říji

            vlny na obilném oceánu

nepatří mi kravské oči, labuť se svou šíjí

            goblén v sultánově stanu

Nepatří mi letní sprška nad vyprahlým krajem

            Vánoce ani konec zimy

nepatří mi krámek, co tak voní čerstvým čajem

i z ohně mám radost,

                        ale nepatří mi

Seníky mám rád, a taky krmelce a stohy

            acháty a staré šicí stroje

            bubny, když jsou slyšet za dva rohy

hory se mi líbí, ale nejsou moje

Vím o těch věcech

mám je při sobě

i když nepatří mi

Vím i o tobě.

 

 

Inteláska

 

Miláčku, jen pár slov ke včerejšku:

nezapomínej, že máme oba vejšku!

To, co jsi včera předváděla,

byl jen prachsprostý diktát těla.

Tohle se dělá?

Takže laskavě pro příště,

abychom měli jasno, vílo,

ty kotouly, nebo co to bylo,

ty si nech někam na hřiště.

Já mám hlavu

na vzorečky, ne na tvoje stehna,

kde ses to vůbec naučila?

Mám si snad myslet, že jsi běhna?

Dobře, já beru tvoji postavu

a uznávám, že existuje síla,

která působí, žes mi milá,

ale tohleto tedy ne!

Jistě jsi svéprávná žena činu

a sama víš nejlíp, kam dát kolena.

Jenže já se pak bojím pod peřinu!

Nechovej se jako střelená,

jestli si nedáš hormonální pauzu,

nebudu doktor,

            skončím ve cvokhauzu!

Posloucháš mě vůbec?

Víš, že mluvím?

Lezeš po mně zas jak anakonda,

z toho kouká další hlubin sonda

Počkej, takhle zůstaň!

Proč asi, ty se ještě ptáš?

Mezi nohama – koukni, co tam máš!

Pravý úhel!

 

 

 

 

Dům bez ženy

 

Když přijdu domů, zamčená branka,

o poznání ubylo mi práce –

místo mytí hrnců recyklace,

z rádia zní country a Paul Anka.

Zadělané boty nosí bytem škváru,

je míň času spát a víc na kytaru.

Nekupuju dárky a ušetřím jmění,

na housle si hraju, však tu nikdo není!

Pro sebe mám metr a půl na posteli,

celou čtvrtlitrovku smetany

a plný hrnec kyselého zelí.

Veselo a hojno je tu bez ženy,

ale stejně radši, lásko,

            brzo

                        vrať se mi.

Rozloučení

 

Až půjdeš spát,

na zápraží nasyp zbytek od večeře,

to kdyby přišel zase v noci ježek.

A na lavici polož růži –

to kdyby přišel básník.