Ivo Fencl

(*16. 4. 1964), člen Obce spisovatelů, České společnosti Sherlocka Holmese a Sdružení přátel Jaroslava Foglara.
Napsal a nakreslil od svých deseti let do gymnázia 116 čísel časopisu Rodina, 10 dílů „edice“ Dobrodružství a 6 „románů“ o Mgvě, tiché smrti pralesa, skutečné to záhadě kryptozoologie. Pro rockový Infarkt a pro Závislost psal texty, o muzice psal do Fireballu Viktora Steinbacha, studoval ČVUT (1982-85) i Pf Univerzity Karlovy (nedokončeno), byl učitel, geodet, pošťák… Debutoval roku 1993, uveřejnil pár set článků, esejí, povídek i rozhovorů, hlavně se spisovateli a výtvarníky. Pro Karlovu Univerzitu se stal spoluautorem knihy Rozhovory o interview (2009) a rád zdůrazňuje, že vedle otce byli a jsou jeho rádci Boris Jachnin, Jiří Navrátil, Josef Hrubý, Vladimír Novotný a pomyslně taky Ray. Bradbury. Obdržel Cenu Plže za esejistiku, druhá místa v soutěžích Knižního klubu a Literární akademie Josefa Škvoreckého, zvláštní cenu Kraje ostružin a šípků, čestné uznání Literární vysočiny, 1. místo v soutěži Všude dobře, tak co doma (tři zvláštní dny v penzionu v Mariánských Lázních) a Cenu Bohumila Polana, čestné uznání pro prózu 2006 (za román Smíš zůstat mrtev). Je spoluautorem titulů Láska je poezie života (2001), Malé milostné básňoviny (2001), Obrazy obrazů (2001), Moje Vysočina, Fenomén Foglar (2007), Setkání na Šumavě (2009) či Malá vánoční knížka (2009) a autorem knih Ranní sny (1998, edice Tvary), Smí zůstat, Kynžvart (2001), Kalendář plzeňský 2004 (2003), Norman Bates kontra Fantomas (2006), Smíš zůstat mrtev (2006), Zabiju Putina v Karlových Varech (2007) a Američan zemře v Brdech (2008). S Ondřejem Neffem tvoří publikaci Královská zábava. Na internetu najdete tři jeho televizní rozhovory, ale i knihy Ivana z Macháčkovy ulice odmítá Brada Pitta (2004), Robinson v šumu příboje (2005) a Stvoření z jeskyně a jiné povídky (2005).
Z nevydaných titulů: Columbo a já, Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů, Fantomas versus Šangri-La, Gotická kobka aneb Třináct milionů způsobů jak zemřít, Domek pana Stilburyho, Haraš, Smíš zůstat, Anglie, Jednou kousnutý, dvojnásob plachý, Žiju, ježek v kleci.
Rozhlas vytvořil podle jeho děl tři seriály i adaptace povídek a části románu. Pro „Tvar“ Fencl spolupíše tzv. „Patvar“, pro deník Neviditelný pes dal dohromady přes … článků a povídek, a píše i pro Hospodářské, Lidové a Pozitivní noviny, Čítárny, Centrum detektivky, Knihovničku Čtyřlístek či Bohouška.

Žije ve St. Plzenci
E-mail: Ivo.Fencl@iol.cz
Te. č.: 721 934 765

---

Půlnoční pošťák

„Panika? Proč? Prasečí chřipka není o nic nebezpečnější než normální chřipka.“
Lékařka I.

„Chřipka? Pchá! Není nic hroznějšího než půlnoční pošťák,“ řekla Helena Matějková (13) kruhu u nočního táboráku nad rybníkem Sycherák, když přišla na řadu, a začala vyprávět strašidelný příběh třináct: „Nic není hroznější než půlnoční pošťák,“ povídal mi večer místní kazatel a ves úplně zapadla pod úpatí hor. Většina obyvatel chronicky trpěla pověrčivostí a každý druhý se domníval, že chápe i vlkodlaky, nepopíral noční můry a chvěl se před upíry. Před čímsi rádi zabodávali vidličku do prahu, i když až po klekání, a efriti, undiny a jiná havěť vzbuzovali posvátnou hrůzu v jejich duších. Spiritismus tu vládl. Černé mše se kdysi sloužily na nedaleké Salamandří hůrce a majitelé slepic (pokračovala třináctiletá Helena) se děsili zlopověstných bazilišků. Měli strach, že se u nich doma některý vylíhne ze čtyřhranného vejce a vybíjeli ropuchy v širém okolí, aby baziliščí stvůru nevyseděly. O tom všem se ale aspoň neostýchali mluvit. O něm…

S výjimkou kazatele mi nikdy nikdo nepodal podrobnější informace a jen při vyslovení slov půlnoční pošťák se chvěli a jektali. Ti, kteří mu o půlnoci otevřeli, dostávali při vzpomínce na to hysterické záchvaty a půlnoční pošťák se tak stal tím, o kom se nemluvilo. Snad byste se radši nechali k smrti vyděsit Obchazečem v půlpatře anebo Voskovou smrtkou, než byste o půlnoci dobrovolně otevřeli JEMU a… Pochází z rodu pekelníků Goga a Magoga, šeptal mi bledý kazatel. Od něj nikdy nesmíš vzít dopis, kdyby ti nabízel.

Pročpak ne?

Byla by to tvá smrt, Carmillo!

Mé místo se nacházelo až na konci. Chatrč. Napila jsem se, šla spát. Okolo dvanácté jsem zničehonic procitla. Co se děje? Co mě tak vyděsilo? Ticho? Jako můra noci mi spočívalo na prsou. Pojednou… Zburcovalo mě sotva slyšitelné zaťukání.

V tu ránu jsem se posadila a… Díky! (Helena se trochu napila, zatímco ohýnek v kruhu posluchačů už dohasínal. Obklopovala nás předpůlnoční tma). Kdo je tam?

Jedinou odpovědí zůstávalo mlčení. A pak… Zaškrábání. Cosi neznámého zvenku rylo do dveří. Tisíce nehtů se najednou třelo o sklo. Kdo je tam?

Lesy ožily.¨

Já! Zdálo se mi to? V každém případě jsem byla hypnotizována tím prazvláštně hrdelním hlasem, vstala, šla ke dveřím, přistoupila v šeru k nim a prudce odsunula závoru, otevřela a stála tam na prahu tváří v tvář temnotě. Přepadla mě závrať. A šílená hrůza. Děs, jaký jsem nikdy předtím nepoznala. Byl… tu. Ochromoval, a pamatuji, jak jsem se bezděky zahryzla do vlastních kloubů, bezhlese zírala na postavu. Stála dva a půl kroku před prahem – v záři úplňku. Byla to jen silueta na stříbřitém podkladě a měla pošťáckou čepici… a brašnu. Do tváře jsem mu neviděla, ale zdálo se, že je velice světlá, až jako lepra, blesklo mnou. Listonoš.

I když vládla noc, měl temné brýle a jsem si jista, že ke mně dovnitř vysílal paprsky hrůzy. Ani trochu se ale nehýbal a podprahové útoky nepřicházejí jenom z televize, i tohle útočilo a vnikalo mi pod kůži, až do morku. Švihl sebou jaksi skrze mne a od konečků těchhle prstů až po krční obratle strašil (a Carmilla si vzadu jela po krku).

Ten půlnoční pošťák ke mně bezhlese vztahoval ruku v hladké, černé rukavici ze sametu a cosi sinavě bílého vězelo v pařátu. Dopis. A na obálce rudá pečeť. A tiskace: CARMILLA ROCAMBOLOVÁ. Neber psaní, roztočil se mi okamžitě mlýnek v hlavě i uších a za ním šátrala i ještě divnější vzpomínka a lezl v ní jako červ bledý stařec, který byl v naší vsi kazatelem a s nímž jsem opravdově mluvila až dnes. On sám mě oslovil a varoval a… Ještě se trochu napiju.

Potom jsem natáhla ruku a bílý dopis mi utkvěl v těchhle prstech. Vykřikla jsem? Asi. Přestala se ovládat a místo abych stvůře zabouchla před nosem, vrhla jsem se hop a skok, až na úplný konec strachu, a ten černý pošťák noci se vůbec nebránil. Byl loutkou.

Ale velikou (dodala Carmilla s rozšířenýma očima). Přece však mrtvou. Ona nemohla žít a nemohla přijít a… Přišla. Nikdy neodejde. To jsem s úděsem pochopila a PODAL MI DOPIS. Kdo ale tu loutku žertem postavil před mé dveře a jak to, že mluví? A pak se mi zhroutila do náruče jak mrtvola a měsíc zmizel za závoj mlhy a já byla sama s hloupým žertem, sama v naprosté temnotě, a vtáhla pošťáka do dveří, byl můj. Hrůzou jsem víčka zatínala a strčila tu loutku do komory jako mrkev a půlnoční pošťák suše zaharašil, jak se tam uvnitř skládal na podlahu. Tak, a teď… Zamknu! Na dva západy!

Zámek zapadl, zatočila se mi hlava a asi jsem ztratila vědomí. Probudilo mě až ostré zakokrhání a jemné paprsky. Úděsem zavoskované oči se otevřely jak klapky a první, co viděly, byla velká bílá obálka s pečetí. Hmátla jsem a heleme, držela klíč a křečovitě ho tiskla. Od komory? A co dopis? Ten odpočíval v prachu. Skoro jsem se bála ho sebrat, otočit, ale… Pak jsem to udělala. Byly na něm i bacily? Copak já vím? Na odvrácené straně rudě stálo mé jméno a ne, nešlo o strašný sen. Zírala jsem do zrcadla. A večer byly mé vlasy ještě zlatavé a hodily se k soumraku, ale teď zářily bíle jako padlý sníh. Ne všecky, ale zbytek se zdál šedavý. Popel. Ale to není možný! Mně se takhle mé vlasy vůbec nelíbí! A čekala jsem, až se jim původní barva vrátí.

Nevrátila se. Nevrátilo se nic. Ani dětství. A nešlo o sen, co cítíme, je vždycky pravda.

Pokaždé.

Pak… Poprvé jsem to pochopila tam před zrcadlem, kousla se do rtu, prudce trhala obálku a popošla, ale jako bych se pořád pozorovala. Je to zrcadlo anebo okno?

Já… Přistoupila jsem k oknu. Svítalo. Na neposkvrněném papíře obálky stálo lakonicky: OTEVŘI MI KOMORU! Jako v mrákotách jsem přehodila klíč. Z ruky do ruky? Tak tížil Stačil pak krůček, stačilo přistoupit ke dveřím komory a odemknout a teprve jsem si vybavila zbytek podrobností. A tam… Kýho výra!

Na podlaze komory neleželo vůbec nic. Zvedla jsem oči, ucítila na krku stisk jako ostří kosy, prsty se zaťaly a šlo o spár dravce, zdály se kostlivě článkované, zkroutily mi hlavu a do tváře mi dýchla zatuchlina hrobu a poslední, co jsem viděla, byla pošťácká uniforma.

Na podlaze komory. On… ji svlékl!

A vedle boty. Anebo dostal scvrkavku?

Ještě dál ležely hedvábné rukavice, pohřebně černé. Pak brašna. Pak vysypané dopisy a všecky bílé jako padlý sníh a já už identifikovala i hluboké, temné a úplně prázdné důlky A NE TEDY BRÝLE, ne!

Červí jeskyňky. Propadaly se do lebky přímo proti mému vřeštícímu obličeji. Bílá škrtičova tvář a uprostřed se neustále cosi otevíralo. Škleb! A přece tu s vámi sedím v kruhu a pateticky, tak pateticky schválně vyprávím tuto…, tuhle nechutnou zabijáckou historku a… A cesty osudu jsou nevyzpytatelné, blábolíval ten kazatel…“

Zmlkla.

„Sama jsem snad půlnoční pošťačkou?“

Spatřili jsme za ní bílou bytost bez tváře. Vystoupila z tmy. Jako vampýr došla k Heleně Matějkové, ale měla skutečně vzezření pošťáka. Ďábelský negativ půlnoci rozevřel plášť a vznikl chřtán. Chřtán se zavřel a Helena zmizela jako Alenka. Jen síla sugesce? Ne. Zmocnila se nás slabost. Jeden po druhém jsme uvěřili v moc nemoci a začali se… také propadat. A plášť?

Scvrkavkovitě se sesypal na hromádku z popele a zpod té hromádky už jen vyčníval růžek psaníčka. Otevři mi komoru! Otevři! Otevři! Otevři!!! Ani ta chřipka nikdy neskončí.