Jan Albireo Kučera

Vložil: Zora Šimůnková

/*1941/

Narozen v Praze, ale skoro celý život bydlí v Brně. Programátor a VŠ učitel, nyní v důchodu. Ženatý, má dvě dcery. Psát začal až v 59 letech, kdy se osudově zamiloval do básnířky. Celoživotním koníčkem je astronomie a četba. Oblíbení autoři:  M.Kundera, V. Nezval, M.Holub, K.Čapek., J.Prevért, R.Thákur, G.Orwell.


Krátké prózy

O hvězdičce, která se chtěla jmenovat
4:40 Je to pohádka – ale ve skutečnosti se to stalo dost podobně.

Tam, kde po obloze letí nebeská Labuť, létala spolu s ní jedna malá hvězdička. Ani jasná ani slabá, tak akorát, abyste ji bez potíží viděli. Kdyby vás to zajímalo přesně, tak ji najdete tam, kde má Labuť hlavu. Ráda si myslela, že dělá Labuti oko. A co celé noci dělala? No přece to, co hvězdy dělávají: svítila a trošku na lidi pomrkávala. Na první pohled byla docela obyčejná a nikdo si jí moc nevšímal. Teprve když se hvězdáři naučili koukat po hvězdách dalekohledy, říkali si často: „Jé, ta je kráááááásná!“ Ona totiž v dalekohledu to není jen tak obyčejná hvězdička, tam najednou zjistíte, že jsou to vlastně dvě hvězdičky malinký kousíček od sebe, zkrátka jedna jasnější, a ta si hlídá menší sestřičku. A jak už to u sourozenců bývá, každá byla jiná. Ta větší svítila oranžově, a ta slabší měla raději bleděmodrou – moc hezky se doplňovaly. Ale byly tak nerozlučné a měly se tak rády, že se vlastně považovaly za jednu hvězdu. Zkrátka ta Labuť měla dvě očička a každé jiné, tak jak to mívají některé kočičky.

A protože nebyla nijak moc jasná, neměla ani své jméno. Hvězd je na obloze hrozně moc, a tak hvězdáři dávají jména jen těm nejjasnějším, jako třeba Polárka, Sirius nebo aspoň Zuben el Genubi. Pravda, ty slabší si také nějak nazvou, ale to vlastně nejsou jména, jenom jakési značky. Téhleté říkali Beta Cyg, a uznejte, že to žádné pořádné jméno není. A to ještě měla štěstí, protože některé se označují ještě hůř, třeba RW Tau nebo PSR 1913+16 – vždyť to už se ani nedá vyslovit!

A naši hvězdičku mrzelo, že na ni pořádné jméno nevybylo, a tak si řekla, že si tedy bude muset nějaké vymyslet sama. Byla chytrá, a tak ji napadlo podívat se, jestli jí přece jenom někdo nějaké jméno nedal, aby se to pak nepletlo. A protože hvězdy moc dobře vidí, dívala se do hvězdných map, které občas na Zemi u hvězdářů zahlédla. Znala oblohu samozřejmě líp než všichni hvězdáři dohromady, vždyť obloha byl její domov, a tak se na lidských mapách snadno našla. Ale nikde žádné jméno. Až na jedné stařičké mapě nějaký nápis vedle sebe našla. Zněl trochu záhadně, staré písmo moc dobře číst neuměla, ale vypadalo to jako „ab ireo“.

 (Teď na chviličku odbočíme. Ono to zní tak nějak latinsky, „ab“ znamená „od“, jenomže „ireo“ asi v žádném slovníku nenajdete. Kdo by také tušil, že se tak kdysi říkalo jedné kytičce a že ten nápis s hvězdou neměl nic společného, někdo asi sbíral léčivé bylinky a prostě si do té mapy načmáral poznámku.)

„Ab ireo, trochu divné jméno,“ pomyslila si naše hvězdička. A pak jí napadlo, že kdyby se tam tak přidalo „l“, neznělo by to špatně: Albireo. Jenomže ať se dívala, jak dívala, to „l“ tam chybělo. Nakonec dostala spásný nápad: Když viděla, že se jeden hvězdář zrovínka do té mapy kouká, zasvítila na něj pořádně modrým očičkem, a hvězdář na chvilku viděl rozmazaně (hvězdáři nemají rádi, když jim někdo svítí do očí, to vám řeknou na každé hvězdárně.) A tak se mu zdálo, že je tam napsáno Albireo. Když začal zase vidět normálně a všiml si, že tam to „l“ chybí, tak ho tam prostě dopsal, protože se mu to s ním také líbilo víc, a od té doby téhle hvězdičce nikdo jinak neřekne.

Silvestr

Stalo se? Nestalo? Z větší části ano, ale ve skutečnosti prý trochu jinak – prodávám, jak jsem koupil. A stalo se to za hluboké totality, což ovšem z děje jistě poznáte.

Byl to podnik, který vyvíjel tehdy velmi komplikované a velmi žádané zboží. Jelikož ale jeho cena šla do milionů, rozhodně ho nekupovali lidé domů. Podniku šéfoval starý pan profesor, ve svém oboru světově uznávaná kapacita. Měl jedinečné nápady, které často o řadu let předběhly dobu, ale výsledky těm nápadům zrovna  moc neodpovídaly. Výroba (a tím i konstrukce) byla totiž nepříjemně omezena požadavkem, že se to musí skládat ze součástek československé výroby, v krajním případě (po zvláštním schválení) ze součástek jiného „socialistického původu“. A protože vhodné součástky splňující zmíněnou podmínku jaksi neexistovaly, muselo se to vyrábět ze součástek nevhodných. Není divu, že spolehlivost také víceméně neexistovala.

Pana profesora tyto podmínky neskutečně štvaly, a tak po mnoha letech za sebou nakonec práskl dveřmi a nevrátil se ze zahraniční cesty. Jako známý odborník získal velmi dobré místo ve Spojených státech a konečně mohl své nápady realizovat tak, aby z nich opravdu něco bylo. To se samozřejmě neutajilo, a tak jeho spolupracovníci začali mizet také, zejména poté, co se rozkřiklo, že v USA stačí říct „já jsem z podniku pana profesora“ a o člověka se konkurenční firmy poperou. A zmíněné mizení našich odborníků ve virtuálním „Bermudském trojúhelníku“ nabylo takových rozměrů, že na některé komponenty vyráběných „mašin“ najednou v podniku nebyl nikdo, kdo by jim rozuměl (zvlášť když se s některými lidmi vypařila i dokumentace).

Panu profesorovi se stýskalo po domově, ale po překročení hranic by byl ihned uvězněn podle paragrafu o „opuštění republiky“. Naštěstí tady byla možnost po zaplacení nemalé částky získat vystěhovalecký pas a tak svou emigraci legalizovat. Tak se stalo, že když si pan profesor zajel na jakousi konferenci do Vídně, objevil se po jejím skončení najednou v bráně podniku. Na Silvestra odpoledne. To bylo překvapení! Vrátný mu zasalutoval se slovy „Jé, pane profesore, vás už jsem dlouho neviděl!“ a pan profesor se objevil mezi zbytkem bývalých kolegů, chlebíčků, skleniček a lahví. Oslava trvala do pozdního večera; příští den byl svátek, po něm neděle, a tak aspoň svobodné nic netáhlo domů a ženatí jen zavolali, že se zdrží.

Víkend proběhl v klidu (až na kocovinu), ale zato v pondělí to vypuklo. Podnik obsadili tajní a začalo přísné vyšetřování: Kdo pustil do podniku nežádoucí osobu? Kdo s ním všechno mluvil? Co mu bylo vyzrazeno? Proč to ihned nikdo neohlásil? A tak dále adúz (až do úplného zblbnutí).

A padaly hlavy. Účastníci oslavy měli pořádný kádrový škraloup, a ředitele to stálo místo. (Byl nahrazen spolehlivějším šéfem, který měl pro ředitelování plnou kvalifikaci, neboť jeho předchozím zaměstnavatelem byla policie – pardon, bezpečnost.)

Jediný, komu se nic nestalo, byl vrátný, který pana profesora do podniku pustil. Vrátní byli totiž dělnická třída a nikdo nedokázal prorazit jeho obranu formulovanou větou „Ale vždyť mně nikdo neřekl, že pan profesor už není náš ředitel!“


Z lyriky:

Bezhvězdná

0:36

Noc je nejkrásnější,
když k ránu nebe seškrábne barvu
s palety Mistra Špály
a hvězdy pohasínají touhou po slunci.

Ty jsi nejkrásnější,
když mi mizíš v nevědomí
únavou po milování
a hasnou hvězdy ve tvé tváři.

Teď je právě
ta předjitřní chvíle –
a já nevidím jedinou hvězdu.

Od oblohy mě dělí mraky.
Od tebe dálka.


Plnoštíhlé rondo

Kráska jako z Rubensova díla
bohatstvím kyprých tvarů obdařená
zjeví se před mým vnitřním zrakem žena,
na tebe když myslím, moje milá.

Jaká do mne prýští jenom síla,
která je ve tvém těle obsažena ?
Jsi množstvím krásy podložená měna,
kráska jako z Rubensova díla.

Nechci, abys byla jako víla,
v níž místo masa je jen mlžná pěna –
ňadra chci tisknout plná, odhalená.
Kéž by ze rtů polibky mi pila
kráska jako z Rubensova díla.


Klady

Žádný fyzik mi nevysvětlí,

proč představa tvých prstů na mé kůži

mě současně mrazí i rozpaluje.

Chtěl bych tě také rozohnit

akordy svých prstokladů,

nehtokladů,

dlaňokladů,

ústokladů,

tělokladů.


Letní rispet

Je léto. Slastně voní růže
ukryté v dívčích dekoltech.
Na rtech si hýčkám stopy růže
z polibku, který vzal mi dech.

Za houštím šaty odložíme
probudit vášeň, jež v nás dříme.

… Pak už jen pusa na koleno.
To léto budiž pochváleno.


Neastrologický sonet

Dávný um hvězdopravců na mne dých‘ –
ve hvězdách osud lze prý umně číst.
Tvrzením tímto jsem si u mne jist:
osudné jsou mi hvězdy v očích tvých.

I když mě možná čeká jen tvůj smích,
nevzlétnu k ránu jako kosi z hnízd,
a když mě vzbudí ranních vlaků hvizd,
dokonám nejprv celonoční hřích.

Lásku mou neovládá nebes řád,
aspektům planet rád se vysměji.
Neznačí hvězdy pro mne naději:

krásné jsou – ale ty máš krásy víc
a do mých skutků není nebi nic.
Jen z vlastní vůle říkám „Mám tě rád.“


Don Juan Tenorio

0:36

Ve víru tance melodie
všechny rty musím zlíbat rudé,
carpe diem.

Srdce mé lány země širé,
úzko však duši – zítra bude
dies irae.

Slzy teď roním tisíceré,
„odpusťte“ nelze prosit všude,
miserere.

Kosti mé hodí pekelným psům,
nadarmo propadám se studem.
Condemnus sum.


Don Juan Tenorio II

0:55

Kde hříšnost zhubila mou vratkou duši?
Byla to náhoda? Byl to snad osud?
Takovou chvíli jsem nepoznal dosud.
Nechci se omlouvat, byť se to sluší.

Neptám se na zítřek, stačí mi tušit,
milá mi v náručí blaženě sténá –
v duchu už zjeví se neznámá žena.
Hříšnost mi zahubí mou vratkou duši.

Proč nové přísliby přehluší, co je,
odsunou přítomnost do spodní sloje
a vše, co neznáme, proč tolik láká?

Jen nové svody vždy slyší mé uši,
hříšnost pak zahubí mou vratkou duši
a další nešťastná bude zas plakat.


Don Juan Tenorio III

0:55

Míval jsem pověst Don Juana,
přiznávám, že snad právem.
Přesto jsem neměl harém, –
v srdci vždy jedna byla dáma –

jen byla záhy vystřídána,
o jinou měl jsem zájem.
(Vábila novým tajem
a nezůstala pouze známá.)

Mně byl však bližší Casanova,
též střídal ženy zas a znova:
polibek, náruč, jdeme dál…

Don Juan byl jen sběratelem,
pro něho ženy byly tělem;
Casanova je miloval!


Hlavotoč

1:03

Měsíc si hlídá zlaté mušky
má jimi okno poseté.
Měsíc si hlídá zlaté mušky,
smění je ráno za berušky
rusovlasého děvčete.

Kam mizí hvězdy za svítání,
kde před jasem dne tají se?
Kam mizí hvězdy za svítání?
Ten ranní chlad snad přečkám na Ní
jak hrdliček pár na římse.

Hlava se točí – ne však z vína,
byť nápoj bohů piji rád.
Hlava se točí – ne však z vína,
znám sladkou příchuť tvého klína,
a ta mi nedovolí spát.

Když rozplynu se v naší touze,
je ze mne nitka emocí.
Když rozplynu se v naší touze
a tvoje ňadra líbám dlouze,
jak oharek žhnu do noci.


Z překladů

William Shakespreare: Sonety
5 x 0:52 = 4:20

–14 –
Neumím v hvězdách číst, co zítřek chystá,
a přesto nebe zkoumám k smrti rád,
neřeknu, mor že zhubí tato místa
a jiná krutě ztrestá tyran hlad.
Ba nevím ani, v kterou denní dobu
přinese zkázu vítr, déšť či hrom
a který velmož dojde svého hrobu,
neb hvězdy podetnou mu žití strom.
Však ve tvých očích osud můj mi kyne,
v nich půvab s pravdou ruku v ruce jdou
a v jejich hvězdách nechci hledat jiné,
než to, co ozařuješ krásou svou.
Bez tebe zlé mi osud přichystá,
budoucnost krásy s pravdou nejistá.

– 31 –
Tvá hruď mi drahá všemi srdci těch,
jež sešly s očí, jak by na věčnost.
Tam láska vládne ještě po letech
a přátelé, k nimž dlouhý vede most.
Ach, kolik slzí bylo prolito
pro lásky, jež mi život krutě vzal –
pomyslím na ně: trošku bolí to,
dík tobě ale žijí stále dál.
Zdánlivě jako v kryptě pohřbené
máš v sobě zbytky lásek bývalých;
sotva si na ně mysl vzpomene,
co bylo mnohých, teď je v rukou tvých.
Ty všechny, jež jsem rád měl, v tobě zřím
a tobě, vám všem, celý náležím.

– 76 –
Mé básně nejsou, jak dnes káže móda,
jsou beze zvratů, umných variací.
Poklidně plynou, tak jak teče voda,
a nová doba se v nich jaksi ztrácí.
Proč píši stále, jak jsem psával kdysi,
nápady stejné jinými jen slovy
na jiné niti navázané visí
a kdo je zplodil, čtenář snadno poví.
Vždyť, moje lásko, píši stále tobě
a jenom ty jsi mojí inspirací,
myšlenky staré jenom v nové róbě
se neustále na papír mi vrací.
Až ráno slunce vstane obrozené,
zas budu zpívat milované ženě.

– 130 –
Mé milé v očích neplá slunce zář,
jak korál rudý není její ret
a růže hezčí nežli její tvář
a v mnohých barvách krášlí tento svět.
Je bílý mramor – ne však její hruď,
jak dráty vlasy, ne jak hedvábí,
a parfém mnohem lépe, buď jak buď,
než její dech mne vůní přivábí.
Rád naslouchám jí, ale přiznávám,
že hudba uchu více lahodí.
Když kráčí, pak se jistě nezdá vám,
jak víla že se vznáší v jahodí.
Ať jiní básní v klamných příměrech –
i bez nich se mi z milé tají dech.


M. J. Lermontov: Plachta

Samotná v moři plachta bílá
v mlze se ztrácí modravé.
Co v rodném kraji opustila?
Co na ni čeká v dálavě?

Vlny si hrají, sviští vítr,
ohýbá stěžeň v ryku slot.
Kdož ví, co plavce čeká zítra,
zda štěstí potká jeho loď.

Lazura vody září zdola
a nad ní slunce zlatý svit.
Pod lodí moře bouřku volá,
jako by v bouři našlo klid.


Step
(ruská lidová píseň)

Všude kolem step, nekonečná dál,
v stepi mrazivé vozka umíral.

A když vycítil, že se chýlí čas,
po příteli svém poslal domů vzkaz:

„Kamaráde můj, na zlé zapomeň,
zde mě zakopej v nehostinnou zem.

K mému tátovi odveď spřežení,
matičce drahé dej pozdravení.

Mé ženě věrné vzkaž rozloučení
a předej jí můj prsten svatební.

Že si přeji, nechť život nemaří
a s mužem jiným ať jde k oltáři.

O mně řekni jen, že jsem zůstal sám,
lásku její však v srdci ukrývám.“

Zmlkl povozník, koně jedou dál…
Stepí pohřební vichr zaplakal.


Cecília Meireles – Portrét

Tuto dnešní tvář jsem nemívala.
tak klidnou, tak smutnou, tak vyzáblou,
ani tyto tak prázdné oči, ani ty hořké rty.
Neměla jsem tyto ruce, jimž chybí síla,
tak nehybné a chladné a mrtvé,
neměla jsem toto srdce, které není ani vidět,
nepovšimla jsem si té změny,
tak prosté, tak jisté, tak snadné.
Ve kterém zrcadle se ztratila moje tvář?


Výběr z haiku

Celkem 1:10

Tam v pavučince
uvízl tvůj hebký vlas.
Pavouk je zmaten.

Slzy všech svatých
stékají po skle okna.
Jednou i za mne?

Vylouplý kaštan
mezi stovkami jiných.
Také leží sám.

Poslední lístek
rozjímá v osamění.
Ne a ne spadnout.

(Netradičně rozmarné):

Od vody plesk! plesk!
To ryba o hladinu –
nebo pár facek?

Pod prvním sněhem
choulí se zkřehlé větve.
Jedeš s tou pilou!

Nádhera lístků
okvětních nepřekoná
vábivost blizny.

Do horké noci
houká sova, pes vyje.
Tmy melodie.


Romantické a erotické miniatury

Až za hrob

Jsi můj ptáček-odlétáček,
jako blín tvá krása chutná.
V hlavě lká mi tisíc plaček,
moje lásko nadosmrtná.

Nevěra

Rozešli jsme se pro nevěru.
Nevěřila mi.


Ospalé eSeMeSky

0:25
 
Počítání oveček
 
Počítání oveček
je prý dobré na usínání.
Jak se však mám dopočítat,
když ta pastýři nejmilejší
utekla jen do svých vlastních snů?

Troubadour
0:20

Jsem smutný troubadour.
Trouba, co hraje v dur
břeskné tóny maskující
smutek mollového srdce.
Jak klaun, co sám smuten
rozdává radost všem kolem sebe.

Jsem troubamoll.


Po vzoru vína

Jsem daně z citu plátce
a špatný básník jsem,
tak řeknu v prosté zkratce:
jste žena s přívlastkem!

Pampelišky
0:13

Po paraglidech pampelišek
posílám snítku něhy.
Panenka hot a čehý.
V síťoví řas se ukryl smíšek.

Bouřlivá

Hladí tě dlaně i můj dech.
Opusťme přívětivý břeh.
Tam, kde si větřík s vlasy hrál,
nese nás vichr vášně dál.
Za bouři též vzdám nebi dík:
Vše musí poznat námořník.

Anděl?
0:19

Jak strážný anděl
(trochu rohatý)
bdím nad tvým spánkem
(v lůžku já a ty).
Dost neandělsky
moc rád bych tě sved’
ten roh mám jeden
(dole uprostřed).

Žebrák

Jsi něha pavučinky v září
hvězda jež do soumraku září
jsi krása rozkvetlého těla
lásko jsi moje touha smělá
jsi přelud žhavíš písek v poušti
polibek který vášeň spouští
melodie již pějí kosi
a já jsem žebrák který prosí


Z blbůstek a ptákovin

Na lidové téma

Ej, svítilo slunéčko
na našu zahrádku.
Těšili sa chlapci, hojaja,
mojmu marijánku, duša má.

Ej, netěšte sa chlapci
mojmu marijánku.
Zhabali žandári, hojaja,
mňa aj marijánku, duša má.

Vae mihi qui cogitare asus sum –
(Běda mně, který jsem se opovážil přemýšlet)

0:43

Přemýšlet se nevyplácí,
ví to celá obora,
myšlením se mozek ztrácí,
už mi zmizel, potvora.

Lem kdys řekl (kde se neví),
že ten nejkrásnější svět
idiotovi se jeví,
tomu voní každý květ.

Ale ten, kdo stále dumá,
problémů má víc než dost.
Nejlíp se má, kdo je „guma“,
tomu patří budoucnost.

Skrytě reklamní

Kdyby ty muziky nebyly,
tak bych šel nakoupit do Billy,

než jsem se vytančil dosyta,
zavřela mi i ta Delvita.

Pro těch pár plechovek Propeska
nepůjdu přece až do Tesca.

A teď mi ujíždí autobus,
takže to vidím zas na Globus.

Kaluž a obloha

0:50

Seděli ufoni v kaluži,
anténky vzpínali vzhůru.
Starý jim velitel neduži-
vý plní mozkovou kůru.

Vězte, že lidé se oblohy –
té černé s hvězdami bojí,
(dříve ji měli jen pro bohy) –
lampami proti ní zbrojí.

„Maminko, já se chci podívat,
kde nebe hvězdičky chová.“

Ufonek vrací se hrůzou jat:
„obloha je oranžová?“
„Pročpak ty slzičky, anděli?“
mamka mu tykadla hladí.
„A zdejší děti by nechtěly
hvězdy mít za kamarády?“

Liposukce

0:08

Nasaji krásu dávných veršů
a ožeru se jako Li Po

Konvalinky od Valinky

0:20

Dnešní poštou
od Valinky
přišly zpátky
konvalinky.

Uplatním však
reklamaci –
vůně se jim
nějak ztrácí.

To se dělá,
Valerie?
Jak tvá láska
kvítko hnije.

Když už nechceš
moje svody,
mohlas jim dát
aspoň vody!