Andrea Kapustová

/*1982/


Vystudovala jsem bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a pokračuji v doktorském studiu dějin literatury a teorie literatury tamtéž.
V současné době pobývám na studijní stáži v Konstanz.  Společně s Michalem Čagánkem a Janem Bezděkem jsem vydala sbírku Stálice.


Návraty

Ukážu ti své srdce

rychle, neopatrně

zableskne se chirurgická ocel a rouška doktorova

vyjmu jej na okamžik

(ty ho pak rozčtvrtíš)

a podáš mi ho zpět

bypass lidského vztahu

***

Návraty do dětství

              do skulin vnitrotělního pobývání

              a skrčenosti do klubka

matko

hledám prostor pro žití mezi davy srocujícími se pod okny

nehleďte na nás, když jíme, spíme, obchodujeme s city

hledám prostor v sobě

hledám tiché místo, kde se můžu skrčit


Tklivé tóny

Praha

tklivé tóny se ti zařezávají do žil

harmonikářka

dívka se špinavýma nohama a špínou za nehty

pnutí v žilách

co se k ránu vrací

tklivé tóny

revmatická bolest končetin

žití s někým

žití sám

(bude pondělí a vše bude jiné)

historikové literatury

nepokorní, ulhaní, sobečtí

lidé kolem

hájí jen sebe

sobeckost, špína a špinavost

a znovu tklivé tóny se ti

zařezávají do žil


 Podmrazí

Na kůži krystalky ledovce

bílá tvář s tmavými kruhy pod očima

je ráno

ještě šedivé a bílé jako teď už celé dny

Vracím se po pláni

udusaná hlína a ozvěna písně kabaretního umělce

na rtech ještě fialovost červeného vína

vracím se po pláni

na zbytcích větví tiché doufání


Zoufalství

Až tě podvedu, budou čtyři ráno

sednu si nahá na balkon a dám si mentolovou petru

slzy budou štípat po tváři

a v naší společné posteli bude spát on

ten, s nímž už několik měsíců bojuju

bude otočen zády a bude oddechovat

na druhý den zavolám své tchýni


Temperové barvy

                                               Tělesnost spoutává

do tiché schránky následujícího dne

chci se vymanit ze sebe

ale sevření nepovoluje

červené víno ani cigaretový kouř nepomáhá

splývá s deštěm kapky krve vína padají do kaluží

rozmazávají se temperové barvy výčitek

nejhorší je ublížit sám sobě

páchat pokusy o sebevraždu ale nikdy k ní nedospět

ani dospělost ani zralost

jen postupování času naléhavost času

další probdělá noc

po které následuje prázdný den trápení


Mlčení

Už to mlčení

mlčení neustálé

mě mělo varovat před nedostatkem komunikace

Proč si vždycky myslím že

prolomím neprolomitelné?

zvládnu nezvládnutelné?

pokořím nepokořitelné?

zpracuji nezpracovatelné?

obměkčím neobměkčitelné?

unesu neunesitelné?

zahojím nezahojitelné?

obvážu rány neobvazatelné?

zastavím nezastavitelné?

vyvolám nevyvolatelné?

                                              Za oknem sněží

vyhublá paní kost a kůže

chvěje se a spíná ruce na nemocničním lůžku

Antoníne, topiči elektrárenský, přilož!

tak najednou uvidíš tváří v tvář, co je člověk

kus biologického materiálu na odběry

s duší, která se ještě nestačila vznést

počkejte pár minut, než vstoupíte do nemocničního pokoje

ať můžeme převléct lůžko

podivné ohledy

když nahotu bezmocnosti stejně vidí dalších pět tváří

má matka se obrací  k oknu a pláče

mít tak sílu vzepřít se systému


To samé ještě jednou

2 deci červeného

2 deci svatýho vavřince

2 deci se svatým Vavřincem

2 deci se svatým Vavřincem si dávám

v červené bordó samota a strach z ní

že v ní se nelze utopit

Přineste mi to samé ještě jednou

samotné

jak furiant hraju si na furianta

TO SAMÉ JEŠTĚ JEDNOU OTOČTE


Spojitosti

Kvést dorůst plodit

nezůstat ladem

půda

černozem

(pokusy o oplodnění)

spojitosti


Dívka s tulipány

Odcházíš a vidíš dívku s tulipány

možná trocha lítosti z odcházení

možná trocha sentimentu z rozchodu

stojí sama a už to tak zůstane

neschopnost žít s kýmkoli je také lidským osudem

až se dostaneš na roh ulice

slzy se ti budou tlačit do očí

utřeš si rukávem obličej, vytáhneš cigaretu

není nic jednoduššího, než si zapálit

a všechno zahnat do sklenky s vínem

jen kdyby ten pocit provinění nebyl tak bolestivý


Kůra obrůstání

Vyrvat ze samoty kus kůry

stromu obrůstání

osamělost vrůstá do prostorů

kde kdysi byli dva


Prosáknutí

Stesk v kalužinách průhledné krve

prosakuje

skrz tenké zdi cizího domu

v slzách se topí

dávno utonulí

a stéblo nelze hodit, neboť stéblo je přemáhání

přemoci se a neplakat


Strach

Po klekání se rozlévá do rozbrázděných polí

havrani blízko nad zemí

strach z času, místa a způsobu

jakým rozedřeš hnisavé rány včerejšího útlocitu

a už to nebudou jenom slova, ale

strach praskající žárovky a uhasínajícího ohně

strach rozlitého vína setřeného pod koberec

strach z odnětí a přijetí svobody

strach

hlína zčernalá…


Trápit noci

Představa trápí noci

chodíš si pro vodu a díváš se na protější panelák

tam se rozsvěcuje

tam zhasíná

tam se milují

cynismus už prolézá skrz naskrz

nevíš, co říct a jak se při tom tvářit

tak jen uvádíš muže do rozpaků

lehce zčervenají

nevýrazně se usmějí

Přivádět muže do rozpaků

o půlnoci tiše brečet

dělat že se nic nestalo

letní noc strávená

v objetí

výčitky svědomí

přivádět sebe do rozpaků

nevědět, co říct a jak se při tom tvářit

raději neříct nic

představa jak kyselina rozežírá realitu

virtuální realita skrz naskrz

jak se jí zbavit a normálně žít?


Přiblížit se a vzdálit

Realita neodpovídá představě

dlouhé prsty (ještě nenažloutlé od cigaret)

cigarety LM na stole

přiblížit se a vzdálit

černé sako

Představa je silnější než skutečnost

dokonce i prožitek z představy je silnější

proč?

přiblížit se

proč živořit neustále v náhradní realitě

skutečnost je nudná a stereotypní

přežít lze jen díky představě

která pak nedojde svého naplnění

vzdálit


Na druhém konci telegrafní komunikace

Mladý muž na druhém konci telegrafní komunikace

mě fascinuje

čekám na každou zprávu, ze které by se dalo

alespoň vyvozovat, že má o mě zájem

napsat báseň o dotyku nereálném

Touha po doteku konečků prstů

mladý muž v kabátě si zapaluje cigaretu

žhne to

ach, jak já po něm toužím


Ve tři ráno

Neříkej, že necítíš nic

slyším Tvoje srdce, jak bije

cítím zákoutí tvého těla, jak se chvěje

rty ochutnávající ze studny

bělost zubů lačnost jazyka

neříkej, že necítíš nic

když tiskneš dlaň horce

netrpělivě pevně tajně

neříkej, že necítíš nic

když na sebe necháváš padat déšť ve tři ráno

kvůli zblázněné básnířce

které se ještě nechce domů


Sebedestrukce

Na letišti

la Metamorphose

na letišti

drobně mží

přistávací plocha letadel je vlhká a lesklá

cesty bezcílné i s cíli

city, které v sobě chovám

jsou zničující

malá a náhlá sebedestrukce

rozežírání zevnitř

motto:

Jsem příliš zamilován

obehnán drátem a

skrz naskrz podminován…

J. H. Krchovský


Zásnuby mé sestry

Matka vytáhla slavnostní porcelán

otec půllitru nejlepší slivovice

jen ta starší neví, co s tím svým životem

a jestli se ještě někdy zamiluje

to tuší

zda však opět do toho nepravého

a zda bude láska opětována

čili nic…