Andrea Kapustová
/*1982/
Vystudovala jsem bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a pokračuji v doktorském studiu dějin literatury a teorie literatury tamtéž.
V současné době pobývám na studijní stáži v Konstanz. Společně s Michalem Čagánkem a Janem Bezděkem jsem vydala sbírku Stálice.
Návraty
Ukážu ti své srdce
rychle, neopatrně
zableskne se chirurgická ocel a rouška doktorova
vyjmu jej na okamžik
(ty ho pak rozčtvrtíš)
a podáš mi ho zpět
bypass lidského vztahu
***
Návraty do dětství
do skulin vnitrotělního pobývání
a skrčenosti do klubka
matko
hledám prostor pro žití mezi davy srocujícími se pod okny
nehleďte na nás, když jíme, spíme, obchodujeme s city
hledám prostor v sobě
hledám tiché místo, kde se můžu skrčit
Tklivé tóny
Praha
tklivé tóny se ti zařezávají do žil
harmonikářka
dívka se špinavýma nohama a špínou za nehty
pnutí v žilách
co se k ránu vrací
tklivé tóny
revmatická bolest končetin
žití s někým
žití sám
(bude pondělí a vše bude jiné)
historikové literatury
nepokorní, ulhaní, sobečtí
lidé kolem
hájí jen sebe
sobeckost, špína a špinavost
a znovu tklivé tóny se ti
zařezávají do žil
Podmrazí
Na kůži krystalky ledovce
bílá tvář s tmavými kruhy pod očima
je ráno
ještě šedivé a bílé jako teď už celé dny
Vracím se po pláni
udusaná hlína a ozvěna písně kabaretního umělce
na rtech ještě fialovost červeného vína
vracím se po pláni
na zbytcích větví tiché doufání
Zoufalství
Až tě podvedu, budou čtyři ráno
sednu si nahá na balkon a dám si mentolovou petru
slzy budou štípat po tváři
a v naší společné posteli bude spát on
ten, s nímž už několik měsíců bojuju
bude otočen zády a bude oddechovat
na druhý den zavolám své tchýni
Temperové barvy
Tělesnost spoutává
do tiché schránky následujícího dne
chci se vymanit ze sebe
ale sevření nepovoluje
červené víno ani cigaretový kouř nepomáhá
splývá s deštěm kapky krve vína padají do kaluží
rozmazávají se temperové barvy výčitek
nejhorší je ublížit sám sobě
páchat pokusy o sebevraždu ale nikdy k ní nedospět
ani dospělost ani zralost
jen postupování času naléhavost času
další probdělá noc
po které následuje prázdný den trápení
Mlčení
Už to mlčení
mlčení neustálé
mě mělo varovat před nedostatkem komunikace
Proč si vždycky myslím že
prolomím neprolomitelné?
zvládnu nezvládnutelné?
pokořím nepokořitelné?
zpracuji nezpracovatelné?
obměkčím neobměkčitelné?
unesu neunesitelné?
zahojím nezahojitelné?
obvážu rány neobvazatelné?
zastavím nezastavitelné?
vyvolám nevyvolatelné?
Za oknem sněží
vyhublá paní kost a kůže
chvěje se a spíná ruce na nemocničním lůžku
Antoníne, topiči elektrárenský, přilož!
tak najednou uvidíš tváří v tvář, co je člověk
kus biologického materiálu na odběry
s duší, která se ještě nestačila vznést
počkejte pár minut, než vstoupíte do nemocničního pokoje
ať můžeme převléct lůžko
podivné ohledy
když nahotu bezmocnosti stejně vidí dalších pět tváří
má matka se obrací k oknu a pláče
mít tak sílu vzepřít se systému
To samé ještě jednou
2 deci červeného
2 deci svatýho vavřince
2 deci se svatým Vavřincem
2 deci se svatým Vavřincem si dávám
v červené bordó samota a strach z ní
že v ní se nelze utopit
Přineste mi to samé ještě jednou
samotné
jak furiant hraju si na furianta
TO SAMÉ JEŠTĚ JEDNOU OTOČTE
Spojitosti
Kvést dorůst plodit
nezůstat ladem
půda
černozem
(pokusy o oplodnění)
spojitosti
Dívka s tulipány
Odcházíš a vidíš dívku s tulipány
možná trocha lítosti z odcházení
možná trocha sentimentu z rozchodu
stojí sama a už to tak zůstane
neschopnost žít s kýmkoli je také lidským osudem
až se dostaneš na roh ulice
slzy se ti budou tlačit do očí
utřeš si rukávem obličej, vytáhneš cigaretu
není nic jednoduššího, než si zapálit
a všechno zahnat do sklenky s vínem
jen kdyby ten pocit provinění nebyl tak bolestivý
Kůra obrůstání
Vyrvat ze samoty kus kůry
stromu obrůstání
osamělost vrůstá do prostorů
kde kdysi byli dva
Prosáknutí
Stesk v kalužinách průhledné krve
prosakuje
skrz tenké zdi cizího domu
v slzách se topí
dávno utonulí
a stéblo nelze hodit, neboť stéblo je přemáhání
přemoci se a neplakat
Strach
Po klekání se rozlévá do rozbrázděných polí
havrani blízko nad zemí
strach z času, místa a způsobu
jakým rozedřeš hnisavé rány včerejšího útlocitu
a už to nebudou jenom slova, ale
strach praskající žárovky a uhasínajícího ohně
strach rozlitého vína setřeného pod koberec
strach z odnětí a přijetí svobody
strach
hlína zčernalá…
Trápit noci
Představa trápí noci
chodíš si pro vodu a díváš se na protější panelák
tam se rozsvěcuje
tam zhasíná
tam se milují
cynismus už prolézá skrz naskrz
nevíš, co říct a jak se při tom tvářit
tak jen uvádíš muže do rozpaků
lehce zčervenají
nevýrazně se usmějí
Přivádět muže do rozpaků
o půlnoci tiše brečet
dělat že se nic nestalo
letní noc strávená
v objetí
výčitky svědomí
přivádět sebe do rozpaků
nevědět, co říct a jak se při tom tvářit
raději neříct nic
představa jak kyselina rozežírá realitu
virtuální realita skrz naskrz
jak se jí zbavit a normálně žít?
Přiblížit se a vzdálit
Realita neodpovídá představě
dlouhé prsty (ještě nenažloutlé od cigaret)
cigarety LM na stole
přiblížit se a vzdálit
černé sako
Představa je silnější než skutečnost
dokonce i prožitek z představy je silnější
proč?
přiblížit se
proč živořit neustále v náhradní realitě
skutečnost je nudná a stereotypní
přežít lze jen díky představě
která pak nedojde svého naplnění
vzdálit
Na druhém konci telegrafní komunikace
Mladý muž na druhém konci telegrafní komunikace
mě fascinuje
čekám na každou zprávu, ze které by se dalo
alespoň vyvozovat, že má o mě zájem
napsat báseň o dotyku nereálném
Touha po doteku konečků prstů
mladý muž v kabátě si zapaluje cigaretu
žhne to
ach, jak já po něm toužím
Ve tři ráno
Neříkej, že necítíš nic
slyším Tvoje srdce, jak bije
cítím zákoutí tvého těla, jak se chvěje
rty ochutnávající ze studny
bělost zubů lačnost jazyka
neříkej, že necítíš nic
když tiskneš dlaň horce
netrpělivě pevně tajně
neříkej, že necítíš nic
když na sebe necháváš padat déšť ve tři ráno
kvůli zblázněné básnířce
které se ještě nechce domů
Sebedestrukce
Na letišti
la Metamorphose
na letišti
drobně mží
přistávací plocha letadel je vlhká a lesklá
cesty bezcílné i s cíli
city, které v sobě chovám
jsou zničující
malá a náhlá sebedestrukce
rozežírání zevnitř
motto:
Jsem příliš zamilován
obehnán drátem a
skrz naskrz podminován…
J. H. Krchovský
Zásnuby mé sestry
Matka vytáhla slavnostní porcelán
otec půllitru nejlepší slivovice
jen ta starší neví, co s tím svým životem
a jestli se ještě někdy zamiluje
to tuší
zda však opět do toho nepravého
a zda bude láska opětována
čili nic…