Jan Hocek
(ukázka z knihy A šaty skáčou po žábě)
Uprostřed dalšího týdne obdržel konečně vytoužený dopis. Jmenuje se Hanka. Dobrý! Je zahradnice. Taky dobrý! Má ráda přírodu. Fajn, to je jasný! Zajímá se o hudbu, literaturu, filmy, ráda cestuje. Perfektní! Moc ráda by se s ním sešla už tenhle víkend. To já taky, proto jsem ti na tvůj inzerát okamžitě odpověděl! A jestli nemůže přijet do Hlavního města a kdy. Sakra! Zase to velkoměsto! Copak se ho nezbavím?! Je asi pro básníky skutečně osudové! Jednou tam snad i chcípnu…ale až po Zuzaně a Romanovi! Snad je tam nepotkám… Odepsal. Expres, aby měl jistotu, že do pátku určitě dorazí na místo určení.
Sobota. Deset dopoledne. Královská zahrada, u voliéry s pávy a dalšími cizokrajnými ptáky. Vždycky je obdivoval, už jako dítě se sem těšil.
Přišla tam. Líbila se mu. Měl strach, že to bude nějaká šereda, která nemůže jiným způsobem sbalit kluka. Ale ona byla moc hezká. Sice ne tak pronikavě, jako Zuzana, ale krása není vše, a navíc tahle je dostupná…
„Je to zvláštní, že zrovna tady,“ řekla zamyšleně.
„Když jsi ta zahradnice, tak jsem si řekl, že by se ti tu mohlo líbit,“ řekl s úsměvem.„A já sem chodím strašně rád. To jsou krásní ptáci, viď?“
„Jsou krásní, ale nešťastní,“ řekla smutně. Štěpán se zarazil. „Nejsou svobodní. A jsou vydáni napospas nám, lidem.“
„To tam venku taky,“ namítl.
„Ne tak úplně, venku mají šanci,“ zavrtěla hlavou. „Tady je čeká strašná, potupná smrt.“
Štěpán se podíval na opeřence, pak zase na ni. Mlčel. Nechápal.
„Náhoda je bůh,“ pokračovala s děsivě vážnou tváří, „to, žes mě pozval právě sem a tak. Já totiž pracuju zrovna tady, v týhle zahradě, víš?“
„A…a…to je…dobře, že jsme teď tady, ne?“ vyrazil ze sebe.
Konečně se usmála. „To víš, že jo. Taková náhoda říká něco o tobě a já miluju náhody.“
Štěpán si oddechl. „Aha, proto ten tvůj výrok, že náhoda je bůh. Hezký. Tos někde četla?“
„Ani nevím. A je to jedno.“ Chytila ho náhle za ruku. „Pojď, něco ti ukážu.“
Nechal se vést, omámen jejím stiskem. Cítil drsnou dlaň, nikoli hladkou, jak by se dalo očekávat u tak mladé dívky, ale zároveň nesmírně horkou, jakoby v ní byla zkoncentrována veškerá dívčí vášeň.
Dovedla ho na nejzazší konec zahrady, mimo dosah veřejnosti. Za hradbou vzrostlých keřů, vonících po exotických dálkách, stála dřevěná bouda se záclonkami v malých oknech. Odemkla a vešli dovnitř. Stěny byly obleženy nejrůznějším zahradnickým náčiním – vše mělo své místo, žádný chaotický nepořádek, nikde žádná torza a odpad. A uprostřed toho všeho kralovala zachovalá postel s úhledně složeným spacím pytlem. A vedle malý stůl a dvě židle. Každá jiná.
„Tak tady bydlím!“ řekla triumfálně a pustila Štěpánovu ruku.
„Ty nemáš kde bydlet?“ opáčil.
„Mám!“ vyhrkla. „Vždyť ti to právě povídám, že tady.“
Nevěděl, co říci. Všimla si, že je zmatený. „No, jen někdy,“ dodala. „Víš, doma se mi to moc nelíbí, co se naši rozvedli. A tak občas, vlastně dost často spím tady, hlavně v létě.“
„Aha, tak to jo, chápu.“
„Tobě se tady nelíbí?“ zeptala se, očividně zklamána.
„Ale jóóó, líbí.“
„Myslela jsem si, že seš romantik,“ řekla s ostnem výčitky. „Aspoň se mi tak podle tvýho krásnýho dopisu zdálo.“
„Ale jo, Zuz…Hanko, promiň, jen sem trochu zaskočený.“ Štěpánovi se do tváře nahrnula krev. Co je to se mnou? Vždyť tahle chvíle je naprosto jedinečná! Úžasná, tak poetická!
Odvrátila se. Štěpán ji lehce uchopil za ramena a otočil k sobě. Usmála se. „Jsem asi blázen.“
Usmál se též. „To jo, ale nádherný blázen.“
„Jsi úplně první kluk, kterýmu tohle moje království ukazuju. Ani nevím, proč.“
„Jednou budeš vědět proč.“
Pokrčila rameny. „Asi proto, že si mi přines tak krásnou náhodu. A protože miluju náhody, tak…“ Její pohybující rty pokryla Štěpánova ústa. Nebránila se, ale ani polibek neopětovala.
„Promiň,“ řekl tiše.
Naježila se. „Přestaň se pořád omlouvat, si jak moje matka.“
„Nic vhodnějšího mě v tý situaci nenapadlo, nezlob se,“ bránil se.
„Já se přece nezlobím!“ vyštěkla. Chytila ho opět za ruku a odváděla pryč. „Pojď, ukážu ti celou zahradu, jo?“ zašvitořila.
„Počkej, Hanko,“ zastavil ji a zvedl její ruku. Pohladil dlaň. Drhla, posetá drobnými mozoly a dlouhými vráskami. Přitiskl k ní rty. Sálala živočišnou horečkou.
„Tak takové mají královské zahradnice dlaně?“ vydechl.
Rozžala se. „Jsem tady v tý zahradě moc šťastná. Já tady jen nepracuju, ale taky tady existuju, miluju, dýchám, zasévám nové životy, chápeš?“
„Chápu.“
„Ne všecky zahradnice mají takový ruce. Některý si dokonce lakujou nehty a mažou se drahými krémy z Tuzexu a nadávaj na hlínu a nemůžou se dočkat, až bude padla,“ dodala. „Chápeš to?“
„Nechápu.“
„Tak už pojď, musím ti toho ještě tolik ukázat!“
Štěpánovi doslova bobtnala hlava pod náporem tolika poetických názvů květin, travin, keřů a stromů. Dívka se proměnila v básníka i alchymistu zároveň. Latinské názvosloví z jejích úst mělo moc odkrýt podstatu všech forem života až na samou dřeň. Přitom se smála a skotačila a objímala všechno kolem sebe, včetně Štěpána.
„Tykám si se Stvořitelem, víš!“ vykřikovala. „Jsem jeho první rozsévač! Znám tajemství zrození! Jsem největšííí blááázen pod sluncem!“
„Ty věříš v Boha?“ zeptal se.
„A ty nééé?“ opáčila udiveně.
„Věřím v lásku,“ řekl.
„Tak vidíš! I ty věříš!“
Náhle se odmlčela. Vzápětí zkameněla v tajemnou barokní sochu s vytřeštěnýma očima, upřenýma před sebe a zakalenýma strachem. Ocitli se v místě, kde se setkali. Před voliérou.
„Co je, Hanko?“ Štěpán s ní lehce zatřásl.
„A jsme u konce,“ vydechla. „Jsme v pekle. Tady moje moc končí.“
„Tady? Tady to přece všechno začalo!“
„Štěpánku, ty za to nemůžeš,“ řekla plaše a pohladila ho po tváři, aniž odtrhla zrak od klece, „ale tohle místo je v moci Ďábla. Je to můj zlej sen, z kterýho se nemůžu probudit, dokud ho nezabiju.“
„Proboha, koho?! Ďábla?!“
„Ano! Mýho šéfa!“
„Cože? Tvýho šéfa?!“
„Je to Ďábel!“
Štěpán zaúpěl. Ona je fakt blázen!
„Vždyť jsi se mnou, nic se ti nemůže stát,“ řekl se zaťatými zuby. Měl bych ji pohladit, obejmout, jakkoli se jí dotknout…ale už to nějak nejde.
„Asi ti připadám nenormální, viď?“ zeptala se a konečně se otočila k němu. Štěpán rozpřáhl ruce. Vysvětlila si to jako nabídku k objetí a prudce se k němu přitiskla. Roztřásla se prudkým výbuchem žalu. Jeho ruce se jen zvolna sunuly k jejímu tělu.
„Objímej mě, prosím!“
Vyhověl jí. „Co se stalo? Proč tak…“ Chtěl říci vyvádíš, ale včas se zarazil.
„Tyhle nádherný ptáci! Kdyby si věděl!“
A před Štěpánem vyvstává téměř apokalyptický obraz: Několik dívek nahání pávy a vzácné kachny rok co rok do spárů Smrti. Kšááá, kšááá, pestrobarevná tělíčka se pokouší vzlétnout, ale přistřižená křídla nedávají žádnou šanci. Nemají pražádnou šanci, i kdyby se jim vzlétnout podařilo. Všude vůkol je mříž, a tak do ní vrážejí, znovu a znovu chtějí uniknout. Vědí, co je čeká. Vždycky to nějak vycítí. Skřehotají, křičí, strach jim přiškrcuje hrdla, syčí jako hadi. Vlastní výkaly je dostihují v jejich zběsilém úprku do kolečka dokola. Ptáci ztrácejí smysly. Z posledních sil si to jeden po druhém zamíří k brance. Ta znamená svobodu, život. Jenže tam je on. Ďábel! Člověk s nožem v ruce. S ostrou oboustrannou čepelí, v níž se leskne zkrvavené zapadající Slunce. Nikdo jim nemůže pomoci. Lidé, kteří je tolik obdivují a krmí s dojetím, děti, jimž se lesknou oči vzrušením, tak ti všichni jsou již za vysokými zdmi zahrady, za zamčenými těžkými dveřmi. Pro veřejnost nepřístupno, v zahradě se vraždí. Ďábel jednou rukou stiskne pod hlavou a druhou rukou protne nožem krk. Jak prosté! Ďábel se řehtá, když mu běží pod nůž páv, šlechtic mezi ptáky. I v tuto tragickou chvíli rozprostírá svůj chvost v plné kráse. Parádí se i na své popravě. Všichni ptáci dostali lidská jména. Dala jim je jedna z těch dívek, které se nyní mění v lovecké psy…
„Proboha, proč se tomu nevzepřeš?!“ vykřikl Štěpán.
Odstrčila ho. Zbrunátněla. „Protože by mě vyhodil! Musím přece poslechnout! Já odtud nechci! Miluju to tady! Je to celej můj život, copak to nechápeš?!“
„I za takovou cenu?! Bože!“
„Teď sem Boha nepleť! Ten se vždycky někde klepe strachy! Má z Ďábla strach, jinak by přece zasáhl! A já, obyčejná holka, se mu mám postavit?!“
„Ježišmarjá! Co to meleš? Není žádnej Ďábel! Je to jen člověk!“
„On je Ďábel!“ zařvala.
„Tak jak můžeš bejt tady šťastná ?! Do prdele!“
Zbělela. Vyschla. Zhroutila se na zem.
„Promiň, Hanko, co ti je?“
„Nic. Nech mě. Chci umřít,“ zašeptala. „Máš pravdu. Je to hrozný. Jsem vlastně služebnice Ďábla.“
„Už toho nech, Hanko, a vstaň. Půjdem někam na víno, nebo do kina, kamkoli, kde nám bude dobře.“ Hladil ji a její vlasy ožívaly gejzíry jiskřiček.
„Víš, sem tu opravdu šťastná, on tu jinak skoro není,“ řekla, když se postavila na nohy. Pověsila se na Štěpána. „Zůstaneme tady, ano? Vždycky jsem tu toužila s někým být. Nic nám tu chybět nebude, mám tady schovaný i víno. Konečně ho budu moct vypít, protože tady nebudu sama.“
„Máme štěstí, že tu zrovna nikdo není,“ zasmál se.
Zasmála se také. „Ty by koukali, co?“
„Myslím, že by na nás zavolali Chocholouška,“ smál se.
„A nebo esenbáky. Mysleli by si, že mě chceš znásilnit,“ smála se.
Smíchy sotva dýchali, než došli zpět k boudě.
„A jsme doma,“ smála se dál.
„Co bude k obědu, ženuško?“ smál se dál.
„Hrníček od medu, mužíčku,“ smála se stále.
„A co k večeři?“ smál se stále.
„Hrníček od peří,“ nepřestávala se smát.
„To se napucnem, ženuško, a pak hajdy na kutě,“ nepřestával se smát.
„Ty tu chceš spát?!“ přestala se smát.
„A kam by si šla? Do hotelu Palas?“ nepřestal se smát.
„O mě přece nejde,“ řekla vážně. „Já mám kde spát. Tady. Ale co ty?“
„Počkej, počkej,“ přestal se smát. „To jako chceš říct, že…Ty mě tu nechceš?“
„Chci, ale…“
„Ale?!“
„Ale ne v noci,“ ušklíbla se. „Nezlob se, ale tady spát nemůžeš.“
„Proč ne? Vždyť si říkala, že už tu nikdo nebude!“
Křečovitě se zasmála. Pokrčila rameny. „Netrap se,“ řekla blahosklonně. „Ani já to teď sama nevím. Nechci možná jen myslet na to, co bude v noci. Nemám ráda noc. Všecku krásu skryje, květiny nevoní, květy se zavírají a …Teď je ještě krásný den, a tak si ho užijme. Dáme si to víno, ne?“
Přikývl. Zdá se mi to? Co je tohle za podivnou hru kočky s myší? Nevidím v tom žádná pravidla. Situace se přelévají od bezvýchodných k nadějným, chvíli je k zulíbání, pak zas hned na zabití. Každopádně je šílená. A jak to napsal ten velký básník? Nejkrásnější bývá šílená…Nezažil jsem to už někdy? A jak jsem z toho tehdy vlastně vybruslil? A vybruslil jsem z toho vůbec někdy? Celý můj život je jedna velká záhada…
Pili víno.
„Hanko, to cos mi vyprávěla o těch pávech a tak, to bylo jak z jinýho světa. Asi se k tomu už nechceš vracet, ale…“
„To opravdu nechci!“
„Ale je mi to divný,“ pokračoval přesto Štěpán, „proč je vlastně zabíjel, přímo masakroval? Von je ňákej psychopat?!“
„Peníze! Prachy! Love! Děngi! Valuty! Nic jinýho,“ odvětila a mohutně si lokla vína.
„Jaký užitek může mít někdo z tak nádherných ptáků, když sou mrtví?“
„Ty sis nevšim, že hned vedle zahrady je luxusní restaurant?“
„Všim, samozřejmě, byl jsem se vevnitř i jednou podívat. Je to vlastně v gotickým sklepení, něco nádhernýho!“
„Nádhernýho?!“ vybuchla. „Tak v tý gotický nádheře žerou papaláši ty vzácné ptáky!“
„Cože?“
„Šéf si přivydělává jako dodavatel jemnýho ptačího masíčka do nejdražší restaurace ve městě,“ pokračovala se zaťatými pěstmi a pak jimi udeřila do stolu, až vyšplíchlo trochu vína ze skleniček. „A kuchaři z nich pak těm pánům tvorstva připravují delikatesy, jaké neokusili ani králové! A protože mají dlouhý prsty, za pár dní k nám přivezou nový ptáky. Nikdo si toho ani nestačí všimnout. Ale i kdyby, co obyčejnej člověk zmůže?“
Štěpán už se raději na nic neptal. Pili víno. Bavili se o knížkách. Má ráda poezii, hlavně prokleté básníky. Perfektní! Pili víno. Sdělili si několik dojmů z filmů, které se jim líbily, hlavně pro náročného diváka. Perfektní! Pili víno a to jim stoupalo do hlavy.
„A taky ráda cestuješ, viď?“
„Taky. Ale všude dobře, doma nejlíp,“ Zúžily se jí zornice. „Už je večer, všim sis? Dveře do zahrady právě správce zamkl. Za chvíli bude tma.“
„Ale to už se odtud asi nedostanu, viď?“ zeptal se a víno dopil.
„Jsi tady uvězněný,“ řekla a víno dopila. „Co budeš dělat?“
„Řekni mi ještě něco o sobě. Je mi s tebou fajn.“ Zúžily se mu zornice.
„Nějak mě to víno rozpálilo,“ řekla. „Sálám jak kamna. Nebo jsem dostala horečku? Šáhni si.“ Uchopila jeho ruku a dlaň mu přitiskla na svou pravou tvář. Pak na levou. „Cítíš tu horkost?“
„Horečka to není,“ usmál se.
„Ale horká jsem! Viď, že celá hořím?“ naléhala.
„Jsi horká. Je v tobě žár, co všechno spaluje. A je to moc příjemný.“
„Konečně jsi promluvil jako básník,“ zajásala.
Prudkými, až křečovitými pohyby si svlékla svetr. Štěpán stačil zahlédnout černě zarostlé podpaží. Vzrušilo ho to, jakoby to bylo pohlaví. Dokonce ucítil onu kořeněnou vůni, o níž se mnozí básníci vyjadřují jako o ženském pižmu a jiní ji charakterizují jako aróma kaštanových květů. Jenže teď nesmím být básníkem, teď musím být zdatným chlapem!
Sedí před ním jenom v tílku a vzpřímené hroty jejích ňader míří přímo na jeho srdce.
„Jsi krásná, vzrušující,“ vydechne.
„Máš to sebou?“ zeptá se. Štěpánovi připadá vystrašená.
Usměje se a řekne, aby uvolnil to nepříjemné napětí: „To hlavní sebou mám, neboj.“
Trhne celým tělem. Zkříží ruce přes hruď a vyštěkne: „Ty máš ze mě srandu!“
„Jak tě tohle může napadnout?!“ zaúpí. „Zrovna teď?!“
„Já jsem ještě neměla kluka!“ řekne příkře.
„Proboha, ty to říkáš jak hrozbu!“
„Tak máš to?“ ptá se přísně.
„Myslíš ochranu?“ opáčí a ušklíbne se.
Ona: „Jo!“
On: „Ne. Nevěděl sem, že…“
Ona: „Co si nevěděl?!“
On: „No, že si ještě…“
Ona: „Panna, jen to řekni!“
On: „Panna…a co má být? Každá byla panna, ne?“
Ona: „To pro vás, chlapy, nic neznamená, co?!“
On: „Ale znamená…“
Ona: „Tak akorát komplikaci!“
On: „Ale ne, jen…asi ještě nic nebereš, takže…“
Ona: „A co jako mám brát?!“
On: „Ale vždyť víš, aby se to…nepřišla do jinýho stavu…“
Ona: „To přece nemusí záležet jen na mně!“
On: „Jo, to máš pravdu…o co ti vlastně jde?!“
Ona: „Mně?! Snad tobě, ne?“
On (zasměje se): „To je jak u blbejch, nezlob se.“
Ona: „Vidíš! Máš ze mě jen legraci! Jsme vám jen pro smích!“
On: „Kdo my?“
Ona: „Panny! Nezkušený holky, co nalítnou na hezký slovíčka!“
On: „Vůbec mi nejste pro smích, naopak.“
Ona: „Kolik jsi už takových jako já měl, he?“
On: „To s tebou nemá co dělat! Teď si ty!“
Ona: „A z toho jako mám puknout samým štěstím?“
On: „Jsi první! Spokojená?“
Ona: „Úplně první holka? To lžeš!“
On: „Ale nééé…Panna!“
Ona: „Taky lžeš!“
On: „Lžu, no! Musím! Myslel sem, že to chceš slyšet, jenže…“
Ona: „Jenže já ti na to nenalítla! Nejsem žádná hloupá husička, jak si myslíš!“
On: „Nemyslím, sakra! Ani na vteřinu sem si něco takovýho nemyslel…“
Ona: „Nedělej se! I básníci jsou někdy jenom chlapi.“
On: „A čím bysme jako měli bejt, do háje?! Hermafroditi?!“
Ona se napřáhne a její dlaň pleskne o jeho levou tvář.
On (tře si postiženou tvář): „Co blbneš?! Si panna, ano, navíc chytrá panna, a krásná panna, ale tím víc tě chci! Dyť budu první, absolutně první! Copak to nechápeš?“
Ona: „Být první ještě neznamená být vítěz!“
On: „Ježišmarjá, nefilozofuj už! Uvědomila sis vůbec, že po tobě šíleně toužím?!“
Ona: „Jsi sobec! Myslíš jen na svý uspokojení.“
On zavyje cosi nesrozumitelného.
Ona: „A jsi krutý!“
On: „Jéžiši!“
Ona: „A nezodpovědný!“
On: „Marjápanno!“
Ona: „Ani tu blbou ochranu nemáš!“
On: „Dám si pozor, slibuju! Neboj, mám s tim už dost zkušeností.“
Druhá facka. Na tu samou tvář. Už to bolí.
Ona si obléká svetr. Pláče. Zápolí se svetrem i sama se sebou. Jeho již nezajímá černě zarostlé podpaží, ani jejich aróma. Černé je před ním všechno a páchne pot. Zmítá jím mocný vztek. Udělá krok dopředu. Zaťaté pěsti. Její hlava vyklouzne ze svetru. Ona vykřikne. On se vzpamatuje. Černota řídne a probleskne světlo.
Ona: „Prosím tě, nech mě být!“
On: „Všechno si zkazila!“
Ona: „Já vím! Zasloužím si, abys mě zabil!“
On: „Ty si opravdu blázen!“
Ona: „Budu se za tebe modlit, ať najdeš tu pravou.“
On: „Di se bodnout!“
Ona: „Mám klíč. Pustím tě ven, ano?“
On: „Buď tak laskavá. Ať už sem odtud pryč!“
Ona: „A máš vůbec kde spát?“
On: „Budu spát radši pod mostem!“
Ona: „Nechci tě odtud vyhánět. Víš, já…“
On: „Do prdele, tak už mi otevři!“
Ona: „Promiň, já to takhle fakt nechtěla…“
On: „Ale chtěla! Ty nejseš normální!“
Ona: „Asi ne. Ale jsem tady v té zahradě strašně šťastná!“
Běžel pryč. Byl to jeho nejrychlejší úprk v životě. Na rozdíl od ptáků z voliéry mohl utéci na svobodu. U masívních dveří ze zahrady ďáblovy vydechl. Chtěl si zapálit, ale kapsy byly prázdné. Asi cigarety zůstaly tam. Nějak to bez nich vydržím, zpět už nepůjdu ani za nic!
Hanka došla ke dveřím a odemkla je velkým starobylým klíčem. Štěpán otevřel.
„Zůstaň, prosím tě, odpusť mi,“ řekla náhle. „Nechci být dneska v noci sama.“
„Nemusela si být sama. Teď už je pozdě,“ řekl ledově a vykročil.
„Tak ahoj,“ vydechla.
„Sbohem!“ odsekl.
„Počkej, vezmi si ještě tohle, ať ti není tam venku smutno!“ Chytila ho za ruku a do dlaně mu vtiskla jeho krabičku cigaret. Poté Štěpána políbila na ještě bolavou tvář a vystrčila ho ven. Prudce za ním zabouchla dveře.
Tam venku panovala vlahá letní noc. Hladila.
10.
Zuzana stále přežvykovala ta bolestivá slova ze Štěpánova telegramu. Vytvářela nechutný diskotékový rytmus. Stop. Stop. Stop. Zapomente. Neexistuji. Zustante. Kde jste. Kde jsme? Teď už strašně daleko! Roman je jinde, já taky. Pochopila jsem to já, pochopils to už konečně i ty?! Ještě spolu ležíme v posteli, v mém pokoji, aby to bylo jako dřív. Jenže z obýváku se ozývá vzrušený hovor. Moje mamka něco vyčítá tátovi. Před chvílí přišel domů a já se před ním ukryla. Najednou nevím, jak se k němu mám chovat. Tak jsem raději přesvědčila Romana, aby tu zůstal, a zamkla jsem. Proč zamykáš? To je ale blbá otázka! Jenže mi teď došlo, že nebyla zas tak úplně blbá. Než jsem se totiž svlékla, usnul. Vzdálil se ještě víc, než ty! Dívám se na něj a nejradši bych ho zaškrtila. Možná ale nespí doopravdy, jen to hraje. Chvějí se mu víčka. K jednomu víčku přiložím prst. Pak přitlačím. Otevře druhé oko. Je ošklivé, nažloutlé a protkané červenými žilkami.
„Co jééé,“ zahuhlal.
„Proč se mnou nechceš spát?“ vyhrkla.
„Dyť spím. Kdo nespí, si ty.“
„Nedělej ze sebe pitomce! Víš, jak to myslim.“
„Do prkýnka, co to zas do tebe vjelo?!“
„Já myslela, že už je to zas dobrý…že to je jak dřív.“
„Dyť jo!“
„No není! Nechceš se se mnou milovat! Nebo proč myslíš, že sem chtěla, abys tu zůstal?!“
„Dřív sme se taky nemilovali…teda úplně,“ zívnul a otočil se k ní zády. „Nech mě vyspat, sem unavenej jak zvíře.“
„Ty seš zvíře!“ vyjekla. „A ještě k tomu vykastrovaný!“
Roman vzdychl, ale nic neřekl.
„Ty mě furt je tiskneš, oďobáváš, vylizuješ mi celou hubu…a…a…tím to pro tebe končí! Proč?!“
Zaúpěl: „Já myslel, že ti to stačí…“
„Nestačí! Panebože, jsem už přece dospělá! Chci být už konečně žena, copak to nechápeš?!“
„Mně se líbíš jako dívenka, něžná, hezká holčička. Moje holčička…“
„Ježiši, přestaň! Žvatláš jak nějakej pedofil! Ještě začni slintat a já fakt odtud uteču!“
„Kam by si utíkala, prosim tě? Zapomeň na něj. Ten telegram ti nestačil?“
Má pravdu. Štěpánův telegram byl opravdu víc než výmluvný. Je neuvěřitelné, jak uboze málo slov stačí k tomu, aby něco skončilo. Jenže…co bylo to něco? Co jsem vlastně od Štěpána čekala? Bylo mi s ním dobře, to ano, bylo mi s ním nějak jinak dobře než s Romanem, a to je asi to něco. Když jsem byla v jeho blízkosti, když jsme se dotýkali, většinou nevědomky, cítila jsem, jak se mi v těle začala vařit krev a v žaludku se mi rozlézali mazlaví slimáci a tam dole se jakoby nadouvala mokrá žába. Chtěla ven a já jsem taky chtěla. A to chtění zachvátilo celou mou mysl. Bylo nesnesitelné, neukojitelné. Vniklo i do mých snů. Nejšílenější na tom bylo, že Roman v těch zvláštních snech nebyl. Jen Štěpán. Objímal mě celým svým tělem, líbal, hladil, ale úplně jinak…třel mě, třeli jsme se o sebe, jako se třou úhoři. A pak v jednom snu to mučivé chtění, co se ve mně vždycky rozeřvalo a začalo mě drásat a rvát mě na kusy, tak on ho dokázal utišit. Jako mávnutím kouzelného proutku. Vnikl do mě a já se do něj přelila a rozpustila se v něm. V jediném okamžiku jsme splynuli v jedno tělo a jednu duši. Příval osvobozující slasti mě však probudil a vymrštil z postele. Po prostěradle lezli slimáci a poskakovala obrovská žába. Cítila jsem se jako ta studna z pohádky, co byla zbavená žáby na prameni. Jenže teď je ta žába zase zpátky! A je ještě hnusnější!
Přitiskla se k Romanovi. „Prosím tě, zbav mě jí!“
Zahuhlal: „Koho?“
Zatřásla s ním. „Slyšíš?! Vyžeň ji! Vnikni do mě!“
Zaúpěl: „Co blázníš?!“
Udeřila ho do ramene. „Máš to vůbec?!“
Sykl bolestí. „Co jako?!“
„Tohle!“ Její ruka vystřelila, oblétla jeho bok a dopadla na odvrácené straně. Roman se napjal a vymrštil na hranu postele. Rukama zatápal po něčem, čeho by se mohl chytit, ale jeho tělo již neodvratně dokončovalo pád. Ještě ho mohla zadržet Zuzanina ruka, ale ta zůstala bez vlády. Žuch!
„Do prdele!“
Zuzana se rozesmála. Žába se lekla a sama vyskočila. Vztekle se nadouvala, ale zpět do burácejícího těla se jí už nechtělo. Uprchla. Zuzana se třásla smíchy. „Je…pryč…ty…blbče!“ kvíkala. „Tak…vidíš…že to…dokážeš!“
Buch! Buch! Buch! Do dveří jejího pokoje někdo buší.
„Zuzano, otevři!“ ozve se otcův hlas. „Okamžitě otevři!“
Zuzana se lekne. Nejdříve zkoprní, smích ztuhne. Poté zachrčí. Slova zůstávají přilepena na zdřevěnělém jazyku.
„Tak slyšíš?!“ křičí otec. „Otevři! A to hned!“
Roman se mezitím vztyčí a vykročí. Zuzana se mu postaví do cesty.
„Otevřeme,“ řekne chladně Roman.
„Ssstůj!“ zasyčí Zuzana. „Ani se nehneš! To je můj pokoj a…“
„Ale já chci pryč,“ řekne tiše.
„Tak vylez oknem!“
Roman si sedne na postel a rozhodí ruce. „Seš blázen, víš to?“
„Tak otevři!“ buší do dveří otec. „Jestli neotevřeš, tak ty dveře vyrazím! Fakt to udělám!“
„To věřím, tati!“ zařve Zuzana. „Máš v tom přece praxi!“
Bušení ustane. „Jak to myslíš?!“
Zuzana přistoupí ke dveřím a řekne do kliky: „Vždyť je to tvoje práce, vyrážet dveře, ne?!“
„Jak to se mnou mluvíš, Zuzano?!“
„Tohle je můj pokoj a už jsem dospělá,“ prohlásí Zuzana. „Otevřu, až budu chtít.“
„Tak si neotvírej.“ Hlas za dveřmi zněl smířlivě. „Já jen, že se od tebe ozvaly nějaké rány.“
„Mysleli jsme si, že se ti něco stalo,“ ozval se hlas matky.
„Co by se mi asi tak mohlo stát?!“ opáčí vztekle Zuzana. „Vždyť je tu se mnou Roman. Ten je úplně neškodnej.“
Roman zaúpí.
„Tak otevři přece, promluvíme si,“ řekne otec.
„Ááá, teď seš zase ten hodnej, viď?!“ vyjekne Zuzana.
„Co to, probůh, meleš?!“
„Jsem tvoje dcera!“ zařve Zuzana. „Nejsem nějakej disident! A ani budoucí informátor!“ Rozpláče se.
Roman znovu rozhodí ruce. „Ty seš fakt ujetá!“
Ona pokračuje: „Chceš mě zavřít, nebo mi dáš krycí jméno?!“ Dveře mlčí. „Nebo mě vyvezeš někam daleko za město, zmlátíš mě a necháš mě tam?!“ Zuzana vzlyká a dveře stále mlčí. „Nemysli si, že nevím, co všechno s lidma děláte!“ Dveře jsou tiché. „Tak řekni něco, tati! Tati!“ zařve a kopne do dveří.
„Nic takového nedělám,“ promluví konečně dveře.
„Ale jsi u těch, co to dělají!“ křičí dívka.
„Nic takového se neděje, věř mi!“
„Tatííí! Nejsem už malá! Už je to dávno, co neposlouchám pohádky.“
„A co teda posloucháš?!“ dveře na to.
„Tak třeba Hlas svobody! I na tvým rádiu se dá chytit.“
„To je podlá propaganda!“ zařvou dveře.
„To tvrdíte vy!“ zakřičí Zuzana.
„A víš vůbec, že poslouchat tyhle štvavé stanice je zakázané?! Že to je trestné?!“
„Ale tati! A odkdy?! Vždyť existuje Deklarace! A náš stát ji podepsal! Ty nevíš, co tam je?!“
„Moje dcera!“ zvolají dveře. „Moje dcera a rozvracečka!“
„Tati, proboha!“ zhrozí se dívka. „Vždyť už nejsou padesátý léta! Ty máš slovník jak stalinista!“
„Tak dost!“ Dveře se roztřesou pod náporem pěstí. „Otevři! Ihned! Okamžitě!“
„Neotevřu!“ křičí Zuzana. „Za dveřmi mi nemůžeš ublížit!“
„Copak jsem ti někdy ublížil?!“ zaúpí otec. „Neblázni přece! Romane, otevři ty dveře! Buď rozumný aspoň ty!“
Zuzana se otočí na Romana. Ten stojí uprostřed místnosti s výrazem telete na jatkách. Je mi ho skoro líto, blbečka. Jak se může v takovýhle situaci zachovat tenhle ubožák, co padá z postele, když mu holka šáhne mezi nohy?! Teď má šanci se mi pomstít a zároveň se zalíbit všemocným pánům. Jaký asi dostane krycí jméno? Impotent?
Zuzana se znovu rozpláče. Bože, co je to se mnou? Proč jsem tak hnusná? Chovám se jak odmítnutá děvka. Mám přece už jen Romana, bez něho bych byla sama. Sama, samotinká jako vyžilá štětka! Tolik jsem ho ponížila! On za to nemůže, že mě štve táta, a že jsem lásku hledala mezi nohama…Štěpáne! Sakra, to tys mě tak zblbnul! A teď seš kdoví kde, balíš přes ty svý básničky jiný holky, který ti určitě daj, a ještě pošleš to svý Zapomente Stop Neexistuji Stop…Do háje!
„Neotevřu, pane, nezlobte se,“ řekne Roman.
Zuzana přestane plakat. Zavrávorá. Roman k ní přiskočí a obejme. Políbí ji do vlasů.
Rozhostí se neproniknutelné ticho – již žádné bušení, žádné vzrušené hlasy, výbuchy vzteku a pláče. Kroky se vzdalují ode dveří. Odkudsi zvenčí odbijí hodiny konec dne. Nový den uložil Zuzanu s Romanem do postele. Objímali se, líbali a hladili. Stačilo jim to, neměli ani pomyšlení na něco víc. S prvním zážehem rozbřesku konečně usnuli. Roman se záhy odvrátil. Zuzana se ve spánku přitiskla k jeho páteři. Zdálo se jí, jak po peřině lezli slimáci a hledali cestu zpět. A na polštáři trůnila obrovská žába s korunkou na hlavě a čekala, až ji nějaký princ vysvobodí. Ten sen byl plný smutné, nevysvětlitelné melancholie: Zuzana byla malou holčičkou, česala si vlásky perleťovým hřebenem. Pak se zeptala zrcadla, přesně jako v té pohádce, kdo je nejkrásnější. Jsi krásná, ale abys byla ještě krásnější, chybí ti ta zlatá korunka, co má na hlavě žába na tvém polštáři. Holčička šla, vzala do ruky žábu, i když se jí štítila, a sňala ji z hlavy korunku. Žába se proměnila v černou můru, která okamžitě vzlétla ke stropnímu světlu. Zatímco si holčička nasazovala blýštivou korunku, můra se spálila a mrtva spadla na zem. Holčička se otočila, protože uslyšela zasténání, ale nic nezahlédla. Asi pláče někde v koutku, pomyslela si, přišla o korunku a ještě je z ní ošklivá můra. Zrcadlo, zrcadlo, kdo je teď na světě nejkrásnější? Jsi krásná, ba ještě krásnější, ale abys byla nejkrásnější, musela bys sníst všechny ty slimáky, co lezou po tvé peřině a hledají cestu zpět. Holčička se otřásla: Vždyť jsou tak odporní! Já vím, řeklo zrcadlo, ale jen tak se staneš nejkrásnější. Holčička tedy poslechla. Jednoho slimáka po druhém spolykala, ale protože ani jednoho nerozkousala, aby se nepozvracela, začali se jí rozlézat po žaludku. Zažila nový pocit. Zrcadlo, já už nejsem holčička! Já vím, řeklo zrcadlo, dospěla jsi v ženu. Žena začala plakat: Ale já nechtěla dospět, já jsem chtěla být jen nejkrásnější! Zrcadlo se usmálo: Tak se pořádně podívej! Jsi nejkrásnější, protože jsi žena. Jsi nejkrásnější žena. A svět ti otevírá své brány…
Zuzana se prudce probudila. Nedělní Slunce se již dralo do okna. Villon! Málem jsem na něj zapomněla! Musím si jít ke spolužačce vypůjčit Villona, zítra z něj mám referát.
Rychle se oblékla. Opatrně se vykradla z pokoje, aby neprobudila Romana. Má dneska noční, potřebuje se pořádně vyspat. V kuchyni se zarazila. U stolu seděli rodiče a snídali. Teď si teprve uvědomila, co se v noci vlastně stalo. A teď jim vpadnu rovnou do náruče! Tak brzo nikdy v neděli nevstávali! Blbej sen! Blbej básník!
„Dobré nedělní ráno, Zuzko,“ řekl otec bodře.
„Dobré ráno, Zuzanko,“ usmála se matka. „Jakpak ses vyspinkala?“
To si dělají prču, nebo co?! Po tom všem jsem u nich vyspinkaná holčička?! Tohle je ještě horší uvítání, než pár facek! To bych radši hodinovej proslov, plnej výčitek, bouchání do stolu a řinčení rozbitýho nádobí! A rohlíky by lítaly máslem na zeď a čaj by se rozlil po celým stole a pak stékal po čůrkách na podlahu, kde by zaschnul a lepil by až k zešílení! Ale tohle?! Ještě mě snad začnou celovat a houpat na klíně. Takhle jedou páni, takhle jedou…Pryč! Zuzana se otočila a vyběhla. Popadla tenisky a prchala bosa. Nečekala na výtah, brala schody po třech. Ani si neuvědomila, že ji nikdo zpět nevolá.
Kamarádka doma nebyla. Její rodiče Villona nenašli. Zuzana hodiny prochodila po Velkoměstě, které zběsile žhnulo. V ulicích téměř nikdo nebyl, až na pár skupinek zpocených cizojazyčných turistů. Proč tady není Štěpán? Ten by mi s tím Villonem určitě pomohl. Přece o něm mluvil jako o jednom ze svých básnických vzorů!
Došla ke Královské zahradě. Masívními dveřmi vešla dovnitř. Měla to tu ráda. Všechno tady cizokrajně vonělo a sochy ji vzrušovaly. Sedla si na lavičku naproti voliéře a pozorovala pávy. Dostala chuť na cigaretu. Žádnou neměla. Nikdy si je sama nekoupila. Když měla chuť kouřit, vždycky se našel někdo, kdo cigarety měl a byl ochoten jednu dvě dát.
Uslyšela za sebou kroky. Otočila se. K lavičce přicházela dívka. Vypadala hrozně. Pod očima černé kruhy, obličej napuchlý, jakoby celou noc probrečela. Zuzana se na ni usmála. Dívka úsměv opětovala. Na chvilku zaváhala, ale pak si k Zuzaně přisedla.
„Je tu nádherně,“ řekla Zuzana. „Nemáš náhodou cigaretu?“
„Nekouřím,“ odvětila, „i když…mohla jsem mít cigarety, ale vrátila jsem je. Na co by mi byly? Škoda, že jsem si aspoň jednu nenechala. Mohla jsem tě potěšit.“
„Mám na ni sice chuť, ale potěšit by mě asi dneska nedokázala,“ řekla Zuzana a ušklíbla se.
„To mě mrzí. Ráda bych někomu udělala radost.“
„Víš, co by mi asi udělalo doopravdy radost? Villon!“ vyhrkla Zuzana.
„A proč zrovna Villon?“
„Ále, mám z něj mít zítra referát ve škole. Četlas ho?“
„Měla jsem ho moc ráda, ale teď už ho neznám. Žádný prokletý básníky neznám. Vůbec žádný básníky už nechci znát!“ pravila dívka vztekle.
Zuzana se lekla. „Promiň. Tobě se něco stalo, viď?“
Dívka sebou trhla. „A tobě taky, viď?“
Zuzana přikývla. Dívka se křečovitě usmála. „A taky básník?“
„Jak to víš?“ vyhrkla Zuzana, ale pak mávla rukou. „Já vlastně ani nevím.“
„Máš ho ještě ráda?“
Zuzana pokrčila rameny.
„Hmm, máš,“ řekla dívka tiše, spíše jen pro sebe. Pak prudce vstala. „Ale já básníky nenávidím!“ Odcházela. Ještě se otočila k voliéře a ukázala na pávy. „A je taky nenávidím! Už se těším, až je budu nahánět!“ Zmizela.
Zuzana seděla několik minut strnule na lavičce a slzy jí rozežíraly tvář. Osleplá solí se vypotácela ze zahrady. Tramvaj, projíždějící kolem, jí vrátila smysly. Ovanul ji rozpálený dech železa, spatřila lidské hlavy, nabodnuté na sedadla, jazyk zaplavily sliny chutnající jako mužská kůže, bříška prstů pulsovala okysličenou krví a slyšela jiskření elektrických výbojů jako v té úžasné básni, kterou musela povinně číst do školy. Živote! Ty hříčko osudů, nevyhnutelností, schválností a náhod! Musím tě žít do posledních sil, i se všemi bolestmi a zradami, které pokoutně chystáš, se všemi zbytečnostmi a nespravedlnostmi, kterými otravuješ, a se všemi básníky, které rodíš, aby tě oslavovali i zatracovali a dělali tě nesnesitelným i sladkým, ale nikdy ne nudným!
A už vím, co bude v tom referátu o Villonovi.
Když přišla domů, Roman tam již nebyl.
„A už sem nikdy nepřijde, jasný?!“ řekl jí rázně otec. „Byl tu naposled!“
Zuzana pokrčila rameny a zavřela se ve svém pokoji.
NOC KDY JSEM SPATŘIL CHAGALLA
Blíží se noc
Hudba je doposlouchána
víno dopito
Známe se již tři hodiny
Chceš abych tě objal
sedl ti do klína
obkročmo
chvěješ se
zatínáš mi nehty do košile
Nezbývá už nic jiného
jdeme si lehnout
Pozdě na spaní
brzy na milování
Zpod polštáře vytáhneš balíček mých dopisů
tři měsíce se mnou spíš
miluješ moji touhu sliby moji poezii
tři měsíce se svlékáš kvůli slovům na papíře
představuješ si mě v sobě
nepřetržitě zkrápěná rozkoší
Nyní mě máš živého
Uléhám s předstíraným klidem
nutím se jako bys tu nebyla
a než zatáhneš roletu
kolem vlasů ti prolétne pouliční světlo
U poutače ZOO stojí nějaký člověk
jako by maloval noc
rozpuštěné černé vlasy
létajících žen nevěstek
a já už nestačím zvolat:
Mistře Chagalle
co vy tady v Žabovřeskách?
Také jste bloudil vřískajícím Brnem
a zabloudil až sem na okraj ticha?
A již tvoje nahota zaplní postel
tvoje tělo čpí nádherným peklem
tlačíš mi hlavu dolů dolů dolů
abych tě vypil až do dna
abys mi rvala vlasy
a pak křičíš že už můžu
žahavá vzdutá otevřená
Teď! Ano! Teď hned!
A já tě poslechnu
Po tak dlouhé době jsem v ženě!
Už jsi ve mně? Tak na co čekáš?
Vypařuje se z tebe neonové světlo
tahle noc je náhle špinavá
bez lásky tuctové porno
Já nemohu!
Proboha co je?
Znehybním
Co je s tebou? Ty mě nechceš?
Jako bys splaskla
Jsme nehybní miliardy let
od Velkého třesku k vyhynutí dinosaurů
Já – špatná antická socha
dílo zlomyslného umělce
snad zpitého snad nemocného
Ty – nádherná socha trójské Heleny
dílo zlomyslného umělce
geniálně rozmáchlého
který tě obdařil a zároveň potrestal
neukojitelnou tělesnou schránkou
Jsme nehybní živí milenci 20.století
století volného sexu a drog
století válek a anonymních souloží
století hladu a juchání slin šťáv spermatu
století údů v křečích a raket
kosmických lodí
které ještě neodstartovaly
s novými lidmi na palubě
chtivými osídlit Slunce
než definitivně zchladne
bibličtí rozsévači
V tom se ozve tvůj cizí hlas:
Budeš na mně takhle ležet dlouho?
Takže se z tebe svalím
ty se ke mně obrátíš zády
a řekneš velkou velikanánskou moudrost:
Když muž není v ženě
ale pouze na ní
je strašně těžký
nesnesitelný!
Těžký milenec je na nic!
Zatímco mě ze sebe sprchuješ
jdu k oknu
a pomalu odhrnu roletu
abych ho nevyplašil
Jenže Mistr Chagall už je pryč
Někde za rozpuštěným horizontem
řvou a funí souložící šelmy…