Aleš Hoznauer
Narodil jsem se v roce 1960.
Jsem absolventem FF UK v oboru český a anglický jazyk; oběma jazykům se věnuji jako učitel na volné noze.
Jsem ženatý a mám dospělou dceru a syna.
Mám rád literaturu, výtvarné umění, hudbu a zpěv, jsem milovníkem klasiků filmového umění, rád fotografuju, miluju přírodu a pobyt v ní, rád sportuju.
Ctím celistvost rodiny, návaznost a duchovní průnik mezi generacemi. Toužím po životní harmonii.
Baví mě i tvůrčí proces ve vlastní literární tvorbě, ale nepřispívám na žádné literární blogy, ani jsem nevydal žádnou knížku. Domnívám se, že zůstat kapku ve skrytu je mnohdy lepší, než stavět sám sebe příliš na odiv.
Myslím, že mi je bližší básnická tvorba, byť jsem sepsal i pár povídek a písňových textů. Jednu sbírku svých básní bych v budoucnu rád vydal.
Několik svých dílek (črty, básničky, povídka, fejeton) jsem doposud uveřejnil v Literárních novinách, ročenkách Evangelický kalendář a v revue Prostor.
P o d z i m n í
Těžce a choře
Jakoby bez duše
Jakoby bez ducha
Jako zlá předtucha
Škemrajíc bezduchá
Jako džbán bez ucha
Žebrák se béře
Bez šatu
Bez věna
Bolestí ozvěna
V ohraném klišé
Do mraků píše
Teskně a tiše
L i s t o p a d
Veřejemi zas táhne zima
Zimostráz vrabce hladí
Kam propadla ses
Moje milá
Kam mi tě listopad
Schoval
N a c e s t ě k t o b ě
Na cestě k tobě
řečištěm výčitek
přes balvany neladu
lávou neporozumění
Nesmím se ohlédnout
gilotina nevíry
je mi v patách
na cestě k tobě
Má lásko
O s u d o v á
Za stíny slov
ukrylas své chvění
V závoje ran
zahalila ses
Až navěky
jsme v sobě oploceni
Kde kypí krev
a roste rudý vřes
A u t o m a t S v ě t
Automat Svět
se střípky vět
úryvky véd
zná Děd Vševěd
Však přijde hned
na Internet
S e š i n
Když si myslíš
že jsi in
stoupá adrenalin
Je v tahu ňákej splín
a tak jsi in
Žádnej splín
správnej PIN
stoupá adrenalin
Pak tíha vin
je plachej stín
a ty jsi in
V poli min
jak šedej stín
svejch vin
se plížíš
a seš
In
H a r l e k ý n a K o l o m b í n a
Harlekýn Harlekýn
v usedavém pláči usedavě pláče
upíjí vína vír vzlyků
na pavlači stoupá nad pavlače
Chvilku se směje Jeden z nich
chvilku mračí křehké Kolombíně
a sleduje spočine v útlém
kam lidé kráčí mělkém klíně
Po schodech Vzlyk lásky
nad pavlačí klína
Kam kráčí Ve štěrbině
ach kam se vláčí
v zástupech
u pavlačí
Proč pláčí
Vtom náhle
v schodů
zátočině
tak jako odraz
na hladině
mihne se střevíc
Kolombíně
Uvízne lehce
ve štěrbině
Vzdechy se snáší
vláčně
líně
B o h u s l a v u R e y n k o v i
Sněží.
Zapadá cesta hříchu.
Už nepřekročíš práh nenávisti; ztratil se před očima.
Nenajdeš stezku okolo stavení.
Zamrzá náhon zloby; už nepřiteče ke mlýnu.
Snadno přejdeš po jeho zmrzlém chapadle na druhý břeh do náruče čistoty,
jež by se jinak nikdy neotevřela.
Sněží.
Tvůj vzdor se udusil ve vločkách lehčích než nádech.
Nádech ku věčnosti, ke skomírajícím plamínkům ryzí lidskosti
tam za teplým komínem, kde se ve tmách vyhřívají kočky.
V Petrkově sněží.
Sněží do ticha, sněží do tvých posledních dnů, Bohuslave.
Sněží.
Zapadá cesta hříchu.
Sněží do komína, slabounký pramínek dýmu stoupá do nebe.
Sněží do šípků a trnek tam daleko v polích.
Sněží do muk kalvárie, kudy se závějemi bolesti brodíš k Nesmrtelnu.
Sněží do tvé obnažené duše, básníku křehkosti Nepostižitelna.
B á s n í k u n d e r g r o u n d u
V tváři tik
na rtech křeč
Krátký vzdech
táhlý křik
Počkejte
okamžik
Pak už ztich
Ve vlasech
mokrý sníh
V m d l o b á ch
V mdlobách sní
motýl
V hoři
žena
Sny mlhou plují
do ztracena
V M o d r é m d o l e
Modrá
zas oči mhouří
kde červená
jen hoří
Vratká
je silueta lodi
co do smaragdu
ladí
Šedá
se rudé růži
koří
Malý princ
vrávorá
po nádvoří
D o p i s y
Své milé posílám dopisy
Stříbřitá pěna tříšť slůvek hned
v láhvi splaví
Ona je na slovo Modravé moře je
skoupá houpá
P a s t ý ř o v c í
Jak pastýř ovci
hledám slova
Co zůstala kdes
bez domova
Jak žebrák skývu
hledám ženu
Na niž se sotva
rozpomenu
Jak poutník pramen
hledám dlaně
Nad mojí hlavou
nakloněné
Kde pastýř ovcí
hledá slova
Jsem ahasverem
bez domova
Kde vlna s větrem
na rtech letí
Jsem ahasverem
bez paměti
D ě v č á t k o s e s i r k a m i
(Hansi Christianu Andersenovi)
Robátko nouze
Drobátko hladu
V negližé ledu
Smutnými rýmy
Škrtá svůj osud
Na sklonku léta
Na prahu
Zimy
Z a p o l e d n e
Nápřah svist a stéblo skonalo.
Polední slunce stíná vrcholky stromů na temeni hor.
Špička kosy uťala cíp sekáčovy duše.
Na perutích bílého kormorána doletí nad hladinu moře.
V modrojasu
Tiše
Utone
B o l e s t n á
Doušek vína
Jak pápěří povětřím
Přelétl až za hranice
splínu
Už neplač
Moje milá
Proč ses před pláčem
Rozkatila
Já nedávám ti
vinu
To vina vína
Doušků zajíkavých
Co přelily se
přes práh
Práh slasti
Po níž prahnu
Jež dřímá ve tvém
klínu
N a L e t n é
V modravých šatech
svůdně prostovlasá
jen ňadra hrot
a oka mžik
Jak jabloň v květu
pel svůj střásá
Krystaly soli
v krůpějích tají
z propasti vzdech
nad mořem par
Vlny jí tělo kolébají
a otisk dne
má křídel tvar
Den v letu
nikdo nezadrží
Aspoň ty zůstaň
prostovlasá…
Jabloň co z květů
pel svůj střásá
N a f l á m u s l á m o u
Vsadil jsem se s mámou
že je láma flámou.
„Vždyť je přece mnichem!
A flámovat hříchem.“
Potkal jsem na flámu
opilého lámu.
„To musí bejt fáma…“
oponuje máma.
„Ten nemůže pít…!
To je ňákej šit.“
„Tak se přesvědč sama
že je láma fláma!
Mě fakt včera zklamal
jak panáky lámal…“
J a k o r y s
Motýl pastelových barev se pomalu snáší ke tvé šíji.
Zakroužil kolem tvé hlavy, zatřepotal barevnými křídly a měkce usedl na tvůj lehounký černý svetřík na samém vrcholku obliny, jež ukrývá jedno z tvých malých, souměrných ňader.
Jaká to pastva pro oči, říkám si tiše. Sedíš na staré ošoupané židli za deskou psacího stolu přímo proti oknu. Venku na ulici lomozí tramvaje, a já neslyším vůbec nic. Skláním se nad tvou hlavou, své paže obemykám kolem tvých křehkých ramen.
Ty jsi moje první panenka, šeptám ti plaše.
Zvolna spolu kráčíme rušnými ulicemi města až na periferii; vysoký most vztyčil se náhle před námi.
Stoupáme po betonových plástvích schodů vzhůru, odpolední slunce proniká mezi nimi. Poslední plástev temným průduchem ústí rovnou do kolejiště, pás pro pěší je uzavřen v drátěné kleci. Kráčíme dál, až k prvnímu mostnímu oblouku klenoucímu se nad řekou pod námi. Pevně tě svírám v náručí; motýl sedí na tvých krásných ňadrech jako přikovaný.
Tam uprostřed nad obloukem tě vroucně a dlouze líbám, letní oblaka plují nad našimi hlavami.
Kdo vlastně jsme my dva, polapeni do drátěné klece jako motýl v síťce sběratele?
Kam vůbec vedou naše kroky, proč tak daleko, kde naše cesta skončí…?
Uchop mě pevně, Evo, já Adam padám do hlubiny, neudržím se už.
Za mostem scházíme mezi malé nízké domky, za nimi začíná koňská závodní dráha, v dálce se prohání několik koní i se svými jezdci. Otvorem v ohradě vklouzneme dovnitř; usedáme na houpačku z červenožlutých latí. Tvá sukénka najednou vlaje na modravé obloze, když se na ni vyhoupneš.
Drž mě pevně můj milý, klesáme dolů…
Vesele švitoříš a tvůj rozpustilý úsměv mě unáší rovnou do sedmého nebe. Opojná zvonkohra tvého smíchu je branou do rajského nekonečna.
Chtěla bych být jako ten kůň, víš… Prohánět se po lukách ranní rosou, přiklusat k napajedlu a pak tryskem cválat s větrem o závod hluboko do temných hvozdů…
Za obzor, za hřebeny hor za námi pomalu zapadá slunce.
Jsi ztepilá a ušlechtilá jako ten kůň, má lásko…
Jsi krásná jako ten motýl, co znenadání přistál na tvých ňadrech.
——————————————–
Už dávno padl soumrak. Adam se bořil do závějí.
Náhle se mu v hlavě rozbřesklo. Myšlenka vzplála rychle a tiše jako věchet slámy.
Bludička Eva ztracená v dálce…
Jako by kdysi dávno dočista zmizela z povrchu Země, jako by mu jen neslyšně jako rys do úkrytu vstupovala do snů a pak se vypařila jako polední opar nad řekou na sklonku léta.
Byl úplně sám; postupoval lesem obezřetně dál jako noční lovec.
Nevěděl, kde je, vůbec netušil, jak se tady ocitl. Držel se stop vyšlapaných ve sněhu, ty se však pozvolna ztrácely. Přituhovalo; mráz ostře zalézal do chřípí. Ztrácel pojem o čase, jak uhranutě hleděl do studeného srpku měsíce, prokmitávajícího mezi holými větvemi stromů.
Ztratil se nejen v tomhle lese a čase, ale i sám v sobě.
Sestupoval prudce dolů; vrávoral, nohy se mu pletly. Klouzal, kutálel se houštinou, padal dolů do hlubiny.
Promnul si oči zaslepené čerstvým sněhem a zjistil, že leží na zádech přímo v kolejišti. Kvapně se snažil povstat; co kdyby jel vlak!
Kam teď, zapřemýšlel krátce a pokračoval dál podél kolejí, v ještě hlubších návějích sněhu, před ním tu nešel nikdo. Pustá krajina okolo, vlastně ji ani nevnímal. Pohyboval se jakýmsi železničním úvozem; vedle něj běžely jenom staré telefonní dráty.
Cosi na něho náhle vycenilo obrovskou tlamu. Tunel. Po krátkém zaváhání do něj zamířil. Vlaky tu nejezdí zrovna často, pomyslel si. Pruh světla v dálce; světlo na konci tunelu. Obklopil ho zvláštní přísvit, ledva vybředl ze sluje. Kolej se větvila vedví, prostor se rozestupoval a kamsi otevíral, jako by se propadal do hloubky.
Most, most přes řeku…!
Zničehonic se znovu objevily stopy, také díra do země. Dolů vedlo několik schodů; poslední končil asi dva metry nad další pevnou oporou vespod. Uprostřed mezi kolejemi stálo polorozpadlé ohrazení – kdysi snad uzavřený koridor.
Někdy dřív už tady rozhodně byl. Ale kdy? A s kým…?!?
Šel dál; občas zapadl mezi vylomené pražce do vrstvy sněhu na půl metru hluboko. Stál na mostě a nepřítomně hleděl do hlubiny. Pod ním hučela zimní řeka.
Je to snad úplný zmar – anebo po těch schodech vede cesta do nitra všehomíra…?
Posléze se mu podařilo nějak dostat zpátky dolů na pevnou zem, na úzkou pěšinu vedoucí podél silnice. Zvolna kráčel neohraničeným prostorem, hrdlo mu však přesto svíral neodbytný pocit polapenosti v kompaktním mezikolejním koridoru, spájeném znovu dohromady.
Všemožně se snažil vymanit z toho sevření dráty.
Konečně nějaké obydlí. Nízký domek zpola zapadaný sněhem, avšak pečlivě odklizeno před vchodem. Zazvonil a čekal.
Myslel na Boha v tomhle neutěšeném mrazivém čase; i On dokáže být ledově chladný.
Znenáhla zaslechl jemné zavrznutí; dvéře domu se pomalu otevíraly.
A v nich se objevila ona. V černé minisukni a průsvitné saténové halence s huňatým límečkem okolo krku.
Jako obezřelý rys, co právě vykročil z úkrytu. Jako ztepilý kůň, co volně dokráčel k napajedlu.
A mezi stříbrnými třásněmi límce – Adam si nevěřícně protíral oči – spočíval motýl; růžovofialový se zelenožlutými skvrnami, jemně zachvívající zpola rozevřenými křídly.
Dívka pozvedla obočí a na rtech jí vytanul lehce vyzývavý úsměv. Letmým pohybem ruky téměř neznatelně pokynula směrem k Adamovi, otočila se a pomalu kráčela do nitra domu.
Našlapovala měkce jako kočka; ostré jehly jejích střevíců nevydávaly na starém prošlapaném pásu koberce skoro žádný zvuk. Ve sporém osvětlení úzké nevábné chodby o to víc vynikala její ladná lýtka a hýždě, pevně uzamčená v obemykavých punčochách. Následoval ji téměř poslepu.
Po chvíli vstoupili do malé světnice. Za dřevěným kulatým stolkem se skleněnou deskou stála dvě proutěná křesla s beránčím přehozem, na stole vedle starodávné vývrtky láhev vína. Celý prostor byl provoněn omamnou kouřovou esencí.
Adam nemohl z dívky spustit zrak; svůj pohled upínal k jejím ňadrům, poodhaleným k neunesení. Zavrávoral a ztěžka dopadl do křesla.
Ach, ty má věčná chiméro, přízraku můj…! Kde jsem tě jenom ztratil… a naleznu někdy snad…?
V koutě tiše planula vysoká zlatavá svíce.
V jejím plápolavém svitu se špičky černých lodiček dívky z neznámého domu mihotaly na stěně jako bílý útes v zapadajícím slunci, omývaný příbojem z mořské pěny.