Dagmar Fila
* 21. 4. 1957
O mně: táta renezančně nadaný introvert, maminka lidumil s otevřeným srdcem pro všechny živočichy = stále u nás někdo brečel, radoval se, bydlel, umíral, psaly se diplomky, o někoho se staralo… Většina života v Plzni, 3 roky dospívání v Indii – obdiv k uměleckému řemeslu, sklon k ověšenosti a nošení zvláštních hábitů; gymnázium s moderními jazyky- samá ženská = vandry s klukama, zpívání s klukama, potápění, botanika apod. s …; na VŠ 8krát přijímačky, mezitím tiskař, v propagaci; VŠ výtvarná výchova- čeština; autorská výstavní činnost- oděv a šperk, později keramika, poslední rok kresba, malba; člen Unie výtvarných umělců. Po škole sama se dvěma syny = práce doma (šperky, poradenství image, grafická úprava časopisu…); 15 let učitel výtvarných oborů ZUŠ, převážně keramiky, lektor seminářů a kurzů vycházejících z estetiky (lotos-image.wz.cz). Člen Unie výtvarných umělců. Nárazové psaní= úleva od bolesti. Dary sudiček: smysl pro krásu, šikovné ruce, pochopení pro druhé, touhy a rozervanost romantika ( slovy tatínka „od pangejtu k pangejtu“)… Dary k 50tinám: stěhování na polosamotu, nový manžel, stará chalupa s rozlehlou zahradou, smečka psů, dojíždění za prací; stále větší rozpor mezi touhou tvořit a nicneděláním, blíž k obloze a v klidu přírody také k marně hledané harmonii…
Více na lotos-image.wz.cz
SLANÁ KŘÍDLA
Moje tělo
létat chtělo
Křídla splihlá
těžce vleče
Neletělo
do vln sjelo
Už si suší
vlasy v kleče
Srdce z vody
slunce loví
Teplem světlem
rány šrámy
nezacelí
pálí v soli
ostny z pěny
zotvírány
Duše tiše
zpola spala
Moře hoře
vyplakala
Vzlétla hluše
k černi tuše
Tone vše
co zanechala
Škubla stříbrem vlákna lehce
Tělo duši pustit nechce
Podruhé zatáhla jemně
Nit jak lano drží pevně
Třpytem smyla žití smůlu
Začla stoupat do tmy vzhůru
Napotřetí ostřím kosy
přeťala lesk noční rosy
Slzy brzy
mizí v záři
do které se usmívala
Tělu navždy
sbohem dala…
SVATBA
Závoje hebké z pavučin
Na víčkách oměje modrý stín
Od borůvek rty, maliny ve tváři
Nevěsta pobledlá chystá se k oltáři
Šperky- liány ostružin
Lesk rosy v očích, v srdci blín
Šat z mechu sametu, kytici z vřesu
V střevíčkách lýkových přichází k lesu
Kadidlo jedlí a smrčiny
Křížovou cestou jsou houštiny
Náhrobky z jehličí, chór vran a havranů
Portálem jalovců vstupuje do chrámu
Zatuchlé krypty děr jezevčích
Plamínky světlušek, žebroví ve větvích
Vyvrácených stromů lavice dřevěné
Pokleká pod křížem z černého kamene
Vitráže listoví pohasly
Samotná vychází před kapli
Ven z klenby borové lesního kostela
Přes lánů oceán sílu plout neměla
Zoufalé dlaně v zem zoranou noří
Tiše se rozplyne v hliněném moři…
Až samota také Tě zabolí
Kdo v zemi usnul, neuteče
Pokorně drobný hledej vkleče
Kvítek Drchničky na poli
VEČERNÍ HOSTÉ
Doprovázím Tě ke dveřím
Usmíváš se
Z okna Ti mávám
Ve šťastnou kartu uvěřím
Když neozveš se
Snad večer; hádám
Večer Falešný přijde hráč
Eso či dáma
Rozdá své karty
První přisedne přítel Pláč
Už nejsem sama
Na smutné párty
Na dveře klepou Pochyby
Snad po sté
Hrají svou píseň
Zklamání, Bolest „Co kdyby“
Nezvaní hosté
Za nimi Tíseň
Večer všední i sváteční
Marnost a Lest
Plíží se z šera
Než milosrdné přijdou Sny
Usedá Touha na pelest
A svoji výhru
Pod přikrývku
Uschová Nedůvěra